Už několik týdnů se konají protesty proti ministryni spravedlnosti Benešové a proti premiérovi Babišovi. Tentokrát se sešli demonstranti z celé republiky na Václavském náměstí. Co na tyto akce a vůbec na atmosféru kolem nich říkáte?
V úterý večer jsem se vracela po těžkém soudu z Českých Budějovic, a protože bydlím kousíček nad Václavským náměstím, viděla jsem z první ruky ty davy z Václaváku proudící. Nebylo možné mezi nimi projet, takže zatímco jsem popojížděla rozkopanou Vinohradskou, pečlivě jsem si všímala, co to je za lidi. V naprosté většině to byli mladí lidé mezi dvaceti až třiceti lety, velmi obdobného neformálního oblečení, patřící do obdobné sociální skupiny. Starších osob bylo mezi procházejícími opravdu velmi málo. Pro mne, která jsem zažila ten úžasný týden demonstrací mezi 20. a 25. 11. 1989, byl ten rozdíl patrný na první pohled. Možná že se vám to bude zdát nepatřičné, ale naprostá většina lidí, kteří v úterý odcházeli z demonstrace, byli úplně v pohodě. Smáli se, zdravili se, žertovali v hloučcích, zapadávali do okolních hospod, prostě se rozcházeli po happeningu. Ti, kdo zažili onen „velký týden“ v listopadu 1989 se mnou, vědí, jaká tam vládla atmosféra. Pamatuji si na tu ... sveřepost lidí, kteří na tom Václaváku stáli tenkrát... bylo to 20. listopadu, kdy si pamatuju tu zvláštní zarputilost osazenstva úplně přeplněné tramvaje, jedoucí nahoru po Vršovické a vezoucí lidi na demonstraci. Lidé stáli, drželi se tyčí, i lidé, kteří evidentně patřili k sobě, spolu nemluvili. To odhodlání lidí bylo úplně hmatatelné. Nikdo se nesmál. Všichni věděli, o co jde – i když vlastně tehdy nevěděli vůbec nic... ten rozdíl mezi „tady a teď“ a „tady a tehdy“ je pro mě naprosto hmatatelný. Zároveň také vidím, že ti, kteří dnes demonstrace svolávají, by dali nevímco za to – a velmi o to usilují –, aby dosáhli právě té atmosféry, která panovala v listopadu 1989. Avšak to je to, co prostě nejde nařídit a zařídit. Čímž se dostávám k mému hodnocení dnešních demonstrací. Je to prostě PLAGIÁT. Bez ohledu na sympatie či antipatie k Babišovi či Benešové dnešní demonstrace jsou umělou napodobeninou toho, co se odehrávalo před necelými třiceti lety...
Dovolte i ještě další přirovnání: v onom zářivém listopadovém týdnu 1989 proti národu, který vyšel do ulic, stály Lidové milice. Nebylo jasné, zda jsou, či nejsou vyzbrojeny a zda půjdou či nepůjdou proti demonstrantům. Dnes ti, kteří chodí demonstrovat, si zjevně neuvědomují, že roli oněch obávaných milicí plní oni sami. A že ti, kteří volí Babiše a jeho vládu, považují je samé pro sebe, pro Českou republiku a pro český národ za větší zlo a větší ohrožení, než je trestně stíhaný premiér s estébáckou minulostí. Teprve když se na to podíváte z tohoto úhlu pohledu, zjistíte tu skutečnou hrůzu toho, co se děje... proti dělníkům z Kolbenky, proti národu, dnes nestojí milicionáři a speciální policejní sbory – dnes proti nim stojí právě tito organizovaní demonstranti. Říci, že mi je z toho smutno, je málo. Jsem z toho zcela zděšená. A jsem zděšená z toho, že tito „demonstranti“ si tuto variantu výkladu své existence naprosto nejsou schopni či ochotni uvědomit.
Na demonstracích často vystupují i známé tváře, tentokrát k lidem na Václavském náměstí promluvili například Aňa Geislerová, Tomáš Klus nebo Martha Issová…
Účast umělců na těchto demonstracích? Ať chci, či nechci, musím si připomenout slova taky jednoho „umělce“ a „novináře“, nyní důstojného starosty Řeporyjí za údajně pravicovou ODS, totiž Pavla Novotného: „My tu Ivetu Bartošovou prostě k té smrti doštveme,“ Stejně tak jistá část „umělců“ doštvala k smrti Karla Čapka... dál bych se k politickému angažmá umělců, případně novinářů vyjadřovat nechtěla.
Mimochodem, do jaké míry přinesli vůdci protestů spolehlivé argumenty pro tvrzení, že je osoba Marie Benešové ohrožením pro nezávislost soudů, potažmo pro demokracii? Máte vy jako doktorka práv pocit, že Marie Benešová ohrožuje nezávislost soudů?
Fascinuje mne krátkost lidské paměti – i když vlastně naprostá většina těch, kteří dnes proti Marii Benešové protestují, se možná tak učila jezdit na koloběžce. Bohužel řada mladých lidí nevyužije možností daných „strýčkem Googlem“ a nezjistí si, kdo je kdo. Marie Benešová projevila nesmírnou osobní statečnost v kauze „justiční mafie“, kdy poukázala na politické ovlivňování vyšetřování tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka nejvyšší státní zástupkyní Renátou Veseckou. A že k tomu ovlivňování došlo, na to tedy vezměte jed – jsem naprosto podrobně obeznámena se spisem a mohu určit rozmezí cca, kdy nejvyšší státní zástupkyně zvedla telefon... Marie Benešová na to tehdy poukázala a vypustila slova o tom, že se jedná o „justiční mafii“. Už jednou se tedy postavila proti ovlivňování vyšetřování politika – a to téměř ve stejném postavení, jako je dnes předseda vlády Babiš – zevnitř justice. O kauze „justiční mafie“ přebírám z Wikipedie:
Kauza „Justiční mafie“ je označení pro spor na ochranu osobnosti, jehož podstatou je výrok, kterým byla Renata Vesecká spolu s bývalým ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem, místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem Kučerou, svým prvním náměstkem Karlem Černovským, náměstkem vrchního státního zástupce v Praze Liborem Grygárkem, krajským státním zástupcem v Brně Petrem Coufalem a okresním státním zástupcem v Jihlavě Arifem Salichovem veřejně v rozhlasovém vysílání (20. prosince 2007)[1] označena bývalou nejvyšší státní zástupkyní a stínovou ministryní spravedlnosti za ČSSD Marií Benešovou za součást tzv. „justiční mafie“, která nezákonným způsobem ovlivňuje průběh některých zájmových trestních věcí. V této souvislosti Marie Benešová poukázala zejména na trestní stíhání Jiřího Čunka(odnětí jeho trestní věci místně nepříslušnému Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově několik dní před skončením vyšetřování a její přikázání Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě, kde následně Arif Salichov rozhodl o zastavení vedeného trestního stíhání) a vydání v České republice před soudem trestně stíhaného katarského prince Hámida bin Abdala Sáního do Kataru, kde bylo následně jeho trestní stíhání zastaveno.
Mgr. Marie Benešová
Tento postoj zaujala Mgr. Benešová v roce 2007, tedy před dvanácti lety, kdy byla na vrcholu svých profesních sil (bylo jí 59 let) a mohla – mimo jiné – ještě doufat v další kariérní postup. Přesto se postavila proti ovlivňování práva politikou takto tvrdě, nekompromisně a na svůj vlastní úkor. Dnes je paní Marii Benešové 71 let a měla by právo – a jistě i možnosti – jezdit po světě, věnovat se rodině. V jednasedmdesáti skutečně již nebudujete kariéru. Může si však dovolit jednu věc: být totiž skutečně naprosto nezávislý, dělat si, co chce a co považuje za správné. Ona sama si již nemůže žádným významným způsobem pomoci, i kdyby ji premiér Babiš vyvážil zlatem. Podle mého názoru by demonstranti měli být naprosto šťastní a spokojení, že tuto ministryni máme. K tomu dodávám dvě věci: když byla, tuším, na 11 dnů jmenována ministryní jistá paní Malá, nad jejíž tzv. kvalifikací se všem právníkům protočily panenky hrůzou, neprotestoval nikdo. Když v podstatě souběžně s ministryní spravedlnosti jmenoval premiér Babiš vládní zmocněnkyní pro lidská práva JUDr. Válkovou, která o dané problematice neví ale lautr vůbec nic, tak to lidskoprávním aktivistům taky nevadilo. A Marie Benešová vadí? Buďme konstruktivní! Resort potřebuje svého ministra – tak koho páni demonstranti navrhují? Sem se jmény! Kritizovat a demonstrovat umí každý blbec. Konstruktivního dialogu ale, jak vidno, se dočkat není možné. I to pro mne je znamením, do jaké míry je možné demonstrantům důvěřovat a věřit v jejich čisté úmysly. Jména na stůl! – a se zdůvodněním! A teprve až dodají lepšího a důvěryhodnějšího kandidáta, kterého premiér bezdůvodně odmítne, mohou si vyjít s těmi svými předtištěnými transparenty do ulic – tentokrát legitimně.
Psali jsme:
Odbočíme-li od protestů, už tento týden tady máme volby do Evropského parlamentu. Jak podle vás dopadnou a co to bude znamenat pro další vývoj EU?
Výsledky voleb do Evropského parlamentu jsou naprosto nepředvídatelné – a podle mého názoru jsou nepředvídatelné výsledky jakýchkoliv voleb, z nichž příští budou na podzim 2020 do krajských zastupitelstev. Je to dáno především tím, že lidé odmítají vypovídat o svých vnitřních záležitostech, a to jak soukromých, tak názorech politických. Lidé získali zvláštní vnitřní odstup, který si dobře pamatuji z minulého režimu. Už totiž ani neřeknou, že něco neřeknou, ale řeknou to, co si myslí, že tazatel chce slyšet – a pak jdou a udělají něco zcela jiného. Oproti dobám minulým je to zvláštnější o to, že tato společnost se jeví jako extrémně otevřená: kdekdo si plácá na Facebooku kdeco, takže to na první pohled vypadá, že všichni o sobě víme všechno. Je to naopak – nikdo neví o sobě nic. Opět tady máme „vnitřní emigraci“, navíc doprovázenou nic neříkajícími fotkami na Instagramu, co jsem měl včera v podnikové kantýně k obědu... z tohoto hlediska tedy Evropské volby mohou dopadnout naprosto jakkoliv.
Fotogalerie: - EU volby se blíží
Jediným vodítkem k tomu, jak dopadnou nejen tyto volby, ale i všechny ostatní, je pozorování megatrendů, tedy obecných posunů ve společnosti. A ten posun vidím především v jedné věci: ve velkém a všeobecném zvýšení ostražitosti, zejména ve starších generacích. Mezi lidmi vzrůstá potřeba chránit sebe sama a zároveň vzrůstá sebeuvědomění si svých vlastních možností/nutností, a to zejména v těchto směrech: lidé si začínají uvědomovat, že to „předání politické moci“ zastupitelům, ke kterému došlo v 90. letech, kdy se všichni vrhli do podnikání a do radovánek, které v dobách reálného komunismu nebylo možné provozovat, se jaksi nepovedlo. Lidé si začínají zvolna uvědomovat, že svou zodpovědnost a politické i osobní angažmá si musí vzít z rukou veřejných představitelů zpět. Začínají si také uvědomovat a více si vážit toho jednoho hlasu, který mají. Pozoruhodné je, že toto se začíná týkat skupiny, která má prakticky nulový překryv s oněmi demonstrujícími, o kterých jsem hovořila na začátku. Ačkoliv nynější demonstranti jsou v naprosté většině mladí lidé, vnímám je jako představitele minulosti. Tato nová sebeuvědomělá vlna jde napříč generacemi a samozřejmě se zvedá a rozšiřuje stejným způsobem, jakým se šíří všechny ideje, megatrendy, móda, ale také třeba infekce.
Tato stadia velmi dobře popsal Malcolm Gladwell ve své knížce „Bod zlomu“. Když „se rozjede“ nějaká nová idea či pohled na svět, přijdou s tím vždy cca 2 % populace, tzv. průkopníci. Ti obvykle platí u zbytku populace za blázny (to je, mimochodem, pozice, ve které jsem již řadu let já). Po průkopnících následují takzvaní early followers, tedy „časní následovači“, obvykle jich bývá cca 13 % populace. Dohromady cca 15 % populace. Následuje „bod zlomu“, kdy se cca 70 % populace ve velmi krátké době názorově ztotožní s osobami, které dříve považovali za magory a jejich časné následovníky (mimochodem, všimněte si, že stejným způsobem se formovalo i křesťanství a islám. Kristus i Mohamed byli vůdčími osobami a kolem nich se shluklo v případě křesťanství 12 apoštolů a v případě Mohameda jeho nejbližší rodina... dál, abych se držela jen křesťanství, těch dalších 13 % populace se rozrůstalo dobře 300 let... a pak najednou... buch... bylo to státní náboženství). Dojde ke změně paradigmatu, tedy pohledu na svět, a v populaci zůstane 13 % takzvaných „late followerů“, tedy lidí, kteří se s obecně přijatým názorem ztotožní až velmi pozdě, a cca 2 % lidí nepřijmou obecně přijímaný názor nyní. Já se domnívám – jsem přesvědčena – že my jsme nyní na hranici těch cca 15 %.
„Překlopení“ obecného názoru ve vnímání zejména Evropské unie a islámu bylo léta uměle zdržováno a velmi umně rozbíjeno. Protože jsem pamětník, ráda bych se u tohoto zastavila. Protože ačkoliv nejsem zastáncem spikleneckých teorií, zdá se mi být těch „zřetězených náhod“ už příliš. Vzpomínám na „Velký sněm“ svolaný Vítem Bártou a Holešovskou výzvou na 19. 1. 2013 do Národního domu na Vinohradech. Tam se začala i za účasti Tomia Okamury formovat národní a protiislámská scéna. A kupodivu, kdo zná historii Úsvitu – krachlo to. Ve stejné době, 2012–2013 dosáhlo uskupení „Islám v České republice nechceme“ sledovanosti na FB přes 250 000 lidí a dalších stovek tisíc podporovatelů. V letech 2014–2015 se toto hnutí „překlopilo“ do spolku „Blok proti islámu“. Jeho předseda Martin Konvička vystoupil s prezidentem Zemanem a došlo k proponované volební koalici s Úsvitem Tomia Okamury, který po pádu Víta Bárty a Věcí veřejných zůstal jediným spolupracujícím politickým subjektem. Blok proti islámu posléze obvinil Úsvit z podvodů a vypověděl koaliční smlouvu. Úsvit se rozpadl. Tomio Okamura vstal z popela, založil SPD a opět ... nespojil všechny vlastenecké síly, opuštěnou statisícovou členskou základnu Bloku a IVČRN nechal napospas a ... „šušnil se“... se svými deseti procenty. Spolupráci s ostatními naprosto odmítl a nyní jsme svědky toho, jak jsou krajské a místní organizace SPD, které se pokusily emancipovat uvnitř SPD, tvrdě potlačovány.
Je to pořád stejný scénář, minimálně již třikrát obehraný: vždycky jsou to statisícové zástupy lidí, připravených vystupovat proti Evropské unii, proti islámu a za obranu České republiky (vzpomeňme třeba akce „zamkněme hranice“) a vždycky je někde poblíž Tomio Okamura a vždycky se to někde totálně pos... a celé dosavadní hnutí zcela konkrétního a vždy stejného ideového zaměření jde kompletně organizačně a strukturálně do kytek. Možná že si pan Okamura není své role vědom, ale je to jeho přičiněním, že dosud nemáme českého Orbána, Bystroně, Wilderse, Salviniho, Le Penovou. JE TO JEHO VINA. On sám tuto postavu hrát odmítl – anebo na ni nemá – a ostatním ji znemožnil. Zřetězené náhody, které jsou stále „na jedno brdo“, nejsou náhody. I proto – a u vědomí toho, že se asi v mojí blízkosti taky objeví nějaká „náhoda“ – jsem se postavila do čela volební kandidátky Alternativy pro Českou republiku. Myslím, že už těch „náhod“ bylo tak akorát a je potřeba tuto vlasteneckou, protieurounijní a antiislámskou scénu sjednotit. A jako že je Bůh nade mnou, budu v tom pokračovat tak dlouho, dokud se mi to nepodaří, a žádný „fantom Okamura“ mi v tom nezabrání.
Tomio Okamura
V posledních měsících, možná i letech se objevují i názory, že by bylo namístě zamyslet se, zda je pro nás EU opravdu přínosem a zda by nebylo dobré o našem setrvání v ní uspořádat referendum. Je, nebo není EU pro Českou republiku přínosem? A co by pro nás znamenalo případné vystoupení z Unie?
Dovolte mi podívat se na otázku „prospěšnosti Evropské unie“ z jiného pohledu. Je v podstatě jedno, jestli Evropská unie by byla jednotný stát, federací, konfederací nebo „jen“ společenstvím vzájemně obchodujících států. Důležité by bylo, aby svým občanům pomáhala žít a inspirovala je. Evropská unie je však postavena na příkazech, kontrolách a trestech. Každý, kdo vychovával dítě, ví, že právě příkazy, kontrola a tresty jsou „motivační nástroje“, které motivují nejméně, respektive vedou ke snaze dítka vzdálit se osobě, která s ním takto zachází, co nejvíce. My samozřejmě nejsme dítě, ale motivační nástroje jsou stejné. Z Evropské unie se stalo to, co se říkalo o Rakousku-Uhersku: žalář národů. A navíc nejen žalář národů, ale i žalář občanů jednotlivých států. Už nejsme schopni ty právní normy, které na nás EU chrlí, ani registrovat, natož je dodržovat. Dovolte mi další příměr: když jste na puťáku, kde se nemůžete odchýlit z trasy a zastavit se (a přesně takový život je – prostě jdete a zastavit se není možné) a máte příliš těžký batoh, do kterého vám pořád navíc přikládají – co uděláte? Hodíte ho do škarpy. A tak dopadne Evropská unie. Jednou se prostě celá rozpadne, ať už vystoupením vícera států nebo jakýmsi samovolným rozvalem. Jde jen o to, aby při tom „vystupování“ či rozpadu netekla krev a pokud možno nehořela auta na ulicích.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
