Proč vznikla tahle kniha?

Protože musela. Přišlo to na ni, jak se říká. Karel má letos dvě výročí, co nelze přehlédnout. Ač by je někteří možná rádi přehlédli bez odpovídajícího zájmu. Jen aby ta pravdivá pravda nevyšla najevo. Zum Befehl. Nicméně nelze nám utajit, že 12. dubna bude 75 let od Karlova narození a 3. března to bylo 25 let, co Karel odsud odešel někam jinam. Karel mi v jednom ze svých dopisů napsal, že to tu zabalí. Už rok předtím, než odešel. A nebylo ani divu. Víc jsem pak popsal v té knize. I o tom. Ale nejen o tom. Pozornější čtenář tak nepochybně zjistí, proč asi tahle kniha vznikla. Respektive, proč vzniknout musela. Nicméně stačilo málo a byla by nebyla…

Jak to?

Karla a jeho odkaz tu začal těžit kdekdo. Asi tak jako i před tím kdeco. Já znal Karla natolik zblízka jako málokdo. Ale byl jsem příliš in, takže mi chyběl ten odstup. Tu spolupráci jsem bral automaticky jako tandem. Jako když jsou spolu dva řidiči na jednom kamionu a střídají se ve dne v noci, aby vydělali na obživu rodiny. A víc je nezajímá. Na víc už nemají ani prostor, ani čas. Takže tak trochu strojově otupí. Naštěstí tu byla a stále ještě je moje žena Jarka, která mě už na přelomu let 1994 a 1995 přivedla ke koncertnímu projektu „Remember Karel Kryl“ a zhruba za dalších dvacet let podobně i k napsání téhle knihy. Ona byla už od počátku mé takzvaně umělecké takzvaně kariéry můj první korektiv. Jako první četla moje texty, články, scénáře a tak dále. Jako první slyšela moje písničky. Takže i v případě téhle knihy logicky Jarka byla první, kdo četl rukopis. Když jsem naskládal do šanonu odhadem asi tak půlku té knihy, dal jsem jí to zkusmo k přečtení. Řekla mi: „Tak tohle ti tady nikdo nevydá.“ No, přesně to jsem čekal. Ale ještě předtím, než jsem začal psát, byla v Praze paní Marlen Krylová, už je to pár let. A během jednoho koncertu za mnou krátce přišla do zákulisí. Řekl jsem jí, že mám tuhle knihu v plánu a doufám, že ji tu někdo vydá. Potom jsem začal psát a zhruba v té polovině rukopisu mi pak Jarka připomněla symboliku nápisu, co máme už od začátku osmdesátých let stylově na futru dveří rovnou na očích jako memento, když odcházíme ven z našeho bytu: „Bacha, za dveřmi je Česko.“     

Ale nakonec ta kniha i v tomhle Česku přeci jen vyšla.