Policisté klečí před vandaly? Dezerce, nic jiného to není. Oceňený odbojář Otto Černý zuří

08.06.2020 20:36

HŮŘ UŽ BYLO? „V lehkosti bytí devadesátých let nám uniklo, že v reálu nejsme ničím tak výjimečným, jak by se mohlo zdát ze zahraničních spanilých jízd prezidenta Václava Havla, že nejsme oslavováni skrze něj, ale že šlo jen o kouřovou clonu, za kterou byly skryty, jako vždy, jen syrové mocenské zájmy,“ říká Otto Černý (hnutí Trikolóra), politický vězeň minulého režimu, oceněný účastník třetího odboje, signatář Charty 77 a nucený emigrant. Tuto clonu se, podle něj, snaží určité kruhy za pomoci médií stále udržovat. Černý tvrdí, že draze platíme sdílenou suverenitou, a mladá nezkušená generace je kolíbána v mdlý spánek.

Policisté klečí před vandaly? Dezerce, nic jiného to není. Oceňený odbojář Otto Černý zuří
Foto: archiv
Popisek: Otto Černý
reklama

Dovede si současná mladá generace vůbec představit skutečný nedostatek? Desítky let není v Evropě válka a pamětníků ubývá. Jsou současné generace méně zvyklé na to, že stále není „jen dobře“?

Podstatná část dvacátého století byla vyplněná válkami a následnou prací, kdy se obnovovalo zničené hospodářství, znovu se stmelovaly společenské vztahy narušené a rozbité válkou. Tři generace tím byly zasažené přímo a čtvrtá ještě sklízela dozvuky. Lidé si kvůli prožitému nebezpečí a strádání uvědomovali, že nic není samozřejmé, že dobře může být dnes, ale ne třeba zítra.

Poslední společenský otřes byl v roce 1989, který probíhal spíš na divadelních prknech, v kuloárech, na balkónech a v projevech... a v očekávání, že teď už to bude fajn, když komunistická strana není vedoucí silou ve státě, že jsme to zase zvládli jaksi na úrovni. Sice skoro poslední, a nebýt smrti falešného studenta Šmída, tak kdoví jak dlouho bychom se s tou revolucí po česku ještě trápili. V té euforii se zapomnělo říct to podstatné – že jsme zdědili hodnoty vytvořené prací generací před námi, že jedině na těch musíme stavět, že jen tady je základ zajištěné budoucnosti.

V lehkosti bytí devadesátých let nám uniklo, že v reálu nejsme ničím tak výjimečným, jak by se mohlo zdát ze zahraničních spanilých jízd prezidenta Václava Havla, že nejsme oslavováni skrze něj, ale že šlo jen o kouřovou clonu, za kterou byly skryty, jako vždy, jen syrové mocenské zájmy. Byli jsme váženi jen ekonomickým a politickým významem středoevropského prostoru.

A tuto clonu, tento dojem, se snaží určité kruhy ve společnosti za pomoci médií stále udržovat. Máme být vděční za dotace, za zahraniční kapitál, za spojence, že patříme na Západ, že máme uznávat evropské hodnoty, máme být vděčni za to či ono – ale ani slovo o tom, že za to draze platíme sdílenou suverenitou, že primárně bychom měli patřit sami sobě, tvořit nezávislou politiku, uznávat námi sdílené hodnoty a být vděčni naším předkům, že vybudovali mnoho z toho, z čeho dnes žijeme.

Tito politici a aktivisté se skrze poplatná média snaží vytvářet dojem, že jsme součástí něčeho obrovského, jakéhosi oblaku dobra, co nám nedá padnout. Co vlastně nemůže padnout, a kolíbá mladou nezkušenou generaci v mdlý spánek, ne nepodobný spánku po rauši, který se bude zase zítra opakovat znova, protože jinak řečeno, prostředky jsou. Hlavně, když se budeme dobře chovat.

Koronový vir by měl dát prohlédnout všem, kdo si myslí, že bude jen dobře, měl by s nimi zatřepat, aby si uvědomili, že limity jsou, že nejsme v dívčím internátě, ale patříme do smečky, kde se dobře žije, když je dostatek, ale v nedostatku jde o lítý boj o místo na slunci.

Jednou jste mi řekl, že přichází doba řešit, kdo přípravy pro Českou republiku na krizové situace zanedbal. Tedy jak v rozpočtu státu, tak v zákonech. Jak a komu složit účty? Mohou za to všechny vlády od konce minulého režimu, nebo některá více, či méně? A jak si v tomto vedl současný premiér?

Stát by obecně měl mít připravený plán pro různé eventuality, od mezinárodních konfliktů, přírodní katastrofy, pandemie, až po společenské otřesy, které – jak vidíme na příkladu Spojených států – mohou vypuknout kdykoliv a kdekoliv. Stačí neřešitelné, dlouho uměle tlumené frustrace společenských skupin, souhrn okolností, prostě jiskra – a společenský požár může dosáhnout tragických rozměrů.

Nejde jen o samotné plánování, jaké opatření se uskuteční, jaké máme možnosti, sklady a tak podobně, ale vědět, že se můžeme bezezbytku spolehnout nejen na záchranný systém, ale také na policii, na armádu a v neposlední řadě na loajální občany.

Záležitost ohledně směrnice Evropské unie o zbraních, kterou po plamenných řečech a proklamacích schválila Polanecká sněmovna, ukázala, komu se dává přednost. Není jasnějšího důkazu naší závislosti na cizím rozhodování o tak důležité věci – jako je snižování schopnosti občanů se bránit, postupně limitovat jejich právo na osobní obranu – než toto rozhodnutí podvolit se.

Události ve Spojených státech vynesly na světlo další problém, který se rovněž týká vnitřní bezpečnosti státu, kdy policisté pokleknutím dávají najevo, že se podvolují ideologii davu. Dávají tím jasný signál o jejich loajalitě vůči státu, jehož zájmy má hájit. Obrázek klečící švédské blonďaté policistky s cedulí „Mlčení bílých je násilí“ obletěl celý svět. To je nejen obraz jejího selhání, de facto dezerce, když měla zakročit proti nepovolené demonstraci; to je obraz selhání jejích nadřízených, celého systému výchovy policejního sboru, potažmo státu. Pikantní, a hlavně symptomatické na celé věci s tou policistkou je, že podle jejího dřívějšího vyjádření má velký problém akceptovat zbraně. Přesto mohla výcvikem projít.

Její šéf ve švédské televizi řekl, že chce, aby se ukázalo, že stojí na straně demonstrantů. No, co s takovou policií!? Pak mají občané právo hájit sami sebe, svoje majetky i se zbraní v ruce. Celou věc na různá udání vyšetřuje státní zástupce. Policie na svém Instagramu napsala, že respektuje lidská práva a rovnost všech bez rozdílu, a současně že musí při veřejných shromážděních vystupovat nestranně. A příspěvek uzavírá slovy: Opatrujte se. Milé... od policie, která by měla pomáhat a chránit.

Ukazuje se nutnost být jako stát více soběstační, alespoň co se týká strategického zboží, jako jsou ochranné zdravotnické pomůcky. Jak toho docílit, když naše ekonomika je úzce navázána například na Německo a na další státy?

Mělo by se jednat o celý soubor opatření. Nejedná se jen o zdravotnické potřeby, které v určité míře můžeme vyrábět i my, ale o zásoby pohonných hmot, potravin. Velmi důležitá jsou osiva, stavy zvířat, schopnost rychlého nárůstu a podobně. Sklady, sila a zásobárny musí být v majetku státu a na našem území. Národní banka by měla mít určité množství zlata pro krajní případy. Velké Británii zásoby zlata v první fázi ve druhé světové válce pomohly při nákupu válečného materiálu ze Spojených států.

Trikolóra například přišla s návrhem maximálního možného zastoupení českých potravin v obchodních řetězcích. Snaha má za cíl zvýšit naši soběstačnost v některých zemědělských komoditách, kde tvrdě doplácíme na nerovnoměrné dotování zemědělství v různých zemích Evropské unie.

Sám jste za komunismu opustil nuceně Československo a žil a pracoval jste ve Švédsku. Tamní řešení koronavirové nákazy se značně lišilo v mírnějších opatřeních. Nyní i jejich hlavní hygienik přiznává, že si svým postupem nebyl zcela jistý a není dosud. Připustil však pochybení ve větším počtu obětí. Jak se na celou situaci díváte?

Od počátku švédská vláda vydávala jen doporučení s odůvodněním, že příliš tvrdé karanténní restrikce by znamenaly velký propad hospodářství, že občané jsou rozumní. V poslední době se ale ukazuje, že švédské hospodářství se beztak propadlo, bez ohledu na benevolentní doporučení. Počet obětí je více než desetkrát vyšší než v České republice, při stejném počtu obyvatel. A to má Švédsko výhodu v rozptýleném obyvatelstvu. Mám dojem, že švédská vláda volila cestu nejmenšího odporu, protože očekávala, že velké skupiny přistěhovalců, silně koncentrovaných v městských částech, nikdy nebudou nařízení respektovat. Vláda neměla možnost, ani nechtěla k nějakým represivním opatřením přistoupit.

Sousední státy vyhodnotily jednání švédské vlády jako rizikové a uzavřely se Švédskem svoje hranice. Jeden z mála zákazů je zákaz shromažďování nad určitý počet lidí, což, jak se ukázalo, také nefunguje. Státní moc musela porušení nařízení akceptovat, policie nechala demonstraci volný průběh.

V čem se nejvíce liší Švédové od Čechů? A jak se to projevilo právě v událostech posledních měsíců?

Někteří nařízení dodržovali, někteří ne, přistěhovalci velmi zřídka, proto také byl mezi nimi velký počet obětí, oproti původnímu obyvatelstvu. Někdo si mohl myslet, že nepříjemné výsledky pandemie ve Švédsku, se musí zákonitě odrazit v oblíbenosti vládnoucích stran. Opak byl pravdou. Alespoň prozatím. Nejsilnější vládnoucí strana, sociální demokracie, dokonce zase po čase předstihla v průzkumu veřejného mínění pravicovou opoziční stranu Švédských demokratů, která silně kritizuje vládní migrantskou politiku, a ostatní strany se s ní nebaví.

Jenže korektnost, která je u nás většinově stále jen v plenkách, je ve Švédsku všudypřítomná. Další možný důvod je, že stále více lidí je závislých na státu. Nebudou hlasovat proti svému živiteli. V tomto ohledu jsou migranti požehnáním, protože živí haldu různých úředníků, asistentů a podobných. Počkejme si na regulérní volby: co Švédi neříkají na veřejnosti, se může odrazit v tajné volbě.

A v čem se tedy liší připravenost české a švédské vlády na případné krize, pandemie, na krizi ekonomickou, pokud v něčem?

Česká vláda byla daleko více akční, dokázala v krátké době zajišťovat alespoň minimální potřebu zdravotních pomůcek, zvedla se vlna vzájemné solidarity a rozběhla se náhradní výroba potřebných ochranných pomůcek. Zatímco, hlavně v počátku, švédské úřady řešily problém, jestli je výrobek certifikovaný podle posledních nařízení Evropské komise, nebo ne.

Poučenost z poslední krize bude snad výrazným mementem pro budoucnost. Alespoň doufejme. Hlavně spoléhat sami na sebe.

„Určitá společenská katarze by měla proběhnout. Bývá to tak po každé krizi, která společnost zasáhne do hloubky a zpochybní zažité představy, že zítřek bude stejný jako dnešek. Není tomu tak, a nikdy nebylo. Každý zítřek má své kořeny ve včerejšku i v předvčerejšku a dále do historie, sklízíme úrodu svých postojů po generace nazpět. Je na nás, jestli se vyhneme starým omylům, nebo si je zopakujeme. Takže je na nás, jestli budeme změny požadovat, nebo se jen spokojíme s tím, že jsme, zaplať Bůh, nějak přežili,“ řekl jste mi minule. Budou Češi požadovat nutné změny? Nebo to skončí u tradičního „stěžování si u piva“?

Změny v hlavách lidí určitě přicházejí, byla to přeci jenom lekce, která se objeví za desetiletí. Hlavně, nebyla s podobnou krizí žádná živá skutečnost. Je jen otázka, jak se to projeví ve společnosti, respektive čím.

První známky jisté vzájemné odtažitosti názorových skupin ve společnosti přinesla debata ohledně příkazů či zákazů vlády hlavně v předešlých týdnech, kde se začalo s takzvaným uvolňováním. Ale to by se dalo odbýt tím, že jde o bitky na sociálních sítích.

Ale společně s krizí ve Spojených státech se objevují tendence s projevy sympatií k Black Lives Matter i u nás, byť z velké části importované, jak jsme viděli na demonstraci na Staroměstském náměstí. Drtivá většina českého obyvatelstva nemá k hnutím, která se projevují násilně, žádné sympatie, tedy samotné hnutí jako takové nebude mít v Čechách úspěch. 

Demonstraci, nezákonnou, ohlásili chvilkaři, kde může být pro sympatizanty Black Lives Matter živná půda a hnutí se může zradikalizovat. Demonstraci se chvilkaři chystají provést navzdory zákazu. Jak se zachová státní moc?

Zmiňuji se o tom proto, že tyto události mohou být katalyzátorem, mohou změnit nálady ve společnost. Mohou urychlit zrání ke změnám, které budou občané požadovat. Dopady karantény se neprojeví hned, ale za delší dobu. Třeba na podzim. Mohou nastat problémy se zaměstnáním, s obživou, se zdravím. O případné druhé vlně koronaviru také nic nevíme, a tak dále.

Stát se silně zadlužuje. Včera 300 miliard, dnes už 500 miliard. Jen tak, rukou mávnutím. Nesvědčí to o něčem, když po silných řečech premiéra Babiše, že nepřijmeme takzvaný záchranný plán Evropské unie, najednou obrací?

Evropská unie není garantem pomoci, když je nejhůře. Naopak. Má zájem o vlastní životaschopnost i za cenu, že obětuje slabší. Odpoutejme se od její přímé podřízenosti, zkusme si vládnout sami, odmítněme Lisabonskou smlouvu, tak jak to požaduje Trikolóra, projevme svoje mínění ve volbách, požadujme na státu, aby primárně hájil zájmy našich občanů, naše tradiční pojetí soužití, a ne novodobý internacionalismus.

Co nám koronavir ukázal o potřebě kultury? Spousta herců a umělců se nechala slyšet, jak se o ně stát nedokázal postarat. Na druhou stranu, byli významnou součástí českých dějin a dokázali do nich zasáhnout. Jak vidíte jejich roli dnes?

Všichni jsme byli a jsme významnou součástí našich dějin, byli jimi i naši předkové. Nikdo se nemůže vyjmout, jen proto, že nebyl zrovna viděn a slyšen.

Nebyli hybateli dějin. Málokteří z nich. Mají svoji úlohu ve společnosti, ale mnozí se pustili do obyčejného podnikání a jsou stejně závislí na kvalitě své práce, případně jak ji umí prodat, jako ostatní. Ostatně, drtivá většina z nich může podnikat jen díky štědrým dotacím od státu.

Nevím, jestli různé divadelní scény, filmy, výstavy a podobně byly v minulosti dotované vládou. Měli své mecenáše, to ano, měli svoje publikum, které je navštěvovalo. Ale státní peníze do umění vnesl až velký manipulátor Goebbels, a pak logicky zestátnění.

Stát by měl dokázat pomoci, pokud je to potřeba. Všem bez rozdílu. Ale v prvé řadě by si měl umět pomoci každý sám. Stát tvoříme my všichni a jeho funkčnost je přímo odvislá od prosperity vlastních občanů. Jsou to spojené nádoby.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Zuzana Koulová
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Okamura žádá vládu odborníků. Trpělivost lidí je u konce, varuje

15:21 Okamura žádá vládu odborníků. Trpělivost lidí je u konce, varuje

ROZHOVOR Vláda není schopna řešit pandemii, dokáže přijít pouze s nekonečným nouzovým stavem, na jed…