V neděli zemřel režisér Juraj Herz, jenž přežil koncentrační tábor, byl židovského původu. V souvislosti s tím jsem od mnoha umělců slyšela, že tím, co prožil, měl k lidem a ke společnosti velmi přívětivý vztah. On sám ve vzpomínkách dokonce říká. „V Kežmaroku bylo jediné kino a mě do něj pouštěli klidně na mládeži nepřístupné filmy. Jako jediného. Před vchodem stál policista, a když se ho ostatní děti ptaly, jak to že ho pustí a je ne, on řekl: Herz může, ten už všechno prožil.“ Popravdě si takového člověka nedokážu představit jako odpůrce imigrantů...

Pan režisér Herz není jediný, u kterého tohle pozoruji. Potkal jsem se se spoustou lidí, kteří prošli nějaký koncentrační tábor anebo komunistický lágr, přesto to jsou lidé veskrze pozitivní a dokážou hovořit o svém někdejším trápení bez nějaké hořkosti. Včera jsem se díval na GEN s Jurajem Herzem a tam jsem zaregistroval, že on o těchto věcech dokázal hovořit i s úsměvem. Pro mne je skoro nepochopitelné, když lidé, kteří prošli dokonce i uranovými doly (tzv. nápravně-pracovními tábory) se dožívají veskrze dlouhého věku a umírají ve věku 80, 90 let. Možná je to svým způsobem pro ně odměna za to, že dokázali v sobě potlačit nenávist. Já si totiž myslím, že největším nepřítelem nás samých jsme my samotní. Nikdo nám tolik nedokáže ublížit jako my samotní. To, co nám nejvíc ubližuje, to je nenávist nebo pocit msty, kterou v sobě nosíme. Ovšem tihle lidé, kteří v mládí prošli peklem, toto vše v sobě dokážou potlačit. Já před takovými lidmi smekám, protože nevím, zda bych takto jako oni dokázal uvažovat já.

Juraj Herz kromě jiného režíroval i Habermannův mlýn, který se zaobírá tématem poválečného odsunu Němců, což je historie našeho národa ne příliš hrdá, protože ne vždy si Češi dokážou přiznat, že se tady po válce děly křivdy na národu, který tady s námi žil, měl tady své kořeny, ti lidé se tady narodili...

Tady vidíte, že pan Herz se mohl svým filmem, svou prací pomstít Němcům, a on to neudělal! Je to jakýsi opak toho, co bychom normálně čekali. Kolem nás prostě žijí nadprůměrní lidé a ti jsou pak zpravidla „nesmrtelní“, jelikož vyznávají určité nesmrtelné hodnoty a jejich život i tvorba zůstanou nesmrtelné. A od takových lidí se máme co učit.

Jak se díváte na vyjádření některých tuzemských politiků na imigranty? Mnohdy od nich slýcháváme, že jiná kultura nám do naší společnosti zanese něco hodně negativního. Třeba šéf SPD Tomio Okamura má v tomto směru hodně prořízlou pusu... Jde mi o ty slovní prvky politiků v rámci jakési „nenávisti k jiným“ – do jaké míry jsou pro náš život nebezpečné?