Dovede si současná mladá generace vůbec představit skutečný nedostatek? Desítky let není v Evropě válka a pamětníků ubývá. Jsou současné generace méně zvyklé na to, že stále není „jen dobře“?
Podstatná část dvacátého století byla vyplněná válkami a následnou prací, kdy se obnovovalo zničené hospodářství, znovu se stmelovaly společenské vztahy narušené a rozbité válkou. Tři generace tím byly zasažené přímo a čtvrtá ještě sklízela dozvuky. Lidé si kvůli prožitému nebezpečí a strádání uvědomovali, že nic není samozřejmé, že dobře může být dnes, ale ne třeba zítra.
Poslední společenský otřes byl v roce 1989, který probíhal spíš na divadelních prknech, v kuloárech, na balkónech a v projevech... a v očekávání, že teď už to bude fajn, když komunistická strana není vedoucí silou ve státě, že jsme to zase zvládli jaksi na úrovni. Sice skoro poslední, a nebýt smrti falešného studenta Šmída, tak kdoví jak dlouho bychom se s tou revolucí po česku ještě trápili. V té euforii se zapomnělo říct to podstatné – že jsme zdědili hodnoty vytvořené prací generací před námi, že jedině na těch musíme stavět, že jen tady je základ zajištěné budoucnosti.
V lehkosti bytí devadesátých let nám uniklo, že v reálu nejsme ničím tak výjimečným, jak by se mohlo zdát ze zahraničních spanilých jízd prezidenta Václava Havla, že nejsme oslavováni skrze něj, ale že šlo jen o kouřovou clonu, za kterou byly skryty, jako vždy, jen syrové mocenské zájmy. Byli jsme váženi jen ekonomickým a politickým významem středoevropského prostoru.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová