Pane docente, dlouhodobě upozorňujete na špatný stav českého zdravotnictví, na plýtvání. Dříve jste použil i tvrdší výrazy o hrozícím krachu našeho zdravotnictví. Co je největší problém? Systém financování? 

Naše zdravotnictví se nesoustředí na to hlavní – na pacienta. Je udělané pro politiky, aby byla hustá síť, a pro lékaře, odboráře, aby byly relativně vyšší a přitom rovnostářské odměny. Je přeregulované – kdo co smí dělat; chybí konkurence a podnikatelský duch. Nikdo neřeší kvalitu péče, zda se pacienti uzdravili. Skoro nulový důraz je na primární prevenci, tj. aby lidé nebyli nemocní.

Výsledkem je, že máme skoro 4× více návštěv lékaře než Rakousko, ale žijeme kratší život a jsme více nemocní. V medicíně nejde o „dostupnost“, tedy jestli je lékař blízko jako hasiči. Jde o kvalitu. Dobrý stomatolog vám zachrání zub do konce života – ale špatný ho zničí rychleji než zubní kaz. Někdy je lepší lékaře nepotkat… Podstatná je kvalita a cena, ale to se v Česku moc neřeší. Je to zralé na naprosté předělání – z postsocialistického zmatku na skutečný systém pojištění, jako je v Rakousku nebo v Německu.

Teď přijdou velké změny. Jako prezidenta České stomatologické komory (ČSK) mě trápí, jak mě politici tlačí do toho, abychom napodobovali ve stomatologii socialismus s malými praxemi na vesnicích, zavřenými každou chvíli pro nemoc a dovolenou. Jenže přichází digitalizace... – a vše bude jinak. Spoustu věcí budou dělat stroje. No, pokud neprotlačím zlepšení pro všechny, nepochybně vydělám jako podnikatel – spousta lidí hledá cestu ke kvalitě za přijatelnou cenu. Jako ve zbytku ekonomiky.

Veřejná debata, na téma skutečného stavu a budoucnosti zdravotního systému, v podstatě neběží. Nejvíce se nyní mluví o nedostatku léků a někteří sahají i ke srovnáním s bývalým režimem a s nedostatkem řady druhů zboží či komodit…

České zdravotnictví zamrzlo v devadesátých letech – není ani západní, ani komunistické. Teď probíhá ve světě digitální revoluce – rentgenové snímky čtou roboti nebo člověk kdekoli na zeměkouli... ale v našich nemocnicích je v noci lékař, kdyby někdo chtěl popsat snímek. Je na to norma. Stojí to hrozně moc peněz.

Postup léčby v ortodoncii si jde kontrolovat doma každý den přes mobilní telefon, pigmentace na kůži kontrolují automaty a selektují pacienty k lékaři. Tedy ve světě. My pořád máme zdravotnictví se spoustou personálu. Když si pacient zavolá záchranku, aby ho odvezla do nemocnice, jakkoli mu nic moc není, on nic nezaplatí, ale záchranná služba nakonec dostane spoustu peněz.

Jakoby to všem vyhovuje, ale je to zoufale zastaralé. Je to ale šance pro podnikavé. Státu prostě dojdou peníze – a předělat se to bude muset.

Co se rozpočtu státu týče, opozice tepe vládu za vysoký schodek, přestože dříve sami útočili na Babišovu vládu za vysoké schodky, byť v době covidové krize. Na sociálních sítích jste psal, že stát potřebuje inventuru. Je však reálné výrazně osekat náklady státu tak, abychom se dostali k vyrovnaným rozpočtům, ale abychom nemuseli tíži přenést na občany, na živnostníky a na firmy, navyšováním nejrůznějších daní?

Kdybych byl premiérem... – udělal bych dva kroky. Jednak bych plošně nařídil seškrtat stejné procento všem resortům, aby se nehádaly a aby se rychle situace zlepšila – každý by našel rezervy, které by ani moc nebolely. A pak to chce na začátku volebního období sepsat si na papír, co vlastně skutečně za vybrané daně potřebujeme.

Řada administrativy je zbytečná, nákladná a dusí ekonomiku. Omezit dotace – sníží se náklady a zvýší se podnikavost. Zmenšit počet obcí – zmenší se počet politiků a zjednoduší se procesy. Obce a kraje financovat přes lokální daně – typicky z nemovitostí, ať lidé mají větší zájem kontrolovat výdaje a ať nechtějí nesmysly. A zmenšit odvody z práce, ať se s nimi nepodvádí a aktivita ať je oceněna.

Potřebujeme zmenšit stát a uvolnit lidi pro podnikání a vydělávání peněz.

Aktuální těžká ekonomická situace, inflace, ceny energií atd. mají do značné míry původ v ruském útoku na Ukrajinu a rok trvající válce. Od některých politických lídrů i dnes slyšíme, že pro to abychom mohli naplno za Ukrajinou stát, že se musíme smířit s poklesem vlastní životní úrovně. Je to správná cesta? Pomáhat je jistě správné – ale až do míry vlastního ekonomického ohrožení?

Naše reálné náklady na Ukrajinu jsou relativně malé, v našem rozpočtu. Problémy máme úplně jinde a musíme je začít řešit. Válku na Ukrajině rozhodnou USA a Rusko, částečně asi Británie. Chudé a neefektivní Česko nepomůže Ukrajině, nepomůže vůbec nikomu. Pokud chceme vyhrávat války – skutečné i ekonomické, potřebujeme posilnit přes ekonomickou revoluci skoro jako v roce 1989.

Ohrožení ekonomiky část společnosti vidí v plánech EU na „boj s klimatem“, který po definitivním schválení zákazu aut se spalovacím motorem v europarlamentu nabývá přesnějších kontur. Automobilka Ford už reaguje oznámeným propouštěním skoro 4 tisíc zaměstnanců v Evropě. Bude to ještě horší? 

Nemáme žádnou konkurenční výhodu oproti USA a Asii. Teď se žilo z levných surovin z Východu, z levné práce z Východu a z dědictví designu Německa, Francie a Itálie. Vše končí. Fotovoltaiku prosazujeme, ale ovládá ji Čína, Čína má suroviny pro elektromobily. Prostě nás může vypnout.

Nemáme v čele lídry s vizí. Nejschopnější lidé šli do byznysu. Ani v USA nejsou v čele státu lidé srovnatelní s řediteli největších korporací. Totéž je v ČR i v EU. Zatímco v Asii je dělba; tam státy tvoří infrastrukturu, a nepletou se do podnikání. Jenže v EU řeší politici normou každou hloupost v podnikání... no, ale např. rychlovlakem EU přejet nejde…