V roce 2013 jste byl jako nestraník za hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury z pozice lídra v Jihomoravském kraji zvolen poslancem. Poté, co se hnutí rozpadlo, jste se neúspěšně pokoušel kandidovat na post předsedy strany Úsvit–Národní koalice. Stranu jste ale posléze kvůli spojení s Martinem Konvičkou opustil. Ta ale nakonec od spolupráce odstoupila. Nelitujete svého rozhodnutí? A především, co plánujete dál? Budete se letos ucházet o poslanecký mandát? A pokud ano, za jaký subjekt?

Začnu od konce. O pokračování této kariery neuvažuji. Můj výskyt v politice byl spíše náhodou. S Tomiem jsem spolupracoval několik let, občas jsme si volali a setkali se a hovořili o možnostech nějaké politické aktivity, ale skutečnou váhu jsem tomu nepřikládal. To, že se to nakonec povedlo, bylo mým největším překvapením do té doby. Bohužel chování a motivace jednotlivých aktérů mne natolik znechutily, že v takové komedii nehodlám dále plýtvat energií.  Stranu jsem opustil nejen kvůli spojení s neofašisty, ale celkově z důvodu toho, že se v žádném případě nejednalo o otevřenou stranu bez nějakých šíbrů v pozadí. Do politiky jsem jako čistý vstoupil a také jako čistý z ní s klidným svědomím odejdu.

Neuvažoval jste, že byste, stejně jako váš otec, vstoupil do KSČM? Proč?

I když se v této profesi považuji za profesionála, nemám potřebu měnit dresy. Do detailu si hlídám body z „desatera“, za které jsem byl zvolen, a hrdě mohu prohlásit, že z těch 14 poslanců jsem jediný, který to do puntíku plní při všech hlasováních. Ano, některé společné body by se tam našly, ale asi bych nebyl dobrým členem jejich poslaneckého klubu, protože mnohé mé názory s těmi jejich silně kolidují.

V politice jste krátce. Nakolik práce v Poslanecké sněmovně naplnila vaše očekávání?