Jako politický a marketingový poradce jste spolupracoval s několika parlamentními stranami napříč politickým spektrem. Shodneme se, že v současnosti jsou na tom z hlediska výsledků politického marketingu nejhůř ČSSD, KSČM a TOP 09, které mohou být nejvíce ohroženy odchodem z Parlamentu? Tedy pokud nepočítám lidovce a STAN, u kterých je to běžná věc...

Ano, tyto strany jsou opravdu jednou nohou z Parlamentu venku. Není však možné u všech říci, že je to pouze vinou špatného politického marketingu. Například kampaně ČSSD či TOP O9 nebyly po formální stránce nějak špatné, a přesto to nestačilo.

Kde tedy udělali soudruzi chybu?

Problém nebyl ve formě, ale v obsahu. ČSSD i TOP 09 nabízely lidem něco, o co nejenže nestojí, ale co dokonce pokládají za nepřátelské. V takovém případě ale sebelepší billboardy, sebevtipnější trička nebo otvíráky na láhve s logem strany nepomůžou. Pokud zákazníkovi nabízíte šunt, o kterém dotyčný ví, že je to šunt, neboť si ho už vyzkoušel, a kampaň postavíte na tvrzení, že šunt není šunt a kdo to popírá, tak tomu nerozumí nebo šíří nenávist, tak u toho klidně můžete křičet, zpívat, tancovat, ale ten šunt neprodáte. Maximálně vás zákazník začne podezřívat z toho, že z něj děláte blbce a možná je to pro někoho překvapením, ale blbcem není nikdo rád. Přesně tak to ČSSD dělala: křičela, zpívala, tancovala, ale šunt neprodala.

Zda její chování zavinil strach tehdejšího vedení ze změn, nebo jeho naprosté odtržení od reality, si netroufnu posoudit. Z toho, že dodnes tvrdí, že všechno dělali dobře, jen lidé to nepochopili, bych ale tipoval právě to odtržení od reality. Podle všeho voliči všechno pochopili naopak velmi dobře.

To, co platí pro ČSSD, platí víceméně i pro TOP 09 a další uvedené strany. KSČM byla v jiné pozici. Když nepočítáme pana Sládka před lety, tak tato strana vlastně nikdy neměla vážného konkurenta při oslovování protestních voličů, a proto ani nikdy nemusela vést opravdovou volební kampaň. S nástupem ANO se ale situace změnila, KSČM na to nedokázala zareagovat a zbylo jí prakticky pouze její tvrdé jádro voličů. Tato strana příliš dlouho hrála soutěž s jedním účastníkem, a když pak měla začít soutěžit doopravdy, tak zjistila, že to neumí.

V bodech, které si komunisté vyjednali s Babišem, není nic o omezení zahraničních misí a našeho angažmá v NATO... Má tedy KSČM ještě co říct, nebo její účast na vládě je její labutí píseň?

Je otázkou, zda omezení zahraničních misí a celkové fungování NATO je tématem pouze pro KSČM. Pokud to tak je a zůstane, tak má jistě dobré šance uspět, protože naše bezpečnostní politika leží, vcelku oprávněně, mnoha občanům v žaludku. Je samozřejmě otázkou, zda by u KSČM nemělo dojít k nějaké transformaci, a to včetně změny názvu. Ten jí sice na jedné straně zajišťuje přízeň tvrdého jádra voličů, na straně druhé jí však brání v oslovení širší voličské skupiny i ve výkonu praktické politiky.

Přitom dnes už jde prakticky jenom o ten název, protože návrat k poměrům před rokem 89 prakticky nehrozí. Studená válka skončila, východní blok ani SSSR neexistují. Severní Korea je daleko a mimo formu – zkrátka; situace ve světě se změnila a boj proti komunismu je bitvou minulosti. Pokud dnes někdo usiluje o návrat předlistopadových totalitních poměrů, tak je to spíše současná EU a je paradoxní, že právě její nekritičtí fanoušci jsou zároveň těmi, kteří hlasitě protestují proti podpoře vlády ze strany komunistů. Člověk se pak nemůže ubránit podezření, že těmto lidem ani tak nevadí totalita, jako fakt, že nejsou účastni v jejích vrcholných strukturách.

Podobnost EU a komunistického režimu?

Každý, kdo předlistopadový režim zažil, nemůže paralely s tím unijním nevidět, a dokonce se stále více ukazuje, že předlistopadový režim byl v mnoha ohledech i snesitelnější. To neříkám s nadšením, ale naopak s velkým zklamáním. Vzájemné porovnání by vydalo na samostatný text, ale pro ilustraci uvedu jen jeden příklad – rodinu.

Rodina byla před Listopadem něčím nedotknutelným a představa, že na ní budou, dokonce za podpory státu, podnikány útoky ze strany feministek, genderistů a homosexuálů, je zcela absurdní. To, že by tehdy někoho napadlo požadovat, aby homosexuálové mohli uzavřít manželství, bylo možné zhruba tak, jako kdyby dnes někdo chtěl uzavřít manželství třeba s kozou. Stejně tak tehdy nikdo nepopíral rozdíly mezi ženou a mužem a z toho vyplývající role ve společnosti. Ideálem rodiny byl muž-havíř vydělávající peníze a žena starající se o jejich děti.

Dnes je ideálem žena-manažerka, nejlépe genderová aktivistka a osoba neurčitého pohlaví (narozená snad jako muž) pořádající narozeninovou oslavu pro tři adoptované Somálce. To je sice hezké, ale je mnoho lidí, kterým je ta předlistopadová rodina bližší. A není divu; nejde totiž o totalitní formu rodiny, jak se nám dnes mnozí snaží podsouvat, ale o model, který se nám dobře osvědčil za stovky let své existence. Jak jsem už řekl, témat je celá řada: podoba školství, podpora sportu, výchova k brannosti, výchova k lásce k vlastní zemi a dalo by se pokračovat...

Pro vedení KSČM tedy bude její (ne)transformace zásadní otázkou, na kterou nutně musí najít odpověď. Potenciál tato strana určitě stále má.