Ohromující slova Syřana Maialeha: Rakety USA nebyly reakcí na chemický útok v Sýrii

Jak se díváte na raketový útok Američanů na syrskou vojenskou základnu? Je to podle vás oficiální vstup USA do války?

Nejdříve bych řekl, že se nedomnívám, že tento raketový útok byl ryzí reakcí na chemický útok v Chán Šajchúnu v provincii Idlib. Je naprosto absurdní se domnívat, že šest let trvající tragédie nevídaných rozměrů, včetně mnohem horších masakrů a zvěrstev v syrském konfliktu, byly s přehledem přehlíženy a ignorovány ze strany mezinárodního společenství a Spojených států zvlášť, a až teprve tento útok, který si vyžádal několik desítek životů, nemohly jejich citlivé žaludky strávit.

Skutečné důvody útoku bych hledal někde ve strategické rovině. Dle mého názoru, v syrském konfliktu byly zájmy a cíle zahraniční politiky USA naplněny bez přímé vojenské intervence z její strany. Tyto cíle zajišťovali spojenci USA v oblasti, především Turecko, Saúdská Arábie a Katar. Tyto státy ze začátku pomohly vytvářet a mobilizovat politickou i ozbrojenou syrskou opozici loajální jim především a Západu obecně. Dále tuto opozici podporovaly a sponzorovaly během celého trvání konfliktu, nikoli v zájmu vytoužené demokratické změny v Sýrii, ale pro naplnění jejích agend.

Zlom nastal ve chvíli, když Rusko v září 2015 vstoupilo vojensky do konfliktu na požadavek syrského režimu. Byl to moment, který nastolil Rusko jako hlavního hráče v syrském konfliktu – a tady já vidím pravý důvod amerického raketového útoku na leteckou základnu syrské armády. Od zmíněné ruské vojenské intervence, dle mého názoru, se USA pokoušejí o změnu této reality. Přirozeně se pokoušejí tedy o vyvážení nebo převážení ruského vlivu. Bude-li tento americký útok ojedinělý, pak nelze čekat ovšem žádnou změnu a proto si myslím, že nemusí být pravděpodobně ojedinělý a bude pouze předznamenávat aktivnější intervence USA.

Syřan Mazen Maialeh žijící v ČR .

Zmínil jste se i o cílech a zájmech politiky USA v syrské otázce, jaké byly tyto cíle z vašeho pohledu?

USA nás přesvědčily o tom, že jejich politika v oblasti sleduje pouze zájmy Izraele a že je to jediným kritériem jejich politiky. Důkazem toho jsou právě chemické zbraně, ve kterých Izrael vidí jakousi hrozbu pro svou bezpečnost, a tím pádem se staly červenou linií v oficiální zahraniční politice USA v oblasti.

Osobně jsem přesvědčen o tom, že kdyby šlo USA skutečně o pomoc Syřanům a zabránění režimu v jeho represích a donutit ho k ústupům v zájmu politické přeměny, tak to mohly činit dávno. Skvělá a ideální příležitost byla na začátku syrského povstání v roce 2011. Místo toho pomohly, přes své spojence, v nastolení občanské sektářské války, která zničila jakoukoli perspektivu pro mír, svobodu a důstojný život Syřanů.

Proto také nevnímám americký útok jako přirozenou humánní reakci proti použití chemických zbraní, jak je deklarováno v oficiálních prohlášeních americké administrativy.

Jsou informace o tom, kdo vlastně použil chemické zbraně, relevantní, nebo je to do jisté míry propaganda?

Chemický útok v Chán Šajchúnu nemá dosud jasného viníka. Dosud neproběhlo relevantní nestranné šetření a nejsou k dispozici žádné důvěryhodné závěry. Z pohledu toho, která strana to tak podnikla, mohu říct, že to objektivně mohly podniknout obě strany.

V případě režimu bych se spíše domníval, že to podnikly určité jestřábí okruhy uvnitř režimu, které stále nechtějí dát průchod pro mírové řešení. Protože zkrátka nechtějí akceptovat, že každé politické urovnání bude znamenat konec režimu jako takového, jelikož v jeho důsledku bude zřízena nová politická moc a nové, možná svobodné volby, a to je de facto konec režimu. Zmínil jsem se v případě režimu o okruzích, jelikož z pohledu režimu jako takového, tento útok jemu určitě neprospěl.

V případě opozice nelze vyloučit, že to podnikli sami rebelové s vědomím, že to bude přisouzeno režimu, a že to vyvolá takovouto reakci. Nevylučuji, že to podnikli rebelové ve spolupráci s nějakou zpravodajskou službou na objednávku. Jeden důležitý aspekt v této otázce spočívá v tom, že syrská opozice, politická i ozbrojená, si nedokázala představit konec režimu jinak, než že celou moc převezme po libyjském vzoru. Proto se stavěla, a to také kvůli zájmům, které za ní stojí, prakticky proti všem snahám o politickém urovnání, čímž reagovala na stejně odmítavé stanovisko režimu.

Za dané situace se mi zdá, že pravda o tom, kdo stojí za tímto útokem, se stává v tuto chvíli druhotnou.

Turecko by podle prohlášení Erdogana „ještě přitvrdilo“. Jaký na to máte názor?

Turecko v čele s Erdoganem, spolu s dříve zmíněnými státy Zálivu, mají dohromady lví podíl na tragickém vývoji událostí v Sýrii. Shodně zneužily povstání a mírové protesty proti despotickému syrskému režimu k tomu, aby formovaly a řídily syrskou opozici dle svých agend a plánů. Tekly miliardy dolarů ve prospěch prosazení těchto agend ve finanční a zbrojní formě. Tyto agendy, které vedly k islamizaci a militarizaci protestního hnutí, vedly potažmo k oné tragické občanské válce, a možná povedou nakonec k zániku Sýrie jako státu.

Dlužno dodat, že tyto agendy byly zároveň agendou režimu, protože jedině taková opozice – džihádistická, islamistická, sektářská a radikální – takový vývoj událostí ospravedlňuje brutalitu, s jakou režim potlačuje odpor opozice všeho druhu, především té mírové části ve svých věznicích.

Syrská opozice – mám na mysli tu, která se formovala v Turecku – za daných okolností a daného vývoje nemá šanci získat sympatii a podporu veřejnosti obyčejných lidí ve světě, ale ani samotných Syřanů, a nebýt podpory ze strany Turecka a států Zálivu, tak by určitě v této podobě opozice již neexistovala.

Když se vrátím k vaší otázce, dodám, že prohlášení Erdogana mě samozřejmě nepřekvapuje, boduje tímto u Trumpa a nabízí se mu jako partner pro případnou další fázi amerických plánů v této otázce. Erdogan má pocit, že za svou masivní intervenci v syrské otázce toho nakonec moc nevytěžil, a proto hledá další příležitost, jak by tu bilanci nějak vylepšil.

Vidíte tyto události jako mezník v syrském sporu, nebo ještě větší eskalaci napětí?

Jak jsem již řekl, nebude-li se tento útok opakovat, tak dle mého názoru nemá politicky valný význam. Spíše se domnívám, že tento útok předznamenává novou éru, která možná začala již před Trumpem, kdy se USA snaží hrát aktivnější a zásadnější roli v tomto konfliktu. Ovšem ta zásadnější role znamená, že se pokusí ubrat z dosavadní dominantní role Ruska, a to se Rusům asi nebude líbit, a proto nepředpokládám, že se snadno podvolí vůli USA. Z toho vyplývá jistá hrozba eskalace konfrontace na syrském území, což může být velmi nebezpečné.

Zastávám názor již od začátku protestů v Sýrii, že řešení konfliktu je možné pouze přes konsenzus mezi USA a Ruskem, a jelikož k takovému konsenzu nedocházelo, tak konflikt eskaloval, až došel do podoby sektářské občanské války. Logicky vzato, když bude eskalovat konfrontace mezi těmito velmocemi, bude eskalovat i syrský konflikt do ještě horších a brutálnějších podob a možná k totální zkáze, ale rád bych doufal, že k tomu nedojde.

Udivuje mě, že jako bývalý opoziční politik se rozcházíte na celé čáře s názory stávající syrské opozice, která americký útok podporuje. Považujete se tedy stále za opozičního politika?

Začnu od konce. Můj názor na syrský režim se rozhodně nezměnil a nezmění, a dodám, že jsem se stal opozičním politikem před více než třemi desítkami let díky svým ideálům a zásadám, nikoli z důvodů náboženské nebo etnické příslušnosti, což bohužel hraje zásadní roli v postoji většiny Syřanů v současné době. Nemohl jsem zkrátka akceptovat brutalitu režimu a jeho systematické pošlapávání lidské důstojnosti a lidských práv, nemohl jsem akceptovat jeho bezmeznou korupci a různé sektářské diskriminace. Cítil jsem přirozenou solidaritu s perzekvovanými, především z řad mírových skupin.

Zkušenosti posledních let však ukázaly, že vše, proti čemu jsem dlouhá léta bojoval, dřímá a kvete také u opozice a především u té její části, která se těší podpoře a uznání v zahraničí. Tato opozice se stala spolu s režimem plně odpovědnou za hrůznou válku a celou syrskou tragédii. Tato opozice de facto zradila, stejně jako režim, věc syrského lidu a stala se nástrojem proti jeho zájmům. V této situaci, a pokud mám zůstat věren svým ideálům, nezbývá mi než se stát opoziční i vůči této opozici.

Dočkají se „Přátelé Sýrie“ podle vás své reminiscence?

Myslím, že ne. Tento „klub“ dávno přestal fungovat.