Jako politický a marketingový poradce jste spolupracoval s několika parlamentními stranami napříč politickým spektrem. Shodneme se, že v současnosti jsou na tom z hlediska výsledků politického marketingu nejhůř ČSSD, KSČM a TOP 09, které mohou být nejvíce ohroženy odchodem z Parlamentu? Tedy pokud nepočítám lidovce a STAN, u kterých je to běžná věc...
Ano, tyto strany jsou opravdu jednou nohou z Parlamentu venku. Není však možné u všech říci, že je to pouze vinou špatného politického marketingu. Například kampaně ČSSD či TOP O9 nebyly po formální stránce nějak špatné, a přesto to nestačilo.
Kde tedy udělali soudruzi chybu?
Problém nebyl ve formě, ale v obsahu. ČSSD i TOP 09 nabízely lidem něco, o co nejenže nestojí, ale co dokonce pokládají za nepřátelské. V takovém případě ale sebelepší billboardy, sebevtipnější trička nebo otvíráky na láhve s logem strany nepomůžou. Pokud zákazníkovi nabízíte šunt, o kterém dotyčný ví, že je to šunt, neboť si ho už vyzkoušel, a kampaň postavíte na tvrzení, že šunt není šunt a kdo to popírá, tak tomu nerozumí nebo šíří nenávist, tak u toho klidně můžete křičet, zpívat, tancovat, ale ten šunt neprodáte. Maximálně vás zákazník začne podezřívat z toho, že z něj děláte blbce a možná je to pro někoho překvapením, ale blbcem není nikdo rád. Přesně tak to ČSSD dělala: křičela, zpívala, tancovala, ale šunt neprodala.
Zda její chování zavinil strach tehdejšího vedení ze změn, nebo jeho naprosté odtržení od reality, si netroufnu posoudit. Z toho, že dodnes tvrdí, že všechno dělali dobře, jen lidé to nepochopili, bych ale tipoval právě to odtržení od reality. Podle všeho voliči všechno pochopili naopak velmi dobře.
To, co platí pro ČSSD, platí víceméně i pro TOP 09 a další uvedené strany. KSČM byla v jiné pozici. Když nepočítáme pana Sládka před lety, tak tato strana vlastně nikdy neměla vážného konkurenta při oslovování protestních voličů, a proto ani nikdy nemusela vést opravdovou volební kampaň. S nástupem ANO se ale situace změnila, KSČM na to nedokázala zareagovat a zbylo jí prakticky pouze její tvrdé jádro voličů. Tato strana příliš dlouho hrála soutěž s jedním účastníkem, a když pak měla začít soutěžit doopravdy, tak zjistila, že to neumí.
V bodech, které si komunisté vyjednali s Babišem, není nic o omezení zahraničních misí a našeho angažmá v NATO... Má tedy KSČM ještě co říct, nebo její účast na vládě je její labutí píseň?
Je otázkou, zda omezení zahraničních misí a celkové fungování NATO je tématem pouze pro KSČM. Pokud to tak je a zůstane, tak má jistě dobré šance uspět, protože naše bezpečnostní politika leží, vcelku oprávněně, mnoha občanům v žaludku. Je samozřejmě otázkou, zda by u KSČM nemělo dojít k nějaké transformaci, a to včetně změny názvu. Ten jí sice na jedné straně zajišťuje přízeň tvrdého jádra voličů, na straně druhé jí však brání v oslovení širší voličské skupiny i ve výkonu praktické politiky.
Přitom dnes už jde prakticky jenom o ten název, protože návrat k poměrům před rokem 89 prakticky nehrozí. Studená válka skončila, východní blok ani SSSR neexistují. Severní Korea je daleko a mimo formu – zkrátka; situace ve světě se změnila a boj proti komunismu je bitvou minulosti. Pokud dnes někdo usiluje o návrat předlistopadových totalitních poměrů, tak je to spíše současná EU a je paradoxní, že právě její nekritičtí fanoušci jsou zároveň těmi, kteří hlasitě protestují proti podpoře vlády ze strany komunistů. Člověk se pak nemůže ubránit podezření, že těmto lidem ani tak nevadí totalita, jako fakt, že nejsou účastni v jejích vrcholných strukturách.
Podobnost EU a komunistického režimu?
Každý, kdo předlistopadový režim zažil, nemůže paralely s tím unijním nevidět, a dokonce se stále více ukazuje, že předlistopadový režim byl v mnoha ohledech i snesitelnější. To neříkám s nadšením, ale naopak s velkým zklamáním. Vzájemné porovnání by vydalo na samostatný text, ale pro ilustraci uvedu jen jeden příklad – rodinu.
Rodina byla před Listopadem něčím nedotknutelným a představa, že na ní budou, dokonce za podpory státu, podnikány útoky ze strany feministek, genderistů a homosexuálů, je zcela absurdní. To, že by tehdy někoho napadlo požadovat, aby homosexuálové mohli uzavřít manželství, bylo možné zhruba tak, jako kdyby dnes někdo chtěl uzavřít manželství třeba s kozou. Stejně tak tehdy nikdo nepopíral rozdíly mezi ženou a mužem a z toho vyplývající role ve společnosti. Ideálem rodiny byl muž-havíř vydělávající peníze a žena starající se o jejich děti.
Dnes je ideálem žena-manažerka, nejlépe genderová aktivistka a osoba neurčitého pohlaví (narozená snad jako muž) pořádající narozeninovou oslavu pro tři adoptované Somálce. To je sice hezké, ale je mnoho lidí, kterým je ta předlistopadová rodina bližší. A není divu; nejde totiž o totalitní formu rodiny, jak se nám dnes mnozí snaží podsouvat, ale o model, který se nám dobře osvědčil za stovky let své existence. Jak jsem už řekl, témat je celá řada: podoba školství, podpora sportu, výchova k brannosti, výchova k lásce k vlastní zemi a dalo by se pokračovat...
Pro vedení KSČM tedy bude její (ne)transformace zásadní otázkou, na kterou nutně musí najít odpověď. Potenciál tato strana určitě stále má.
Kde jsou příčiny propadu ČSSD, kdysi jedné ze dvou nejsilnějších stran? Něco už jste naznačil, ale je tam třeba trochu analogie v tom, že čím byl pro ODS Kalousek, tím byl pro ČSSD Babiš? Či to je neomarxismus, Sobotka a Dienstbier? Je to více faktorů?
Vždy je to více faktorů. Stejně jako ODS před lety, tak si i ČSSD dnes za svůj průšvih může sama, a kdyby nepřišel Andrej Babiš, tak by se objevil někdo jiný. Pan Babiš samozřejmě celý proces urychlil, ale nebyl jeho příčinou. Totéž platí pro migrační krizi, ta byla také pouhým katalyzátorem.
Hlavním problémem byla (a stále jsou) chybná ideová východiska strany. Od nástupu Bohuslava Sobotky staví ČSSD svoji volební nabídku na tezích takzvané Frankfurtské školy. Tento politicko-filozofický směr však byl vytvořen s cílem uvést společnost do takového stavu, aby byl život v ní nesnesitelný a prostředkem zmíněného záměru má být kulturní revoluce. Proč někdo usiloval o vytvoření nesnesitelných podmínek ve společnosti je příliš obsáhlé téma, a proto se nyní musíme spokojit s výše uvedeným konstatováním. ČSSD na zmíněnou teorii přistoupila a začala podle neomarxistického „technologického postupu“ konat.
Problém je ale samozřejmě v tom, že strana, která se snaží lidem vzít lidem způsob života, na který jsou zvyklí a který převzali od svých předků, musí být odsouzena k neúspěchu – pokud se tedy neodhodlá k násilí. Obecně akceptované vzorce chování se vyvíjely stovky let a nelze je jen tak měnit, a v případě západní civilizace k tomu navíc ani není důvod. Dokud na Evropu nebyl vyvíjen žádný zvláštní tlak, tak si voliči ČSSD, tedy „lidé práce“ říkali: „No jo, ať si pindají o feminismu, genderech, multikulturním ráji, inkluzi, třiceti osmi pohlavích a dalších hloupostech. My to vyslechneme, klidně jim ty jejich blbiny odkýváme, když jim to udělá radost a dál si budeme žít po svém. Ať si ti pomatenci žvaní. Nikomu to neuškodí a je to pořád lepší, než kmotři z ODS, nebo arogantní Kalousek, kterému nevěříme už ze zásady.“ Takhle nějak to fungovalo, dokud se Afrika a Blízký východ nezačaly stěhovat do Evropy a dokud všechny ty různé genderistky, feministky, multikulturalisté a další revolucionáři nezískali tak obrovský vliv na rozhodování státu, jaký dnes mají. Spojení těchto faktorů bylo pro ČSSD fatální.
Dělníci najednou začali zjišťovat, že ti neškodní a vlastně i docela roztomilí podivíni všechny ty svoje nesmysly myslí opravdu vážně a dokonce je hodlají tvrdě prosazovat. V ten moment se z podivínů stali vysmívaní tatrmani a z nich pak velmi rychle nenávidění nepřátelé, kterých je nutné se za každou cenu zbavit. Jediný, kdo byl v daný okamžik po ruce a zárověň byl schopen zmíněný požadavek splnit, byl Andrej Babiš.
Často jsou slyšet názory, že neměl žádný program a ANO je pouze prázdnou slupkou bez obsahu, ale to není tak docela pravdou. Pan Babiš přišel s nabídkou likvidace stran, které politiku degradovaly na pouhý byznys pro pár vyvolených jednotlivců a svoji nabídku posléze ještě rozšířil o likvidaci Bohuslava Sobotky a jeho neomarxistických souputníků. Tohle že není atraktivní program? Andrej Babiš zatím beze zbytku splnil očekávání voličů a opravdu zlikvidoval „Sobotku a jeho partu“ (ODS se mezitím potácela ve vlastních problémech). Dnes dokonce vidíme, že aféry typu Čapí hnízdo lidé pokládají za přijatelnou cenu a jsou ochotni ji za eliminaci Sobotkových sociálních experimentátorů akceptovat. Dřív by něco podobného totiž vedlo k okamžitému a definitivnímu konci daného politika. Staré politické strany vůbec neberou v potaz tu obrovskou nenávist, kterou vůči nim voliči cítí, a ve své bezradnosti pak ze svých potíží obviňují kdekoho: Babiše, Zemana, jakési extremisty a v té nejkomičtější variantě dokonce Putina a jeho zlomyslné hackery. Je to směšné, ale hlavně je to kontraproduktivní.
Psali jsme:
Co mají dělat tradiční strany?
Strany by měly předstoupit před voliče, uklonit se a říct: „Vážení voliči, víme, že jsme udělaly mnoho chyb. Omlouváme se a budeme se je snažit napravit. Prosíme, dejte nám ještě jednou šanci.“ Místo toho ale opět dělají z lidí blbce... Tyto strany si tedy zřejmě zaslouží být nahrazeny. V tom je půvab demokracie: „Nezajímá tě názor lidí? Tak končíš.“ Zda ANO bude plnit očekávání svých voličů i nadále, je samozřejmě otázkou. Já osobně si myslím, že to bude mít čím dál těžší a nakonec to nezvládne. Jednou ale skončíme všichni, takže jsem neřekl nic objevného.
Lze ČSSD ještě zachránit? Případně, čím?
Asi lze, ale půjde o obtížný podnik s nejistým koncem. Pokus o záchranu by měl spočívat zjednodušeně v tom, že se strana přestane starat o naplňování jakýchsi vyšších cílů, a spokojí se „pouze“ s hájením zájmů svých voličů. Péči o „všeobecné blaho, štěstí, pravdu a lásku na celém světě, ale hlavně v zahraničí“ by pak měla nechat právě pohrobkům Václava Havla a dalších neomarxistů. ČSSD byla vždy dělnickou stranou a umírnění neomarxisté z malostranských kaváren ji nikdy volit nebudou – na to má málo modré krve. Nebudou ji volit ani militantní neomarxisté – na to má málo dredů.
A jediným voličským segmentem, který tedy pro ČSSD připadá v úvahu, jsou její tradiční voliči a také tradiční jádro demokratické společnosti: dělníci, živnostníci, drobní podnikatelé. Všechny tyto skupiny jsou současným politicko-ekonomickým systémem nelítostně drceni a mají ho plné zuby. Je ovšem pravdou, že sociální demokracie právě uvedené voliče v posledních letech opakovaně zrazovala a na tomto tlaku má sama velký podíl. Cesta k obnovení důvěry tedy bude určitě velmi obtížná. Jiná však neexistuje, protože tu jiní voliči jednoduše nejsou.
Je u nás prostor pro nějakou národně levicovou stranu?
Je tu prostor pro několik národně orientovaných stran. Je ovšem otázkou, co slovo „národní“ vlastně vyjadřuje. Já si myslím, že Evropané se již (poučeni mnoha krveprolitími) naučili žít vedle sebe, a proto možná slovo „národní“ nahradím slovem „evropská“. Ovšem nikoli ve smyslu současného unijního názvosloví, ale „evropská“ ve smyslu vnímání sounáležitosti s ostatními Evropany, ale hlavně ve společné příslušnosti k civilizaci Západu.
Dnes nevidím důvod se nějak výrazněji vymezovat proti ostatním evropským národům, zato je mnoho důvodů se tvrdě vymezovat proti snahám tyto národy prohlásit za přežité, poražené, nebo dokonce mrtvé. Myslím, že dnešní Evropané se dokážou vnímat, když ne jako bratři, tak alespoň jako bratranci. Máme za sebou dlouhou, společnou a mnohdy nesmírně bolestnou historii. Jsme za ta staletí spřízněni geneticky i kulturně, sdílíme spolu jeden kontinent, který milujeme, považujeme jej za svůj domov, za který nemáme žádné náhrady, a všichni jsme dnes ohroženi stejným nebezpečím. Máme tedy mnoho důvodů se spojit – ostatně nebylo by to poprvé. Takže ano; v tomto smyslu je zde velký prostor pro národně orientovanou stranu, jejímž protivníkem však nebudou ostatní národy, nýbrž vrchnost, která Evropanům postupně krade jejich země.
Zde je vcelku lhostejné, zda onou vrchností myslíme elitní europapaláše a jejich pohůnky, nebo nenasytné korporace. V obou případech jde o defektní sourozence z jednoho zmršeného vrhu, pro které je spolupráce mezi Evropany noční můrou. V této souvislosti je zajímavé sledovat, jak se nenávist mezi evropskými národy snaží vyvolat právě ti, kteří jejich existenci popírají, nebo považují za škodlivou. A tak se například paní Merkelová snaží přesvědčit Němce, že nikoli ona, ale země V4 jsou viníkem německých problémů s přistěhovalci, naši eurohujeři zase ukazují na „zlé Italy“, kteří se prý snaží přesunout přistěhovalce z Itálie na naše území. Všechny tyto lži a manipulace mají za cíl jediné: vyvolat vzájemnou nenávist mezi Evropany a odvést tak jejich pozornost od reálných viníků. Všichni tito rozeštvávači evropských národů se nám snaží podsunout, že existence Afričanů a obyvatel Blízkého východu v Evropě je jakýmsi přírodním zákonem, který musíme přijmout.
Politická síla, která toto vše jasně pojmenuje, nabídne řešení a ukáže, že je ochotná a schopná jej realizovat, bude úspěšná. Oprávněný pocit ohrožení velmi silně motivuje voliče k hledání alternativ ke stávajícím politickým subjektům, které buď toto ohrožení nejsou schopni, či ochotni řešit, nebo jej rovnou zavinili. Osud drtivé většiny evropských sociálnědemokratických stran by měl být pro politiky mementem. Zatím se bohužel nezdá, že by tomu tak bylo, protože spíše, než na naslouchání hlasu voličů, se soustředí na jejich umlčení. To ale nikdy nefungovalo a vždy to nakonec vedlo pouze k revoluci. Tentokrát však zřejmě nebude sametová.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
