12. března 1999 Česká republika vstoupila do NATO. K tomuto dvacetiletému výročí jste napsal text, v jehož titulku je otázka – je vůbec co slavit? Kritizujete mimo jiné české vlády, jejich premiéry a ministry obrany ve vztahu k armádě. Proč?

Zásadní problém vidím v tom, že jsme se naším vstupem do Aliance zavázali plnit příspěvek ve výši dvou procent HDP. Tento příspěvek v této výši byl naposledy zaplacen někdy v roce 2005. Pak následovala první a druhá vláda Mirka Topolánka a pak vláda Petra Nečase, kde se střídali ministři za ODS či koaliční jako například Vlasta Parkanová. V roce 2010, kdy byl ministrem Alexander Vondra, příspěvek klesl až na 1,06 HDP. V této souvislosti je armáda zásadním způsobem dlouhodobě podfinancovaná. Armáda má dnes za devadesát miliard zamrzlé akvizice, trpí personální vyprázdněností.

Vím, že jsou teď ambice ODS, aby bylo uzákoněno, že armáda bude explicitně dostávat dvě procenta z HDP. Mně to připadá jako prázdná floskule. Oni to jednak nechali do této fáze dojít. A teď najednou dáme dvě procenta? Armáda to není schopna pojmout. Při ročním navýšení o deset, patnáct miliard korun nejsou schopní výběrová řízení na strategické a významné projekty v současné době na Ministerstvu obrany zprocesovat. Je za současných zákonných podmínek stejná doba na výběrové řízení jak na helmu, tak třeba na tank. Musí se to postupně překlápět, odsunout a vyprázdnit staré sklady munice, odvézt stará technika, vycvičit se nové obsluhy, zavést logistiku a učebně výcvikovou základnu. Jakým způsobem to šlo dolů, takovým to musí jít pomalu nahoru. Armáda by měla dostávat tolik, kolik je schopná utratit v synergii s akvizičními projekty, které jsou dopředu připravené.

Za vlád sociální demokracie a ODS se plnily jiné vládní priority a dnes je armáda ve stavu, v jakém je. Je to pro mě zklamání, nejlepší lidé z ní už odešli a některé schopnosti vojsk jsou dnes katastrofální.

Dále jste kritizoval některé zahraniční operace NATO...