Poprvé od roku 1989 bude Česko mít vládu, která bude stát na podpoře komunistů. Jak tuto skutečnost reflektujete, řekněme v občanské rovině?
Přiznám se, že nejsem moc občansky zdatný. Volit většinou nechodím a skutečnost, že se bude komunistická strana nějakým, byť nepřímým způsobem podílet na vládě, mě nijak zvlášť nepobuřuje.
A postava trestně stíhaného premiéra vás pobuřuje?
Taky ne. Řekl bych jen, že je škoda, že nemáme více trestně stíhaných premiérů. Někteří by si to opravdu zasloužili. Vlastně jak tak přemýšlím, napadá mne, o kterém premiérovi bych s klidem řekl, že by si trestní stíhání v žádném případě nezasloužil.
To zní poměrně skepticky…
Nejsem příliš velkým příznivcem demokracie, tedy jejího typu, který u nás máme zaveden. Když už ale musíme mít volby a systém politických stran, tak jsem vymyslel systém, jak to udělat, aby bylo obojí zachováno, a třeba by to mohlo taky fungovat.
Můžete to rozvést?
Každá politická strana v každém obvodu, kde by byla registrována, by musela postavit na vypisované veřejné funkce kandidáta, který by splňoval nějaké ze zákona dané požadavky. Například kdyby šlo o funkci prezidenta, musel by se umět alespoň podepsat. Číst by umět nemusel. Když bude potřeba, někdo mu to vždycky přečte. A o vítězství by se losovalo. Volby by se konaly až po skončení funkčního období. Voliči by pak rozhodovali o tom, jak onen člověk během funkčního období pracoval. A hlasovalo by se, dejme tomu, o hodnocení od trestu smrti až po doživotní rentu podle toho, jak by byli s jeho výkonem funkce občané spokojeni. Takový systém by v podstatě naplňoval požadavky na demokracii, které teď klademe. Je to zastupitelská demokracie a existují v ní partaje. Je to nesmysl, ale kdyby se to zavedlo, za deset let by si všichni zvykli a třeba by to byl systém fungující úplně stejně jako ta naše současná podoba demokracie.
Proč tak kriticky?
Myslím, že jsme si z pojmu demokracie udělali modlu. Přesvědčeným zastáncem demokracie totiž může být jen ten, kdo nikdy v životě nebyl na domovní schůzi v prádelně. Tedy někde, kde by viděl normálního voliče v akci. Demokracie coby vláda lidu může totiž být často i velmi krutá nebo hloupá. Osobně jsem přesvědčen, že to, po čem skutečně toužíme, ve skutečnosti není demokracie ale spravedlnost. A je přitom jedno, jestli principy spravedlnosti, které celá společnost chápe poměrně stejnorodě, garantuje a vymáhá diktátor, dědičný monarcha anebo někdo, kdo je zvolený lidem po nákladné propagační kampani. Já bohužel nemám pocit, že by zastupitelská demokracie takto chápanou spravedlnost nějak zásadně zajišťovala.
V posledních měsících se ale strašilo vzestupem Andreje Babiše. Demonstrovalo se na náměstích. A mnozí poukazovali na to, jako by ta naše demokracie vstupovala do nějaké hybridní formy či nějaké její kombinace s autoritářstvím. Mluvilo se o příchodu „nové normalizace“.
A to znamená, že by to byla změna k lepšímu, nebo k horšímu? Tohle nevím. Jsem prostý a naivní občan, který často svá občanská práva ani nevyužívá, protože v houštině prováděcích předpisů neví jak a snaží se jen proplouvat realitou. Nemyslím si, že jsem schopen odevzdáním hlasu na úrovni vlády cokoliv ovlivnit. Takže se snažím se tím příliš nezatěžovat.
Na demonstracích proti Babišovi se ale mluvilo o návratu komunistů k moci, o příchodu vlády StB…
Dnešní komunisté jsou komunisty podle jména. Neslyšel jsem, že by plánovali rozsáhlé znárodňování výrobních prostředků. A StB? Vzhledem k tomu, že máme třicet let od pádu komunismu, tak kolik je dnes asi let lidem, kteří tehdy působili u StB a něco u ní znamenali? Navíc já si z doby pozdního komunismu pamatuji lidi, kteří ani nemuseli být u StB a byly to i tak pěkné svině. A na druhé straně jsem znal i lidi, kteří se z nějakých důvodů museli upsat a nikdy nikomu neublížili. Takže bezpřívlastková StB je jen takové zaklínadlo. Musím se navíc přiznat k názoru, že bychom v řadě oblastí potřebovali systém bezpečnosti, který byl ve výkonnosti tehdejší StB trochu podobný. Ona totiž kromě politické opozice řešila i záležitosti, jako byly například drogy, jako by dnes byly pašování migrantů, politická korupce, terorismus a podobně. Dnešní zpravodajské služby nemají výkonnou pravomoc, zatímco StB byla bezpečnostní složka, která sdružovala zpravodajskou činnost s výkonem. Samozřejmě že by to bylo špatně, kdyby byla taková současná StB nekontrolovatelná a dělala si, co by chtěla. V současnosti je to úplně jinak. Máme bezpečnostní složky, které se často bojí zasáhnout. A pak máme důsledně oddělené zpravodajské služby, což v minulosti také pokrývala StB. Tím, že současné zpravodajské služby ztratily jakékoliv výkonné pravomoci, nemohou zasahovat, jen informovat. Jak dlouho trvá, než se informace dostane k výkonným složkám? V jaké podobě? A dostane se vůbec? A zasáhnou výkonné složky? Já si myslím, že bychom z tohoto pohledu – opakuji a zdůrazňuji z tohoto pohledu – měli StB přestat brát jenom jako negativní heslo, jako symbol něčeho, co bylo od začátku až do konce špatné.
A co říkáte na to, že ta vláda s podporou KSČM byla jmenována na výročí justiční vraždy dr. Milady Horákové? Ani to vás nepřesvědčí, že se komunisté vracejí?
Kdyby to nezačali vytahovat novináři, nikdo si toho nevšimne. Není dne, abychom si nepřipomínali Mezinárodní den disperzních lepidel, Světový den kloubních náhrad anebo třeba Den boje proti komunismu. A když se chce, vždycky se dá najít nějaká paralela. Kdyby se to nevytáhlo ve sdělovacích prostředcích, nikdo by po tom ani nevzdechl. A v tomto případě vidím paralelu hodně pokřivenou.
Památka Milady Horákové pak dostala další pomyslnou ránu, když se k ní v tom samém týdnu přirovnal opětovně odsouzený David Rath.
Rath má zřejmě v oblibě teatrální gesta, a tak udělal jedno další. Jenže v případě takových gest musejí na tu hru přistoupit obě strany, tedy ten, kdo gesto dělá, a ten, kdo se o něj zajímá. Kdyby se na Rathovo vystoupení novináři vykašlali, tak by vůbec o nic nešlo. Takže vlastně celá ta věc i s tím, jak byla mediálně pokryta, nevypovídá ani tolik o Rathovi jako o tom, co pokládáme za důležité my ostatní, respektive co si jako důležité necháme vnutit.
Váš nevlastní bratr, Robert Pelikán, působil v bývalé Babišově vládě jako ministr spravedlnosti. V té aktuální už není. Co říkáte na jeho nástupkyni na postu spravedlnosti Taťánu Malou? Prý je tu problém s jejím vzděláním. Rovněž se ukázalo, že opisovala v obou svých diplomových pracích. Babiš se přitom předtím holedbal tím, že má jeho ministryně dvě vysoké školy…
Já nevím, jestli má, nebo nemá paní Malá kvalifikaci na to, aby byla ministryní spravedlnosti. Připadá mi ovšem úplně mimo mísu, když investigativní žurnalisté vášnivě analyzují, kolik procent z diplomky obšlehla, přičemž nikdo z nich neřeší, jaký má analýza chovu králíků vztah k resortu justice. Co je vlastně potřebná kvalifikace na šéfa resortu? Aby byl v oboru expertem? Aby byl schopný řídící pracovník? Aby byl věrný nějak ideologii? Aby byl loajální straník?
Novinářský postoj k ministryni Malé krásně odráží, jak jsme z formálního vzdělávání udělali zlaté tele. V současné době musí mít každá sekretářka nějaký pseudoakademický titul. Proto vznikají soukromé školy typu „Evropská vysoká škola mezinárodních studií v Poličce nad Metují“ a máme proslulé „rychlostudenty“. Ve skutečnosti by na mnohé pozice často stačila cvičená opice, čímž se nechci dotknout ani cvičených opic, tím méně zkušených praktiků, kteří mnoho míst dříve úspěšně zastávali. Dnes na ně potřebujete formální vysokoškolský titul. Ten ovšem bohužel nezaručuje, že se vyznáte v dané problematice ani zpola jako někdo, kdo to dělal celý život a komu vy teď šéfujete, protože jste bakalář čehokoliv.
A korunu tomu nasadíme, když se se stejným formalismem vozíme po způsobu, jakým někdo titulu dosáhl. A vozíme se po tom až v okamžiku, kdy se nám to k něčemu hodí. Takže hledáme ve třináct let staré diplomce ministryně spravedlnosti formální pochybení. Hlavně ovšem nebádejme nad tím, k čemu jí je pro funkci ministryně spravedlnosti znalost objemu králičích bobků v kotci, ať už ho musela měřit sama, anebo ho od někoho opsala.
A co nároky na vysokých školách? Ty se snižují?
No to mi povídejte. Já učím na Blízkovýchodních studiích v Plzni. To je obor, na který chodívali lidé, kteří měli o takovou úzkou specializaci opravdový zájem. Nyní se na tyto obory berou studenti bez přijímaček mimo jiné i proto, že jsou aktuálně slabé ročníky, a jdou na ně lidé i z toho důvodu, že se nikam jinam nedostali a taky se jim třeba líbí, že tam není matematika.
Chyba systému je v tom, že peníze na školy jdou podle počtu studentů. Například nás bylo na arabistice pět a obor se otevíral jednou za tři roky. V současnosti je to tak, že třeba na Karlově univerzitě vloni otevřeli arabistiku a přijali třicet lidí a letos to zopakovali. To jsou ale počty, na které nemá katedra ani dost vyučujících a koneckonců ani prostory. A už vůbec netuším, co ti lidé budou dělat, až to absolvují. Systém je teď ale takhle nastavený a školy se snaží jím proplouvat.
Řada studentů jde na vysokou školu i proto, že si myslí, že zvládnou současně studovat a pracovat. Někde pracují, do školy moc nechodí, ale mají studentské výhody. Po dvou letech je vyhodí, načež se přihlásí jinam. A takhle to udělají třikrát za sebou na různých vysokých školách. No a nakonec je třeba někde i nechají vystudovat. Naštěstí ne medicínu ani stavařinu. Já bych zpátečnicky zvolal: více vyučených zedníků a instalatérů a méně bakalářů evropských studií a mezinárodních vztahů.
Váš nevlastní bratr odešel z politiky. V médiích zmínil, že jedním z důvodů, proč se názorově rozešel s většinovým proudem ve hnutí ANO, je i postoj ke straně SPD. Robert Pelikán onehdy napřímo Okamurovo hnutí označil za „fašistické“. Jak se k SPD a jeho postoji k muslimským uprchlíkům stavíte vy? Jste arabista a konvertita k islámu. SPD se svými ostrými názory ve vztahu k muslimským uprchlíkům a islámu jako takovému nijak netají.
Pokud se bavíme o SPD, podle mne je především politicko-podnikatelským projektem, který je ekonomicky úspěšný. Kromě toho je v ní a kolem ní ale i spousta lidí, kteří skutečně chtějí něco změnit. Myslím si, že současná popularita SPD pramení hlavně z toho, že strana hovoří o objektivně existujících negativních jevech, jejichž pouhou existenci establishment dlouhodobě popírá. To, jak SPD analyzuje jejich příčiny a jaká nabízí řešení, je už jiná věc a já s nimi zdaleka ne vždy mohu souhlasit. Nicméně jejich politická úspěšnost se odvíjí od toho, že zvedají témata, o kterých zavedené strany a establishment tvrdí, že vůbec neexistují.
A co ta slova o fašismu? Ve vztahu k SPD je užívají i někteří novináři.
To záleží na tom, co si kdo pod slovem fašistický představuje. Je to byznys projekt, ale je tam zároveň i spousta lidí, kteří se k nim uchylují proto, že chtějí něco změnit. Pokud možno hned, radikálně a často bez znalosti všech souvislostí. A žádná jiná politická platforma jim k tomu nedává příležitost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
