Myslíte si, že se v té naší době více mluví než koná?
To zaručeně! Já si myslím, že se mluví více než dříve. Názorů a povídání, díky televizi a novinám, je spousta a často je v tom zmatek. Ono se také hodně mluví o tom, co není důležité.
… babička kdysi říkala – mluviti stříbro, mlčeti zlato…
No to je staré přísloví. On je rozdíl, když se řekne mluvit, anebo tlachat. Vzhledem k tomu, že politici jsou angažovaní v něčem, co je důležité, tak je dobré si poslechnout, co kdo říká.
Jako duchovní jste působil v Dobřívě na Rokycansku…
V Dobřívě jsem byl skoro dvacet let... A je to velice krásné místo, původně založené německými přistěhovalci, protože tam byla rudná žíla, bylo tam železo. A od té doby jsou to Češi a mají německá jména… To těžení tam dlouho netrvalo, ale oni tam zůstali.
… a k tomu jste se sblížil s mnoha umělci…
Znal jsem se s Fráňou Šrámkem, Růženou Naskovou, Františkem Kožíkem. To byly pěkné rozhovory. A také s Petrem Bezručem. My jsme se o něm učili na gymplu a měl jsem domnění, že dávno umřel. Mě zaujal tím, že jej komunisté brali jako za svého člověka, ale od jeho přítele jsem zjistil, že to tak není, že je úplně jiný. Tak jsem se s ním seznámil. To byl člověk hluboce věřící. A komunisté o něm říkali „pěvec dělnického lidu“. Nejdříve byl obezřetný, ale pak se při sklence vína rozhovořil. A byl jsem pozván, abych navštívil jeho srub na Ostravici. To bylo v srpnu roku 1953. A tam jsem byl skoro celý den. Měl tajemnici, která tehdy studovala pedagogiku, jmenovala se Zdeňka Kadlecová. To byla taková jeho strážkyně. On nedoslýchal, takže mu zprostředkovávala i ta setkání.
Ten bývalý režim jej tedy nějak zaškatulkoval…
Oni jej chránili a k němu se těžko někdo dostal. Oni si jej hlídali. Pronikl jsem tam k němu, aniž se o tom vědělo. To už tak nějak bylo zařízeno, a byl jsem očekáván. Také jsem se znal se spisovatelkou Jarmilou Glazarovou. Ona mně říkala, že tam u něho byla delegace spisovatelů, ale moje účast byla vyloučena. A tak jsem si řekl – a zrovna tam půjdu.
Ona Glazarová nešťastně skončila. Byla členkou strany, pocházela z chudoby, takže se angažovala. Pak byly ty procesy s Miladou Horákovou a nevěděl jsem, že se do toho taky angažovala. A když sem přijeli v osmašedesátém naši úhlavní přátelé, tak jsem ji navštívil. Měla vilku v Hlubočepích, s ohromnou zahradou. A byla nešťastná z toho, co se stalo. Oni v těch procesech spisovatelé psali jeden přes druhého. Říkala mi doslova: „Matoušku, co já jsem se nakecala nesmyslů.“ Od té doby nebyla schopna psát. Ten článek o Horákové požadoval tehdejší ministr Kopecký. A nebyl s ním spokojen, že to musí být silnější. Takže jej musela přepracovat.
Psali jsme:
Dnes se hovoří o statečnosti, ale statečnost v demokracii, to se snadno nadává...
V demokracii se může nadávat. Ale to není ono. Nadávat, to je ulehčit si, ale není to konstruktivní. Konstruktivní je něco dělat. A to má člověk vždy možnost něco pozitivního dělat. Počínaje vztahy mezi lidmi. Na jedné přednášce jsem hovořil o Přemyslu Pitterovi a křesťanském komunismu. Dokonce za první republiky bylo hnutí za křesťanský komunismus, což byl kontrast. Ono to má základ už v době skutků apoštolských, kdy žili dohromady ti věřící lidé a měli všechno společné. Pracovali společně a dělili se. To je něco, co může být určitým vzorem, ale předpoklad je, aby – jak je psáno – byli jednoho ducha. Tam, kde se lidi nemají rádi, nemohou mít nic společného. Tam, kde se něco přikáže, tam to nemůže fungovat.
U nás za husitských dob vznikl Tábor, kde se sešli lidé a měli všechno společné, kasu a tak dále. Ale zároveň se válčilo. Z toho Husova učení vzešel Petr Chelčický, který se oddělil a byl proti jakékoliv válce. Na základě jeho učení tady vznikla Jednota bratrská. To byli lidé věřící a Jiří z Poděbrad jim dovolil, aby se usadili kolem Kunvaldu a tam žili. A já jsem tu přednášku zvolil kvůli tomu, že je nesmírně důležité, aby lidé byli soběstační. Zažil jsem ještě první republiku, jsem venkovský kluk. Tatínek byl učitel a vím, že tam ti lidé skoro všechno, co potřebovali, si vypěstovali. Rolník měl všechno – od zrna až po mouku.
Už se to zas objevuje. Lidé, pokud mají zahrádky, tak už zas něco pěstují. Když je dobře, můžete tam pěstovat květiny. Když hůře, můžete tam mít svou zeleninu, své brambory. Ovoce z ciziny je sice veliké, lesklé, ale bez chuti. To se ukázalo i v tom čínském česneku. Ten náš je úžasný. A najednou jej zase začali lidé pěstovat na zahrádkách. Tamten byl levnější, ale chuť toho našeho je úplně jiná.
Takže se to tak trochu vrací?
Ono to všechno nejde. Dnes malí rolníci nejsou, takže jsou ti velcí a ti se specializují. Ale to není to pravé. Množství v žádném případě není dobré. Ani když máte chumel lidí, dav. Kdysi ten rolník měl několik krav a každá měla jméno. A koně také. Dnes krávy nemají jméno, mají čísla v uchu. To není přirozené. To není soběstačnost, když to jde na export.
Jak je krásně v sadu, když máte řadu jabloní a každá z nich je jiná.
Sleduji, že když lidi mohou, chtějí být alespoň zčásti soběstační. Když si utrhnete třešni, to je docela něco jiného, než když si ji koupíte. Když vidíte, jak kvete, jak voní, jak ten plod je nejdříve zelený a pak červená. A když tomu dáváte péči a pak ten strom očešete, tak je to ohromný užitek a nejde jen o to, že sníte nějaké vlastní ovoce. To je hlubší smysl práce. Dělat to ve velkém, to může být výnos, ale není to pravé požehnání.
Já nikdy nekupuji cizí brambory, jen naše. Je třeba kupovat ovoce, které tu vypěstujeme. Jistě, ty třešně někde uzrají dříve, ale já bych si počkal. To bych vydržel. Jistě, pomeranče a banány tady nevypěstuji, ale jahody, borůvky, hrušky, švestky, to si počkám. Nikdy nekoupím cizí ovoce. A zeleninu také.
Nebo si vezměte ty velkodrůbežárny. To jsou koncentráky pro slepice. Ta slepice je jen předmět na výrobu vajec. Jsou v klecích, kde nemají ani podestýlku, mají vespod jen síť. A když nenesou, tak se zabijí. A to je strašně nelidské. Pamatuji se na Hrubínovu knížku o zaběhlém kuřeti, jak hledalo matku. To měl jistě odkoukáno a já jsem to zažil. Když slepice začala kvokat, tak už měla vajíčka oplodněná. A kvočna s kuřaty chodila. Měla svoje mateřství, ta kuřata měla svoje dětství, to bylo přirozené. Dnes se nahromadí tam, kde je umělé osvětlení. Kuřátka z toho života nic nemají. Ano, dříve byla některá také jídlem, ale do určité doby měla svůj vlastní život.
Měli bychom sledovat život těch tvorů i vedle sebe…
Ano, na venkově to bylo přirozené a město k tomu mělo daleko blíže, to mělo za humny. Jezdilo se k příbuzným na venkov. Děti z dnešního velkoměsta neviděly živou krávu... Vědí ze zoologické zahrady, jak vypadá slon, a z televize znají brontosaura. Ale jak vypadá koza, to může být problém. Děti ve městě poznají holuba, ale venkovská děcka znají více ptáků. Oddělili jsme se technikou od přirozeného života, který pomáhá našemu duševnímu rozvoji.
Není právě v tom velké nebezpečí? Stáváme se více a více necitlivými…
Možná, že nastane určitá hranice. U řady lidí je tu ale vědomí, že to má být jinak. Kůň patří na pole. Kráva také. Ale traktor, to je nepřirozené. Nehledě k tomu, že dusá půdu. A ta potřebuje být porézní, aby se voda vsákla, když naprší. Když se jezdí traktorem, tak se půda stlačí a voda steče. Za války jsem byl kočím a slyšel jsem třeba skřivana. Na tom traktoru nemáte možnost si něčeho všimnout, jen toho, co dělá. Když jsem kosil jetel, tak jsem dával pozor, aby tam nebylo nějaké zvíře. Promítl jsem se až do ostří té kosy a člověk tvořil určitou jednotu s nástrojem. Na sekačce to nejde. Sepětí rukou s půdou umožnilo vznik národního umění. Ti lidé těžce pracovali, ale co písní vzniklo, co krojů. Dnes je to ulehčené, ale píseň tam žádná nevznikne. Jsou umělé písně, která jsou jen taková stafáž, které se sice třeba zpívají, ale nic neříkají. Dříve byly o něčem. Národní písně vznikly z toho, co bylo zažité.
Někde jsem četl, že vrcholem práce není výnos, ale píseň. Dříve si lidé dovedli při práci zpívat.
Pamatuji se, když tady bylo družstevnictví, byly pokusy něco vytvořit. Pamatuji se na jednu píseň „Na zahrádce rezeda, z okna kouká předseda“. To je přece něco strašně umělého!
Máme tedy naději, nebo ten život plyne rychle a až na jeho závěr si vzpomínáme, že jsme jej prožili ani nevíme jak?
Myslím, že se člověk musí vnitřně vzepřít. Nesmí utíkat s proudem, ale musí něco dělat, aby se realizoval. Je třeba něco aktivně udělat dobrého. Něco konkrétního, něco, co uděláte vlastníma rukama, myšlením, tvůrčími schopnostmi. O to běží. Ne, abych se nechal krmit…
Dnes je populární přehazovat takové virtuální, imaginární peníze...
Ano. Já mám peněženku a koupím si, co potřebuji. To ostatní je abstraktní. Člověk pak žije jen v takovém virtuálním světě.
Neodvádí technika od víry, a nevzniká v člověku vzduchoprázdno, kdy sám cítí, že je to třeba zaplnit?
Přemýšlivý člověk dojde k tomu, že mu nestačí jenom to vezdejší živobytí, ale že jsou tu také duchovní hodnoty. Církve tu jsou a jsou tu i společenství. Je tu určitá nevýhoda, že nežijeme s těmi zvířaty. Na venkově věřící rolník šel v neděli do kostela, ale dříve nakrmil krávy. V Bibli je psáno, že Hospodin stvořil to zvířectvo kolem a řekl člověku, aby je nazval. Člověk byl učiněn pro společenství s jinými tvory. Nejen, aby žili lidé mezi sebou. Umět si rozumět se zvířaty je ohromná věc.
Ten dnešní svět je podle vás horší – anebo v historii ty války a excesy byly též…
Ano, byly, ale zůstávalo to, co dnes už není. To je ten širší život. Dnes jsou války, ale člověk je izolovaný. Létá se do vesmíru, ale do vlastního nitra ne. A to je ohromný rozdíl. Tím, že jsme popřeli Boha, je vesmír prázdný a my tam létáme, abychom tam našli nějaké mimozemšťany. Když jako věřící člověk vidím ve vesmíru něco tvůrčího, krásného, něco, co je obdivuhodné, co není jen tak, tak mám k tomu jiný vztah, nežli k tomu, co mohu obsadit.
Na začátku jsme mluvili o těch stále hovořících lidech a o osobní statečnosti…
Za války nebo jiného útlaku není jednoduché být statečný. Ale tam je příležitost. Když je tu nějaká diktatura, tak člověk může kolaborovat, jít s proudem, aby to měl usnadněné, nebo hledět i za těchto okolností být svůj. To neznamená strkat hlavu do oprátky. Když jde třeba o svržení diktátora, nemůžeme to očekávat od každého, ale když člověk žije, nemá se ohýbat. Jde o to mít páteř. Když se ohne, tak se už nenarovná.
Pořád je cesta. Úzká je cesta, která vede k životu, je psáno.
Je potřeba říci, co se nám nelíbí. Žít si po svém, to ano, ale nechat věci plavat, to ne. Člověk má vždy hledět, aby k něčemu byl. Aby konal něco užitečného, aby byl ve svých vztazích poctivý, aby se nezaprodával. A aby byl k službě ostatním.
Odpouštět je dvojí. Mohu odpustit někomu, kdo se mi omluví, ale mohu i tomu, kdo se mi neomluví. Nehledě k tomu, že když neodpustím, je to stín na mé duši. To mne tíží. Chtít se odplatit, to člověka strašně brzdí. Lidé mohou být navzájem spojeni nebo spoutaní.
Správnou cestu musí člověk volit každý den podle situace, do které se dostane. Ještě vám řeknu jeden pojem, který jsem přejal od Přemysla Pittra, a to je vyšší režie. On ve svém životě zažil tolik věcí, které nebyly jenom tak. Uvědomil si, že se tady o nás nějak ví. Když byl na východní frontě v Haliči za první světové války, zběhnul, byl chycen a odsouzen k trestu smrti popravou a té noci čekal na ráno. Ale v noci prolomili Rusové frontu, všechno se zhroutilo, vězení se také otevřelo a on se z toho dostal. To bylo možné přičíst buď náhodě, anebo vyšší režii. Buď se Rusové rozhodli, že udělají průlom, anebo to má něco společného s tím, že se věci dějí ještě jinak, než si to lidi myslí. To jsou veliké otázky. Věci se nedějí samy od sebe. Myslím si, že nejsme nikdy ponecháni sami sobě. Někdy tomu nerozumíme, někdy se vzpíráme, ale na to nestačíme, protože náš rozhled je velmi omezený. Časově i co do schopnosti našeho rozumu.
Přes všechno se nám tady žije blaze…
Když to porovnáme, tak se máme výborně. Jsou diktatury. A my si tady žijeme.
A není to už takové rouhání z nadbytku, že nevíme „roupama co dělat“?
Je to rouhání. Měli bychom být vděčni za to a být pozitivní, činorodí, ve vztazích, ve všem, co děláme. A nejenom užívat toho, co můžeme.
Ve skutečnosti jsou jen dva soupeři – dobro a zlo. A na každém záleží, kam se kdo přidá. Dělat něco nedobrého s tím, že se z toho dá něco dobrého udělat? Jsou takové případy, já vím. Nebo takové – kdybych to nedělal já, tak to bude dělat někdo horší. Tak to ne!
V rukou Tvých jsou časové moji – to je tak silná myšlenka. Jsem přesvědčený, a také jsem si to ověřoval, že tam, kde není víra v Boha, tam člověk nemá nakonec pro co žít. Poslední pravda je v Bohu. Když není Bůh a smrtí všechno končí, tak až nebude nic, tak jako kdyby nic nebylo… To dobývání vesmíru, to je takové přikrývání pocitu prázdna.
Země, to je krása, umělecké dílo. Žasnu a vážím si toho. A pak mám i jiný vztah k tomu bližnímu, který je takové stvoření jako já. A k tomu tvorstvu, František z Asisi. Filozof, oddaný Bohu, vyrostlý z bohatství – jeho otec byl bohatý kupec a on to nechal být a šel do chudoby. Takoví lidé vyčnívají, nikoliv celebrity. Schweitzer, matka Tereza, Martin Luther King, to jsou sloupy dějin. Máme jich kolem dost. Jsou lidé, o kterých se neví, protože jsou prostí a skromní. Kdysi jsem četl, že společnost má vždy charakter těch nejhorších. Ti jsou vidět.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
