Pokud odstraníte Zemana, nepřejte si, co bude následovat. Levicový básník důrazně vystupuje

19.05.2016 11:02

Českou společnost nefašizuje Miloš Zeman, ale některé české elity, které touží po absolutní moci, soudí publicista a básník Marek Řezanka. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz obsáhle rozebírá současné dění a přidává též báseň o zesnulém Miloslavu Ransdorfovi.

Pokud odstraníte Zemana, nepřejte si, co bude následovat. Levicový básník důrazně vystupuje
Foto: Hans Štembera
Popisek: Karel Schwarzenberg s Milošem Zemanem v televizním duelu

Lidovec Daniel Herman jako první český ministr vystoupil v neděli na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku. Svůj projev v němčině začal slovy „milí krajané“ a během řeči též vyjádřil lítost nad násilnostmi na sudetských Němcích ze strany Čechů během odsunu. Komunisté Hermana vyzvali k rezignaci, řada dalších politiků ho ostře kritizuje. Jak na to nahlížet, bylo to správné gesto? Nebo je vůbec potřebné 71 let po válce se k těmto věcem vracet a omlouvat se? A máme se vůbec my za co omlouvat?

Na toto „gesto“ nahlížím poměrně negativně. Za chvíli uvedu, proč. Pan Herman přitom není prvním lidovcem, který svým vystoupením česko-německým vztahům – aspoň podle mého – vůbec neprospěl. V červenci 2015 kritizoval historik Jan Křen projev pana Bělobrádka následujícími slovy: „Příčinnou souvislost dokázala zachytit česko-německá deklarace a každý český politik to musí respektovat a reflektovat. Pokud nemá příležitost ji vyjádřit, pak je samo gesto lítosti polovičaté a je vlastně polopravdou. To se podle mého stalo panu Bělobrádkovi… Česko-německé vztahy byly odedávna ze sudetské strany zatíženy balvanem údaje, že při odsunu přišlo o život čtvrt milionu lidí. Třináct let jsem byl z české strany předsedou česko-německé komise historiků. Jsem hrdý na to, že komise ve zvláštní mezinárodní vědecké konferenci, mimochodem navržené z německé strany, toto falzum vyvrátila a dospěla k závěru, že obětí bylo 25 tisíc (v tom 6000 sebevražd) a s výhradou možných dalších 5000. Naše část příslušné komuniké doplnila politováním i nad tímto proti minulým cifrám vlastně nevelkým údajem.

Chtějme žít v míru, nevolejme ale po revizích výsledků druhé světové války. Každou historickou událost je třeba posuzovat v kontextu. Důsledky jednotlivých činů není možné hodnotit bez uvedení příčin, jež předcházely. Pánové Neubauer (bývalý leader sudetských Němců) či Posselt pro mě nejsou důvěryhodnými partnery k jednání. Jakmile se totiž někdo nedrží faktů a historii zkresluje, je třeba se ptát, proč tak činí.

Jak uvádí historik Křen, usmíření zde již proběhlo – a nezapomínejme, že přes excesy po válce, jež je nutné odsoudit, je to Československo, které bylo nacisty rozbito a jeho vývoj tak byl zásadně poškozen. Toto je podle mého nevyčíslitelná škoda. A to nemluvím o zmařených životech.

 Pokud hodnotíme vlny odsunu, nezapomínejme, že se nejednalo – byť takové interpretace zaznívají – o svévolné rozhodnutí E. Beneše. Byla to reakce mocností na zvěrstva, jež předcházela. Válka je vždy to nejhorší, co může nastat – to bychom měli mít na paměti. Nese s sebou tunu křivd, tragédií, bezpráví a ponížení. Tunu zloby. A nezřídka i základy pro nový konflikt. Po válce byly na stole plány, jak Německo totálně rozložit. Nakonec bylo Německo rozděleno „pouze“ na dvě části.   

Stejně tak bychom neměli zapomínat, že nejprve českoslovenští občané opouštěli Sudety a majetky s kufříkem v ruce. Zejména židovští spoluobčané pak kromě majetku přišli též o své rodiny a mnohdy i o svůj život. To je něco, co se nikdy penězi vyčíslit nedá.

A ještě malá poznámka k panu Hermanovi. Doufám, že je mu znám rozdíl mezi pojmy „Staatsgrenze“ a „Landesgrenze“. Druhý z uvedených pojmů by napovídal, že půjde o hranice mezi jednotlivými spolkovými zeměmi Německa, nikoli mezi státy. Tuto maličkost zdůrazňuji již kvůli nevhodnému oslovení přítomných z úst pana ministra. Ministra, u něhož jsem si nějak nevšiml, že by požadoval prošetření masakru v Oděse – nebo že by mu záleželo na důstojné připomínce všech – slovo všech zdůrazňuji – padlých v boji proti nacismu a fašismu.

Celkově tedy vnímám počin pana ministra jako šlápnutí vedle. Místo prohlubování dobrých sousedských vztahů ho hodnotím jako něco, co spíše tyto vztahy poškozuje, než jim prospívá. Zcela zbytečně. Ministr by měl jednat s ministrem, ne s hlavou organizace, která nezastupuje Německo a jeho zahraniční politiku. Zda je to na rezignaci, pak nechávám na úvaze každého z nás.

Ministr Herman hovořil také o tom, že identitu Čech, Moravy a Slezska po staletí utvářeli kromě Čechů také Němci, Židé, Romové a Poláci a tragické události tyto svazky narušily, nebo definitivně zničily. Do jaké míry z historického hlediska platí tvrzení, že jsme společně s uvedenými národnostmi tvořili českou identitu?

Československo bylo tvořeno několika národnostmi. Nebylo to snadné soužití, republika byla mladá a potýkala se s velkými sociálními problémy. Bylo jistě co zlepšovat. Ale snahy zde byly. V historii platí jediné – nezná „kdyby“. To, že jsme dnes relativně národnostně homogenním státem, zavinila mimo jiné právě druhá světová válka. A tu Československo nevyvolalo.

Na tomto místě bych rád dodal, že bychom si měli vzpomenout na všechny zlikvidované během války – tedy i na romské a židovské spoluobčany. A měli bychom se ptát, proč vůbec k té válce došlo a čí zájmy stály v pozadí.   

Ve stejný den, kdy Daniel Herman vystoupil na Sudetoněmeckých dnech, se v Terezíně konala tradiční tryzna za oběti nacismu. Předseda Senátu Milan Štěch ve svém terezínském projevu (oproti Hermanovi v Německu) zdůraznil, že zločiny během odsunu byly dílem konkrétních jednotlivců, zatímco nacistické zločiny za okupace byly součástí oficiální a promyšlené německé politiky. Přesto byl Štěch zkritizován za protiněmeckou řeč. Nejde ale o jasná historická fakta? Jak bychom všechny popsané události měli spravedlivě hodnotit?

Pokud dochází k jakémukoli zkreslování historie, je to vždy špatně. Křivdy se po válce udály. Už proto, že válka navozuje anomický stav – tedy stav, kdy zákony přestávají platit a v člověku se probouzí to nejhorší. Válka nezná špatných a dobrých – zná pouze jednotlivé strany konfliktu – a rozhodují ideje, za něž se bojuje. Porážka nacistické ideologie byla podle mě zásadní věcí.

Jinak ale nemůžeme nevidět bombardovaná německá města plná civilistů, nemůžeme nevidět znásilněné ženy jak vojáky sovětskými, tak americkými a jinými. Tohle vše by mělo být memento.

Protiněmecká řeč by byla taková, jež všem Němcům bez rozdílu přisuzuje vinu. Takový projev paušalizace najdeme například v následující stati: „Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec. Nebylo by většího a pro toho, kdo se mu oddá, osudnějšího omylu, než domnívat se, že se pohybuje jedinec tam, kde ve skutečnosti se pohybuje vůle celého národa…“ Samozřejmě, že byla celá řada německých antifašistů – a ty je třeba neustále připomínat a být jim za jejich úsilí vděčný. Jen dodám, že citát pochází z Dynamického života od Ferdinanda Peroutky (Přítomnost, 26. 4. 1939). Jiná Peroutkova věta potom zní: „Musím učinit jedno přiznání: nemám žádného talentu k antisemitismu, ale při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby, podobně jako tam, málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho.“ (Židé, Češi a Němci, Přítomnost, 22. 2. 1939). Více o tomto tématu potom pojednávám v této stati.

Federace židovských obcí a pražská židovská obec vydaly k projevu Milana Štěcha prohlášení, ve kterém ho zkritizovaly jako protiněmecký s nacionalistickým duchem. Při vší úctě, není poněkud paradoxní, když židovské obce kritizují údajný antiněmecký nádech projevu, který hovořil o nacistických zrůdnostech za války?

Bývá časté, že ten, kdo nejvíce trpěl, mívá nejmenší chuť se někomu mstít. Protože na vlastní kůži poznal, co je to zlo. Těchto lidí si nesmírně vážím a mám je v hluboké úctě. Druhou stranou mince jsou pak různé organizace a skupiny s politickým nádechem. Ty mnohdy vydají prohlášení, s nimiž nemusíme souhlasit – a nelze si jich vážit. Pokud připomeneme zrůdnosti nacismu – a neuplatňujeme princip kolektivní viny, není to nic protiněmeckého.

Závěrem ještě jiné téma. Jak se díváte na negativní reakce vůči prezidentu Zemanovi ze strany umělců a dalších veřejně známých osob?

Lze říci, že od druhého kola prezidentské kampaně se vede totální mediální válka proti M. Zemanovi. Pokud se někdo domníval, že aktem volby nesmírně štvavá a agresivní antizemanovská kampaň skončí, byl naivní.

Je zde hned několik bojových front, které svou nekončící palbou znemožňují vedení jakékoli smysluplné debaty – a toliko podporují frustraci čím dál větší části společnosti. Hned, jak byl Miloš Zeman většinou voličů, kteří dorazili k urnám, zvolen, dočkali jsme se petice, která hrdě hlásala, že to není jejich prezident.

Umělecká fronta, akademická fronta, mediální fronta – tyto tři šiky se vypravily na svou křížovou výpravu – a jejich cíl je jasný. Jakýmkoli způsobem dostat Zemana z Hradu a nainstalovat tam loutku, která bude šířit „ty naše západní hodnoty“ – a bude krýt vše, na čem se mocenské elity usnesou. Oživme si některá jména: Putna, Štětina, Kocáb, Mitrofanov, Slonková, Peszynski, Halík, Horáček, Monika Le Fay, Eben, Koller, Dusilová, Černý, Šiklová, Pehe. Tito a další lidé vedou neustálou antizemanovskou agitaci, kdy řádně zvolenou hlavu státu vykreslují jako „diktátora“, „loutku oligarchů“, „xenofoba a rasistu“, „despotu, který tahá naši svobodnou zemi do spárů východních totalitních režimů“, jako „senilního arogantního monarchu“, „alkoholika a hulváta“, „nevzdělance a lháře“, div ne jako „fašistu“.

Protiklad k Zemanovi je pak líčen jako ideální vzor, jako „člověk slušný, následováníhodný, férový, nebojácný, intelektuálně na výši“. Je zcela evidentní, že určité kruhy vytvořily dva symboly. Dvě neživotná simulakra. Na jedné straně stojí „zosobněné zlo v podobě démona Zemana“, na straně druhé potom „ztělesněné dobro s andělskými křídly“, které měl znázorňovat Karel Schwarzenberg. Nyní je zuřivě hledán symbol jiný – a lze očekávat, že se jím stane Michal Horáček.

Ve dvoudílné stati nazvané Falešná hra na morální symboly (Kulturní noviny) je rozebrán princip, kdy je společnosti předkládán falešný (a náležitě vyprázdněný) vzor. Z fakt doložených v tomto textu vyplývá, že Tomáše Halíka nemůžeme rozhodně považovat za někoho, kdo souzní s papežem Františkem. On s ním totiž v mnoha ohledech hrubě nesouzní. Naopak se s jeho filosofií dostává do konfliktu. Nejvíce je to patrné v Halíkově tvrdě antiruském a asociálním postoji, třebaže se stylizuje do posla míru a ochránce utlačovaných a slabých. Realita by šla doslova a do písmene shrnout pod spojení: Vlk v rouše beránčím.

Pokrytectví je jako stavební kámen budovy zvané demokracie nepoužitelné, natož, má-li se jednat o kámen základní. Vymezme si nyní pět oblastí, které jsou pokrytectvím přímo prosyceny. Nazvěme si je následovně: 1. Satira v předklonu, 2. Boj proti fašismu, 3. Ochrana západních hodnot, 4. Obhajoba demokracie a svobody slova, 5. Schopnost „nejít s davem“.

Podívejme se nyní na tyto oblasti blíže:

Ad 1) Pokud máme komukoli cokoli uvěřit – jedno, zda obhajobu lidských práv, humanity, anebo třeba satirické polohy – nesmí jít o postoje selektivní. Pokud například tvrdíme, že nám vadí nenávist, musí nám vadit i v případě, že je namířena proti paní Baborové či panu Ransdorfovi. Kolik mediálních hus kejhalo o jeho „zřejmé vině“ daleko před objasněním celé kauzy – aby po honu všechny tyto husy mlčely, jako by se nic nestalo? Přitom se ukazuje, že celá štvanice neměla oporu v realitě.

Jak to, například, že jsme tehdy neslyšeli hlasy našich křesťanských bratří – Duky a Halíka – nebo hlas kampaně HateFree, která má bojovat proti jakékoli nenávisti? Nebo snad není nenávist jako nenávist a některá bude vždy nenávistnější?

Jestli vnímám osobně něco jako velký nedostatek naší společnosti, pak je to úroveň její politické satiry. Kde jsou doby, kdy Voskovec s Werichem bojovali slovem proti nacismu tak mocně, že dokázali pomalu více než jiní zbraněmi?

Dnes se na nás z obrazovky culí tak leda Jan Kraus, který nám vylíčí „zloducha“ Zemana v nejotřesnějších barvách, aby M. Albrightové líbal ruce a amerického velvyslance Shapira ujišťoval, že u něho vždy najde pomocnou ruku. To není politická satira – to je politický satyr, který je pohoršen ruskou a čínskou totalitou, ale Thaci v Kosovu mu nevadí stejně jako ti, kdo mají na svědomí zničení Libye či Iráku.     

Ad 2) Těžko někoho přesvědčíme, že jsme bojovníky proti fašismu a nacismu, když se pohoršujeme nad uctěním padlých sovětských vojáků (uctít bychom správně měli bez výjimky všechny, kdo v tomto boji padli, aby byl nacismus a fašismus poražen) či když zcela evidentně překrucujeme události na Ukrajině, aby nám do nich seděl příběh o „zlém Putlerovi“ a „napadeném Jaceňukovi“. Považuji za nesmírnou ostudu celé Unie a za poškození jejího renomé, když upustila od tlaku na vyšetření masakru v Oděse nebo řady vražd osob nepohodlných ukrajinskému režimu (např. O. Buziny).

Neumím si dost dobře představit, jak někdo může uvěřit slzám nad mrtvým syrským chlapcem, když táž tvář zůstala bez emocí v případě dětí zabitých ukrajinskou armádou či fašistickými prapory (např. prapor Azov). Selektivní postoje jsou jednoduše morem – neboť jim nelze věřit autentičnost, prožitek.

Nedokážu pochopit, proč tolerujeme na Staroměstském náměstí podporu ukrajinskému Majdanu, z něhož vzešla krvavá občanská válka! Těmto lidem máme věřit boj proti fašismu? Můžeme se potom divit „otrlosti“ a cynismu řady občanů, kteří jednoduše nechtějí být jednostranně manipulováni?

Pokud to s bojem proti nenávisti myslíme vážně, bojujme v první řadě proti zbrojařským lobby a nenechme se štvát do konfliktů, jež nejsou našimi konflikty. Všímejme se bezpráví všude na světě – a netvořme si „nedotknutelné státy“ a „padoušské státy“.  Přehlížíme-li kdekoli krutost, bezpráví, potlačování lidských práv – devalvujeme se jako možní zastánci demokracie a humanismu. Pak budeme jenom pro smích. Chceme-li společnost silnou a zdravou, nepumpujme jí do hlav, co si má myslit – a nerozhodujme za ni. Vzdělávejme ji a nechávejme rozhodnutí na jednom každém občanovi. Bojujme za práva sociální. Vytvářejme prostředí pro diskusi, ne pro mediální masáž. Pak nebudeme mít společnost rozdělenou a frustrovanou – a nebudeme muset vyhazovat z okna peníze za kampaně proti nenávisti.

Ad 3) Stylizujeme-li se do role ochránců „západních hodnot“, měli bychom myslit v první řadě na to, aby tyto hodnoty mohly pro většinu lidí znamenat něco, čeho je možné si cenit a vážit. Pokud ovšem tu přimhouříme oko nad mučením, tu nad střílením do neozbrojených, ondy nad popravou bez soudu – ani nemluvě o podpoře zbrojařských lobby a obchodů se zbraněmi s těmi nejnedemokratičtějšími režimy na světě, zmíněné hodnoty devalvujeme a tavíme je na nepoužitelný šrot.

Ad 4) Tváříme se, že bráníme svobodu slova a demokracii. Pokud bychom to s oběma těmito pojmy myslili vážně, nikdy bychom nemohli podporovat seznamy „ruských agentů“, s nimiž se hned pohotově vytasili pan Putna či paní Slonková. Agentem je potom v jejich pojetí každý, kdo odmítá mýtus o ruské invazi na Ukrajině a kdo upozorňuje na události, jež předcházely referendu na Krymu – a jeho následnému odtržení od země zmítající se v občanské válce.

Ad 5) Často slýcháme, jaký že je propastný rozdíl mezi Masarykem a Zemanem s tím, že Masaryk je uctíván jako „zlaté tele“, jako nedotknutelná modla, kterou nikdy nechtěl být, zatímco Zeman je líčen jako sám ďábel. Uvědomme si jedno. Pokud jednoho glorifikujeme a druhého zatracujeme, potom se v obou případech odkláníme od reálné historie – a začínáme psát báje a legendy. Toho, co Masaryka a Zemana spojuje, není rozhodně málo. Oba chodí mezi občany a mluví s nimi, oba mají vyhrocené spory s některými jinými politiky, oba jsou solí v očích lidovcům (jakkoli jsou tehdejší a dnešní lidovci nesrovnatelní). Oba se vzepřou poklonkování současným velmocím. Masaryk tak učinil v roce 1909. Šlo o evropský skandál zahraniční rakouské politiky. Obžalovaným doktorem Friedjungem předložené dokumenty, obviňující řadu Srbů ze spiknutí proti Rakousku-Uhersku, byly podvrhy, které měly pohnout císaře a generální štáb k přepadení Srbska s ospravedlněním před světem. Císař ukončil skandál zastavením přelíčení s tím, že obžalovaný odvolal a žalobci se spokojili. Původce podvrhů – srbský agent Vasič – byl odsouzen v Bělehradě do káznice v tajném procesu v prosinci 1910 jako dohra soustavy hanebností rakouské diplomacie řízené ministrem zahraničí hrabětem Aehrenthalem se snahou ospravedlnit dřívější anexi Bosny a Hercegoviny.

Miloš Zeman zase pro změnu odmítl papouškovat ničím nepodložené báchorky o ruské invazi na Ukrajině, zvláště když je známo, že jako důkaz měly sloužit podvržené fotografie. Slýcháme, že Zeman říká to, co chce slyšet většina našich občanů. Je tedy kritizován, že „nejde proti davu“. Současně se ovšem zamlčuje, že Zeman dokáže jít proti proudu mnohem dravějšímu – a to proti politice jistých kruhů v USA, ale i v EU. Zeman neohýbá páteř před A. Shapirem, jako to činí rádoby satirik Kraus – a s ním mnozí další. 

Z televizních obrazovek a novinových komentářů je na nás chrleno, jak je zapotřebí, abychom se zbavili „prezidenta, který poškozuje naše jméno doma i ve světě a za něhož se máme stydět“. Je ovšem poněkud zarážející, kdo nám je předkládán jako alternativa, na niž máme být hrdí. Má snad být naším vzorem pokrytecký Halík? Nebo dokonce M. Horáček – spojený před rokem 89 s karetními hazardními hrami (např. valchou)? Skutečně ti, kteří právem plivou na Klausovu divokou privatizaci, budou adorovat člověka, který se za tichého přihlížení režimu věnoval všemu možnému, jenom ne boji za nějaké ideály?

Pokud se někdo domnívá, že odstavením Zemana zmizí v naší společnosti fašistické podhoubí, je na velikém omylu. Teprve potom by naopak ti, kdo jsou dnes marginální, sílili. Bezmoc a vztek lidí by překročily všechny únosné meze, což by se projevilo hned v nejbližších volbách. Pánové Schwarzenberg, Kalousek, Ženíšek – ale i Horáček, Halík či Havel (posmrtně) by sloužili jako rudé hadry vlající býkovi přímo pod očima.

Na všech úrovních politiky bychom slyšeli jednu obehranou písničku – a to tu, jak je Rusko nebezpečné, jak se proti němu musíme postavit v zájmu našich nejsvětějších hodnot a jak je třeba „šířit demokracii“ v Sýrii, Íránu či na jihoamerickém kontinentu. Jestliže nám záleží na tom, aby naše společnost nebyla rozložena morem fašismu či nacismu, měli bychom v první řadě vyhlásit boj všem symbolům pokrytectví. Jsem pro to, abychom v našich řadách hledali lidi, jimž je možné věřit, lidi názorově konsistentní, lidi, kteří nepoužívají selektivního přístupu. Tyto lidi však nehledejme pouze v případě hlavy státu, ale od lokálních po celorepublikové politické funkce.

To, že je u nás nemožná jakákoli smysluplná politická debata, není selháním prezidentovým, ale selháním celé politické reprezentace, od starostů přes hejtmany, poslance, senátory až po ministry.

Jestliže jediným počinem, na nějž se „naše politické elity“ vzmohou, bude propagace lidí typu Halíka, Horáčka nebo Krause (Ebena), budu jasně podporovat M. Zemana. Ne snad proto, že by na něm nebylo co kritizovat a proti čemu se vymezovat. Ale jednoduše proto, aby jeho kritika byla možná, to znamená, aby současně neznamenala podporu mocenských elit, které to s námi, občany, rozhodně dobře nemyslí – a které pod rouškou těch nejpokrokovějších frází hodlají realizovat ty nejzpátečničtější kroky. A také proto, aby u nás hnědá nedostala zelenou. Neboť fašizace nepřichází se Zemanem, ale se snahou určitých elit uzurpovat si absolutní vliv – v médiích, v kulturní sféře, na akademické půdě, ve školách, zkrátka všude.  

Úplně na závěr bych tu rád zanechal svou baladu věnovanou M. Ransdrorfovi:

Balada o honu na nevinného

Ve všech plátcích tehdy stálo

(předem soudí idioti)

že měl Ransdorf zřejmě málo

(křivá ústa se pak fotí)

K lynči se hned všichni srotí

aby byli na výsluní

„Komanč krade“ – bubny duní

Málokdo je vlastně proti

Cosi kalné plave v tůni

Nevinný se pěkně zpotí

 

Odškodnění dlouho spalo

poškozený zemřel totiž

proprán partou neurvalou

S novináři je to potíž

Bez důkazů kauzu hrotí

Symbol zla pak všude trůní

Štvanec nemá žádný únik

Řvou, dokud ho nepřekotí

na zádech se octne „čuník“

Nevinný se pěkně zpotí

 

Zkrátka se to neudálo

Vzteklé mopsy těžko zkrotí

když média táhnou na lov

krví se jim ruce zbrotí

Lež je hněvu věrnou chotí

Tchoří pach a stopa kuní

pravda byla v novoluní

zcela ji však neoplotí

Kanál neoplývá vůní

Nevinný se pěkně zpotí

 

Řve se, jak ten směšný funí

Entita je neimunní

Mrchožrouti znehodnotí

Etiku – zde chybí průnik

Nevinný se pěkně zpotí

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Radim Panenka

Radek Rozvoral byl položen dotaz

koalice

K čemu je, když uspějete ve volbách, když stejně nejste schopni se s nikým domluvit na koalici? Myslím teď hlavně ve sněmovně. Proč si z ANO děláte za každou cenu nepřítele, když by to mohl být potencionálně váš jediný koaliční partner, s kterým byste získali většinu ve sněmovně?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Dvě loutky. Páprda a...“ Vyoral pustil peklo na Bidena s Fialou

15:00 „Dvě loutky. Páprda a...“ Vyoral pustil peklo na Bidena s Fialou

PÁTEČNÍ ZÚČTOVÁNÍ TOMÁŠE VYORALA – Po návštěvě premiéra Petra Fialy v Bílém domě se z řad jeho podpo…