Uprchlickou krizi budou v úterý řešit ministři vnitra zemí EU a ve středu mimořádný vrcholný summit. Česká vláda tvrdě odmítá kvóty a podle slov vicepremiéra Bělobrádka se jim hodlá bránit i soudně ve Štrasburku. Co máme od těchto summitů očekávat? Bude český postoj převálcován, jak naznačil i německý ministr zahraničí Steinmeier, protože „není možné, aby tíhu krize neslo jen pár zemí“?

Odpověď bych začal trochu z jiné strany. Čím déle nad vším přemýšlím, vynořuje se mi před očima vize o tom, že jsme účastníky něčeho, co tady po staletí nebylo. Státní aparáty jsou nastaveny na určité standardní situace a hranice hlídány vůči jednotlivcům. Když přijdete na hranici, prokážete se pasem a pokračujete dál. Ale když přijde pět tisíc lidí? Pak už hranice padne. A teď, co s tím? Mám pocit, že v podstatě politické struktury, ať už naše nebo německé, francouzské nebo unijní, si vytvářejí iluze, že něco konají, ale nemůže to mít praktický důsledek. I náš postoj, který mi přijde racionální a odvozený z faktů, v podstatě také nemá žádný smysl. I kdybychom kvóty přijali, kdo se k nám přihlásí a jak sem Němci dopraví ty, kteří k nám nebudou chtít? Celý proces má zřejmě svou vnitřní dynamiku mimo vůli politiků. Jejich rozhodnutí na něj nemají prakticky žádný dopad. Co se týká nadcházejících schůzek, nemyslím si, že vznikne cokoli účelného. Možná jsme v situaci, která nemá jiné řešení než nějaký evoluční proces, který vyústí v něco, co se vymyká naší představivosti.