V nedávném rozhovoru pro deník Blesk jste upozornil, že takzvané kuřimské kauze, v níž docházelo před lety k otřesnému týrání dvou malých chlapců, předcházelo období, v němž byla údajnou brněnskou smetánkou zneužívána Barbora Škrlová, jedna z odsouzených v té kuřimské kauze. Co se v té předkuřimské fázi odehrávalo?
Šlo o to, že nějaké společenství, řekněme malé části brněnské společenské, politické a kulturní elity, mělo takové radovánky asi ve dvou nebo třech bytech. V nich se děly takové obskurní obscénní záležitosti, byl tam i nějaký trpaslík v ženských červených punčocháčích. Z toho, co jsem o tom slyšel, mi to připomíná Felliniho film Sladký život, kde se odehrávaly různé večírky, ta lepší italská společnost na ně chodila do různých bytů, pokuřovali, postávali kolem postele a nějaký pár na ní souložil.
Vůbec si nevybavuji, že by se v souvislosti s tím otřesným případem mluvilo nebo psalo i o něčem takovém. Odkud ty informace máte?
Všichni podceňovali schopnosti paměti Báry Škrlové. Já jsem s ní strávil mnoho hodin, když byla ve vazbě, byl jsem za ní potom i ve věznici, když byla ve výkonu trestu. Ona mi tu svoji anabázi popisovala. Z toho, co mi vyprávěla, je zřejmé, že tam docházelo k takovým věcem jako řezání žiletkou, pálení cigaretami a podobně. Ještě před tou kuřimskou záležitostí byla už plně pod kontrolou těch dvou sester v bytě, který jí koupil otec. A také v tom Domově dětí a mládeže Paprsek s ní zacházeli například tak, že musela být v temné místnosti s klapkami na očích, sluchátky na uších, musela se učit zpaměti nějaké texty. Když je pak řekla špatně, tak ji fyzicky trestali. Evidentně to byl systém vymývání mozků, snaha dostat ji do polohy manipulace a zneužívání.
Kdo se těchto zrůdností zúčastňoval a jak to že za ně nebyl nikdy nikdo potrestán?
No byli tam nějací herci, také nějací lidé z politiky. Začal se tím zabývat jeden policista, který také vyšetřoval tu kuřimskou záležitost. On evidentně Báře ty výpovědi věřil na rozdíl od paní státní zástupkyně a znalkyň. Začal po tom pátrat, načež ho paní státní zástupkyně, která ten případ dozorovala, z toho případu sundala, a tím on skončil. Já jsem se s ním pokoušel zkontaktovat. Bohužel vzkázal mi, že s tím už nechce nic mít. Asi měl nějaké příkazy nebo obavy, to nevím.
Takže se to zametlo pod koberec, protože v té kauze figurovali herci, politici a jiná brněnská smetánka?
Já jsem po té předkuřimské fázi dál nepátral. Mně šlo o tu záležitost, jak a za co Báru odsoudili. Ale evidentně existovalo něco, co nazývám předkuřimským údobím, kdy zmíněné věci páchali i na nějaké chatě, ale hlavně se děly v těch bytech. Z toho předkuřimského údobí vím dokonce o situaci, kdy taxikáře oslovila matka Mauerových kluků, která se s ním znala, aby jí pomohl hledat holčičku. Vydávala ji za Ukrajinku nebo něco takového, že ji zachraňuje, že je těžce nemocná, a on s ní jel na nějaké místo, kde s Bárou byla ta její sestra. To bylo venku v listopadu, zastavili někde na skládce štěrku, jak mají silničáři. Ona na ni vylezla a šla Báru hledat. Když to trvalo dlouho, tak ten taxikář – to je zapsané, ale nikdo se tím nezabýval, to je v jeho protokolu jako svědka – jí zavolal mobilem, a když slyšel, kde se ten mobil ozývá, tak se tím směrem vydal. Našel ji tam v tom sychravém počasí s malou holčičkou v noční košili, naboso, navíc byla svázaná drátem. Později při konfrontaci v ní nepoznal ukrajinskou holčičku, ale Báru Škrlovou. Takové věci se děly.
Psali jsme:
S tím vším se vám Bára Škrlová později svěřovala?
Je to už nějaký pátek, mezitím jsem měl spoustu jiných kauz. Ale když mi to vyprávěla, tak jsem si vše zapisoval do notesu, který jsem s sebou v té době vždy nosil. Povídala mi také o své anabázi do Norska přes Německo, kdy ji utajovali, neměla ani pas. Když přejížděli trajektem, tak ji skryli pod sedadlo, pak dokonce ze Švédska do Norska přecházela přes hory načerno s tím hercem, zatímco jeho manželka jela normálně autem. Takže Bára byla v Norsku nelegálně, a proto ji vykázali. Ale nebyla v Norsku nikdy trestně stíhaná, to byl kec. Dokonce v Norsku proto, jak tam je Barnevernet, ta hrozná organizace, tak se na ni díky norským zákonům přišlo. Ona tam tehdy chodila do školy, ale jako chlapeček Adam, nasadili jí i modré kontaktní čočky, ale učitelka to práskla. Těm manželům hercům, kteří v Norsku žili se dvěma syny, „Adama“ odebrali a dali „ho“ do dětského domova. Ale pak si ten herec ještě s dalším členem těch „Mravenců“, to byl ten jejich oddíl, na ni počkali před dětským domovem a unesli ji. Dostala se do Finska, kde ji zase zachránila tamní policie.
To všechno máte jen z jejího vyprávění?
Ale ne, psalo se o tom i ve finských novinách, takže to není „jedna paní povídala“. Mluvil jsem o tom i s redaktory jedné finské televize, když tady byli, tak jsem si to u nich ověřoval. Přišli na ni tak, když byla ubytovaná někde hodně na severu Finska. A ten, co ji „zachraňoval“, s ní odešel někam do mrazivé noci. Když se nevracela, tak personál toho hotelu zavolal policii, ta ji našla. Vrátila se do Norska, odkud ji vydali k nám. Tady ji začali trestně stíhat kvůli klokánku, že z něj utekla, přitom ji ve skutečnosti unesli. Navíc tam byla umístěna s tím, že se sestry Mauerovy o ni starají, že jsou její pečovatelky. Na to ale neměly žádný papír, tam bylo něco padělaného. Bohužel tenkrát se i Anička Šabatová zastala Mauerových v neprospěch údajné Aničky, což byla už téměř třicetiletá mladá žena. Ale pravda je, že to na ní nepoznali.
Pořád jste přesvědčen o tom, že neměla být odsouzena a poslána do vězení, protože byla sama obětí?
To je patrné z výpovědí těch kluků, kteří popisovali, že jí se dělo to samé. Také byla v klecích, také ji trestali. Je tam dokonce popsaná situace, že jeden z těch bratrů musel jít s Bárou do takové vykopané díry v zemi ve tvaru hrobu, i když to bylo mělké, museli si tam pod pohrůžkami násilím a zastrašování lehnout a ten druhý kluk na ně musel házet hlínu, jako že je pohřbívá. Takové zrůdnosti se děly. Ano, jednoho z těch kluků topila v lavoru, ale zase na příkaz a ze strachu, protože ti kluci i ona byli oběťmi. Ti kluci o ní mluvili velmi kladně, že jim nedělala nic zlého, že si to museli dělat navzájem. A z toho, co ti kluci vyprávěli, to vypadalo, že si to ti jejich trýznitelé i natáčeli.
Při orgiích v těch brněnských bytech také figurovala jako oběť?
Byla při nich objektem aktivního zájmu. Fakt je, že mi jeden pan doktor, právník, napsal, jak můžu mluvit o jejím zneužívání, když bylo zjištěno, že je panna. Tak jsem mu musel vysvětlit, že obscenity a prasečiny se dějí různě a že při tom nemusí být někdo deflorován, protože zaprvé má více tělesných otvorů a zadruhé stačí třeba pálení cigaretou. Vždyť na jejích rukách byly evidentní stopy po pálení, ale dermatolog řekl něco jiného. Ze strany žaloby to bylo účelové, zvrácené a jednoznačně směřující k tomu, aby proces vyzníval, jako že ona vlastně manipulovala s těmi sestrami Mauerovými. Opak byl pravdou. Ony ji měly jako cvičenou opičku.
Vy jste zmínil paní Šabatovou, tehdejší zástupkyni ombudsmana. Jakou roli v tom případu a v té předkuřimské fázi hrála?
Vstoupila do toho až v té kuřimské fázi, když je načapali v tom bytě. Báru Škrlovou před ní vydávali za holčičku, kterou mají v péči, nikdo to nekontroloval. A jenom na základě verbálnosti. V té době do toho vstoupila Anička Šabatová, ani si to neověřila a podpořila ty sestry Mauerovy.
Věříte jejímu tehdejšímu vyjádření, že nalítla?
Nalítla, to neznamená, že to bylo úmyslně. Jen naivně nalítla. Ale když člověk něco takového dělá, tak by si měl také ověřovat a mít schopnost vlastního pátrání a investigace. Byla tehdy zástupkyní ombudsmana a v takové pozici si to měla sakra prověřit a ověřit doklady, ale nic takového neudělala. Ale i samotný klokánek Báru přijal jen na základě nějakého ústního tvrzení. Přitom vždy máte mít nějaké doklady, papíry, osobní, zdravotní, vysvědčení a další, jimiž prokazujete, že jste právě ta osoba. A Bára měla už vystudovanou vysokou školu, byla úžasná hudebnice, klavíristka a skladatelka.
Právě proto mi vysvětlení tehdejší zástupkyně a nynější ombudsmanky Anny Šabatové moc nesedí jak vzhledem k její funkci, tak i k životním zkušenostem. Nebyla to žádná naivní holčina, ale pětapadesátiletá žena. Vy byste neudělal žádné nápravné kroky, kdybyste byl konfrontován s existencí dítěte bez identity? Nepředešla by tím dalšímu utrpení obou bratrů i samotné Barbory Škrlové?
Nenechal. Ale já nehodlám nikomu nic podsouvat. Myslím, že to opravdu nebyl úmysl, že tomu opravdu uvěřila. Nezapomínejte, že ty sestry Mauerovy opravdu uměly na lidi působit. Tenhle typ lidí psychopatických má někdy úžasnou schopnost vás oblbnout a uvést v omyl, protože působí velmi věrohodně. Přitom to jsou lidé vyloženě zralí na cvokhaus. To zažívám celých těch čtyřiadvacet let Šalamouna, ty různé zmetky, kteří přivedli naše klienty do svízelné situace.
Podle ministerstva práce, ale i Fondu ohrožených dětí porušila Anna Šabatová zákon, protože sociálním pracovníkům neoznámila, že ví o dítěti bez identity. Ombudsmankou se sice stala až začátkem roku 2014, čtvrt roku po volbách, v nichž stála za vznikem iniciativy „Volím ČSSD. A budu kroužkovat!“, přičemž vyzývala voliče, aby využili preferenčních hlasu k podpoře Bohuslava Sobotky a Milana Chovance, ale už v době kuřimské kauzy byla zástupkyní ombudsmana. V takové funkci se zákon porušovat může?
Tady vidíte, jak se některé věci zažehlují. Ale já jsem se tím dál nezabýval, protože mně šlo o Báru a to zacházení s ní. Jak postupovaly paní Šabatová a úřad ombudsmana, tím jsem se v té době nijak nezabýval. Tím se zabývali jiní, ale pokud si dobře pamatuji, tak to vyšumělo do ztracena jako mnoho věcí v této zemi.
Jak je na tom Barbora Škrlová teď?
Jako Spolek Šalamoun jsme za ni dali společenskou záruku a navrhli podmínečné propuštění. Potom jsme se angažovali i v tom, aby dostala invalidní důchod, protože ona je opravdu poškozená. Zaprvé tou sebrankou, která s ní dělala ty hrozné věci, a pak ještě státem, který ji dehonestoval, pomluvil, odsoudil a zavřel. To mělo další dopady na její psychiku. Když se to vezme úplně věcně, tak ona dnes není Bára Škrlová, ale několik jiných osob. Není schopna se o sebe starat, změnila se i její právní způsobilost. Je v péči dvou skvělých žen, odbornic. Bydlí v normálním bytě, ne v nějakém zařízení. Ani nepatří do nějakého blázince, to je úplně jiná sorta. Není nikomu nebezpečná a nikdy nebyla. Kdyby ji ty bestie nenutily, aby toho kluka topila, tak by neublížila ani mouše. Taková je Bára Škrlová.
Lehce ovlivnitelná, s níž bylo snadné manipulovat?
Něco podobného se odehrává při domácím násilí. Vždy to ti patologičtí jedinci, kteří páchají po mnoho let domácí násilí na svých ženách i na rodinách, umějí tak dokonale, že si vyhledají typ, který v sobě má tu dispozici. Pak se mnozí lidé diví, proč od něj neodešla, obzvlášť třeba když měla vysokoškolské vzdělání. Ale to nemá nic společného s inteligencí. Pomáháme několika ženám, které byly obětí domácího násilí. Jako třeba paní Velikovská už od osmnácti let, kdy jako mladá otěhotněla se svým budoucím manželem. Už v mládí jí dal přes držku, ale pak kvičel jako podřezávané podsvinče, ať ho neopouští, ale pak se k ní zase choval prasecky. Časem se to stupňuje, ti lidé se potom už za to stydí a jsou typově tak strukturovaní, že nejsou schopní se vymanit a musí přijít nějaká krajní zoufalá mez. Ze zoufalství udělají nějaký čin, za který jsou nakonec sami odsouzeni. Místo aby je soudy osvobodily, neboť reakce byla přiměřená stavu věcí, trýznění, mučení a ponižování.
Z vašeho pohledu byl tedy chybný i verdikt nad Barborou Škrlovou?
To, co se jí stalo, je ze strany státu, orgánů činných v trestním řízení a justice zločin. Justiční zločin. Ne omyl, zločin. Za tím si stojím, klidně si za to ponesu následky. Já se nebojím.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
