Politické hnutí SPD Tomia Okamury v sobotu pořádalo celorepublikovou konferenci, na kterou přijel i prezident Miloš Zeman. Někteří novináři ale akreditaci od SPD opět nedostali. Co na to říkáte?
Takový autoritativní až šikanující přístup k médiím člověk nemůže schvalovat. Dle mého je v tom zahrnut i velmi nebezpečný způsob uvažování. Jenže každá mince má rub a líc. Tím rubem v tomhle případě je to, že česká média neodváděla v minulých letech v souvislosti s informováním o řekněme krajních politických táborech zrovna nejlepší práci. Otázkou tedy je, zda se člověk ještě Okamurovi může divit, že je vůči části tuzemských médií nedůvěřivý a snaží se držet si je od těla. Na druhou stranu tu ale vnímám zásadní rozdíl mezi tím, když se podobného chování vůči novinářům dopouští soukromý subjekt, a tím, když to dělá někdo, kdo je součástí velké politiky, což Okamura a jeho SPD dle mého soudu již je.
Někteří novináři šli po Okamurovi a jeho SPD v posledních letech tvrdě. Se slůvkem extremista v souvislosti s ním zrovna nešetřili.
Můj úhel pohledu je, že extremismus často v českých médiích funguje i coby jakási nálepka. Tou mohou dlouhodobě být označováni jednotlivci či subjekty, kteří či které v daném okamžiku danému médiu připadají jako nevhodné nebo odporující jeho vnitřní ideové náplni. Takové označení může sloužit k dehonestaci, a to přitom prostřednictvím nějaké snesitelné, korektní formy.
Zajímáte se o extremismus dlouhodobě. Je Okamura extremista??
Tady spíše záleží na úhlu pohledu, kterým ho posuzujeme. Definic extremismu je několik. Do některých z nich by se Okamura vešel. Do jiných by ho napasovat nešlo. Jisté ale je to, že jestli někoho za extremistu označíme, tak se pak nemůžeme divit, když se jako extremista může začít chovat. To je logické. Jakmile někoho vydělíme z běžného středního politického proudu, tak se pak nemůžeme divit, když začne používat ostrou rétoriku a v podstatě nálepku extremisty i naplňovat.
Fotogalerie: - Celostátní konference SPD
Vraťme se k Okamurovi a jeho vztahu k médiím a novinářům.
Myslím, že důležitá věc je, že Tomio Okamura je velmi nevraživý vůči veřejnoprávním médiím. Byla to ale právě média veřejné služby, která ikonu Tomia Okamury stvořila. Stačí, když se podíváme šest, sedm let nazpátek. Tehdy byl Okamura nepříliš úspěšný podnikatel a mluvčí jedné oborové asociace ve věci cestování a turismu. Ale nejméně jednu sezónu v České televizi a v Českém rozhlase byl tehdy takřka neustále.
Dokonce, jestli se pamatuji dobře, tak byl angažován i jako moderátor nějakého zábavného publicistického pořadu o podnikání. Myslím si, že tehdy měl Okamura jedinečnou možnost nahlédnout pod pokličku českých médií.
Ta zkušenost ho změnila?
Já bych řekl, že v té době mohl zjistit, že respekt a úcta k médiím není to, co by si člověk odnesl po nahlédnutí do zákulisíí českých sdělovacích prostředků. Řekl bych, že celá ta věc kolem Okamury a novinářů je dvousečná. Okamura se chová způsobem, jakým by se demokratický politik v žádném případě chovat neměl. Jenže na druhé straně tu máme česká média, která odvádějí v souvislosti s informováním o krajních politických sektorech či názorových proudech tradičně mizernou práci. Tyto dva subjekty, Okamura a média, si navzájem nemají co vyčítat. Já ale tento přístup k novinářům, jaký podle všeho panoval na sjezdu SPD, považuji za nešťastný a spíše za jakýsi model okoukaný z autoritářských režimů třetího světa. Je ovšem smutné, že takto pan Okamura jako poslanec a předseda v současnosti vlivné parlamentní strany přemýšlí a funguje.
Podle médií zakoušeli novináři na konferenci SPD stísněnou atmosféru. Byli drženi v přetopené místnosti s těžkým vzduchem a de facto nikam nesměli. Na toaletu směli jen v doprovodu ochranky. Fotit a natáčet směli jen v místnosti pro tisk a v konferenčním sálu pouze v pořadatelem vymezených intervalech.
Připadá mi to jako typ práce s médii, jaký si může zkoušet dovolit soukromý subjekt, například nějaká korporace. A obávám se, že to celé částečně odpovídá mottu, se kterým vyhrál volby šéf hnutí ANO Andrej Babiš, a sice pojímání politiky a státu jako firmy. Řekl bych, že kdyby se v případě konference SPD jednalo o setkání nějaké soukromé korporace, tak ta má samozřejmě právo si to takto zařídit, ale nemůže se pak divit důsledkům. Na druhou stranu se nemůžeme divit, že to tak pan Okamura zkouší, když heslo o řízení státu v souladu s principy soukromého podnikání pomohlo vyhrát volby. To neznamená, že to osobně schvaluji. Právě naopak, mně osobně se to nelíbí.
Tomio Okamura
Může být nějaký důvod, proč se Okamura snaží novináře držet od svých poslanců a delegátů dál?
Dovedu si představit, že jisté mediálně taktické důvody za tím být mohou. Musíme si uvědomit, že poslanci jeho strany jsou často lidé, kteří byli donedávna mimo politiku. Cílem mediálních útoků se může stát i například otázka jejich formálního vzdělání či schopnosti vyjádřit se a formulovat politická stanoviska. Otázkou je také jejich intelektuální zázemí. To vše může být asi trochu na jiné úrovni, než by si člověk v oblasti politiky představoval. A samozřejmě Okamura je v tomto ohledu čím dál ostřejší taktik a dělá jen to, co je pro něj a jeho politický subjekt v daném okamžiku nejvýhodnější.
A co výraz „presstituti“, kterým novináře před vchodem do konferenčního centra počastoval poslanec SPD Lubomír Volný?
Tak to samozřejmě není nic hezkého. Navíc bych řekl, že pokud se ve vrcholové politice používají takové výrazy, tak nás to v podstatě velmi silně vzdaluje civilizovanému světu. Blížíme se tak zemím, které jsme vnímali jako rozvojové. Jenže na druhou stranu, pokud chtějí mít média respekt, tak si ho musí nějakým způsobem vysloužit a rovněž udržet. Taková věc nikdy nevznikne sama od sebe. Česká média ne vždy odváděla zrovna korektní práci. Tudíž se v tomto ohledu nabízí otázka, proč by zrovna lidé z ulice, což je valná většina Okamurových poslanců, měli respektovat média, která si je v minulosti nebyla schopná získat.
Okamura o SPD uvedl, že se jedná o stranu otevřenou, občanskou a stranu propagující přímou demokracii. To ostře kontrastovalo s výrokem jednoho z novinářů, který zachytil reportér MF Dnes – „takhle nějak si to představuju u Putina“...
Dle mého je bohužel současná politika primárně hra se slovy. Čím dál tím více je otázkou marketingu a public relations, a spolu s tím přichází i vyprázdnění obsahu slov a obsahu idejí. Já neříkám, že se tomu tak děje u všech politických subjektů, ale podívejme se například na politiku Andreje Babiše. Jeho obchodní impérium vznikalo v nejtemnějších dobách 90. let, a přitom jedním z Babišových hlavních témat je boj proti korupci. Když Babiš mluví o boji proti korupci, tak člověka nemůže překvapit, že Tomio Okamura se může ohánět přímou demokracií, ale ve vztahu k médiím činit pravý opak. Tedy, pokud si pod demokratickou politikou představujeme i otevřenost a transparentnost samotných politických subjektů.
* * *
Dušan Stuchlík (45)
Český novinář a politický aktivista. Je nejmladším držitelem osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V roce 1989 byl coby nezletilý souzen za distribuci petice Několik vět.
V médiích se začal angažovat v první polovině devadesátých let. Pracoval jako redaktor brněnské Mladé fronty Dnes, Spolupracoval i s Českým deníkem. Spolupracoval i s Českou televizí, a to na publicistických pořadech Fakta a později Reportéři ČT a Černé ovce.
Na přelomu tisíciletí pracoval jako reportér a zpravodaj Lidových novin. Je zakladatelem kynologického magazínu Psí kusy, jehož šéfredaktorem je dodnes. Věnuje se bezpečnostní problematice, extremismu a problematice ochrany přírody a zvířat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
