Pane docente, 28. října jste na Hradě z rukou prezidenta republiky převzal státní vyznamenání, medaili Za zásluhy o stát. Ceremoniálu předcházely bouřlivé reakce části politického spektra za podpory mediální a společenské elity. Nerozvažoval jste vy sám, jako někteří jiní ocenění, zda se na Pražský hrad vypravit a ocenění odmítnout či za sebe poslat někoho jiného, aby medaili převzal?

Oceněnění, kterého se mi dostalo, považuji za projev uznání za to, co jsem pro svoji rodnou zemi za čtvrt století udělal. Stejně jako ocenění z rukou prezidenta si cením pozitivních reakcí tisíců „obyčejných“ lidí, kteří mi dlouhodobě a s rostoucí intenzitou po mém vyznamenání dávají najevo svou vděčnost za to, že patřím k těm, kteří jim pomáhají vyvážit kontroverzní kvalitu informací a názorů, které jim vnucuje značná čast medialních a akademických elit. Mám pocit, že jsou mi vděční za to, že přistupuji k věcem realisticky, hovořím srozumitelně a vyslovuji postoje, které se blíží jejich vlastním; prostě za to, že používám zdravý rozum a neideologizuji.

Proto jsem o možnosti oceněnění odmítnout, či jeho převzetíí nějak relativizovat, nikdy neuvažoval. Celý můj život se snažím chovat se tak, že svůj postoj zaujmu a jednoznačně projevím.

Ve zhruba stejný čas se na Staroměstském náměstí konala „alternativní oslava“ 28. října, kam podle ministra vnitra přišlo 15 tisíc lidí. Demonstranti se následně vydali k Hradu, kde pokřikovali na hosty přicházející na hradní recepci. Michal Horáček tvrdil, že tam o Zemanovi nepadlo ani slovo, nicméně transparenty se zaměřovaly především na prezidenta, místy i dosti vulgárně. Jaké z toho máte dojmy?

Každý má právo projevit svůj názor, dokud tak činí v mezích zákona. Trochu mě zaráží, že vzhledem k tomu, jak bouřlivá diskuse se odehrává v médiích, přišlo na Staroměstské náměstí jenom poměrně málo lidí. V metropoli bych očekával daleko větší počet. V této souvislosti přemýšlím o tom, jak vlastně vypadá ona občanská společnost, o které se v souvislosti s demonstrací na Staroměstském náměstí mluví. Na pódiu jsme viděli některé z těch, kteří se považují za její reprezentanty. Vzhledem k počtu všech účastníků mně vytanula na mysli otázka, jestli jsou si ti, kteří hovoří ve jménu občanské společnosti, jisti tím, kolik lidi vlastně reprezentují. Vezmeme-li to pouze „technicky“, tak jsou členy občanské společnosti všichni občané. Ale hovoříme-li o občanské společnosti jako o společenství těch, kteří sdílejí na věci určitý názor, kupříkladu na události okolo státního svátku, tak velikost  této „občanské společnosti“ zřejmě dramaticky klesne.