V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?
Evropa čelí islámské invazi a není schopna ochránit vlastní hranice. V podstatě všichni experti se shodují v tom, že do Evropy pronikají vycvičení bojovníci Islámského státu s jasnými úkoly. Shodují se také v tom, že je zapotřebí okamžitě jednat. A co dělá NATO? Přesouvá jednotky do Pobaltí, přičemž sami velitelé NATO přiznávají, že tam žádnou bezprostřední hrozbu nevidí. To si z nás snad dělají legraci!
Obávám se, že se tak potvrzuje, že NATO ztratilo po rozpadu Sovětského svazu smysl. Dnes tuto organizaci ovládají byrokraté, kteří zoufale potřebují vykázat jakoukoliv činnost, a obchodníci se zbraňovými systémy, kteří řeší jen objemy prodejů.
Pokud má mít existence NATO další smysl, je zapotřebí z něj rychle vyloučit Turecko a přebudovat je na obranné spojenectví zaměřené proti politickému islámu. NATO také musí počítat s tím, že nová válka je vedena spíš prostřednictvím řízených migračních toků, vytváření islámských enkláv v demokratických zemích a podpory terorismu.
Úplně zbytečné vyhrožování Rusku jen odvádí pozornost od toho, že NATO fatálně selhává a že nedokáže zvýšit bezpečnost svých členských států.
Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž tedy riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých ,,segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?
Naším nepřítelem není terorismus, naším nepřítelem je islám. Terorismus je jen jedna z metod, kterou islamisté používají. Vedle migračních toků, vedle podplácení evropských politiků a intelektuálů, vedle nákupu pozemků a vytváření islámských zón.
Má-li se Evropa ubránit, potřebuje vytvořit soustavný tlak na Turecko, Saúdskou Arábii a jejich spojence, včetně Islámského státu. Tlak ekonomický a politický, ale i vojenský. V tom by mohlo být Rusko velmi cenným spojencem, protože díky své poloze by mohlo vytvářet tlak na Turecko z další strany.
To je naprosto kritické, protože bez porážky Turecka a Saúdské Arábie teror nikdy nezastavíme. Bezpečnostní složky evropských zemí mohou občas zneškodnit nějakou skupinu, ale Erdogan bude posílat pořád další a další teroristy. A jednou jim to vyjde.
Psali jsme:
Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že Miloš Zeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?
Obávám se, že žádný euroatlantický tábor už neexistuje. Jen chaos, bezradnost a neřízená byrokracie. Některé evropské státy ještě hájí své zájmy, například Švýcarsko a Maďarsko, jiné se nechávají dobrovolně kolonizovat. Česká republika se musí smířit s tím, že je sama, řešit vlastní bezpečnost a hledat nové spojence.
Především se musíme zbavit představy, že potřebujeme patřit do nějakého bloku. Pokaždé, když jsme se na takový blok spolehli, byli jsme nakonec hozeni přes palubu. Potřebujeme vlastní schopnost vyvinout takovou odstrašující sílu, aby si útočník snadno spočítal, že za dobytí České republiky zaplatí vyšší cenu, než jaká je hodnota našeho území.
Ať už takový proces považujeme, či nepovažujeme za žádoucí, někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku a Číně, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my… A do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA/Evropa (podepřeno TTIP) vs. Čína/Rusko?
Nemyslím si, že se tu rodí dva obrovské bloky. Rusko a Čína mají momentálně některé shodné zájmy, ale to neznamená, že musí vzniknout dlouhodobé pouto. Nezapomínejme, že se jedná o civilizačně naprosto odlišné celky. A dějiny neznají něco jako spojenectví napříč civilizacemi. Ostatně, ani v komunistické éře nedokázaly Sovětský svaz a Čína udržet spojenecké vztahy.
Naproti tomu máme Spojené státy, jejichž vláda je úkolována ze Saúdské Arábie, a rozpadající se Evropu, která se zoufale snaží ubránit islámské agresi. Tady se zkrátka nerýsují bloky, které by mohly soupeřit o světovládu.
A Německo je zmítáno odlišnými zájmy. Je tu Merkelová, která se snaží za každou cenu udržet v křesle. Je tu „berlínská kavárna“, tedy intelektuální skupiny mnohem radikálnější a násilnější, než jak to známe z České republiky. Jsou tady obyvatelé různých německých států. Jsou tu Američané, kteří z Německa nestáhli okupační jednotky a ani to neplánují. Je tu Erdogan, který své zájmy v Německu prosazuje velmi agresivně. A samozřejmě vyhlášená německá byrokracie. Každý chce něco jiného. Merkelová není žádný vůdce. Německo je neřízené. Není schopno ani definovat vlastní zájmy, natož je sledovat.
Psali jsme:
Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu, nebo snahu o vedení suverénní zahraniční politiky?
Oba prezidenti dělají přesně to, co mají dělat a za co je jako daňoví poplatníci platíme. Snaží se udržet dobré kontakty se všemi potenciálními spojenci a snaží se neutralizovat potenciální nepřátele. Měli bychom si spíš klást otázku, proč to nedělá ministerstvo zahraničí, které nás ročně stojí přes čtyři miliardy korun a které se ani nenamáhá předstírat, že hájí zájmy našich občanů.
V souvislosti s brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky korektní ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů a podobně) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?
Události v každé zemi jsou unikátní, ale ten základní trend je všude stejný. Odchází generace státníků a je nahrazována bezvýznamnými úředníčky, které spojuje servilita vůči každému, kdo na ně zadupe, a naopak až hysterická nenávist vůči prostým obyvatelům vlastních zemí. Jde to napříč politickými stranami. Podívejte se, jak málo se od sebe osobnostně liší Bohuslav Sobotka, Petr Fiala, Pavel Bělobrádek nebo třeba Petr Mach a Matěj Stropnický. A v dalších zemích to není jiné.
Podstatné je ale i to, že si lidé konečně uvědomili, že tyto „elity“ nejsou schopny vyřešit žádný reálný problém. Že dnešní šéfové stran sice mají velmi výkonné mozky, ale neumí ty mozky použít k ničemu jinému než k vnitrostranickým intrikám. Tady udělal nedocenitelnou osvětovou práci třeba Petr Robejšek. A neskromně si dovolím připomenout i sebe. Už před nějakými deseti lety jsem o tom problému psal a postupně jsem publikoval stovky článků a rozhovorů. Že dnes lidé dobře rozumí situaci, za tím je naše práce.
Zajímavé jsou některé voličské přesuny podpory. Pro brexit byli lidé volící normálně levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?
Připomínám, že dnešní socialistické strany jsou především byrokratické aparáty. Jsou řízeny profesionálními politiky a intelektuály, proto hájí zájmy profesionálních politiků a intelektuálů. Nedávno mi vyprávěl jeden výrobní mistr, jak v jeho fabrice proběhla návštěva jedné poslankyně velké levicové strany. Po návštěvě mu poslankyně děkovala. Poprvé v životě byla ve výrobním podniku. Je pak logické, že skuteční pracující je přestávají podporovat. To je taky důvodem, proč tak spěchají na imigraci. Chtějí si dovézt nové voliče, kteří nahradí dřívější dělnickou třídu.
Psali jsme:
V rámci brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU a podobně, ti druzí opačně. Čím to podle vás je?
Dochází k ostrému vyhrocení třídních rozdílů. Na jedné straně mezinárodní manažersko-byrokraticko-intelektuálská vrstva, do které můžeme zařadit zhruba 5–7 procent obyvatel, na druhé straně „dolních 90 procent“. A podle tohoto rozdělení se i většinou volí. S vládnoucí elitou ale volí i ti, kdo k ní nepatří, ale kdo doufají, že je elita vezme mezi sebe. A dnešní elity mají vynikající schopnost vyvolávat iluzi, že právě vy se nahoru určitě dostanete. Je tedy logické, že dokážou získat 20letou nezakotvenou dívku, ale nedokážou získat 50letého sedláka. Nicméně obě strany vědí, že tu iluzi nebude možné udržovat. Proto elity usilují o odstranění všech forem demokracie.
Očekáváte, že z EU vystoupí další státy? Marine Le Penová může vyhrát ve Francii, Nizozemci jsou euroskeptičtí, Dánové, Rakušané... V Itálii roste odpor k euru...
Očekávám, že se EU rozpadne, a to dříve, než Britové dojednají podmínky odchodu. Očekávám, že rozpad bude vypadat tak, že EU bude vydávat další a další nesmyslná nařízení, a členské státy je budou ignorovat.
Vezměte si třeba poslední direktivu, podle které má být občanům evropských zemí odebrána většina legálně držených zbraní. Kdyby ministr Chovanec jednoduše prohlásil, že on zbraně českým občanům neodebere, Evropská komise by neměla žádnou reálnou možnost ho k tomu přinutit. Je to jen jeho rozhodnutí, zda se podrobí bruselským mocipánům, nebo zda se postaví na stranu vlastních lidí. Ministr Chovanec se samozřejmě podrobí Bruselu, ale už příští česká vláda bude možná jednat jinak.
Česká vláda by měla zemi intenzivně připravovat na rozpad EU. Řeči o tom, že bychom bez EU nepřežili, ty můžeme přenechat komikům. K tomu nepotřebujeme vládu.
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
