Pavel Foltán: Karel Kryl je Jan Hus naší doby

Proč vznikla tahle kniha?

Protože musela. Přišlo to na ni, jak se říká. Karel má letos dvě výročí, co nelze přehlédnout. Ač by je někteří možná rádi přehlédli bez odpovídajícího zájmu. Jen aby ta pravdivá pravda nevyšla najevo. Zum Befehl. Nicméně nelze nám utajit, že 12. dubna bude 75 let od Karlova narození a 3. března to bylo 25 let, co Karel odsud odešel někam jinam. Karel mi v jednom ze svých dopisů napsal, že to tu zabalí. Už rok předtím, než odešel. A nebylo ani divu. Víc jsem pak popsal v té knize. I o tom. Ale nejen o tom. Pozornější čtenář tak nepochybně zjistí, proč asi tahle kniha vznikla. Respektive, proč vzniknout musela. Nicméně stačilo málo a byla by nebyla…

Jak to?

Karla a jeho odkaz tu začal těžit kdekdo. Asi tak jako i před tím kdeco. Já znal Karla natolik zblízka jako málokdo. Ale byl jsem příliš in, takže mi chyběl ten odstup. Tu spolupráci jsem bral automaticky jako tandem. Jako když jsou spolu dva řidiči na jednom kamionu a střídají se ve dne v noci, aby vydělali na obživu rodiny. A víc je nezajímá. Na víc už nemají ani prostor, ani čas. Takže tak trochu strojově otupí. Naštěstí tu byla a stále ještě je moje žena Jarka, která mě už na přelomu let 1994 a 1995 přivedla ke koncertnímu projektu „Remember Karel Kryl“ a zhruba za dalších dvacet let podobně i k napsání téhle knihy. Ona byla už od počátku mé takzvaně umělecké takzvaně kariéry můj první korektiv. Jako první četla moje texty, články, scénáře a tak dále. Jako první slyšela moje písničky. Takže i v případě téhle knihy logicky Jarka byla první, kdo četl rukopis. Když jsem naskládal do šanonu odhadem asi tak půlku té knihy, dal jsem jí to zkusmo k přečtení. Řekla mi: „Tak tohle ti tady nikdo nevydá.“ No, přesně to jsem čekal. Ale ještě předtím, než jsem začal psát, byla v Praze paní Marlen Krylová, už je to pár let. A během jednoho koncertu za mnou krátce přišla do zákulisí. Řekl jsem jí, že mám tuhle knihu v plánu a doufám, že ji tu někdo vydá. Potom jsem začal psát a zhruba v té polovině rukopisu mi pak Jarka připomněla symboliku nápisu, co máme už od začátku osmdesátých let stylově na futru dveří rovnou na očích jako memento, když odcházíme ven z našeho bytu: „Bacha, za dveřmi je Česko.“

Ale nakonec ta kniha i v tomhle Česku přeci jen vyšla.

Když mi v poločase psaní Jarka řekla, že tady mi tuhle knihu nikdo nevydá, tak tím potvrdila ten můj původní předpoklad. Takže jsem pochopitelně svěsil pedály a šel dělat i jinou práci. Rukopis té knížky jsem dal k ledu. Opusů v tomhle polo stadiu mám v archivu bezpočet. Už dlouho například odkládám roztočené album. Ale ani jeho doba zatím ještě neotěhotněla tím akutním časem. Pak jsem jednou v létě na Bezdězu potkal pana Vlastimila Vondrušku a ten mi řekl, že bych tu knihu určitě měl dopsat. I přesto, že jedno velké vydavatelství už ji odmítlo, protože pan továrník prostě nikdy Karla neměl rád. A pan Vondruška mi doporučil jiného velkého a známého vydavatele. Tam byl zpočátku velký zájem s velkým nadšením, pak byla delší pauza v komunikaci a pak už se nedělo vůbec nic. Taková malá česká klasika. Až potom a jako by tou náhodou, co neexistuje, mi kolega Petr Žantovský dal svou novou knížku, z níž bylo cítit na první pohled, že její vydavatel je našinec z rodu těch, co mají pro strach uděláno. Petr nás dal dohromady a ten sympaťák z Beskyd jako by náhodou poznamenal, že zrovna myslel na to, jestli tu náhodou není někdo, kdo by napsal něco o Karlovi, a to, pokud možno, z gruntu a hezky od podlahy. Takže jsem všeho nechal a během léta rychle dopsal tu druhou půlku knihy. První oficiální křest byl v polovině prosince v Praze ve Slovenském domě, a kdo dobře Karla znal, tak ten ví i to, proč to bylo právě tam. Velkou poctou tam pro mě bylo, že Capo di Tutti Capi všech přítomných kmotrů i sudiček byl našinec každým coulem, a to Jozef Banáš, což je nejen otec populární moderátorky Adely Banášové, ale je to i exdiplomat, pak expolitik, co napsal skvělý bestseller „Idioti v politike“. A současně je to i nejčtenější spisovatel na Slovensku, autor aktuálně doslova bombasticky veleúspěšného románu „Prebijem sa! Štefánik“. Není co dodat.

Takže vydavatelská anabáze se šťastným koncem?

No, když jsem byl v polovině rukopisu, tak jsem věřil, že ta kniha přeci nakonec vyjít musí. Milan Gelnar mi říkal, abych si to vydal sám, jak to po svých profi zkušenostech dnes dělá on. Já kdysi různé profi produkce dělal. Hudební festivaly, CD alba a podobně. Dokonce jsem to pár let i učil, tehdy coby lektor rockových kursů. Nicméně hned jsem na to Milanovi řekl, že já potřebuju hlavně psát a hrát. Tam teď patří moje energie a ten pozemský takzvaný čas. A ta moje zabejčilost byla správná, protože potom se našel i ten ideální vydavatel. No, a ten příběh kolem toho nelze vymyslet. Ten se musel stát. Teď mám rozepsaných pár dalších titulů v různých fázích vývoje. A pár dalších nosím v hlavě. A tak doufám, že naše spolupráce s Broňou Ondraszkem z jeho Nakladatelství Beskydy teprve začala, a že tedy spolu v budoucnu uděláme ještě něco smysluplného. A těším se na to.

Jaké má kniha ohlasy?

Pří vší skromnosti musím konstatovat, že ohlasy jsou zatím jen pozitivní. Například, koho by nepotěšily třeba názory kolegů novinářů, že kniha je čtivá a pravdivá? Řada lidí už mi řekla, že ta kniha se čte sama tahem, za dva, za tři dny. Tonda Friedrich mi volal, že má knihu doma dva dny a už je na straně sto dvanáct a večer pokračuje. Přitom je to pracovně velmi vytížený živnostník, co se musí sakra otáčet. Kdo mě dostal, to byl doktor Míla Janulík, mimochodem perfektní hráč na cimbál i na kytaru. A tenhle chlap jako hora mi řekl, že měl při čtení často málem slzy v očích. Tak jsem stejně upřímně přiznal, že já to občas měl podobně při psaní. A pár ohlasů už mám i na ten průmět dimenzí v Betlémské kapli, což jsem tam zažil několik let po sobě. Kniha to popisuje snad i dost srozumitelně, když lidé říkají, že vlastně podvědomě Karla vnímali jako Jana Husa naší doby, ale výslovně si to uvědomili až po přečtení právě té pasáže z téhle knihy. Nicméně, každá mince má dvě strany. A čert nikdy nespí.

Písničkář Pavel Foltán u pamětní desky. Foto: archiv P. Foltán

Takže přeci jen i nějaká negativa?

Logicky. Čertíci to zpočátku asi tak trochu podcenili, a tak začínají honit bycha teprve až teď. Jako by poněkud symbolicky právě v průběhu února vygenerovali pár aktivit. A teď už možná sami neví, jak to rychle a zběsile přibrzdit. Na ploše asi tří týdnů se umocnila taková podivná devítka. Tři knihovny ve třech městech jaksi odmítly knihu Karel mezi námi zařadit do svých knihovních fondů, čímž tedy tuhle knihu izolovaly mezi ty takzvané libri prohibiti neboli zakázané knihy. Jaká čest! A nota bene s přihlédnutím k tomu, která města a s jakou genezí to jsou. Zároveň dostaly zaracha i mé besedy s autorským čtením. A konečně ve třech případech bylo zamezeno i koncertnímu programu s názvem „Remember Karel Kryl“, s nímž jezdím už od roku 1995 v různých jeho vývojových verzích. A do počtu toho příslovečného desatera pak v jednom případě došlo dokonce i k výslovnému zákazu křtu knihy Karel mezi námi. Ano, k výslovnému zákazu. Stalo se ke konci února Léta Páně 2019, tedy třicet let od převratu 1989.

Vraťme se tedy ještě k těm letošním Karlovým kulatým výročím. Jak je oslavíte?

Ve stylu hlášky z filmu: Oslavuj, ale prací. Takže v pondělí 25. března večer dám pár songů v rámci besedy k projekci filmu „Občan Karel Kryl“, co režíroval našinec Miloš Zábranský, pak 4. dubna hraju Remember v klubu v Kroměříži, v úterý 9. apríla budu hostovat v pořadu Na kus reči Jozefa Banáše v Bratislavě, kam se moc těším, protože na Slovensku jsme kdysi s Karlem často byli, pak 11. dubna opět Remember v Českém Brodě, a hned v pátek 12. 4. je už osmý ročník tradičního Zpívání u Karla v Praze na Letné, pak hrajeme druhý ročník akce Karel & my s Radkem Vondráčkem, Mílou Janulíkem a Standou Berkovcem; a pak ještě, co si z hlavy vzpomínám, tak se těším na další projekci filmu o Karlovi s besedou a koncertem 25. dubna ve Slovenském domě v Praze, přičemž tam všude zase bude Karel mezi námi.

A co ta Betlémská kaple? Tam žádný koncert zatím ještě nebude?

Jak je pánbů nade mnou, tak bych tam koncert k poctě Karlovy památky zahrát chtěl. A mám v hlavě i playlist a byli by to samí našinci. Plejáda excelentních hostů. Mám s tím už svou praktickou zkušenost třeba z akce KRYLias 1999. Ale ono k tomu stejně asi nedojde, protože tu zatím není tak osvícený mecenáš, co by to kvůli Karlovi zaplatil. Takže asi zůstaneme jen u toho snu. Alespoň prozatím.