Kdybychom vzali politické vztahy ve světě jako fotbalové mistrovství světa, kdo má největší šance na příští vítězství, dejme tomu světové vůdcovství?
Na fotbalovou otázku fotbalová odpověď. Byl jsem mezinárodním fotbalovým rozhodčím, který nikoho nemá preferovat. Přál bych si tedy, aby přežila demokracie, která ale, zdá se, tahá za čím dál tím kratší konec. V tomto zvláštním světě ztrácejícím sebekontrolu a sebereflexi asi už ani nemůže být vítězů, snad jen o něco méně poražených. Evropa však jistě v tomto souboji nezastává roli favorita. I slabší ale může někdy, za optimálních podmínek, zvítězit.
Jaké očekáváte výsledky možného sbližování se Ruska s USA?
Posílení korporativismu.
Nemyslíte si, že bude tento rok, s ohledem na zvýšený počet teroristických útoků, v Evropě hodně horko?
Žijeme ve zvláštní době, říkáme jí mír, ale je to v podstatě válka. Pomalu eskalující, ale již dlouhotrvající. Válka je to jiná, než jsme byli zvyklí v minulých stoletích. Je to válka informační s novým vojskem trollů a internetových dezinformátorů, válka ekonomická, zaměřená na konzumní společnost vyznačující se střetem kultur, nástupem anarchie, která jaksi nenásilně substituuje demokracii, či autokracie se značnou a vzrůstající mírou sobeckosti.
Individuální terorismus či terorismus malých skupin je jenom jedním z projevů této války, možná realizován přes individua, která se více či méně zhlédla v hérostratovských činech ve jménu víry. Možná menší medializace jejich činů by mohla částečně pomoci. To ale nelze v dnešní společnosti očekávat. Nemyslím si proto, že počet teroristických útoků poklesne. Nemyslím si ale ani, že teroristické útoky nebudou zneužity k dalším akcím omezujícím demokracii. Bohužel.
Od koho bychom si, co se týče terorismu, měli nechat v první řadě poradit?
Poradit bychom si měli především sami. Moudrost, zkušenost, chladné uvažování a kritický nadhled s demokratickým způsobem myšlení jsou dle mého to nejlepší, co máme k dispozici. Potřebujeme pro to kvalitně vzdělanou společnost.
Psali jsme:
Už skoro za rok budeme volit nového prezidenta. Máte nějakého favorita, a jak hodnotíte prezidenta Miloše Zemana? Zaslouží si žlutou anebo opravdu červenou kartu?
Favorita zatím nemám, karty už několik let nedávám. Mimochodem, karty byly zavedeny proto, že fotbalisté rozhodčím na světových kolbištích jazykově nerozuměli. My v Česku snad ale mluvíme jedním jazykem, tak proto je nepotřebuji. Snad mi rozumíte...
K prezidentům první republiky mám velkou úctu, jako ji měla naprostá většina příslušníků našich národů. V období komunismu ale úcta k prezidentovi poklesla na velmi nízkou úroveň, což je nepochybně chyba a jeden z negativních odkazů poúnorového období. Je s tím přirozeně spojena i klesající úcta k přirozeným autoritám, což je klíčový problém dnešní české společnosti. Po jisté euforii a dočasné změně tendence po sametové revoluci se vracíme k poválečným tendencím, tedy vynucování autority k prezidentskému úřadu. To nepokládám za dobré znamení.
Nestojíme na prahu nějakých velkých až globálních změn?
Ano, obávám se, že tančíme na potápějícím se Titaniku nejen demokracie, ale i životního prostředí. Velmi se obávám o budoucnost lidstva již ve dvaadvacátém století.
Podepsal jste se pod výzvu Vědci proti strachu a lhostejnosti. Jak vnímáte v tomto ohledu současnou Evropu?
Současná Evropa je zvláštní směsicí odpovědnosti a zodpovědnosti s plýtváním a netolerancí, závisti a soucitu, sobeckosti a empatie, mladých a zažitých demokracií. Obávám se, že bezbřeze konzumní společnost ale stále více převažuje svým vlivem. Žádná ojedinělá výzva Evropu nezmění, což však neznamená, že bychom měli být pasivní, byť s malou šancí na celkový úspěch.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
