Blíží se konec prvního pololetí letošního školního roku. Z něj učitelé viděli žáky pouze několik týdnů. Tušíte už, jak je budete hodnotit?
Jako učitel, který má hodnocení v popisu práce, tak nejen tuším, já to musím vědět. Trochu mě vyděsily titulky některých novinářů, kteří prohlašovali slovní hodnocení jako jediný určený způsob hodnocení. Naštěstí ministerstvo školství vydalo pouze doporučení. Slovní hodnocení není nijak jednoduchá záležitost a má svá specifika a chtít po učitelích, aby bez přípravy a zkušeností vypracovali smysluplný a pro rodiče hodnotný výstup u v průměru dvou set žáků je z oblasti sci-fi.
Konečné hodnocení tedy bude vycházet z několika nezávislých zdrojů. Známek získaných v době prezenční, známek získaných během online výuky a pomocných kritérií, jako aktivita při online hodinách, včasné a pravidelné odevzdávání zadaných prací apod. Rozhodně nebude mým cílem v této prapodivné době děti „zaříznout“, a to, myslím, hovořím za všechny učitele.
Jak se daří vzdělávat žáky „na dálku“? Daří se jim předávat vědomosti?
Velice obtížně. Technické zabezpečení je zvládnuté velice solidně, osobní kontakt a socializace, která probíhá při standardní výuce, je ovšem nenahraditelná.
Školní docházka je ze zákona povinná. Jak se tuto povinnost daří udržovat v situaci, kdy žáci jsou doma a lze s nimi komunikovat jen distančními prostředky? A má škola případně nějaké nástroje, jak k tomu žáky přimět?
Stejně jako u předchozí otázky, budu se tedy opakovat – obtížně. Hlavní tíha je na rodičích, kteří jsou samozřejmě ihned informováni v případě neúčasti žáka na online hodině. Dost často rodiče dodatečně omlouvají děti z důvodu problémů s připojením, technické poruchy… Někdy je to skutečnost, někdy jen snaha vyhnout se problémům. Takže jak říkáte „nástroje k donucení“ mají spíše rodiče než škola.
Působíte v krajském zastupitelstvu Ústeckého kraje ve školském výboru. Jak může v tuto chvíli školám a žákům pomoci kraj?
V rámci kompetencí se kraj může angažovat pouze v rámci středních a vysokých škol. Stát pomohl školám formou financí, použitých pro pořízení technologií, potřebných pro online výuku. A to je také asi jediný způsob, jak může pomoci i kraj. Otázkou zůstává, kde tyto peníze vzít v situaci deficitního rozpočtu, způsobeného očekávaným propadem příjmů. Navíc technické zabezpečení už je na většině škol vyřešené. Míč je tedy především na straně vlády, která musí najít způsob jak vrátit žáky a studenty do škol.
Na počátku pandemie se varovalo, že distanční výuka může rozevřít „sociální nůžky“ v tom smyslu, že děti z rodin, které kladou na vzdělání důraz, více odskočí dětem z rodin, které na jejich výuku tolik nedbají. Ústecký kraj patří ke krajům, kde jsou už tak velké sociální problémy, které se promítají do přístupu dětí a jejich rodin ke vzdělávání. Nemáte obavy, že pandemie v tomto směru situaci ještě zhorší?
Zcela určitě. Na prezenční výuku žák musí fyzicky dorazit do školy a v takovém případě už učitel má možnosti, jak dohlédnout na to, aby alespoň něco v žácích zakořenilo. Minimálně získávají návyky, jako pravidelný režim, spojený s pravidelnou docházkou na vyučování – později do práce atd. V případě online výuky tato možnost padá. Problém bude ovšem nejen v rozevírání sociálních nůžek, ale ve vzdělanosti mladé generace jako takové.
Je malé procento vysoce inteligentních dětí, které s nadsázkou učitele ani nepotřebují. Jsou ambiciózní, samostatné a nedělá jim velké problémy ani současná situace. Pak je malé procento dětí, u kterých je jedno, zda jsou ve škole či ne. Převažuje ovšem většina dětí, které zajímá přirozeně zábava, hra. Kontakt a podpora učitele jsou pro ně nenahraditelné. Tato nejpočetnější skupina, bez ohledu na sociální situaci, je na tom nejvíce škodná.
Co mohou v této situaci dělat žáci z 9. tříd a maturitních ročníků, kteří musejí být na květen či červen připraveni na závěrečné nebo přijímací zkoušky? Může jim škola nebo učitelé poskytnout nějaké „nadstandardní“ služby, které by jim pomohly?
Nyní je to především na zodpovědnosti žáků, studentů a jejich rodičů. Hlavním problémem jsou změny za pochodu, kdy studenti neví, jakým směrem se mají ubírat. Ohledně „nadstandardních“ služeb, já osobně i kolegové, co znám, poskytují služby běžné i za normální situace. Čili prostor pro dotazy, individuální konzultace, případně i doučování. Jediným rozdílem je elektronická podoba těchto nabídek. Moje osobní zkušenost je ovšem taková, že žáci tyto možnosti prakticky nevyužívají.
V situaci lockdownu jsme už téměř rok, v podstatě lze takto „odepsat“ dvě pololetí. Je vůbec šance, že se u současných žáků bude dát tento výpadek ještě dohnat?
Šance je vždy, ale realita je taková, že stoprocentně se tento výpadek dohnat nedá. Je mi velice líto dětí, které v součtu přijdou v této chvíli o celý školní rok. Nejlepší možností by bylo opakování jednoho ročníku. Toto je ovšem tak technicky i legislativně komplikovaná záležitost, že si nejsem jist, nakolik je tato možnost proveditelná.
Ministr Robert Plaga vloni při prvním lockdownu mluvil o tom, že by učitelé měli přizpůsobit výuku mimořádné situaci i v tom, že se bude klást důraz na jiné věci, které se v běžných podmínkách tolik neučí, ale za současné situace se stávají důležitými – jako je chování k bližním, atd. Máte dojem, že se toto daří a že žáci, kteří si prošli touto zkušeností, budou „lepšími lidmi“ než předcházející ročníky, které tuto extrémní zkušenost nemají?
Představa pana ministra u mě vyvolala „smutný“ úsměv na tváři. Předpokládám, že vzniknou nové středoškolské a vysokoškolské obory, jako „mechanik pozitivní nálady“ nebo „inženýr úsměvu“. Chování k bližním je podložené výchovou v rodinách. Já sám zastávám názor, že škola má vzdělávat a výchova je privilegium a výsada rodičů. Ideologické působení na děti, snahu státu vytvořit si novou generaci k obrazu svému, jsem osobně zažil v dětství a dospívání a nechci, aby se vracelo. K vaší otázce, tato zkušenost z nich neudělá lepší lidi, spíše jen méně vzdělané.
Organizují školy nějakým způsobem sociální pomoc ohroženým skupinám, třeba že děti se se školou domluví a donesou seniorům nákupy nebo tak něco?
Je spousta organizací zabývající se touto činností. Dost dobře si nedokážu představit, kdy ve chvíli uzavřených škol a nemožnosti setkávat se ve škole, budu svolávat žáky a zaměstnávat je podobnou činností. Je to čistě na jejich dobrovolné a svobodné vůli.
Na podzim se školy na několik týdnů otevřely, v říjnu se zase zavíraly, někteří politici naznačovali, že v nich docházelo k šíření viru. Jakou s tím máte zkušenost vy, jak se dařilo zabezpečovat epidemická opatření?
Zkušenost mám takovou, že docházelo k jednotkám případů a rozhodně ne k nějaké vyloženě školské pandemii. Epidemická opatření se dařilo zabezpečovat velmi dobře. Naznačování některých politiků slouží jen jejich cílům. Politik nemá rozhodovat na základě pocitů, domněnek, ale relevantních nezmanipulovaných dat. Když sami politici pak svým chováním ukazují nedůvěru v často nelogická a chaotická opatření, nemohou se divit, že jim nevěří ani občané.
Měly by se podle vás školy otevřít co nejdříve nebo převažují epidemická rizika, která vedou k jejich ponechání v uzavření?
Za mě určitě otevřít co nejdříve. Jako velký zastánce svobodné volby, což má i naše strana přímo obsažené v názvu, bych ovšem nechal právě na svobodném rozhodnutí rodičů, zda děti do škol v současné době pošlou. Musí sami rozhodnout, jaká je jejich priorita. Klasická „kontaktní“ výuka je nenahraditelná a její elektronická podoba je pouhým provizorním řešením. Čím delší dobu toto provizorium bude trvat, tím horší následky to bude mít na vzdělání našich dětí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
