Paní Marino, jak jste se dostala do České republiky?

Před deseti lety jsem přijela za maminkou, která pracovala v Praze v restauraci. Tehdy jsem měla pětileté dítě, maminka mi chyběla, proto jsem se rozhodla přijet za ní. První práci jsme získala ve stejné restauraci, kde pracovala ona. Měli s ní dobrou zkušenost, proto mě zaměstnali. Maminka měla složitější začátky, protože tu nikoho neznala a tak dlouhou dobu přežívala. Já začínala úklidem. Myla jsem nádobí, záchody, cokoliv, chtěla jsem prostě práci. Nemluvila jsem česky, proto jsem neměla na výběr. Vždycky jsem si ale přála pracovat v kosmetickém salonu.

Udělala jsem si proto později kurz na modeláž nehtů, manikúru a pedikúru. Myslela jsem si, že když budu mít vzdělání v oboru, bude snadné najít práci. Jenže salony přijímaly pouze na živnostenský list, nechtěli zaměstnance. Ale abych získala živnostenský list, potřebovala jsem praxi nebo ručitele. Jenže ručiteli musíte zaplatit 12 tisíc. Vypadalo to beznadějně. Nakonec se na mě usmálo štěstí a po několika měsících jsem narazila na výborný salon, který mi dal příležitost.

Získala jsem spoustu klientů a úspěšně jsem podnikala sedm let. Před třemi lety přišla krize a Vietnamci. Kvůli nim jsem přišla o velkou část klientů. Zákazníci chtěli šetřit. Dávali přednost nízké ceně před kvalitou a zdravím. V současné době se ale stále věnuji nehtovému designu a mám svoji stálou klientelu.