Plná ústa respektu, a neváží si ani hlavy státu. Bobošíková přes oceán vyhubovala Zemanovým kritikům

V úvodní otázce se politiků vždy ptáme, co budou dělat o půlnoci ze soboty na neděli. V tomto případě je to trochu mimořádné, protože v USA v té době budete mít šest hodin večer.

V tu dobu obvykle spím, ale dnes díky časovému posunu budu sedět na jednom vzdělávacím kursu.

V poslední době se mluví o aktivitě prezidenta Miloše Zemana a o tom, jestli se při svých krocích směrem k vládě a Poslanecké sněmovně pohybuje ještě v rámci Ústavy nebo už za hranou. Vy jste letos v lednu také kandidovala na prezidentku. Jak z této pozice hodnotíte prezidentovo počínání?

Prezident Zeman nedělá nic jiného než to, co v kampani sliboval. Využívá ústavního systému a všech pravomocí, které má k dispozici, a já jenom žasnu, že se tomu vůbec někdo diví. S politikem Milošem Zemanem žijeme v České republice už dvě desítky let a myslím si, že tvrdit, že jsme netušili, že se bude takto chovat, je vyloženě proti tomu, jak tohoto politika celé ty roky známe.

Miloš Zeman je nepochybně specifická osobnost. Ale kdybyste na jeho místě byla vy, jak byste se zachovala?

Já jsem se po celou dobu kampaně netajila, že bych využívala všech možností, které prezidentu Ústava dává, a také jsem se nikdy netajila názorem, že můžou nastat situace, kdy přímo zvolený prezident půjde proti celé politické reprezentaci. Prostě proto, že k tomu má mandát a Ústava mu to umožňuje.

Co byste tedy dělala, kdyby vám na Hrad přinesla pravice 101 podpisů?

To by nikdy nemohlo nastat. Opravdová pravice totiž momentálně žádných 101 poslanců nemá, a to, co si ve sněmovně říká pravice, to ve skutečnosti žádná pravice není.

Dobře, upřesním otázku tak, že by vám paní Němcová přinesla 101 podpisů poslanců z pravicovější části Poslanecké sněmovny. Akceptovala byste ji nebo byste také hledala nějaké jiné řešení?

V České republice mají neustále všichni plná ústa respektu k ústavním činitelům. Ale já si nemyslím, že se má s hlavou státu jednat tak, že se mu dvě hodiny před nějakým rozhodnutím zavolá a řekne - hele, já mám sto jedna podpisů. To považuji za vyjádření neúcty, a všichni, kteří mají plná ústa takzvaného „respektu“, by se v tuto chvíli měli chytnout za nos.

Výsledkem této krize byla Rusnokova vláda. Jak na vás její nástup zatím působí?

Je to nástup úřednické vlády. Žádné jiné adjektivum k tomu neumím přiřadit.

V té vládě se jako ministr financí objevil i Jan Fischer. A najednou se mu podařilo vyřešit své dluhy, které mu zbyly z prezidentské kampaně. Jak se na to díváte jako člověk, který také vedl prezidentskou kampaň a dokázal vše vypořádat řádně a ve stanoveném čase?

Tato otázka nabízí několik úhlů pohledu. První je ten, že ti, kteří před několika lety pana Fischera instalovali jako úřednického premiéra, na něj nyní plivou, což je pro mě naprosto nevídané a svým způsobem úsměvné.

Za druhé by si každý, kdo Jana Fischera kritizuje, měl přečíst zákon o přímé volbě prezidenta a měl by důsledně vyžadovat stanovenou zodpovědnost nejen od kandidátů, ale i od jejich volebního výboru anebo od těch, kteří to účetnictví měli kontrolovat. Měli by se podívat, kdo vlastně v tom případě porušil zákon, a až poté začít kritizovat.

Tím neříkám, že dluhy se nemají platit, to v žádném případě, ale úhlů pohledu na tento problém je mnohem víc. A navíc mně přijde trochu úsměvné Jana Fischera kritizovat právě za toto. Mnohem důležitější pro mě je, že za jeho vlády byl historicky největší deficit státního rozpočtu.

A když už jsme u toho, tak prezident republiky taky nezaplatil své dluhy z kampaně. Ale to je zkrátka realita, žádný plivanec, tak to v těch kampaních prostě bylo.

Ve vládě dojde nástupem ministra zahraničí Jana Kohouta k významné změně v oblasti, které se vy osobně i Suverenita dost věnujete - ve vztahu k Evropské unii. Co od něj očekáváte?

Já pana Kohouta znám ještě jako zástupce ČR při EU v Bruselu a musím říct, že z něj mám v jistém smyslu dobrý pocit. Pan Kohout je naprosto čitelný, nikterak nelavíruje a hlásí se ke své eurofederalistické, ale rozhodně ne eurohujerské, politice. Já jsem s ním měla řadu rozhovorů na téma hájení zájmů států v EU a získala jsem dojem, že pan Kohout není žádný zaslepený eurofil, který by bezmyšlenkovitě přejímal vše, co z Bruselu přichází. I když máme odlišné názory, tak mám dojem, že je to člověk, který o věcech přemýšlí.

V poslední době se mluví o rozkladu sněmovní pravice nebo chcete-li pravé části sněmovního spektra. Co by podle vás mohlo být pro příští volby řešením pro pravicového voliče?

To si každý volič musí vyřešit sám. Já to kdysi řešila tak, že jsem založila Suverenitu, ale samozřejmě chápu, že ne každý volič si může založit vlastní stranu. Ale pokud jde o ty, kteří si říkají pravice, tak si myslím, že by měli vystoupit ze svého sebeklamu, protože jejich politika pravicová není, byť možná mají něco pravicového napsané v programu.

Možná se jim někdy v noci, když zrovna nejsou u milenek, zdá o tom, že jsou konzervativní. Ale jejich každodenní politika konzervativní rozhodně není, takže já si myslím, že hlavním zdrojem jejich rozkladu je právě jejich sebeklam, že jsou pravice.

První, co by měli udělat, je vystoupit z toho sebeklamu a přiznat si, kam jejich politika dostala Českou republiku. Tady si dovolím připomenout, že ji dostali do vleklé recese, kdy ekonomika neroste již sedmé nebo osmé čtvrtletí, do situace, kdy občané nedůvěřují voleným orgánům, ale mnohem více takovým institucím, jako jsou orgány činné v trestním řízení.

Takže by si měli přiznat barvu a potom velmi pokorně hledat osobnost a myšlenky, které budou schopny pravici sjednotit a představit občanům alespoň trochu srozumitelně a věrohodně.

Vidíte v tomto smyslu možnost návratu Václava Klause?

Velmi bych si to přála, ale absolutně nemohu mluvit za něj. Nevím, zda se k něčemu takovému chystá. Vím, že pod tímto názorem bude spousta plivanců, ale požádala bych čtenáře, aby, než je začnou psát, se skutečně zamysleli nad tím, která země v okolí má takovou osobnost s mezinárodním věhlasem. Nad těmito věcmi se musíme zamýšlet, ne k nim přistupovat na základě nějakých nálepek nebo křivd z minulosti.

Mohla by tato krize pravice být šancí právě pro vaši Suverenitu?

To je samozřejmě i otázka peněz a mediálního vlivu. Těch se Suverenitě nedostává a já se tím nijak netajím. Soupeřit s politickými lídry, kteří nakupují vydavatelství a vládnou miliardami, je velmi obtížné. Takže já nevím, nakolik se Suverenitě podaří oslovit občany se svým programem.