Opět tu máme výročí 17. listopadu. V jakém stavu je naše demokracie a do jaké míry jsme se za poslední dobu přiblížili či nepřiblížili k tomu, o čem jsme snili po roce 1990?
Po roce 1990 snil každý o něčem jiném. Někdo o tom, že bude moci volně cestovat, jiný o tom, že bude podnikat, další o tom, že bude moci studovat, co ho baví. Jiní snili zase třeba o tom, že budou moci kšeftovat se zbraněmi, další zase, že budou moci už konečně bez rizika provozovat živnost pasáků či prostitutek. Hodně lidem, kteří šli za svými sny, se prostě vyplnily bez ohledu na to, nakolik slušné byly.
Jiným se sny nesplnily, dneska žijí z ruky do úst, někteří jsou v exekuci. V každém případě můžeme říci, že společnost je mnohem pestřejší a zajímavější, než byla předtím. Zajímavější pro sociology, politology, ale i kriminalisty a psychiatry. Tak holt vypadá demokracie. Ať se to komu líbí, nebo ne.
Někteří vidí ohrožení demokracie v Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Sám Andrej Babiš tvrdí, že právě on chce realizovat to, o čem jsme tenkrát snili: Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa… Co je spíše pravda?
Na to, aby zde byly úspěšné rodinné firmy, infrastruktura a fungující státní správa, jsme měli už skoro třicet let. Něco z toho se zdařilo, jinde zažíváme zklamání. Nevěřím tomu, že jeden veleúspěšný podnikatel zrealizuje to, co se nepovedlo jedné či dvěma generacím politiků, podnikatelů a občanů. Ale nemám vůbec nic proti tomu, aby to teda zkusil, když se mu o tom pořád zdá. Jak známo, výkladem snů se zabývá psychoanalýza, nikoliv sociologie. Ta do pozadí snů nevidí.
Babiš, který je v tuto chvíli nejsilnějším politikem, zmiňuje jen okrajově, v podstatě vůbec, v souvislosti se sny a realitou po roce 1989 Václava Havla. Akcentuje již zmíněné praktické, hmotně zaměřené záležitosti. Je to tak, že český národ se nyní již, s prominutím, „vykašlal“ na Václava Havla, jeho představy o lepším světě, o šíření globálního dobra…? A jde mu nyní o „babišovsky“ praktické zajištění fungování státu?
Já v šíření dobra jako hlavní náplni politiky nevěřím. S tím příšli trockisté a maoisté koncem 60. let minulého století a dodnes tuto nebezpečnou pověru šíří jejich málo přemýšliví následovníci. Obsahem politiky bylo, je a bude soupeření o prosazení zájmů jednotlivých skupin společnosti. Politika je tady od toho, aby tyto zájmy byly prosazovány v diskusi, tedy bez krve. Globální dobro ať prosazují misionáři. Misionář je úplně jiná profese než politik a ty nejbohulibější misionářské úmysly nejednou v krvi bohužel končily.
Pravicoví politici tvrdí, že se nyní máme nejlépe v historii naší země. Do jaké míry je to pravda? A co by nová vláda měla udělat pro sociálně slabé skupiny obyvatel? Kterým skupinám se dnes žije těžko?
Pravicoví politici se určitě mají nejlépe v historii naší země, to nelze zpochybnit. Se zbytkem obyvatelstva je to trochu složitější. Matky samoživitelky, lidé dlouhodobě nemocní, anebo starobní důchodci jsou na tom trochu jinak. Opravdu bohatá je poměrně malá část naší společnosti, protože velké zisky odplývají zahraničním investorům. Česká republika jim odevzdává největší podíl ze svého HDP ze všech evropských zemí. Střední vrstvy na tom nejsou vyloženě špatně, mnoho jejich potomků však bude mít problém dosáhnout na bydlení. A nižší příjmové kategorie mnohdy balancují na hranici bídy, jejich zadlužení je často nesplatitelné. Inflaci, která začíná nabírat obrátky, pociťují hodně citelně. I pravicoví politici by se mohli občas podívat na statistiky, které to dokládají.
Psali jsme:
„Objem majetku, který přešel do rukou cizinců od roku 1993 vzrostl sedmkrát, ten v domácím držení zůstal po celých 25 let stejný. Letos byla naše republika zařazena mezi rozvojové země, protože naše vláda již nemá na chod ekonomiky vliv a příjmy obyvatelstva dlouhodobě stagnují. Stali jsme se kolonií,“ napsal ve svém komentáři Jaroslav Bašta. Co vy na to?
Ano, po hospodářské stránce se až nápadně podobáme kolonii. Nikoliv ovšem kolonii nějakého státu, ale nadnárodních korporací a těch, kdo jejich zájmy na různých úrovních zastupují. Teď se pracuje na tom, abychom se jí stali i po stránce politické. Důležitým krokem v tomto směru bude přijetí nového azylového zákona, který může znemožnit, aby vláda významněji rozhodovala o složení naší populace.
Opět se hovoří o orientaci naší země „na Východ“ nebo „na Západ“. Příznivci EU se děsí referenda, které by dle ANO nemělo postihnout otázku setrvání v EU, ale nemusí to být konečný postoj. Okamura či KSČM se tomu vůbec nebrání. A Okamurova SPD, jejíž většina poslanců se pozitivně dívá na Putina, nejspíše obsadí funkci šéfa bezpečnostního výboru Sněmovny. Jak se na obě záležitosti díváte? Co říkáte námitkám „liberálních demokratů“, že český národ není na přímou demokracii zralý?
Nedokážu posoudit. Ovšem pokud skutečně platí, že český národ není zralý na přímou demokracii, pak mi z toho vcelku logicky plyne, že být zralý na demokracii nepřímou není zase tak velké terno. V podstatě se tím říká, že lidé nejsou intelektuálně schopni sami o sobě rozhodovat a musejí si volit ty, kdo toho schopni jsou. Pokud ovšem lidé nemají dost rozumu na to, aby mohli rozhodovat o věcech, které se jich týkají, pak nechápu, jak by mohli být rozumově schopni rozpoznat ty, kteří jsou kompetentní rozhodovat za ně. To není nic proti zastupitelské demokracii, to je jen takové listopadové rozjímání.
Hovoří se, že u nás je ohrožena západní „liberální demokracie“. Může být ale pro nás západ vzorem? Například Marine Le Penová je stíhána za to, že na Twitteru zveřejnila fotografie amerického novináře Jamese Foleyho popraveného Islámským státem, včetně uříznuté hlavy. Ve Spojeném království byl pokutován muž, který veřejně četl vyjádření Winstona Churchilla o islámu. V Německu byl žurnalista Michael Stürzenberger odsouzen k šestiměsíčnímu podmínečnému vězení za zveřejnění (jinak z veřejných zdrojů dostupné) fotografie, na níž si jeruzalémský Muftí Hadž Amin al-Hussejní podává ruku s Adolfem Hitlerem. Od 1. října platí v Německu zákon, podle nějž jsou sociální sítě jako Facebook, YouTube nebo Twitter povinny do 24 hodin odstranit ze svých stránek „kriminální obsah“, např. „pomluvy“, a to bez ohledu na to, zda jsou zveřejněná fakta pravdivá, či nikoli. Pokuta může dosáhnout až padesát milionů eur…
To všechno je právě důsledek toho, když se politika chápe jako misijní poslání sledující jakési nejvyšší dobro. Končí to jako obvykle honem na lidi, kteří mají o dobru třeba trochu jiné představy. I formální demokracie může mít svoji hodně pokleslou podobu.
Tomio Okamura nedávno vyzval ke změně statusu veřejnoprávních České televize a Českého rozhlasu. Je pravdou, že zejména ČT je kritizována za stranění některým politikům a špinění jiných. Zemanova kancelář si na ni stěžuje často. Kritizován je i například výběr hostů do pořadů Václava Moravce. Oproti tomu zastánci ČT tvrdí, že jakákoliv podobná změna by ohrozila naši demokracii. Jak hodnotit práci ČT a rozhlasu? Je třeba přistupovat ke změnám?
Na Českou televizi se nedívám a Český rozhlas neposlouchám už více než deset let. Na jednu stranu z toho plyne, že nejsem kompetentní se k podobným sporům vyjadřovat. Na druhou stranu asi tušíte, proč jsem tato média přestal sledovat.
Psali jsme:
Jak hodnotit poslední politickou produkci Miloše Zemana? Srší bonmoty, dělá si legraci z novinářů i svého zdraví... Je v kondici vyhrát prezidentské volby? A bylo by to dobře s ohledem na jeho způsob řešení povolební situace?
Musím se přiznat, že po seznámení se s konečným přehledem těch, kdo se o prezidentskou funkci ucházejí, mne nenapadá nikdo, kdo by byl aspoň z poloviny tak kompetentní jako Miloš Zeman. Horáček je určitě lepší textař než on, Drahoš je určitě lepší fyzik, Topolánek je určitě větší vzrůstem. Nic z toho ale nekvalifikuje k zaujetí prezidentské funkce.
Zeman jede do Ruska, s ním chce jet i rekordně velká delegace podnikatelů. I odpůrci Putina přiznávají, že Rusku se ekonomicky daří, navzdory sankcím. Jak s odstupem hodnotit to, jak naše politika, ale zejména EU jako celek zareagovala na události na Ukrajině z roku 2014? A jak dál s Ruskem, když už budeme mít novou vládu?
Všimněte si, že ani největší přátelé současného režimu na Ukrajině neuvažují o tom, že by do Kyjeva vypravili delegaci podnikatelů ve snaze navázat vzájemně výhodnou spolupráci. Myslím si, že to už samo o sobě dává dostatečnou odpověď na vaše otázky.
Pokud jde o vyjednávání o vládě, média spekulují o tom, že Andrej Babiš bude chtít politické strany, které s ním nyní do vlády jít nechtějí, anebo jen bez něj jako premiéra, tlačit k podpoře jeho vlády dvěma způsoby: Odřezáním jejich lidí ze státní správy a státních podniků a vyhrožováním předčasnými volbami. Na které má peníze jen on. Jak hodnotit zatím výkony jak Babiše, tak dalších stran při skládání vlády? Jak by to mělo dopadnout?
Volby jsou od toho, aby si lidé vybrali, kdo bude zemi v příštím volebním období řídit. Nemůžeme se tvářit, že žádné volby neproběhly. S velkým náskokem je vyhrál Andrej Babiš. Já jsem ho nevolil, ale nepatřím k těm, kteří běhají s červenými kartami jenom proto, že byl zvolen někdo jiný, než koho by si přáli. Je zcela pokrytecké, když strany odmítají jít s Babišem do koalice a pak o něm roztrušují, že mu jde od začátku o menšinovou vládu. S touhle pomluvou přišla jako první Fialova ODS, po ní to začali opakovat i někteří další.
Tento postup není jenom pokrytecký, je i vrcholně hloupý. Může vést tak nejspíš k předčasným volbám, z nichž Babiš vyjde silnější a některé dnes ještě parlamentní strany se stanou stranami mimoparlamentními. Jistě je ani potom nepřejde chuť šířit dobro.
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
