Pochází z rodu s bohatými historickými kořeny. Sní o českém království

Augustin Karel Andrle Sylor - to není právě běžná podoba jména... Můžete poodhalit jeho tajemství a trochu rozebrat, proč ho uvádíte v této podobě?
Začnu trochu obsáhleji. Vysoké Mýto je město, odkud pochází předci naší rodiny. Zde se v roce 1813 narodil Anton Carolus Andrle, který byl v roce 1867 císařem a králem Františkem Josefem I. povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Sylor a v témže roce obdržel od bavorského krále Ludvíka I. Řád svatého Michala I. třídy. Byl totiž tehdy plukovníkem a velitelem kyrysnického regimentu Ludvíka I. bavorského Nr. 10. Několikrát se vyznamenal, především v prusko-rakouské válce v roce 1866. Jeho syn FM GM Robert Andrle byl i držitelem řádu Železné koruny II. třídy. Narodil se v roce 1844 v Jaroslavi v Haliči. Byl také od roku 1897 velitelem 12. jízdní brigády v Lemberku (Lvov). Zde byla soustředěna největší vojenská posádka. Byl také velitelem pluku celé středomořské armády v Terstu.

ZDE ČTĚTE DALŠÍ PŮLNOČNÍ ROZHOVORY.

To je skoro dějepisné pojednání…
A to ještě není celé. Náš rod má kořeny ve Švábsku, odkud předci odešli přes Willenbach, Augsburg, Bobingen, Norimberk do Plzně (1506) a následně do východních Čech (Lačnov, Týnec nad Labem, Cerekvice, Hrušová) a od roku 1784 do Vysokého Mýta, kde si Mikuláš Andrle zakoupil několik domů.

V současné době tak žijí potomci našeho rodu ve Vysokém Mýtě, kde je zajištěno pokračování rodu několika mužskými potomky. Já sám mám syny Richarda a Ondřeje a vnuky Jakuba a Alexandra Augustina. Druhá větev rodu žije v USA (Detroit), mužský potomek zde však není. Jméno Andrle von Sylor je tedy historicky známé především v Rakousku a dnešním Maďarsku. A když to vezmeme z pohledu naší legislativy, ta umožňuje jak dvě jména, tak dvě příjmení v případě, že žadatel prokáže historickou návaznost, což bylo učiněno.

Myslím, že jste odhalil vcelku zřejmě, co Vaše jméno skrývá, prozradíte také čtenářům ParlamentníchListů.cz, co děláváte běžně o sobotních půlnocích - tedy v době, kdy náš rozhovor vychází? V čem se třeba liší sobotní půlnoc letošního roku v těchto svátečních dnech?
O sobotních nocích, myslíte-li tím tedy půlnoc, nedělám nic, pokud spánek či snění není činnost. Chodím spát už kolem 23. hodiny, málokdy to vydržím déle. Výjimkou je Štědrý den o Vánocích a také na svátek svatého Silvestra, kdy vydržím hodně přes půlnoc. Problém je v tom, že jako katolík chodím rád v neděli na mše svaté, které začínají převážně v 8.30 ráno.

Na Slavnost Narození Páně jsem byl proto v poutním kostele v Kniřově, tam začíná mše ve 13.30 hodin a na svátek svatého Štěpána mučedníka jsem si tedy musel přivstat, když jsem byl v kostele svatého Vavřince ve Vysokém Mýtě. Chodím tam rád i proto, že je zde vzácný oltářní obraz od Petra Brandla ,,Nanebevzetí Panny Marie“, zakoupený v roce 1787 z cisterciáckého kláštera v Sedleci u Kutné Hory (namalován byl v roce 1728).

K půlnoci patří i sny - a je jedno, zda ty v bdělém stavu či ve spánku. Sníte o něčem? Pokud ano, o čem?
Byl jsem a snad ještě dlouho zůstanu člověkem, který rád pracuje pro ostatní. Rád pracuji pro své děti a vnoučata, rád jsem pracoval pro děti a mládež jako učitel či trenér, rád pracuji pro své město Vysoké Mýto a snad bude i užitečná má práce poslance pro Českou republiku. S tím jsou spojeny starosti, ale i radosti. Často tedy sním v bdělém stavu, před spaním, a přemítám o dalších plánech a skutcích. V současné době mě zaměstnává "sen“ o blahořečení královny Elišky Přemyslovny (*1292, zemřela 1330), matky Václava, později přejmenovaného na Karla IV. Jejím otcem byl král Václav II. a matkou Guta Habsburská. V roce 1310 se provdala za Jana Lucemburského. Byla velkou postavou našich dějin počátkem 14. století. Za své postoje ke správě české země a její vztah k církvi, především k řádu cisterciáků si blahořečení jistě zaslouží.

Sním také o českém státě jako o státě spokojených, šťastných a pracovitých lidí. Budoucnost našeho státu a života v něm vnímám pozitivně. Věřím v lepší časy, které jistě postupně naběhnou od nového roku 2014. Mám sen o tom, že Česká republika se vrátí k historickým kořenům a opět se stane českým královstvím, podobným jaká jsou v západní Evropě. Tedy, že se naše krásná země stane demokratickou, parlamentní monarchií. Mám mnoho dalších snů, které bych rád s pomocí Boha a Vás všech uskutečnil.

Tím jste už nakousl to, že se Vaše sny týkají do jisté míry i politických ambicí? Zkusíte je ještě trochu více konkretizovat?
Nebudu tvrdit, že mé sny se politických ambicí vůbec netýkají. Několikrát jsem se přistihl, když jsem myslel na to, jak bych se asi konkrétně zachoval ve funkci některého ministra, či prezidenta. Mám ambici prosadit některá opatření týkající se mimoučebních činností žáků a jejich volnočasových aktivit v rámci škol a školních zařízení. Podpořil bych navýšení platů pedagogickým i nepedagogickým pracovníkům školství. Rád bych podpořil větší příliv finančních prostředků na kulturu a na opravy kulturních památek. Rád bych podpořil navýšení finančních prostředků na sociální ústavy a vůbec do této péče. Nezapomněl bych na tělovýchovu a sport, vědu a další. Kde ale vzít peníze? Snad jen nekrást a bude jich pro všechno dost.

Ty poslední věty byly impulsem pro vstup do politiky? Nebo to bylo něco jiného? Přece jen, v minulém režimu jste musel kvůli svým politickým názorům opustit práci pedagoga, což mohlo vyvolat odpor k politice jako takové vůbec...?
Od dětství jsem byl vychováván jako třídní nepřítel (otec byl dvakrát vězněn a byl celý život politicky perzekuován) komunistického režimu. Já jsem byl správným synem svého otce, dopadl jsem podobně jako on. Byl jsem ze školství v roce 1973 na hodinu vyhozen. Po listopadu 1989 se toho mnoho nezměnilo. Ve školství jako i jinde nedošlo k výměně vedení, a tak všichni společně jako předtím v Národní frontě, která byla pro všechny, hlasovali pro Občanské fórum, které bylo také pro všechny. Tím se nastartoval další, tentokráte postkomunistický režim. Ten dodnes vše, co jsme měli dobrého, nevýhodně prodal, nebo zničil. Poslední dobou se na "vládnutí“ našich politiků nedalo koukat, natož s nimi souhlasit. Proto nastala vlna nevole a vznikla hnutí Úsvit a ANO. Do takzvané velké politiky jsem šel především proto, abych se spolu s dalšími podobně smýšlejícími lidmi pokusil změnit nepříznivý vývoj této země a nastartoval změny, které povedou k prosperitě státu a spokojenosti lidí. Víc v tom nebylo.

A jaké největší překvapení Vám vstup do politiky a kandidatura za Úsvit přímé demokracie Tomio Okamury přinesl? Setkal jste se třeba s něčím, co Vás již v prvních týdnech ve sněmovně rozladilo?
Žádné velké překvapení se nekonalo. Průběžně jsem politické dění v ČR sledoval, a tak jsem věděl, do čeho jdu a kam bych chtěl dojít. S panem Tomio Okamurou jsem navázal přátelský vztah, který trvá doposud a jak doufám, vydrží i nadále. Také bych rád zmínil další osobnost našeho hnutí a tím je pan Jaroslav Novák, zvaný Večerníček, který je dalším velkým pilířem hnutí a neochvějným bojovníkem za práva a svobodu lidí. Naše politické cíle jsou všeobecně známé a lidmi podporované.

Ve sněmovně mně ale, když se ptáte, vadí neomezené vystupování předsedů klubů jednotlivých politických stran. Určitě bych jejich pravomoci zásadně omezil. Takto si mohou na nás ostatních poslancích jen cvičit své rétorické schopnosti a pořád opakovat své "pravdy“.

Pokud jsem měla možnost nahlédnout do Vašeho životopisu, je tam uvedeno mimo jiné také něco o Vaší sportovní kariéře. Pochlubíte se – sama bych to za Vás asi zcela přesně neudělala?
Mou sportovní kariéru bych měl rozdělit na kariéru osobní a kariéru trenérskou. V té osobní bych vyzdvihl to, že jsem byl výkonnostně slušným atletem. Skákal jsem do výšky i za Vysoké školy Praha I. ligu. Osobní rekord jsem měl v roce 1972 202 cm. Také jsem dobře plaval. Byl jsem na mistrovství Evropy v ploutvovém plavání v Berlíně. To bylo asi v roce 1969. Také jsem byl vybrán na potápěčský kurz do Francie (Paříž, Antibes) který se uskutečnil v roce 1969. Po zranění kolena jsem se věnoval jen trenérské práci.

Jako trenér plavání jsem ve Vysokém Mýtě a později jako trenér juniorské reprezentace ČR se svěřenci získal přes 500 medailí z mistrovství ČR, ČSSR, ČSFR.

Jako vystudovaný geograf jsem také v letech 1992-1996 uspořádal přeplavby mezi kontinenty. Přeplavali jsme Gibraltar (16,5), Bospor (po délce jako závod 6 km), Suez (po délce asi 5 km). Tím jsme jako jediní získali primát – přeplavali jsme úžiny z Evropy do Afriky, z Afriky do Asie a z Asie do Evropy. V roce 1996 přeplavala moje dcera Klára ze Sardinie na Korsiku (22 km za 4 hodiny 51min.) a zapsala se tak do originálu Guinnesovy knihy rekordů.

Také mi v souvislosti s Vaším jménem vychází nějaké plavání v Jaderském moři či akce Plave celá rodina… Není to jen shoda jmen?
Ano, ještě jsme plavali z Malty na Sicílii (90 km za 22 hod.), mezi ostrovy v Jaderském moři a jinde.

Byl jsem skutečně aktivní na poli, které by se dalo nazvat sport pro všechny. Vymyslel jsem a zorganizoval několik štafet. Například 1000x100m, které se v roce 1984 zúčastnilo na 90 tisíc plavců z celé ČSSR. Vymyslel jsem další akce, jako například Vámi zmíněná Plave celá rodina, Superplavec ČSSR, Rekordy pro každého, štafeta 100x1000m, pod patronací UNESCA plavání na dálku s družebním městem Korbach v SRN 500x50m…

Z toho lze usuzovat, že zřejmě na jiné zájmy času už nezbývá – nebo se mýlím?
Ještě trochu ano. V současnosti se zajímám také o opravy kulturních památek. V roce 2013 byl opraven kostel svatého Jiří v Radhošti u Vysokého Mýta a v zároveň se pracuje na kostele svatých Petra a Pavla ve Slatině u Vysokého Mýta. Obě díla jsou v hodnotě kolem 10 milionů korun.

Inicioval jsem také vznik občanského sdružení nazvaného "Pomník zakladatelů města“. V roce 2012 jsme mohli konstatovat hotovo. V rámci oslav 750 let od založení města Vysokého Mýta jsme odhalili sochu zakladatele města Vysokého Mýta a dalších 35 měst Přemysla II. Otakara. Hodnota díla je kolem 1,5 milionu korun.

Vyjmenoval jste pořádnou řádku činnosti jak kulturního, tak i sportovního charakteru. Politika má však svá specifika a na rozdíl od sportu se o ní říká, že není "fair play". Může se s tím tedy duše sportovce nějak srovnat? Pokud ano, dáte svůj recept dál i ostatním, co by ho rádi našli a nedaří se jim?
Budu se snažit být dobrým křesťanem, čestným mužem, politikem. Myslím, že i v politice jsou čestní a slušní lidé. Ze sportu jsem se naučil vítězit i prohrávat (těch proher bylo více), každá prohra mě však posunula výše. Vždy jsem se snažil z prohry vytěžit a poučit se. Myslím, že v politice je to stejné. Pokud prohraji v politické soutěži, která je v rámci pravidel slušnosti a cti, pak se nemusím za nic stydět. Mohu tak jít do další soutěže. Hlavně se nesnažit soupeře zesměšnit, ponížit a pomluvit. Vždy musíme myslet na to, že spolu budeme hovořit a jednat i nadále. Musíme mít k soupeři respekt, ne nenávist.