Co si myslíte o kritice, která se tu s větší, tu s menší intenzitou valí na Radu ČT od její velké obměny v březnu a v květnu minulého roku?
Kdo je pro vás nejdůvěryhodnější?Anketa
Inu, ta „kritika“ je velmi relativní, především tedy v relaci ke kritice činnosti, respektive nečinnosti, Rady České televize v předchozím složení. Já mám tu výhodu, ale svým způsobem i nevýhodu, že se okolo médií motám velmi zblízka už asi čtyřicet let. A z toho už třicet let v oblasti mediálního práva, tedy už od jeho vzniku. Takových mediálních právníků – pamětníků nás už moc není. Z toho pohledu tu loňskou obměnu nevidím zas až tak „velkou“. Asi už zanedlouho nastane ještě větší obměna. A nejen v Radě ČT. Potom by to mohlo být zajímavější nejen pro nás, insidery z oblasti mediálního práva a mediální analytiky, ale i pro veřejnost. Tedy pokud se bulvárnímu bulváru a bulvárnímu mainstreamu nepodaří zase odlákat pozornost veřejnosti jinam. Je třeba, aby veřejnost víc a pozorněji mediální rady sledovala. Musí jim ukázat, že je kontroluje a že jsou tu pro veřejnost stejně jako média veřejné služby. A že to není naopak, jak tomu bylo doposud po těch třicet let. To převrácení systému i hodnot musí skončit a veřejnost už musí právě tohle dát jasně najevo také politikům, že jsou povinni jí to zajistit. Příležitost k tomu má už letos na podzim. Ale jestli se nechá obalamutit, ať se nediví. Hlavně mladá generace, co ještě nemá žádné životní zkušenosti a žádnou historickou paměť. Především ta by měla být obezřetná, pozorná a velmi uvážlivá. A měla by se poradit i se staršími generacemi, co ty životní zkušenosti mají.
Obavy ze ztráty nezávislosti České televize i kvůli novému složení Rady ČT opakovaně vyjadřují senátoři David Smoljak a Marek Hilšer. Proč jim to skoro nikdo nevěří?
V jedné své knize jsem popsal autentickou příhodu, co se odehrála v první polovině 90. let. Vypadá skoro jako anekdota, ale skutečně se stala. Tehdejší ministr spravedlnosti se zeptal svého dobrého známého, dost vlivného advokáta, jak je to v praxi s nezávislostí našich soudů, respektive soudců. Neboli jestli jsou skutečně nezávislí. A on mu na to odpověděl jako advokát: „Jsou nezávislí. A někteří z nich jsou nezávislí hlavně na zákonech“. A podobně je to podle většiny ohlasů z vox populi už asi tak dvacet let rovněž u České televize, která je nezávislá hlavně na zákonu o ČT, ale i na zákonu o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Ale prý i na těch svých podzákonných normách, co si sama vytvořila – jako například ten její Kodex a podobně. Inu, hlas lidu – hlas boží. Za zhruba deset let svého působení v RRTV – což je státní regulační orgán v tuzemské mediální oblasti, čili něco jako ministerstvo pro vysílání – jsem se často setkal s tím, že se ČT chovala tak, jako by byla nezávislá nejenom na zákoně o ČT, ale i na dalších zákonech, například i na zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání. A to tehdy měla Česká televize před RRTV ještě aspoň trochu respektu. Zatímco teď to v praxi vypadá tak, že z téhle aktuální sestavy „Krejčího“ RRTV si ČT nedělá už vůbec nic. To jsou ohlasy z vox populi. Znám tuhle vysílací radu i tuhle ČT dlouho, a dobře. Skoro skrz naskrz. Takže si umím udělat dost přesný obrázek, který docela věrohodně reflektuje objektivní realitu. Prostě vím své.
Začátkem roku jsme si připomínali dvacet let od chvíle, co vzbouřenci z řad zaměstnanců České televize toto veřejnoprávní médium ovládli. Vše odpuštěno, zapomenuto a jede se dál?
Předně je nutné udělat si jasno v tehdejší situaci a potažmo i v pojmech de facto i de iure. Takže to nebyli „vzbouřenci“, ale okupanti. A nebylo to ovládnutí, ale byla to okupace. V tom je velice podstatný rozdíl. Takový byl tehdy jak faktický, tak i právní stav. Jistá minorita zaměstnanců ČT & spol. s podporou jistých struktur, tehdy v rámci jistých minoritních zájmů, zrušila vysílání ČT, a tím i plnění její veřejné služby, což je povinnost, která pro ČT plyne přímo ze zákona. Takže ty struktury tím porušily nejen zákon o ČT, ale způsobily kolizi hned s několika dalšími zákony a velmi podstatně, hrubě a fatálně poškodily i zájmy veřejnosti. Tedy lidí, co si Českou televizi měsíc co měsíc platí. Podle řady právních názorů tehdy došlo k naplnění skutkových podstat hned několika trestných činů. Dodnes ale není oficiálně známo, jestli v tom směru proběhla nějaká trestní řízení, ani jak dopadla. Proč asi? Kdo to ututlal a stále ještě tutlá? A proč se tehdy veřejnosti neřeklo zcela otevřeně a kompletně, jak to ve skutečnosti bylo, kdo za to mohl, kdo to zavinil, jak byl potrestán a jaká opatření byla učiněna, aby k tomu v budoucnu už nemohlo dojít. Možná k tomu nebyla politická vůle. Možná ta tehdejší politická scéna fatálně selhala.
Psali jsme:
Kam se od té doby Česká televize posunula, a to především v oblasti zpravodajství a publicistiky?
Těch odpovědí by mohlo být i víc. Zkusme tu diplomaticky kulantní a velmi slušnou: Takže lidově řečeno – cituji „do pihele tmavýho“. A nejen v uvedených žánrech, ale i celkově. A pozor – to není můj subjektivní názor – to je reflexe signálů z veřejnosti. Čili opět vox populi, vox dei. A realisticky vzato i řečeno: To trpké ovoce té okupace ČT z počátku milénia sklízí platící veřejnost už dvacet let na svůj úkor a ke své škodě. Ty tehdejší okupanty to vůbec nic nestálo. Naopak, pěkně se na tom napakovali. Na úkor veřejnosti. Na úkor plátců televizního poplatku. Na úkor občanů, voličů a daňových poplatníků. A politici nic. Naopak přišla velmi arogantní a právně zcela mimózní a pro docenta Chocholouška zralá knížecí rada od poslance Schwarzenberga asi „ve smysl ten“, že – volně cituji – „ČT patří lidem, co v ní pracují“. Tím je k tomu symbolicky řečeno vše. Víc netřeba dodávat. Alespoň pro ty, co jsou schopni používat selský rozum.
Odvádějí alespoň ti, jimž podle Karla Schwarzenberga Česká televize patří, profesionální výkony, za které se nemusí stydět?
Tahle tuzemská mediální kotlina je takovým extra-speciál-rychlo-velko inkubátorem hvězd. A samozřejmě ČT nevyjímaje. Ač v jejím případě je problém, že ty mediální „hvězdy“ z její kuchyně se „neolajkovaly“ za svoje, ale za naše peníze – čili za povinné peníze plátců televizních poplatků. A pokud vím, tak nikdo z nich – vyrojených, řekněme, po tom okupačním roce 2000, co se tady už asi tak ty čtyři pětiletky snaží nás školit – nepřišel odjinud už jako hotová megastar, aby pak s bohulibým cílem pomohla České televizi v zájmu veřejnosti. Co si pamatuji, tak tomu bylo převážně naopak. Takže všechny ty „hvězdy“ vděčí za své hvězdné a jiné kariéry právě plátcům koncesionářských poplatků, čili té veřejnosti, čili nám všem. Možná by příslovečně nějaká výjimka mohla potvrdit pravidlo. Ale nějak mě teď zrovna žádná z těch velkých hvězd nenapadá. Při vší úctě. Zatímco většině z těch zmíněných hvězd by bylo co vytknout.
Co byste tedy hvězdám z Kavčích hor chtěl vytknout?
Například skoro jakoby symbolicky – jeden za všechny: Václav Moravec, objektivně už delší dobu asi jedna z nejvíc kritizovaných postav ČT a její publicistiky. O něm bych mohl dát ke kratochvíli hned několik zajímavých historek. Nicméně nejen z úsporných důvodů snad jen něco z těch čerstvějších „OVM“ – čili Omylů Václava Moravce – i když nyní jen velmi stručně. Loni v létě mě Moravec zcela bezdůvodně napadl v médiích svým zvláštním a neprůkazným tvrzením – a zjevně v součinnosti s někým z ČTK, což při tom i výslovně uvedl. Načež jsem ho také mediální cestou a zcela korektně vyzval, aby diplomaticky řečeno ten svůj nonsens napravil. Dal jsem mu zároveň i velmi gentlemanskou nabídku, jak z toho může se ctí vybrodit, přičemž jsem se zastal ještě dalších tří velmi uznávaných kolegů z médií a mediální regulace. Moravec na to vůbec nereagoval a zvolil taktiku zvanou „mrtvej brouk“. A zareagoval až na podzim, a to dalším stejně nepodloženým a neprokázaným útokem a opět v médiích. Oba tyto jeho excesy se mu asi hodily do jeho píárové kampaně k nějaké knížce či co, protože jeden z těch jeho mediálních ataků proti mé osobě byl právě přímo v rámci toho jeho píárka. Inu, vskutku velmi nedůstojné a ubohé, milý Václave – a jestliže tyhle „celebrity“ ČT mají k vlastní propagaci zapotřebí trapasy toho druhu, pak je to nejenom s nimi, ale i s tou „jejich“ ČT asi ještě mnohem horší.
Jak je ale možné při veškeré té kritice, že Česká televize vychází v průzkumech jako nejdůvěryhodnější médium u nás?
Spisovatel a myslitel Ludvík Souček někdy v 70. letech minulého století vypustil do veřejnosti pojem „obecně oblíbený omyl“. A měl recht jako obvykle. K těm obecně oblíbeným omylům by se dalo zařadit i to tvrzení, že Česká televize „vychází v průzkumech jako nejdůvěryhodnější médium u nás“. Takových obecně oblíbených omylů je kolem ČT jistě mnohem víc. A nejen kolem České televize a její rady. Je tu i celá dlouhá řada mýtů kolem ČTK a její rady. Ty omyly a mýty je nutné vyvrátit. A přitom lze mít na paměti mimo jiné také to, co by tomu dneska asi řekl i pan Ludvík Souček.
Jedním z obecně oblíbených omylů je citát připisovaný Winstonu Churchillovi, který ale Churchill nikdy neřekl. Velmi propagandisticky mu ho totiž – dneska by se řeklo virtuálně – do úst vložil Goebels – inu, kdo jiný, že? Ten citát prý původně zněl nějak takto: „Věřím jen těm průzkumům veřejného mínění, které si udělám sám.“ Někdo říká „zfalšuji sám“ a různě podobně, ale to už tu není z našeho hlediska podstatné. V těch logických posloupnostech shora uvedeného by tedy kdokoli mohl komukoli položit otázku, jak je to ve skutečnosti a objektivně s onou agenturou, co dělá průzkumy pro ČT a nota bene za peníze plátců televizního poplatku, tedy za peníze nás všech. To by byla relevantní otázka, na kterou ČT musí ihned a zcela jasně odpovědět. Když to neudělá, tak nemá důvěru.
Bez toho podle vás nemá smysl ztrácet čas úvahou o výsledcích průzkumů, které vykreslují osazenstvo Kavčích hor jen v těch nejrůžovějších barvách?
Česká televize je zveřejňuje v rámci své self-promo propagandy. Proto by se spíš mohla a možná i měla řešit otázka proč, kolik a komu za to platí, jaké jsou tam vazby v pozadí, že... To by mohlo být pro veřejnost zajímavější než průzkumy toho takzvaně „veřejného“ mínění. Takže otázka by mohla být položena i jinak: „Jak to, že ČT za peníze veřejnosti, konkrétně plátců koncesionářského poplatku, zkresluje skutečnost podle potřeb a zájmů lidí, co si Českou televizi latentně zprivatizovali? Jak to, že ČT neplní to, co jí ukládá zákon? A to jak v rámci vysílání, tak i mimo vysílání?“ Kdo by naprosto věrohodně vyvrátil a pádnými důkazy doložil, že ani v tom nemá veřejnost pravdu? Je tu někdo takový? I v tomhle směru Česká televize hodně ztrácí a ztrácí. Podle průzkumů by ČT měla být u plátců televizních poplatků a členů jejich domácností nejdůvěryhodnější ze všech médií u nás. Bohužel, z mnoha různorodých reakcí veřejnosti je už dlouho jasné, že pro většinovou veřejnost tato ČT nejdůvěryhodnějším z médií prostě není, a to už je velmi vážná věc. A jestliže to ani poslanci nechtějí vidět, tak berou riziko i sami na sebe, což by se jim nemuselo vyplatit. Možná už letos na podzim.
Někteří redaktoři a moderátoři zpravodajství a publicistiky ČT komentují politiku a společenské dění na sociálních sítích a přesvědčují veřejnost o tom, že jen ty jejich názory jsou správné. Lze proti tomu něco namítat, když si tak známé tváře veřejnoprávního média počínají ve svém volném čase a na svých soukromých profilech?
Kdyby to ti redaktoři a moderátoři zpravodajství a publicistiky dělali jen ve svém volném čase v rámci svých profilů na sociálních sítích, to by ještě nebyl jejich největší hřích. Mnohem větší a podstatnější problém je v tom, že oni „přesvědčují veřejnost o tom, že jen ty jejich názory jsou správné“ dokonce jako by už standardně právě i v rámci pořadů České televize. To je Achillova pata odpovědných lidí v ČT, protože hlavně ve zpravodajství nemají co dělat komentáře, hodnoticí stanoviska a další podobné subjektivní faktory těch – jak se tomu v branži říká – „mluvících hlav“. A to už z principu a výslovně i ze zákona, absolutně a bez pardonu. Podobně i v publicistice, kde také musí být apriorní čistota v plnění všech podmínek veřejné služby, jak podle zákona, tak i podle dalších podzákonných normativů, včetně interních, jako je například Kodex ČT. Za to všechno osobně zodpovídají ti, co vedou redakci zpravodajství a publicistiky – a potažmo i jejich nadřízení. Kontrolovat to v zájmu veřejnosti musí Rada ČT, a to ve dne v noci, a zcela nekompromisně, padni komu padni. A jestli to tak v praxi není, pak musí nastoupit poslanci – prostřednictvím projednávání o případném schválení, či neschválení těch takzvaných „výročních zpráv“. Za to jsou poslanci odpovědní svým voličům. „Jak prosté, milý Watsone.“ Že? Anebo snad ne?! Kdo není schopen pochopit ani tohle?
Možná by to měl chápat generální ředitel České televize Petr Dvořák. Co během jeho dvou funkčních období stojí nejvíce za pozornost?
Především je typickým příkladem rotace kádrů v managementu na tuzemské mediální scéně, když předtím řediteloval v televizi Nova, první velké ryze komerční televizi u nás. Ale to teď není to hlavní. Dvořákovi se vyčítá, že dlouhodobě rozpouští několikamiliardovou rezervu, aby mohl vykazovat neztrátový rozpočet. A přitom tlačí na to, aby politici lidem zvýšili televizní poplatek, což je tak trochu zvláštní. Jen pro připomenutí. Tu rezervu zdědil po předchůdci Janečkovi, i když ten ji nevytvořil. Janeček byl dřívější hlasatel zpráv, ale ne manažer. Co udělal správně, bylo to, že do funkce ekonomického ředitele ČT povolal svého kamaráda Františka Lamberta, předtím perfektního šéfa ve vícero firmách. A František Lambert hospodaření České televize vedl natolik dobře, že během několika let měl nejen vyrovnané rozpočty, ale hlavně vytvořil i ten rezervní fond, zvící několika miliard. A tenhle fond pak Petr Dvořák během několika let rozpustil. Takže se už nikdo nemůže divit, když do kontrolního orgánu konečně přijde někdo, kdo se vyzná v ekonomice, v rozpočtování i v řízení, že se logicky zajímá právě o tuhle problematiku. To by měl udělat každý kontrolní orgán.
Čím se dá vysvětlit, že se o to až do minulého roku Rada ČT nezajímala?
Za to nesou její předchozí sestavy i s tou svou dozorčí komisí spoluzodpovědnost. A možná by se někdo mohl domnívat, že všecky ty kavky typu 168 hodin, reportéři & spol. s.r.o., by spíš měly investigovat interní hospodaření v České televizi a v okolí. Taková veřejná služba by zcela nepochybně zajímala celou veřejnost, co měsíčně platí ten televizní poplatek. Suma sumárum skoro sedm miliard každým rokem. A o tom to je.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
