Na schůzce hlav států a premiérů v Bruselu nyní zaznělo, že NATO by se mělo více zapojit do boje proti Islámskému státu. Tedy nikoli konkrétně svými vojáky, ale technickou a materiální podporou i intenzivnějšími výcvikovými aktivitami. Není to trochu pozdě, nemělo se k tomu odhodlat daleko dříve? A nebylo by přece jen vhodnější, aby vyslalo i některé své podpůrné bojové jednotky, i když by přitom nechalo hlavní iniciativu na ozbrojených silách svých arabských spojenců, aby se konflikt ukončil co možná nejdříve?

Velká většina členů NATO se té operace již účastní, respektive jsou členy globální koalice proti IS, takže angažmá Aliance jako celku má spíš symbolickou povahu. Samozřejmě by však bylo namístě, kdyby větší počet členských států poskytl své bojové i pomocné jednotky, a to nejen do přímého boje proti IS, ale také na podporu Kurdům. To ale bohužel naráží na zásadní problém v podobě faktu, že v NATO je i islamistické Turecko, které považuje Kurdy za nepřátele. Teď jsme v absurdní situaci, kdy americké jednotky operují na severu Sýrie zejména jako ochránci Kurdů proti případné vojenské operaci Turecka, to znamená vlastně jako odstrašující síla proti jinému státu Aliance.

Další velký problém spočívá ve faktu, že ti arabští spojenci Aliance (stejně jako Turecko) podporují i organizace, které nejsou o mnoho (pokud vůbec) lepší než Islámský stát, tedy jiné skupiny islamistů. Ostatně těm za Baracka Obamy občas poskytovali podporu i sami Američané, což byl skutečně naivní a katastrofický omyl. Mám tedy pochybnosti, zda může ta spolupráce se zeměmi typu Saúdské Arábie či Kataru přinášet dlouhodobě pozitivní výsledky.

Porazit jednu skupinu islamistů, a umést tím cestu k moci jiné skupině islamistů asi není přesně to, co bych označil za smysluplnou strategii. Maximální podporu si však samozřejmě zaslouží sekulární režimy jako Jordánsko, Egypt, Maroko či Alžírsko.