Právník Ledl s hrůzou vzpomněl na kauzu Nagyová. A potupil dnešní roli USA

Pane doktore, budete kandidovat za KSČM do Senátu v obvodu 21, který zahrnuje Prahu 5. Politické zkušenosti jste nabral již na magistrátu, kde jste zastupitelem. Jenže práce v Senátu je přece jenom jiná. Máte již představu, čím byste se v horní komoře Parlamentu zabýval, případně jaká oblast výboru by vám byla nejbližší?

To víte, za šedesát let nabere člověk spoustu zkušeností, a to nejen těch „politických“. A já považuji za důležité všechny, protože senátory určitě nepovažuji za pouhé „opraváře“ zákonů vzešlých z Poslanecké sněmovny, ale také za významné spolutvůrce české domácí i zahraniční politiky. Většinu života jsem se zajímal především o zahraniční politiku a mezinárodní otázky – nakonec i ve Federálním shromáždění jsem byl členem zahraničního výboru a předsednictva Meziparlamentní unie. Kromě toho jsem byl člen zastupitelstva v Praze 10 a další čtyři roky zastupitel hlavního města Prahy. To nakonec také ukazuje, kde bych mohl být nejvíc platný – zahraniční politika, mezinárodní vztahy, komunální politika a vazba na EU. Ono to spolu souvisí. Někdy jsem až zděšený, jak málo pozornosti je mezinárodním aspektům v naší domácí politice věnováno. Přitom, upřímně řečeno, právě to, co se děje v našem okolí a ve světě je pro budoucnost naší země často důležitější než to, co se řeší ve Strakově akademii.

Co byste rád pro Pražany v Senátu dobrého udělal?

V první řadě, pokud bych se stal senátorem, chtěl bych využívat tribuny Senátu i postavení senátora k tomu, abych hlasitě tlumočil a hájil zájmy především mých voličů. Současně bych ale rád, aby se na mne mohli spolehnout i ti ostatní, kteří mne nevolili. Myslím, že v Praze žije mnoho lidí, kteří nejsou (nebo dosud nebyli) voliči opravdové levice, kteří by z vlastní zkušenosti mohli potvrdit, že až dosud tomu tak vždy bylo.

Senát je přímo provázaný s Poslaneckou sněmovnou, odkud chodí schválené zákony na posouzení senátorům. Teď je aktuálně právě „ve hře“ služební zákon, o němž se vedly ve sněmovně předlouhé debaty. Jak se obecně na hádky mezi pravicovou opozicí a koalicí díváte?

Já myslím, že se služebním zákonem si už hlavní aktéři poradí, protože nehledě na „povinné“ mediální tanečky mají jak vládní koalice, tak „spravedlivě rozhořčená“ pravicová opozice víceméně společný zájem: Aby se vlk nažral, a koza zůstala celá. Co mě ale, upřímně řečeno, fascinuje a vytáčí, je míra pokrytectví, se kterým si představitelé ODS a TOPky vynucovali ústupky, ale i metody a argumenty, které k tomu používali. Jakoby ani nešlo o nedávné prominentní příslušníky koalice, která zde vládla sedm let a prosazovala své záměry silou, s neuvěřitelnou arogancí, s ignorováním jakéhokoli opozičního názoru, pro kterou byl jednací řád sněmovny jen orientační brožurkou. Stačilo vždycky najít, a to doslova za jakoukoli cenu, většinu třeba jen jediného hlasu. Doufám, že si všichni pamatujeme projednávání Julínkovy i Hegerovy zdravotnické, nebo Drábkovy sociální reformy, ostudný postup koalice kolem tzv. církevních restitucí a další „lekce“ z demokracie. A teď najednou se z nich stali nejublíženější a nejobětavější bojovníci za politickou kulturu a nezbytnost širokého konsenzu a poctivé spolupráce u klíčových zákonů. Zajímavé ovšem bude, jak na to budou reagovat voliči. Zda jim to „spočítají“, nebo se opět jenom potvrdí známá zásada politického marketingu, že „volič miluje divadlo a nic si nepamatuje“.

Do horní komory budete kandidovat za KSČM. Tato strana má dlouhodobě příznivé preference. Čím to, že o komunisty je u lidí i přes negaci médií stále zájem? Máte vysvětlení?

Myslím, že řada lidí dříve nebo později přinejmenším částečně ocení, že politika v podání KSČM se přece jen více soustřeďuje na formulování a prosazování zájmů „prostých“ lidí a méně na to divadlo kolem. Zejména, když přijdou do let, kdy už mají i běžné starosti a začnou lépe chápat své vlastní zájmy. Lidé snad také stále více vnímají, že KSČM opravdově, nejen slovy, usiluje o vytvoření co nejširší platformy autentické levice za širší účasti ostatních levicových a demokratických politických subjektů. Důkazem je nakonec i to, že kandidátem do Senátu navrženým a podporovaným KSČM jsem v tomto volebním obvodu já – místopředseda Strany demokratického socialismu. A v neposlední řadě hraje jistě roli i to, že lidé si stále častěji všímají i toho, že neutuchající principiální antikomunismus slouží nakonec vždy spíše jako paraván, který má zpravidla zakrýt to, co se děje ve skutečnosti kolem nás, případně odvést pozornost od věcných diskuzí na taková témata.

Jak se vůbec vy, jako právník, díváte na kauzy, kvůli nimž v minulosti padla vláda Petra Nečase? Mám na mysli aféru Jany Nečasové – Nagyové, údajné uplácení tří poslanců ODS apod. Bylo už o nich řečeno v médiích sice hodně, ale co bylo kolem bývalého premiéra Petra Nečase a jeho nynější manželky Jany špatně, nebo spíše kdo tady udělal - podle vás - něco špatně?

Mám hrůzu z toho, jak rychle je ta doba zapomenuta. Myslím, že všechny ty kauzy, které zmiňujete, jsou jen ilustrací úpadku, do kterého se politika a vztah k veřejným záležitostem u nás dostaly. A nepomůže zřejmě analyzovat to čistě právně, nebo čistě psychologicky, nepomohl by asi ani Freud, byť zrovna tady by se asi nabízel. Podstatné je, že pojmy a priority jako veřejný zájem, veřejné statky a služby, nebo morálka byly postupně systematicky nahrazeny pojmy a prioritami jako zisk, osobní prospěch, podíl na využívání (zneužívání) moci a podobně. Prapůvod této změny tkví - jak já se domnívám - především v organizovaném rozkrádání veřejného majetku pod záminkou nevyhnutelnosti a blahodárnosti privatizace. Na to navázala postupná demontáž sociálního státu a posléze oslabování role státu jako takového. To zase údajně ve prospěch automatického fungování neviditelné, ale neomylné ruky trhu. Možná to pravda je, možná byly důležitější jiné faktory. Hlavní podle mne je, jestli se nás najde dost, kdo jsou ochotni se spojit a tomuto trendu se postavit. Jinak se budou objevovat stále noví Nečasové a Kalouskové a Drábkové a Nagyové a jim podobní.

Ani pražský magistrát ale nebyl od afér ušetřen. Jen namátkou - kauza Opencard, tunel Blanka – lze vůbec nyní jednoduše shrnout, kde si tyto kauzy stojí?

Říká se, že Praha je v politickém vývoji vždycky o krok napřed a potom ji následuje zbytek republiky. Doufám, že pro ty uplynulé čtyři roky, které mohu hodnotit z vlastní zkušenosti, to platit nebude. Nechci být příliš rezolutní, možná, že dříve to nebylo o mnoho lepší, ale právě končící volební období zastupitelstva hlavního města Prahy, které hodnotit mohu, jakoby potvrzovalo tvrzení, že demokratické instituce a pravidla nic nezmohou, řídí-li je antidemokraté. Zvláště, když se to projeví až po zvolení, protože předtím je nikdo neznal. I v pražském zastupitelstvu byla dlouhá léta dodržována alespoň určitá demokratická pravidla a určité zvyklosti. Zvyklostí bylo, že opozice měla přístup k informacím o činnosti městské rady a k jejímu jednání. Bylo zvykem, že opozice měla své zástupce v komisích rady i v orgánech městských společností důležitých pro život občanů, jako jsou dopravní podnik, Pražské služby, Kongresové centrum a další. Zvyklostí bylo, že většinu členů v kontrolním výboru zastupitelstva tvořili zastupitelé z opozičních klubů a také předseda byl volen z návrhů opozice, a tak bych mohl pokračovat. Zvyklostí prostě bylo, že i opozice mohla aspoň trošku „koukat pražské vládě pod prsty“. To už ale dávno není pravda.

Již v listopadu 2011, když přišla TOP 09 poprvé v Praze k moci, tehdy v koalici s ODS, tak hned zatočila s každým, kdo jí do té doby podle nich škodil, opozice - neopozice. Tedy nejen se zástupci KSČM nebo ČSSD, ale i se „zlobivými“ ódéesáky. Dozorčí rady byly „vyčištěny“, kontrolní výbor byl „reformován“ do podoby šest ku třem ve prospěch koalice, komunistům byl odepřen přístup k jednání rady a podobně. Prostě: jaképak koukání pod prsty? A tak to pokračovalo i po dalším „převratu“ vloni, jen s tím rozdílem, že to odnesl i „dříve hodný“ zbytek ODS, roli mouřenína převzala ČSSD a opozice, a vlastně celé zastupitelstvo začalo být vnímáno spíše jako obtížný hmyz. A aby toho nebylo málo, zkušení úředníci magistrátu začali být masově odvoláváni a propouštěni, aby jejich místa mohli obsadit „velezkušení“ mladí aktivisté z řad pražské TOPky.

Jsem přesvědčen, že právě skutečnost, že vedení města nemusí brát zřetel na žádný jiný názor než na ten svůj, otevřela dokořán dveře diletantismu a amatérismu, až určité pomatenosti a chaotičnosti, se kterou je dnes město - jak se zdá - řízeno. A projevovalo se to i v případě obou zmíněných afér a dalších kauz a v jejich řešení/neřešení. Všechno na poslední chvíli, pokud možno v tajnosti bez „obtěžování“ zastupitelstva a jeho volených orgánů. Přitom ale s větším ohledem na mediální přínos pro toho kterého z šéfů pražské TOPky než s ohledem na to, kolik to bude Prahu stát navíc.

O kolik peněz přišla Praha kvůli těmto kauzám? Dá se to vůbec spočítat?

Já se obávám, že jednak to bude skoro nemožné vyčíslit, neboť už asi nikdo neodhadne, kdy vlastně vznikly větší škody a kdo vlastně za ně nese větší odpovědnost. Jestli „bémovci“, „svobodovci“, nebo „hudečkovci“.

Poslední týdny všechny hodně znepokojuje dění na Ukrajině. Co si vy myslíte o roli Ruska v ukrajinské krizi?

To je sice otázka pro samostatný rozhovor, ale s rizikem zjednodušení se pokusím o vysvětlení. Myslím, že snaha zatlačit protivníka Rusko do kouta a oslabit konkurenta Evropskou unii, patří mezi priority neokonzervativní politiky, nebo chcete-li vidění světa, které ovládlo americkou vládní politiku nejpozději ve druhém volebním období prezidenta Clintona, což znamená druhé poloviny devadesátých let, a vládne jí dodnes bez přerušení. A to bez ohledu na to, jestli v Bílém domě sedí demokrat nebo republikán. Jsem přesvědčen, že směr, který nabrala původně spontánní ukrajinská krize na přelomu loňského a letošního roku, kdy se fakticky změnila na organizovaný protiruský převrat, byl veden snahou neokonzervativců pomstít se Rusku za jeho roli v Sýrii. V říjnu 2013 se totiž Rusko politicky a zřejmě i vojensky postavilo proti tomu, aby byl v Sýrii pod záminkou použití chemických zbraní Asadovým režimem použit v Sýrii tzv. libyjský scénář. A je otázkou, jestli v takové situaci, která pak na Ukrajině nastala, mohlo vůbec ruské vedení reagovat jinak, než reagovalo. Stručně a zjednodušeně řečeno – na Ukrajině si USA vyřizují účty s Ruskem, ovšem vydělají na tom jen USA (trochu možná Čína) a doplatí na to celá Evropa. Celé to totiž zaplatí Evropská unie a částečně Rusko a jediní, jejichž zájmy nikoho nezajímají, jsou prostí Ukrajinci.

Jak se podle vás bude konflikt na Ukrajině vyvíjet? Myslíte si, že hrozí ještě větší ozbrojené konflikty, případně, že celá krize skončí válkou?

Myslím, že nás čeká ještě dlouhý, nákladný a hlavně krajně nebezpečný a riskantní vývoj. Jenom pevně věřím, že nebudou úspěšné opakující se pokusy zatáhnout Rusko do této krize přímo a vojensky otevřeně. Přitom si myslím, že zájem na tom nemají jen některé síly v USA a část současného kyjevského vedení, ale že by si to přáli i někteří protivládní povstalci. Zdá se ale, že ruské politické vedení má „své“ vojáky a tajné služby daleko více pod kontrolou nežli Washington, takže jsem spíše optimista.

Celá krize ale může mít i pozitivní vyústění. Až - doufejme - opadnou emoce a situace se uklidní, tak si klíčoví hráči v EU uvědomí, že zájmy Evropské unie a zájmy USA pod vedením neokonzervativců nejsou ani zdaleka totožné, že se přestanou chovat jako rukojmí americké politiky a začnou více hájit vlastní zájmy. Ve Washingtonu snad pochopí, že monopolární svět posledního dvacetiletí, kdy USA byly jedinou mocností, která určovala, co se smí a co se nesmí, a kdy americká armáda fungovala jako globální pořádkový sbor, že tento svět už skončil a je pryč. Potom si třeba všichni ti „architekti“ světového řádu - ať už sedí ve Washingtonu, v Moskvě, v Bruselu, v Pekingu, nebo bůhvíkde ještě - uvědomí, že nejbezpečnější pro všechny (i když mnohem pracnější) by bylo začít budovat multipolární systém mezinárodní bezpečnosti, který bude brát ohled na zájmy nejen těch nejsilnějších. A je jedno, jestli je jeden, dva, nebo čtyři.