Která z následujících osobností veřejného života by dle vás měla býti příštím prezidentem republiky ? (poznámka: Jde o čistě orientační anketu)Anketa
Pane docente, je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci jako řecký exministr financí a ekonom Varufakis tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?
Varufakis není právě můj oblíbenec, ale v tomto ohledu s ním souhlasím. Kapitalismus zažívá krizi své legitimizace. Symbolické pro tento proces je právě to, že došlo k bankovní krizi, a symbolický je i způsob, jakým byla „řešena“. Chování bankéřů zdiskreditovalo mýtus o trhu jako mechanismu zajišťujícího optimální alokaci výrobních faktorů a vytvářejícího blahobyt pro celou společnost. F. von Hayek by měl potíže udržet si svůj optimismus ohledně trhu jako neúplatné metody shromažďování a vyhodnocování informací jeho účastníků. To, že velké banky mohly manipulovat Libor, je monstrózní perverze trhu. Stát se v této situaci projevil jako instituce, která zneužívání ekonomické moci k neoprávněnému obohacení ze strany promile členů společnosti toleruje. Když jim spekulace nevyjdou, zachraňuje je na úkor všech.
Je oprávněné pochybovat o tom, je-li současná politika ještě vůbec demokratická. Nedávný výzkum Princentonské univerzity došel k závěru, že USA již nejsou demokracie, protože politická rozhodnutí neslouží celé společnosti, nýbrž jen malé skupině lidí.
Od bankovní krize je zřejmé, že finanční průmysl (tedy pouze jeden sociální subsystém) drží celé společnosti jako rukojmí. To vše se odehrává v době, kdy opět končí (jako zhruba před sto lety) jeden cyklus globalizace. Historicky viděno tak stojíme na pokraji zásadního zlomu v pojetí ekonomickém. Ten se bude týkat dosažitelnosti trvalého růstu, budoucnosti konzumního životního stylu a role peněz. Všechny tyto tři proměnné se nacházejí v zásadní krizi. Ta se může projevit obrovským crashem; jako by jich už nebylo dost. Anebo se navršený konfliktní potenciál vybije pozvolna.
Petr Robejšek
Z celé problematiky vydělme otázku neustále se zvyšující automatizace a robotizace ve výrobě. Jinými slovy, k výrobě bude podle některých katastrofických odhadů třeba tak málo lidí, že je volný trh nebude moci zaměstnat, a pokud nebudou moci zůstat bez prostředků, bude se o ně muset postarat stát, třeba tím, že jim práci zařídí. Pak ale bude muset razantně zvednout daně. Co říkáte celé této konstrukci? Její kritici se jejím proponentům smějí coby zpátečníkům, kteří zapomínají, že podobné procesy se děly při průmyslové revoluci. Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.
Snaha o produktivitu je dovedena ad absurdum. To souvisí zejména s tím, že již minimálně tři dekády se zisky a ekonomický růst dosahují zejména úsporami při výrobě, ale méně díky vytváření nových výnosných výrobků. Německo je příkladem země, která profituje ze své schopnosti vyrábět stále produktivnější výrobní technologie. Tyto stroje prodávala a dosud prodává světu, který jejich pomocí šetří pracovní sílu.
Fáze robotizace, kterou zmiňujete je podle mého názoru vyvrcholením tohoto procesu. Převážně na zvyšování produktivity výroby založený ekonomický růst se ukončí právě v tu chvíli, kdy podnikatelé zjistí, že jim pro jejich levné výrobky ubývají zákazníci, kteří jsou uspořeni díky rostoucí produktivitě.
Ano, východiskem může být zvýšení daní a může to i nějakou chvíli fungovat. Firmy se totiž nemohou jen tak snadno odstěhovat ze západního světa do Asie, jak často hrozí. Pod pojmem Asie se totiž většinou rozumí Čína. Bouřlivý rozvoj této země dlouho zajišťoval západním dodavatelům investičního a konzumního zboží vysoké zisky. Radil bych ale povšimnout si toho, že tento proces doznívá a Čína již minimálně tři roky pracuje na své ekonomické soběstačnosti. Nikoliv ve smyslu autarkie, nýbrž v tom smyslu, že se snaží svůj ekonomický rozvoj pohánět více svou vlastní poptávkou. Peking je k tomu donucen právě tím, že západní společnosti přestávají být schopné odebírat čínské exporty ve stejné míře jako doposud. To všechno vede ke zpomalení čínského růstu.
Druhé možné východisko je přerozdělování majetku od superbohatých k průměru společnosti. To není žádný marxismus, nýbrž způsob jak kapitalismu uspořit revoluční otřes. A to by proto mělo zajímat také a zejména ty, kteří jsou velmi bohatí. Jako jeden z elementů tohoto přerozdělování vidím třeba tzv. občanskou mzdu. To znamená, že občané budou dostávat bez ohledu na to, jestli pracují, pevnou mzdu, ke které si mohou přivydělat. To je poměrně pravděpodobný vývoj, protože posílat stále více lidí na ulici znamená vytvářet potenciál sociální nespokojenosti. Tento proces ale bude muset být doplněn ještě dalšími strukturálními přesuny. Jenom heslovitě: Návrat některých produkcí z levnější ciziny zpět do mateřské země a zejména posílení lokálních hospodářských oběhů. V této souvislosti odkazuji na významné myšlenky Silvio Gesella a tzv. lokální měny. Do této oblasti patří také již existující fenomény jako Coworking, Timesharing, směňování, věnování, Jobsharing apod.
Úzce spojena s popsanými jevy je i změna hodnotového systému typická tím, že postupně poroste význam nemateriálních odměn. Mnohé vyvinuté společnosti jsou k tomuto přesunu poměrně zralé, ale vládám chybí odvaha tento posun motivačního paradigmatu energičtěji prosazovat. Dobře totiž ví, že s ní bude souviset nižší růst, nižší blahobyt a nutnost postupně kompenzovat dosavadní konzumní fetišismus něčím jiným.
Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem a takto nám byl předkládán. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?
Již před několika týdny jsem upozornil na to, že se ukrajinská situace postupně uklidňuje. Ukrajinská krize byla z velké části kombinací ruské mocenské politiky, strategického záměru ze strany Bruselu a Washingtonu a řemeslných chyb nebo záměrných provokací ze strany evropských politiků. EU sice často hovoří o společné zahraniční politice, ale když přijde na lámání chleba, jsou rozhodující národní zájmy. K nim ale přistoupil ještě zájem Evropské komise vyvolat kontrolovanou eskalaci konfliktu s Ruskem v naději, že tak zakryje kritický vývoj v samotné EU a zároveň se posílí (tváří tvář ruské výzvě) jednota Evropanů.
Rusko modernizuje své zbraňové systémy, posiluje vojenskou přítomnost blízko svých hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA…
Rusko nemá zájem na eskalaci konfliktu se západní Evropou. Naopak geopoliticky je v Eurasii naprogramovaná spíše kooperace. Geopolitika pracuje se skutečnostmi, které mají vliv na osudy a vztahy států bez ohledu na to, jestli je v Kremlu Putin a v Paříži Holland nebo někdo jiný. Tyto geopolitické skutečnosti „tlačí“ Evropany (zejména německý prostor) do spolupráce s Ruskem a Moskvu zase směrem k Berlínu. Spojené státy, které desetiletí kultivují geopolitiku spojenou se jmény Kissinger a Brzezinski tyto tendence vnímají a chtějí je rušit.
To je jedna z nejdůležitějších veličin skrývajících se za americkou podporou touhy Ukrajinců integrovat se na Západ. Vedle Washingtonu hrál v ukrajinské krizi podobně nastavenou roli také Brusel. V tomto hlavním městě krizemi zmítané Evropy roste (oprávněně) strach, že Německo podlehne síle geopolitiky, která v jeho případě stoprocentně působí pro spolupráci s Ruskem a oslabí svůj zájem o EU. Nemusí totiž dojít jenom k vystoupení Řecka z eurozóny. Představitelné je i vystoupení Německa z eurozóny…
Psali jsme:
My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat?
Na pomoc NATO se spolehnout nemůžeme. Mimo jiné i z toho důvodu, že není připraveno na typ ohrožení, kterým může být Česká republika nejpravděpodobněji vystavena. Vedle „nevojenských“ ohrožení typu cyberwar myslím, že nejpravděpodobnější ohrožení současnosti a budoucnosti a zároveň i ta, proti kterým se skutečně můžeme bránit, se dají shrnout pod pojmy nepokoje, rabování třeba ve spojení s výpadkem proudu nebo počítačových sítí, porušování hranic, paramilitaristické bandy ze zahraničí, organizovaný zločin, útoky na atomové elektrárny a samozřejmě migrační pohyby.
Armáda, která by mohla na tyto útoky efektivně reagovat, by měla být vybudována podle „policejní logiky“. Toto zaměření by bylo vhodnější již proto, že současná velikost české armády a její finanční vybavení ani vzdáleně nestačí na univerzální armádu. Ale pro policejně-pořádkové operace by stačit mohla. To dává smysl o to více, že s daným obranným potenciálem bychom vůči klasickým bezpečnostním ohrožením typu invaze cizího státu stejně nemohli obstát.
V roce 1992 jsem zveřejnil sedmdesátistránkovou studii pod titulem „Obrana bez armády“. Ta obsahovala výše zmíněné návrhy na změnu naší obranné politiky. Na svých tehdejších doporučeních bych ani dnes moc neměnil.
Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva? A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?
Část obyvatelstva bychom chránit mohli, ale nezměníme-li strukturu a zaměření české armády, tak by to byla pouze velmi malá část. Druh výše uvedených rizik vyžaduje koordinovaně operující jednotky, ale ne s vysloveně armádní, ale spíše s policejně-pořádkovou strategií a taktikou. Na nedávné bezpečnostní konferenci v českém parlamentu, na které jsem také vystoupil, doporučil Václav Cílek posílení a obnovení vojenských schopností průměrného obyvatelstva, zhruba spojené s pojmem domobrany. Naprosto s tím souhlasím.
Nad ruským nebezpečím v současné době převládá nebezpečí tzv. Islámského státu, který rozvrací státní útvary zanesené na mapě a místo nich nastoluje zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Existuje mapa vysněného rozsahu území, které by IS chtěl: Půl Afriky, západní Asii, jižní Evropu. A někteří učenci mluví o tom, že islám jako takový má ve svých základech povinnost dobýt celý svět. Prezident Zeman přirovnává IS k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?
Takové nebezpečí nesporně existuje, ale nepovažuji je za tak neodvratné jako větší část pozorovatelů. Proti dosažení cílů IS hovoří dvě věci.
Jednak rivality uvnitř islámu samotného. Co tím myslím? Z hlediska zmíněných strategických záměrů IS se mi nezdá moudré, že dále rozpaluje konflikt mezi sunnity a šíity. Za chybný z hlediska cílů IS považuji i nedávný atentát na tureckém území. Rozkladně působí na dosažení cílů IS i kmenová struktura islámských společností, která ztěžuje dlouhodobě koordinované útoky proti Západu.
Druhý faktor, který pravděpodobně plány IS zhatí, je skutečnost, že moderní západní demokracie sice vykazují neklamné příznaky hluboké dekandence, která je vidět na jejich ubývající schopnosti prosazovat na svém vlastním území svoje hodnoty. Ale přesto budou západní demokracie spíše dříve než později okolnostmi donuceny postupovat proti IS mnohem masivněji, než činí doposud. A pak se plně projeví západní vojensko-technologická převaha. Ta bude na „propagandistické“ úrovni doplňována aktivitami podobnými těm, které nedávno pro Velkou Británii vyhlásil David Cameron.
Když mluvíme o rozdílu mezi Evropou a islámských světem, zmiňuje se, že zatímco my, Evropané, jsme se naučili žít bez Boha a víry, muslimovi zasahuje do života náboženství mnohem drtivějším způsobem, posiluje ho a dává mu i pocit nadřazenosti nad námi, kteří Boha nemáme, a místo něj máme alkohol, porno apod. Je to správná interpretace?
Do jisté míry souhlasím. Ale tento pocit nadřazenosti platí pouze pro opravdu pravověrné muslimy. Myslím si ale, že ten „drtivý způsob zasahování do života“, o kterém mluvíte, odrazuje ty muslimy, kteří hledají kompromis mezi tradičním náboženstvím a moderním západním životním stylem. Řekl bych, že těch je právě v západním světě, ale třeba i v Jordánsku, Tunisku anebo Alžírsku, většina. Neumím si představit, že třeba ona absolutizace víry, jak ji propaguje IS, získá trvalou masovou podporu, to znamená, že se udrží i poté, co jednotky IS z toho či onoho důvodu opustí jejich město nebo region.
Migrace, zásadní téma současnosti. Například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci? A jak si zatím Evropa vede v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“? Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňují ji z necitlivosti, či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?
Myslím si, že migrační pohyb je proces, který vznikl, narostl a odezní. Bavíme se spíše o tom, za jak dlouho a za jakých okolností k tomu dojde. Velmi si cením názorů kolegy Bárty, ale nemyslím, že sucho vyžene onen milion lidí. Část z nich se bude pravděpodobně pohybovat tak daleko, až najde přijatelnější podmínky, ale to ještě pořád nebude na evropském území, část se přizpůsobí, aniž by zásadně měnila místo pobytu.
Útěk před válečným konfliktem je jedním zdrojem současné migrační vlny. Druhá silná proměnná je pravděpodobně to, co kdysi pohánělo vysídlování Evropanů do Spojených států třeba po neúrodě a hladomoru. Struktura a funkce velkorodiny v zemích, odkud dnes migranti do Evropy přicházejí, je takového druhu, že rodina vyšle nejsilnější a práceschopné jedince, aby v cizině vydělávali a přispívali tak na ty, kteří se pohnout nechtějí nebo nemohou.
Na otázku, kdo je v právu v postojích vůči migrantům, bych odpověděl takto. Demokratická společnost není ústav pro morální převýchovu svých „necitlivých“ občanů podle představ mediálních elit, nýbrž metoda, jak převést celé názorové spektrum společnosti do konkrétních politických rozhodnutí. Takto viděno je skupina moralizujících sice hlasitá, ale jednoznačně menšinová.
Jakkoliv se to dnes může zdát nepravděpodobné, tak je dle mého názoru pouze otázkou času, kdy se západní státy začnou chovat restriktivněji, a sice směrem k vývoji pojmenovatelnému jako „pevnost Evropa“. Samozřejmě, že úplně „opevnit“ Evropu nelze, ale strategie odrazující migranty budou používány stále více a postupně zapůsobí tak, že se jejich proud zásadně oslabí.
Tato tendence se projevuje již dnes. Tak kupříkladu bavorská vláda připravuje vznik uprchlických táborů přímo na svých hranicích a ty příchozí, kteří nemají nárok na politický azyl, bude velmi rychle posílat zpátky. To se týká zejména občanů bývalé Jugoslávie, ale je to první indikátor toho, že se západní společnosti budou bránit přílivu migrantů stále energičtěji. Pomysleme třeba jenom na to, že ve Francii je ve velmi dobré pozici strana Marine Le Penové, která bude většinové mínění vůči migrantům nejenom respektovat, ale ve volebním boji i využívat. Nevěřím sice, že prezident Holland podstoupí riziko nové kandidatury, ale jisté je, že každý protivník Marine Le Penové bude muset v otázce migrace argumentovat velmi podobně jako ona, anebo se nemusí o podporu voličů vůbec ucházet.
Psali jsme:
S nadsázkou se říká, že tolik informací, kolik středověký člověk zpracoval za celý život, my přijmeme za jediný den. Pravdou je, že frekvence informací o dění kolem nás je nejvyšší, jaká kdy byla. Je to nicméně dobře? Umějí se dnešní lidé orientovat ve světě lépe než ti třeba jen o dvě či tři generace před nimi? Umíme informace správně třídit? Umíme se správněji a uvědoměleji rozhodovat v politice?
Procházíme krizí stylu vládnutí, která se projevuje jako neschopnost západních vlád vypořádat se s výzvami, které před ně klade přítomnost i budoucnost. Jejich reakce je ta nejhorší možná. Snaží se totiž vládnout stále detailněji a „zvládnout“ společnost tím, že ji uvězní do norem a pravidel.
Krize stylu vládnutí je důsledkem neschopnosti elit rozpoznat skutečnost, že jsou sami součástí problému, protože jejich mánie normovat a kontrolovat pouze zvyšuje složitost společenských procesů a znemožňuje její řízení. Navíc je nejvyšší čas rozeznat, že se společnost nedá matematicky modelovat z politické centrály, nýbrž „pouze“ tu i onde zlepšovat a stabilizovat.
Ve skutečnosti totiž ovlivňuje dosažení cíle mnoho skutečností, ale pouze velmi málo z nich má opravdu rozhodující vliv. Úspěch se tedy řídí podle toho, zda rozpoznáme, kde a kdy zapřít páku. Ale jaká je realita? V politice převládá sklon vyhýbat se rozhodnutím, která se zaměřují na jádro problému. Vleklá krize Řecka a eurozóny je historií záměrného pomíjení podstatných skutečností a plýtvání zdrojů a času na podružnosti a domnělá řešení. Evropští státníci pomíjejí rozhodující fakt, že Řecko nemělo a nemá konkurenceschopné hospodářství; a místo toho, aby tuto silnou proměnnou respektovali, raději nasazují jedno nákladné pseudořešení za druhým.
Politici nehledají opravdu důležitá témata, a když jsou k tomu okolnostmi donuceni, vyhýbají se rozhodnutím týkajícím se jádra problému. Přednost dávají řešením, která jsou pro ně snazší, a ne těm, která by byla pro společnost přínosná.
Proto jsem se s několika dalšími osobnostmi rozhodl založit INSTITUT 2080, který se zaměří na hledání priorit, jimiž by se měla společnost zabývat, a způsobů, jak to nejúčinněji dělat. Naše návrhy chceme čerpat z mezinárodních zkušeností. Spousta problémů byla již někde ve světě vyřešena. Zajímá nás, do jaké míry lze tato řešení aplikovat na naše poměry. Druhým a důležitějším zdrojem našich doporučení budou návrhy našich expertních skupin.
Stoupá role politického marketingu a reklamy jako takové, psychologické „fígle“ na nás používané jsou mnohem sofistikovanější. Čili lze nás, přeinformované pokolení, snadněji „oblbnout“? Jak hodnotit práci médií v dnešním světě?
Úloha medií je moderovat společenskou debatu o tom, jaké problémy většinová společnost vnímá jako podstatné a jaká řešení by byla nejvhodnější. Média mají popisovat různé interpretace světa a tu i onde nabízet vlastní. Skutečnost je ale taková, že v médiích hledají uplatnění zejména lidé, kteří mají výchovné až spasitelské sklony a reprezentují často idealistické (od reality na hony vzdálené) názory. Pro svou spasitelskou misi využívají, mnohdy bych řekl, zneužívají, to, že mají možnost rozšiřovat své názory a schopnost je obratně formulovat. Zároveň nenesou za své názory žádnou odpovědnost. V tom se podobají politikům, kteří se také chovají, jako by vlastnili pravdu, ale za své chyby nenesou jinou odpovědnost, než to, že když voliči jejich chyby nezapomenou, možná již nebudou zvoleni.
K tomu přistupuje druhý fakt, a sice pokusy silných hospodářských subjektů vládnout pomocí medií, tj. ovlivňovat veřejné mínění. Osobně bych však jejich sílu nepřeceňoval. Mediální tycoon může určité informace přibarvit (je znám pojem spin doctoring), brzdit nebo blokovat; skutečně změnit veřejné mínění ve svůj prospěch se podaří jen velmi výjimečně.
Obecně bych navíc řekl, že bychom neměli podceňovat kritické schopnosti a realismus většinové společnosti, která umí podstatně přesněji rozlišovat mezi pravdou a manipulací zejména díku tomu, že žije v reálném světě a každodenně může srovnávat skutečnost a její mediální interpretaci.
Po všem, co jsme říkali o světě a neblahých trendech v něm, by mohla vyvstávat představa, že budoucí generace čeká jen to úplně nejhorší. Války, sucho, nedostatek, zaostávání naší civilizace za Východem. Tak jako v 80. letech jistě rodiče neprorokovali svým dětem to, co přišlo, je to jistě těžké i dnes. Nicméně pokusme se: V čem budeme žít za dvacet, třicet let?
Tady vás musím zklamat. Podařilo se mi sice již předpovědět mnohé události a vývojové tendence v horizontu pěti až deseti let, ale nedokážu nastínit komplexní obraz světa za dvacet až třicet let. Navíc bych to považoval za neseriózní, protože za dvacet let si těžko někdo vzpomene na mou dnešní prognózu.
Jak chápat situaci kolem Řecka ve vztahu k nám, ve vztahu k budoucnosti EU? Někteří otevřeně mluví o tom, že dohoda je spíše ponížením Řecka, jakousi bezpodmínečnou kapitulací po prohrané válce. Jak na to nahlížet? Lze to brát i jako varovný signál jiným státům, kdyby chtěly v budoucnu řešit své problémy jako Tsiprasova vláda?
Uspořil bych si dramatické pojmy jako ponížení. Řecko bylo v posledních letech zemí, která dostala nejvíce finanční pomoci v historii Evropy, a dnes je na tom stejně špatně (abych neřekl hůře) než na počátku své krize. Ponížení vypadá jinak. Osobně bych Řecko již dávno přestal „ponižovat“ finančními injekcemi a vyvedl ho z eurozóny, aby se už konečně opravdu postavilo na vlastní nohy.
To, jak evropští vůdci „řeší“ krizi eurozóny, je příkladem toho, co jsem zmínil v jedné z předchozích odpovědí. Politici nehledají opravdu důležitá témata, a když jsou k tomu okolnostmi donuceni, tak se vyhýbají rozhodnutím týkajících se jádra problému. Upřednostňují naopak řešení, která jsou pro ně snazší, a ne ta, která by byla pro společnost anebo nadnárodní spolek přínosná.
Politika eurozóny vůči Řecku je příkladem toho, že politici svou moc používají především k tomu, aby kašírovali svou neochotu zabývat se skutečně důležitými problémy a provádět opravdu účinná opatření. Každé nedůsledné řešení ale musí být dříve nebo později podepíráno dodatečnými opatřeními. Tyto „berličky“ však pouze zvyšují finanční a organizační náklady chybného politického jednání.
Žijeme mezi Západem a Ruskem. S oběma stranami jsme si zažili dobré i zlé. Jaký vztah máme najít k Rusku? Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že Rusové nás chtějí, když ne napadnout, tak pokoutně ovládat, šířit u nás jen to nejhorší a zneužívat nás k rozbíjení Evropy. Jiní lidé zase tvrdí, že budoucnost Evropy je v náručí s Ruskem – buď kvůli nutnosti kolektivní bezpečnosti Evropy, panslovanským idejím, nebo proto, že Rusko je součást BRICS, podle nich politicko-hospodářské aliance budoucnosti. Kde je pravda?
Vztah s Ruskem byl a bude silná veličina v rámci naší zahraniční a hospodářské politiky. Již dlouho používám pro chování Ruska ke svému okolí stále stejný vysvětlovací vzorec. Ruský stát má celou řadu vnitřních slabin, které souvisí zejména s jeho nezvládnutou a možná i nezvládnutelnou velikostí.
Jeden z centrálních a trvalých problémů Ruska je otázka jeho hranic. Méně, pokud jde o jejich vymezení ve smyslu mezinárodního práva, ale více v tom smyslu, do jaké míry je Rusko schopné svoje hranice ubránit. Ubránit hranice je v povědomí nebo často jen v podvědomí ruských elit spojeno s obavou o rozpad impéria. To je tradiční téma ruské politiky ještě z carských dob a přetrvává až do dneška.
Reakcí Moskvy na tuto skutečnost je snaha „upevnit“ své hranice pomocí kontroly svého předpolí. To se projevuje spektakulárně vůči Ukrajině, ale platí to i pro nás, byť mnohem méně dramaticky. Čím dále od ruských hranic, tím méně připadá v úvahu vojenský zásah a ruská snaha kontrolovat své předpolí se projevuje pokusy o ekonomický a politický vliv. Tyto snahy v sobě obsahují nejenom hrozbu, ale také možnosti ke kooperaci. Na to může inteligentně operující česká elita reagovat tak, že v rámci zejména ekonomické spolupráce vznikne na ruské straně přesvědčení o tom, že z naší strany destabilizační ohrožení nepřichází.
Ale jasné je, že snaha silnějšího ovládat slabšího je a bude neoddělitelnou součástí každé sousedské politiky. Česká politika vůči Rusku je a bude proto vždycky politikou defenzivy a politikou, která se musí soustředit na opakované vytváření rovnovážných vztahů. Jednak zmíněnou spoluprací s Ruskem, a na druhé straně vyvažováním ruského vlivu pomocí vybraných západních spojenců. Příklad: Až se česká politická třída smíří s tím, že Temelín musí být rozšířen, tak by ho měl dostavovat spíše Westinghouse než nějaká jiná firma.
A co náš vztah s Německem, přebolelo již všechno a nemusíme se Němců obávat? Kam se má zařadit naše země? Hrozí v případném multipolárním světě, či spíše světě více aliancí, světová válka? Na jaké bázi uspořádat světovou velmocenskou realitu?
Stejně jako v případě Ruska, je i vztah s Německem trvalou, silnou veličinou naší zahraniční a hospodářské politiky. Také Německo je silný hráč, který pro nás vždycky bude znamenat výzvu, ale i šanci. Pro každého silného aktéra totiž platí, že vykonává vliv, i když tvrdí opak, a dokonce i když se objektivně skutečně snaží vliv nevykonávat. Německá energetická politika je příkladem chybného rozhodnutí velkého souseda, se kterým se musíme vypořádat.
Světová válka hrozila a hrozí vždycky. Každá situace umožňuje myslet na různé „budoucnosti“. Jde pouze o to, zvažovat jejich pravděpodobnost a myslitelné alternativy. Jak jsem již v jedné z prvních odpovědí naznačil, jsem přesvědčen, že globalizační éra je u konce. Z toho plyne i to, že „multipolarita“ světa nebude tak vyhraněná jako třeba v době „studené války“. Všechna mocenská centra USA, Čína, Rusko budou mít s velkou pravděpodobností dost obtíží se svou vlastní vnitřní stabilitou a dalším vývojem. Evropa již nyní tyto problémy velmi výrazně má. Nevidím proto světovou válku jako ten nejpravděpodobnější scénář.
Relativně nejsilnější ekonomická centra světové politiky se budou muset (i to jsem již naznačil v úvodu rozhovoru) soustředit na otázky budoucnosti ekonomického růstu, konzumní společnosti ale i instituce peněz a celkově viděno na vlastní konsolidaci a hledání relativně stabilních cest vývoje.
Také proto bude i nadále platit věta Henryho Kissingera, kterou před lety parafrázoval jako myšlení knížete Metternicha z doby napoleonských válek, tak i závěry ještě staršího geniálního politického myslitele Machiavelliho: „Hra, kterou hrajeme, se jmenuje rovnováha.“
O rovnováhu se vždycky snažili a dnes zrovna tak snaží všichni hráči, přesto a právě proto, že je vždy dosažitelná pouze dočasně. Toto snažení o rovnováhu je cesta, smysl a náplň mezinárodní politiky; cesta, která je zároveň i svým nedosažitelným cílem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
