Přepisování dějin. Vinu za osvětimské plynové komory žádné usnesení Evropského parlamentu nesejme, vzkazuje režisér Jiří Svoboda

03.07.2020 9:04

HISTORIE- UČITELKA ŽIVOTA Snaha revidovat výsledky druhé světové války a vinu za její rozpoutání je podle filmového režiséra Jiřího Svobody, autora mnoha historických opusů, pokusem vnuků a pravnuků nacistických zločinců přenést část spoluviny na ostatní. Můžeme to sledovat jak v příběhu „udavačky z Lidic“, tak například v pokusech Evropského parlamentu vykládat historii nejrůznějšími usneseními velmi sporného obsahu. A nakonec též stálým omíláním excesů transferu německé menšiny, který přitom podle Svobody byl v kontextu doby celkem „měkkým“ řešením.

Přepisování dějin. Vinu za osvětimské plynové komory žádné usnesení Evropského parlamentu nesejme, vzkazuje režisér Jiří Svoboda
Foto: Archiv PLTV
Popisek: Jiří Svoboda v pořadu Horké téma
reklama

Anketa

Chtěli byste, aby se EU změnila ve federaci států?

5%
95%
hlasovalo: 12838 lidí

O česko-německých vztazích se dnes často říká, že jsou nejlepší v historii. Co ale znamená to „nejlepší“? Znamená to, že jsou kvalitativně odlišné, tedy „lepší“, od minulosti? Nebo to znamená naopak to, že jsou stejné jako v celé historii, jen na nejvyšší úrovni spolupráce?

Chcete po mně příliš – nejsem historik. Naše vztahy s Německem umím posuzovat v horizontu sotva jeden a půl století. Název „Německo“ lze legitimně užívat až od roku 1871, kdy díky úpadku Svaté říše římské došlo k postupnému sjednocení drobných knížectví, následně protestantského severu a katolického jihu a vyhlášení Německého císařství pod vedením militaristického Pruska. Z velké míry se o to zasloužila rychlá modernizace hospodářských poměrů (ve srovnání se staromilským Rakouskem) a osobně pruský kancléř Bismarck.

Němci přišli na území Čech a Moravy „jako emigranti a kolonisté“ (T. G. Masaryk v Poselství o státoprávním uspořádání v prosinci 1918) na pozvání českých panovníků, aby kultivovali některé horské pohraniční oblasti. Do 19. století, kdy se začala formovat nacionalistická hnutí, bylo soužití příslušníků obou národů v zásadě bezproblémové. V rámci Rakouska-Uherska se postupně vyostřoval spor o „jazykový zákon“ (Badeniho jazyková nařízení), který byl výrazem mytologického pojetí národa G. Herdera, přerůstajícího později v nesnášenlivý rasismus (R. W. Daréé: Krev a půda).

Zdrcující porážka nacistického Německa a obnažení spáchaných zrůdností přirozeně podlomily německé národní sebevědomí.

Z necelého jeden a půl století nevyvázlo bez hlubokých šrámů ani naše národní sebevědomí. Hrdost na statečnost a úspěchy legionářů v Rusku, obdobně pak českých vojáků u Tobruku, letců RAF v Anglii či Svobodových jednotek v SSSR, byla od samého počátku relativizována, po roce 1948 pak dokonce kriminalizována. Mnichov, Protektorát a sovětská okupace v srpnu 1968 českému národnímu sebevědomí rozhodně nepřispěly.

Něco z temných skvrn ve vztazích (nejen česko-německých) však v podvědomí přetrvává – Muzeum šoa v Jeruzalémě, Osvětim, Dachau, Terezín, 82 lidických dětí, zplynovaných v nákladních autech, mnoho dalších památníků a dobové dokumentární filmy. To je svěrací kazajka historie Německa a vnukům a pravnukům nacistických zločinců i potomkům většiny adorujícího a mlčícího národa je po těch desetiletích pochopitelně těsná. Německo je přitom prosperující stát, dominující Evropě.

Existují dvě východiska – při zachování paměti zahrnout dělicí tektonickou trhlinu (atavistický exces) 75 léty bezúhonnosti nebo se snažit historickou paměť zředit přenášením spoluviny na ostatní.

V současnosti se zdá, že je s pomocí dalších politických reprezentací zvolena druhá možnost.

Antisemitismus byl vlastní i spolupracujícímu režimu ve Vichy. Antisemitismus byl vlastní i české Národní obci fašistické (Gajda), Vlajce (Jan Rys Rozsévač). Byť šlo v českých poměrech o marginality (0,9 % ve volbách), při patřičném zdůraznění je relativizován Terezín, potlačena váha 340 tisíc českých obětí.

Ve slovníku se usídlil (patrně z neznalosti angličtiny) termín „vyhnání“ pro poválečný „odsun“ (transfer – Postupimská konference představitelů vítězných mocností v létě 1945 tak definovala poválečné urovnání i v Polsku a řadě dalších zemí). Je nepochybné, že v rámci tzv. „divokého odsunu“ docházelo k brutálnímu násilí. Před závorku však musíme vždy vytknout, že tomu předcházelo vylepování dlouhých seznamů vyvražděných českých rodin. Vypálené vesnice. Návrat vězňů z lágrů, kteří měli 30, 40 kg a mnohdy je zprvu nepoznávali ani nejbližší příbuzní (svědectví bratra mého dědečka Dr. Ing. Leopolda Procházky). Při striktním hodnocení chování německého obyvatelstva v českém pohraničí (1 249 000 hlasů stoupenců iredentizmu SdP „Heim ins Reich“) šlo o vlastizradu v době válečného ohrožení. Transfer byl při takovém úhlu pohledu měkkým řešením.

K revizionistickým tendencím můžeme přičíst skandální Usnesení Evropského parlamentu k 80. výročí začátku druhé světové války. Ani drobná zmínka o „Paktu Pilsudski-Hitler“ z roku 1934 včetně jeho tajných dodatků vojenské povahy. Ani slovo o významu „Mnichovské dohody“ pro pocit Hitlera o beztrestnosti další expanze (viz svědectví W. F. Canarise; H. Ostera).

Volba druhé možnosti (přepisování dějin) ovšem znovu otevřela hnisající kavernu, která se po desetiletí zdála být sterilizována. Vinu za Osvětimské plynové komory a pece, Sobibor, Treblinku a desítky dalších vyhlazovacích táborů žádné nesmyslné usnesení Evropského parlamentu nesejme.

Z tohoto historického rámce a zásadních geopolitických zlomů, u nichž jsme byli povětšinou pasivními diváky, vyplývá i charakter současných česko-německých vztahů. Jsou bezesporu kvalitativně odlišné, protože kvalitativně odlišné jsou geopolitické vztahy a poměry. A také čas. V podstatě ani na jedné straně hranic nežijí už přímí pamětníci. Na vrcholu hodnot Maslowovy pyramidy se usídlil konzum a „růst růstu“. Německo je hospodářským motorem Evropy a má rozhodující hlas v rámci evropských politických procesů (zde je, podle mého názoru, jedna z příčin brexitu).

Jak moc věrohodná je podle vás paralela, kterou dnes někteří šíří, přirovnávající současné ekonomické vztahy SRN a ČR (kdy česká ekonomika stojí na dodávkách a subdodávkách velkému západnímu sousedovi a na západním, často německém, vlastnickém kapitálu) k poddání svatého Václava císaři Jindřichovi a ikonickým „stádům volů a hřivnám stříbra“, odváděným do říše?

V historii se nic neopakuje v identické podobě. Rozdíl v ekonomické síle a technologické vyspělosti Německa a Československa v roce 1990 byl díky našemu guberniálnímu podřízení SSSR po roce 1948 a zejména po roce 1968 astronomický. Pro ekonomickou tranzici nebyly vnitřní zdroje – pro přechod na sofistikované výroby nebyl domácí kapitál, ani know-how. V. Klaus se pokoušel o tzv. „českou cestu“, která však měla za následek stomiliardový dluh „bankovního socialismu“ a vznik investičních fondů, které byly živnou půdou pro vrstvu mafiánů a zlodějů.

Nejen Německo pojalo proces tranzice tzv. východních zemí jako vhodnou příležitost pro řešení odbytové krize a expanzi kapitálu do zemí s levnou pracovní silou. U nás, díky přirozené inteligenci populace a tradici první republiky, schopnou poměrně rychlé adaptace na kvalifikované výroby. Sen o rychlém vyrovnání ekonomických a sociálních poměrů s vyspělými zeměmi, však sníme dodnes.

Kvůli zachování sociálního smíru a zaměstnanosti používaly polistopadové vlády „investiční pobídky“ a absenci zákonů, které by omezovaly odliv daní do daňových rájů a masivní odsávání kapitálu v podobě dividend do zahraničí, aniž by existovaly nějaké dohody o povinných reinvesticích.

Je z historického pohledu pro český národ výhodou, že má vlastní stát, nebo by mu bylo lépe v nějakém širším středoevropském uskupení, jako byla Rakousko-uherská monarchie? František Palacký ji bral jako naši ochranu před Ruskem a Německem, resp. Pruskem, hodilo by se nám něco takového i dnes?

V Rakousko-Uherské monarchii jsme byli v nerovném postavení. Koncept ochrany před Vilémovským Německem, o kterém mluvíte, zastával i K. Kramář. Posléze si však byl stále více vědom postupující germanizace, které Vídeň nekladla výrazný odpor. Z původní mnohonárodní unie se stával v podstatě unitární stát (císař František Josef se navzdory slibům nikdy nenechal korunovat českým králem).

V meziválečném období se prezident E. Beneš marně snažil vytvořit vojensko-politické soustátí Československo-Rumunsko-Jugoslávie (Malá dohoda). Zároveň vyvíjel velkou snahu, aby se k soustátí přidala Francie. Polsko se svými nároky na Těšínsko nebylo z české strany akceptovatelné. Projekt byl předem odsouzen k neúspěchu díky ekonomické a hospodářské nekompatibilitě.

Problémy vidíme dodnes v labilitě Visegrádské čtyřky. Každá z těchto zemí má trochu odlišné ambice i pojetí vnitřních i mezinárodních vztahů. Zvláštní pozici zaujalo Polsko velice úzkou vojenskou vazbou na USA. Hornatý hraniční terén Slovenska směrem na východ není samozřejmě srovnatelný s polskou rovinou (to popsal explicitně Zb. Brzezinski). Když se však jednalo o americkém radaru v Brdech, napsal jsem kontroverzi vzbuzující článek na svém blogu. Česko, ono srdce Evropy, je historickým pokušením z východu i západu. Americká vojenská přítomnost by byla pro tato pokušení účinnou překážkou. A nejedná se dnes jen o Rusko a Německo. Ve hře je i dirigistický Brusel, jehož moc vůči suverenitě Polska, díky jeho vztahům s USA, má limity, kterých si nelze nevšimnout. Píšu to bez ohledu na to, že tím vyvolám animozity zleva i zprava.

Český mír: Dokument o americkém radaru v ČR

Ze strany našeho západního souseda známe i výraz konečné řešení české otázky, což byl pojem pro germanizaci českomoravského prostoru. Jak ale někteří upozorňují, plán poněmčení českomoravského prostoru neměl být realizován ze dne na den. Dokonce i Adolf Hitler odhadoval proces poněmčení na 300 let, Češi měli být asimilováni nenápadně a nenásilně. Nehrozí nám, že nyní tento proces nenápadné asimilace v jiných kulisách a nevědomě stejně absolvujeme?

Území protektorátu mělo být, podle představ nacistů, postupně osídlováno cestou podpory zde dosud žijících Němců a přerozdělením české půdy (koncepce Blut und Boden byla jedním z klíčových pilířů nacistické expanzní ideologie). Nejprve došlo k zabavení židovské půdy a osídlování pokračovalo zabavováním katolické půdy a státních lesů.

R. Heydrich byl v otázce možného poněmčení systematický – nařídil provedení tzv. rasových testů pod záminkou prověření zdravotní kondice mládeže. V závěrečné zprávě bylo téměř 50 % české populace označeno jako příslušející k nordické rase. V možném poněmčení podstatné části českého obyvatelstva viděli nacisté možnost stabilizace v centru evropského německého prostoru. Rasově „závadná“ a protiněmecky orientovaná část obyvatel měla být přesídlena na území u Baltu (Heydrich v nástupním projevu v Černínském paláci k soukmenovcům).

Jak už jsem řekl, historie se neopakuje. Základním trendem současnosti je globalizace a dominance anglického jazyka. Globalizace má za cíl denacionalizaci, zánik národních států včetně Německa. „Osídlovací politika“ má v Evropě očividně jiné parametry, o čemž svědčí i výčet nositelů Evropské ceny Coudenhove-Kalergi, autora eugenického návrhu na Novou Evropu (1925), tvořenou jediným rasově nově vytvořeným národem (nositelé ceny: Merkelová, Junker, van Rompuy). „Mnohost národů bude nahrazena budoucí euroasijsko-negroidní rasou, velmi podobnou starým Egypťanům…“ (Kalergi: Praktický idealismus).

Barbara Coudenhove- Kalegri: Doma je všude. Doporučuje Erik Tabery

Všechny podobné otázky jsou ale stejně anachronické. Žijeme v perspektivě „newspeaku“. Vztahy mezi označujícím (slovy) a označovaným (předmětem označení) jsou zpřetrhány ideou „politické korektnosti“. Slova jako „černoch“ nebo „tatínek“ se ze slovníku pozvolna sunou do trestního práva. Po jedné ulici jde demonstrace „MeToo“, po druhé „Pride parade“(LGBTQ). Vyznáváte „Black Lives Matter“ nebo „White Lives Matter“? Má být Greta Thunbergová prohlášena za svatou? Uznáváte, že krávy mají být vyhubeny, protože produkují množství metanu měnícího klima více než auta?

Proměna česko-německých vztahů je provázena likvidací a relativizací památek vzájemné problematické minulosti. Naposledy se to stalo v souvislosti s kauzou „udavačky z Lidic“, kdy mladý germanista a historik Vojtěch Kyncl začal naznačovat, že lidé z Lidic sami ochotně kolaborovali s německými úřady a Lidice vykresloval především jako komunistický symbol. Vy jste se jako tvůrce podílel na filmu o Lidicích, co si o této interpretaci myslíte?

Spolupracoval jsem několik měsíců na scénáři se Zd. Mahlerem. Moje představa filmu o lidické tragédii byla ale poněkud jiná. Mne zajímala především postava lidického faráře Josefa Štemberka, který je v kataklyzmatickém obrazu civilizačního zmaru hodnot humanismu symbolem naděje. Události mytologických rozměrů se nedají relativizovat. Obraz osvětimských plynových komor a spalovacích pecí se také nedá umenšit individuálním selháním jednoho vězně. I kdyby k němu došlo. Je to katastrofa dokazující, že civilizace není tak stabilní, jak se domnívali osvícenci.

Od devatenáctého století se také v české veřejné debatě rozvíjí myšlenka panslavismu, tedy jakési slovanské vzájemnosti pod vedením Ruska. Co si myslíte o tomto ideálu a o tom, jak se od devatenáctého století vyvíjel?

Panslavismus byl stejným produktem nacionalismu, jako pangermanismus. Souvisel s ideou národních států a jejich příbuzností jazykovou a obecně kulturní. Z hlediska vztahu k Rusku byl však z větší míry tendencí jednosměrnou. Menší slovanské národy hledaly v politické rovině ochranu mocné říše. Ze strany Ruska byla panslavistická myšlenka přijímána podstatně chladněji. Příkladem může být vztah k Polákům, o jejichž slovanských kořenech nelze pochybovat.

V roce 1848 se v Praze uskutečnil Slovanský sjezd, na který navázal Sjezd v roce 1908 za aktivní účasti K. Kramáře nebo pozdějšího starosty Svazu slovanského sokolstva J. Scheinera. Na rozdíl od prvního předsedy Československé vlády K. Kramáře, který prosazoval představu společného státu slovanských národů v čele s ruským carem a ruštinou jako úředním jazykem, někteří představitelé panslavismu, jako např. K. H. Borovský, po návštěvě Ruska myšlenku integrace opustili a stali se představiteli austroslavismu. Uvědomili si, že civilizační a kulturní rozdíl, který se promítá do psychologie a mentality, převažuje nad sjednocujícími znaky.

Na orientaci Československého státu po roce 1918 měla rozhodující vliv prozápadní pozice TGM, E. Beneše, R. Štefánika či A. Rašína.

Velkým milníkem pro naše vztahy byl konec druhé světové války a role SSSR. Před rokem napsal expremiér Mirek Topolánek na sociálních sítích: „V květnu 1945 osvobodila většinu naší země Rudá armáda. Osvobození byl ale jen náš subjektivní pocit. Stalin neosvobozoval, Stalin dobýval a dobývaná území držel. Na svobodu jsme čekali dalších 44 let". Co to bylo podle vás: osvobození nebo dobytí?

Řekneme-li, že nešlo o „osvobození“, pak nám zřejmě vyhovoval Protektorát Böhmen und Mähren, Terezín, 340 tisíc zavražděných Čechů. Ale tak to pan Topolánek jistě nemyslel. Svět si po porážce nacistického Německa rozdělily dohodou vítězné mocnosti na sféry vlivu. Zásluhu a nezměrné oběti armády SSSR při zničení šílenství nacismu nelze zpochybnit. Povaha importovaného stalinského teroru, mučení a zločinů 50. let samozřejmě hodnotu této zásluhy relativizují. SSSR vnímal země, spadající do jeho sféry vlivu, jako gubernie.

Na tom nic nemění, že se po válce v Iráku Američané nechovali o nic lépe. Stačí připomenout věznici Abú Ghrajb či legalizaci „ profesionální vyšetřovací techniky“  (eufemismus pro waterboarding), administrativou G. W. Bushe.

Následující 50. léta jsou dnes řazena k nejčernějším obdobím v našich dějinách. Z pohledu umělce, který se věnoval oběma obdobím – bylo podle vás pokoření našeho národa v padesátých letech srovnatelné s tím, jakého se na nás dopustilo nacistické Německo?

Nacisté uplatňovali teror vůči disentním skupinám obyvatel zjevně, neskrývali ho. SSSR úlohu svých „poradců“ při režii politických procesů nezveřejňoval. Justiční zločiny a policejní teror nechával na domácích. Soud nad skupinou dr. M. Horákové obdržel údajně téměř 6500 rezolucí, podepsaných stovkami občanů, žádajících pro souzené trest smrti. Nacisté žádné rezoluce nepožadovali. Seznam popravených vylepovali na sloupech a své autorství nepopírali.

Vztah k Němcům byl historicky negativní. Vztah k Rusům byl ovlivněn myšlenkami slovanské vzájemnosti, pocitem zrady západních spojenců v Mnichově a úlohou Rudé armády při porážce nacismu.

Pokoření bylo samozřejmě nesrovnatelné kvantitativně. Počty popravených a umučených byly v německém podání podstatně vyšší. V 50. letech nebyly vypálené žádné vesnice a děti nebyly zavražděné výfukovými plyny.

Je správné nahlížet na nynější Ruskou federaci stále optikou SSSR a ovlivňovat i po padesáti letech svůj pohled srpnem 1968 a vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa? Skutečně tato událost ovlivnila vzájemné vztahy takto fatálně?

21. srpen 1968 je součástí živé historické paměti lidí narozených zhruba před rokem 1960. Že se pro většinu z nich nestala ruština oblíbenou řečí, je pochopitelné. Po roce 1945 se slovo Němec psalo s malým „n“ a německým ženám se říkalo „němkyně“ (zadáte-li to slovo do googlu, objeví se obrázky krysy nebo potkana), byť K. Gottwald říkal: „Není Němec jako Němec“.

Fatální jsou širší zkušenosti s iracionalitou Východu:

V roce 1944 navrhoval G. Husák přičlenění Slovenska k SSSR. Po únoru 1948 byl předsedou Sboru pověřenců (fakticky předsedou slovenské vlády). V roce 1954 byl odsouzen na doživotí za velezradu, sabotáž a vyzvědačství. Přípravu procesu řídili sovětští poradci (Jesikov, Bezčasnov). Když byli v srpnu 1968 představitelé KSČ a vlády zavlečeni do SSSR, odjel Husák s gen. Svobodou do Moskvy a přesvědčil Brežněva, že je pravým mužem, který v dubnu 1969 nahradí v čele KSČ Dubčeka. To je jeden z obrazů vztahové iracionality.

Když v dubnu 1987 přijel Gorbačov do Prahy, existovalo velké očekávání, že do projevu zahrne omluvu za přepadení Československa. Ať už byly jeho důvody jakékoli, omluva nepřišla. Údajně chránil vedoucí představitele KSČ, kteří byli do posrpnové politiky namočení. O dva a půl roku později jim bez zaváhání na Maltě potrhl židli.

Lze Rusy po těchto zkušenostech vnímat jako vypočitatelné a spolehlivé partnery?

Je důvod bát se dnešního Ruska?

Domnívám se, že není. Vojenská převaha USA je obrovská. USA vydává na zbrojení 726 mld. USD, Velká Británie 56 mld. USD, Francie 53 mld. USD. Rusko zaujímá až osmé místo – 48 mld. USD (údaje jsou za rok 2019). Rusko bylo decimováno válkou v Afghánistánu, následně perestrojkou a pak ještě vládou tančícího opilce Jelcina, který za osm let zavedl korupční systém nebývalého rozsahu. Že tyto živelní pohromy vůbec přežilo, aniž se rozpadlo, svědčí o vitálních kořenech národa.

Členství v EU a NATO, považovaných společně za jakýsi metafyzický „Západ“, je některými dnes popisováno jako historicky nejjistější a nejbezpečnější garance českých národních zájmů. Souhlasíte s tím? A je podle vás tato pozice ČR definitivní nebo se v budoucnu zase může změnit?

Změnit by se podle mého mínění měly vnitřní vztahy v EU. Řada kompetencí by se měla podle zásad subsidiarity vrátit na úroveň národních parlamentů a vlád. V současné době ohrožuje EU nejvíce ekonomická situace eurozóny. Veřejný dluh řady zemí vztažený k HDP nesplatitelně přesahuje limit (Řecko, Itálie, Portugalsko).

Zárukou nejen naší, ale i světové bezpečnosti (a tedy i národních zájmů) je od II. sv. války tzv. „vzájemné zaručené zničení“ (MAD) atomových mocností (aplikace Nashovy rovnováhy v teorii her). Myslím, že ani v současnosti jiná záruka není.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jakub Vosáhlo
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Blanka Matragi z Bejrútu pro PL: Tlaková vlna nám vmetla stěnu rovnou do ateliéru. A že byly slyšet bombardéry před výbuchem...

0:01 Blanka Matragi z Bejrútu pro PL: Tlaková vlna nám vmetla stěnu rovnou do ateliéru. A že byly slyšet bombardéry před výbuchem...

PŮLNOČNÍ ROZHOVOR „Solidarita lidí je obrovská. Dárci krve stojí fronty,“ popisuje přímo z Bejrútu s…