Pořád ta stejná politika „budeme levní“. Levná práce, levná měna. Ekonomka Švihlíková nachází po oslavách rozpočtu ve vládě významné nedostatky

Rozpočet na rok 2017 je plánován se schodkem 60 miliard. Kde byste vy sama přidala a naopak ve kterých oblastech byste více šetřila? Opozice ale vládní koalici za rozpočet kritizuje, vadí jí především (stejně jako prezidentu Zemanovi) nízké financování investic, velké výdaje do sociálních dávek a upozorňuje také na fakt, že v tak příznivém období se měl především snížit státní dluh. Co vy na to?

Rozpočet nelze hodnotit mimo celkový kontext ekonomiky. Asi bych byla v hodnocení ekonomického vývoje i rozpočtu poměrně málo kritická. Investice jsou samozřejmě důležité, ale je potřeba mít dobře rozmyšleno, jaké by měly být – takové investice do sociálního bydlení jsou jednou z nejrozumnějších variant. Rozhodně bych nesouhlasila s tím, že máme příliš vysoké sociální dávky. Náš sociální systém celkově nemůžeme označit ani v mezinárodním srovnání jako příliš štědrý. Spíše se musíme zabývat tím, proč je tolik lidí těsně za hranicí příjmové chudoby (a jako by tedy nebyli vidět), dále že máme poměrně rozsáhlou pracující chudobu, nízkou životní úroveň samoživitelek a osaměle žijících seniorek. Je jistě možné uvažovat o změnách v sociálním systému, ale rozhodně bych tuto oblast nepodceňovala, ani v souvislosti s ekonomickou konjunkturou, kterou právě zažíváme. No a státní dluh je pod kontrolou a není potřeba opakovat politiku, kterou už jsme tu měli a která měla dluh jako hlavní osu priorit.

Ministerstvo financí i vláda před několika týdny prohlašovaly, že Česká republika by měla začít něco dělat se strukturou ekonomiky, kdy 80 procent hrubého domácího produktu (HDP) u nás vytvářejí zahraniční firmy. Tedy upozornily na skutečnost, o které vy už hovoříte delší čas. Co by tedy bylo nutné udělat v nejbližší době, aby se tento nepříznivý poměr začal pomalu otáčet?

Já jsem v první řadě velice ráda, že to, co říkám už tak dlouho – tedy že silné zahraniční vlastnictví JE problém –, začíná prosakovat nejen do obecného povědomí, ale odráží se také ve velice kvalitních materiálech vlády. Bohužel i ze závěrů té zprávy je patrné, že tam navrhovaná řešení se považují do značné míry jako obtížně politicky prosaditelná. Bylo by vhodné, aby se právě takováto témata – tedy změna ekonomiky, spojená bezesporu s daňovým systémem – stala dominantním tématem volební kampaně.

Uvedu jen pár úkolů pro další volební období: odstranit nesmyslné investiční pobídky, které místo domácích struktur dotují firmy s tržbami většími než HDP Česka. Je jistě možné uvažovat o progresivním zdanění firem nebo i sektorových daních. Je potřeba definovat strategický národní zájem ČR, v jehož rámci by se měla politika odehrávat (kam bezesporu patří otázka vodárenství). Pak jde o posílení financování pro malé a střední firmy, kdy například velká technologická centra je možné využít právě pro technologickou a marketingovou podporu těchto firem. Potřebujeme také krajské banky pro rozvoj místních struktur a takto by se dalo pokračovat. Hlavní je ale ten rámec, ve kterém nám svým způsobem „přejí“ i aktuální trendy: přestat si namlouvat, že když Česká spořitelna vydělá hromady peněz pro svou matku, že to je něco, na co máme být pyšní. Tenhle absurdní přístup k vlastním zájmům musí skončit.

Řada politologů uvádí, že v právě nastartovaném roce můžeme očekávat vůbec nejtvrdší volební boj v novodobé historii českého státu. Bohuslav Sobotka si chce naklonit přízeň voličů i zavedením vámi uvedené progresivní daně. Naopak jeho budoucí největší rival ve volebním klání – Andrej Babiš – by chtěl přilákat domácí podnikatele, aby neutíkali do zahraničí, zrušením daně z dividend, jak se také v nedávné době objevilo v médiích, i když Jaroslav Faltýnek z ANO následně uváděl, že se jednalo jen o nápad. Jaký máte názor na tyto návrhy, pomohly by lidem a celkově naší ekonomice?

Nejde o tvrdost, ale o obsah předvolební kampaně. Ideálně by měla být zaměřená na témata, která jsem naznačila výše. Rozhodně bych nepoužívala jen daňovou linii, protože ani daně nemají přece jen ten fiskální účel „naplnit kasu“, ale měly by pomáhat právě změně české ekonomiky k vyšší přidané hodnotě. Zrušení daně z dividend považuji za kontraproduktivní opatření, které by podle mého názoru spíše posílilo odlivy z ekonomiky, které už jsou nyní dlouhodobě mezi nejvyššími v rámci EU.

Česká národní banka stále utrácí miliardy za oslabení koruny vůči ostatním měnám. Je to i v současné době správné řešení? A co se stane s naší ekonomikou, až ČNB s intervencemi přestane?

Podle mě to nikdy nebylo řešení. Oslabování koruny jde přesně opačným směrem, než bychom potřebovali, je to pořád ta stejná politika „budeme levní“ – levná práce, levná měna. To není perspektiva pro budoucnost. V tuto chvíli ale ukončení intervencí závisí také částečně na politice Evropské centrální banky. Po ukončení intervencí by koruna měla vyskočit rychle někam ke 25 Kč za euro, takže očekávám, že ČNB bude chtít rychlejšímu posilování zabránit. Může uvažovat například o zavedení záporných úrokových sazeb.

Přibližujeme se globální finanční krizi, jak varují někteří ekonomové? Máme se obávat zejména situace v Itálii? Jsou Řekové už z ekonomických problémů venku, nebo budou znovu natahovat ruku? Může to ve světové ekonomice a finančnictví opět „bouchnout“? Které scénáře jsou podle vás reálné a dokáže se EU na něco takového připravit?

Řecko rozhodně venku není, to by se musela zásadním způsobem změnit politika věřitelské „trojky“. Už to vypadalo nadějně, protože Mezinárodní měnový fond je čím dál méně ochotný se na programech tohoto typu podílet. Hlavním problémem je německý ministr Schauble a jeho prazvláštní představy o ekonomice doprovázené, řekněme, velmi intenzivní německou asertivní pozicí.

Itálie je podstatně větší ořech než malé Řecko. Itálie zažívá kombinovaný problém svého veřejného dluhu, svých potácejících se bank a ekonomiky, která svým občanům „poskytla“ pokles HDP na hlavu, o vysoké nezaměstnanosti mladých ani nemluvě. O Evropské unii ovšem už dlouho platí, že se nedokáže připravit na nic a je pravidelně „zaskočena“ tím, co se děje. Nemluvě o tom, že má lví podíl na prohře Renziho v italském referendu.

Obecně se v průmyslu očekává spíše úbytek pracovních míst vzhledem k novým technologiím, robotizaci a podobně. Jsme na takovou situaci vůbec připraveni? Kde budou za pět, deset a více let lidé brát pracovní místa, pokud se „na počet lidí“ průmysl výrazně zredukuje? Navíc nám na starý kontinent plynou stále statisíce uprchlíků z Asie a Afriky…

Zatím připraveni nejsme, koneckonců těžko někdo může říci, že je na takovou přelomovou situaci připraven. Naštěstí si čím dál více ekonomů uvědomuje, že tohle „trh sám nevyřeší“, protože typická reakce by byl návrat k feudalismu. Najdeme ale už nyní spousty návrhů, z nichž některé jsou dobře kombinovatelné. Například zkrácení pracovního týdne a rozvoj participace zaměstnanců (ovládání podniku zaměstnanci nebo alespoň rozdělení zisku zaměstnanci), protože právě vlastnictví robotů bude jedním z klíčových parametrů budoucnosti. Což ani neříkám já, ale Harvardské analýzy na toto téma. Na druhou stranu je pravda, že je spousta práce v oborech, které se velice podceňují (společensky i finančně), jako jsou sociální práce, vzdělávání, ale také péče o krajinu. V příštích letech očekávám experimentování s různými modely.

V Evropě i za mořem se dostávají pomalu k moci různá populistická hnutí včetně jejich lídrů. Jde o masivní nástup nového politického směru, kterému frustrovaní voliči dali přednost před těmi tradičními, protože chtějí zásadní společenskou změnu? Nemají na tento zvrat v myšlení voličů u nás v ČR i vliv korupční kauzy politiků z minulosti? Například podle nejnovějších zpráv z řady médií měli prý zneužívat Regionální dotační programy v západočeském a severočeském kraji někteří politici ČSSD… Co si o tom myslíte?

Na politické scéně se rozhodně objevují nové subjekty. Korupce má určitě vliv, ale větší bych viděla v tom, že „tradiční“ politické subjekty jsou od sebe nerozeznatelné, nemluvě o tom, že političtí představitelé dělají velké množství chyb a jejich „kvalita“ je v tomto ohledu opravdu nízká. To nejsou státníci, kteří by uvažovali v delším čase, než je jedno volební období. Navíc řada občanů sama na sobě pocítila, že ten „prospěch z globalizace“ se pro ně jaksi nedostavuje. Potom nutně vzniká poptávka po politických subjektech, které se těmto tendencím postaví, především té představě, že „vše je vlastně dobré, potřebujeme jen maličké opravy a jedeme dál“. Čím dál více lidí instinktivně cítí, že prosté „jedeme dál“ už prostě fungovat. Proto pozorujeme tu antiglobalizační, antiestablishmentovou vlnu, přičemž ovšem někdy stačí ten antiestablishment předstírat spíše formou než obsahem.