Při nedávném úmrtí českého multimiliardáře napadá člověka otázka, zdá máme dost filantropů a mecenášů, zda některé podnikatelské aktivity, například půjčky, které se blíží lichvě, nejsou pak „vykupovány“ dobrými činy... a jak vlastně nahlédnout do života lidí, kteří patří k nejbohatším na planetě a žijí v určité bublině?
Po „třiceti slavných letech“, jak ve Francii nazývají údobí impozantního hospodářského vzestupu po druhé světové válce, kdy se zrodila silná a prosperující střední třída a kdy se zdálo, že liberální tržní ekonomika dokáže vymýtit chudobu, se vrátila „sociální otázka“.
A to nikoliv v odlehlých koutech planety, v Bangladéši či v Etiopii, kam jsme se směsicí soucitu, blahosklonnosti a dojímáním se nad vlastní štědrostí posílali potravinovou pomoc či obnošené šatstvo, ale přímo v metropolích Západu. Západní svět jako celek chudne. Rozsáhlé vrstvy obyvatelstva pociťují nouzi, nejistotu a absenci perspektivy, které se v 70. či 80. letech minulého století, během zlaté éry sociálního státu, zdály nemyslitelné.
Zároveň se vytváří úzká privilegovaná kasta extrémně zámožných jedinců, která na sebe strhává stále větší podíl společenského bohatství a která žije ve své prostorově a mentálně izolované realitě. Genetické šlechtění z ní v blízké budoucnosti může učinit prakticky odlišný biologicky a kognitivně nadřazený lidský druh. Benjamin Disraeli napsal ve 40. letech 19. století, že existují pouze dva národy – chudí a bohatí – mezi nimiž se rozevírá hluboká emocionální propast naplněná nedůvěrou, nenávistí a potenciálním násilím.
Tehdejší společnost dovolila, aby se sociální otázky zmocnila různá radikální a utopická ideologická hnutí, která vyústila do bolševismu nebo fašismu. Výsledkem byly revoluce, občanské války a obrovské lidské a materiální ztráty a strádání. Chceme-li se vyvarovat podobnému neblahému vývoji, jenž se dnes bohužel jeví jako velmi pravděpodobný, musí se ustavit konzervativní lidové hnutí, které nebude poskytovat alibi egoismu a nenasytnosti, ale vyjde vstříc přirozené lidské touze po solidaritě a sounáležitosti.
Vzhledem ke covidu, ke krachujícím malým a středním podnikatelům, a naopak k větším ziskům těch nejbohatších... rozvírají se i u nás čím dál rychleji ekonomické a sociální nůžky? Je na to naše společnost připravena?
Společnost na něco podobného nesmí být připravena, ale naopak se musí vůči takovému údělu vzbouřit a aktivně se mu postavit. Neúspěch a úpadek jsou v lidském životě a dějinách národů častější, než bychom si přáli.
Zároveň nám ale přinášejí řadu příkladů, z nichž můžeme čerpat ponaučení a varování. Viděli jsme, jak mylná hospodářská politika poškodila kdysi blahobytnou Argentinu nebo Uruguay, jak chaotické etnické a náboženské míšení, které nebylo zaštítěno pevnými národními institucemi, zničilo kvetoucí Libanon nebo jak úpadek vzdělání, šíření zavádějícího ideologického jazyka a neschopnost produkovat skutečné elity uvrhlo mnohé západoevropské státy do vleklé stagnace.
Nemůžeme se proto vymlouvat na to, že bychom nevěděli, jaké další kroky máme při budování úspěšné, prosperující a svobodné společnosti uskutečnit. Záleží pouze na politické vůli a na kompetentním a důvěryhodném vedení.
Evropská unie má problém s očkováním, ale nadšeně se věnuje uprchlíkům, dieselovým motorům, genderismu, omezování zemědělství, v poslední době dokonce hovoří o tom, že by se již neměly stavět rodinné domky... Je to pokračující odtržení od reality, nebo poslední fáze existence EU, tohoto nesourodého slepence?
Evropská unie je disfunkční, rigidní a kontraproduktivní organizace, pro jejíž další trvání není žádný opravdu racionální argument. Problém s očkováním proti covidu a čím dál absurdnější ekonomické a ideologické návrhy o tom přinášejí stále nové doklady. Evropská unie ničí kreativitu, výkonnost a svobodu evropských národů, které by se měly v zájmu svého přežití v čím dál náročnějším a tvrdším světě domluvit na přínosnější a užitečnější formě spolupráce. Pouze bezohlední kariéristé mohou hájit její další existenci.
Bohužel, jak ukázali například Arnold Toynbee nebo Oswald Spengler, mnohé civilizace, z nichž už vyprchal veškerý život a energie, přežívají staletí či tisíciletí jako prázdné skořápky a neužitečné pomníky své zašlé velikosti. Jsem přesvědčen, že Evropa si nezaslouží podobný osud. Naše diplomacie by měla neprodleně jednat s ostatními evropskými státy o politickém řešení slepé cesty, v níž se náš kontinent ocitl.
Je možné, že odchod kancléřky Angely Merkelové po parlamentních volbách přesune těžiště politického rozhodování v Německu na úroveň spolkových zemí. Toto „rozvolnění“ Německa a rehabilitace stavu před rokem 1871 by mohly otevřít nové politické možnosti a příležitosti.
Psali jsme:
Piráti by prý rádi zaujali i starší občany, důchodce nevyjímaje. Je to reálné?
Nemyslím si to. Úspěch Pirátů je paradoxně dokladem toho, do jaké míry se vnitropolitický vývoj v České republice sladil s politickými trendy v západní Evropě, pro něž je příznačný nástup iracionálních a aktivistických ideologických hnutí. Vláda Pirátů by bezpochyby zhoršila atmosféru ve společnosti, prohloubila by hospodářskou stagnaci a znemožnila by hledání nosných vizí dalšího rozvoje naší země.
Na druhé straně, Piráti jsou pouhým odleskem či přímo parodií velkých radikálních hnutí minulosti. Postrádají vitalitu, odvahu a brutalitu skutečných revolucionářů. Jsou produktem znuděné blahobytné postmoderní společnosti, nikoliv tvrdého sociálního darwinismu slumů a ulice. Nebudou za své ideály umírat na barikádách. Jejich sociální základna daná neziskovými organizacemi se bude v důsledku úbytku finančních prostředků zužovat. Ve stále výraznější míře se stanou rukojmím nadnárodních korporací, které si z nich dělají nástroj relativizace tradičních vazeb ve společnosti v zájmu jejího snadnějšího ovládnutí a vytěžení.
Starší generaci Piráti příliš neosloví, protože se zcela míjejí s jejím mentálním a hodnotovým světem. Mladší generaci budou naopak postupně ztrácet, protože dospívající mladí lidé nastupují do světa, v němž bude třeba o existenci a profesní uplatnění tvrdě a nelítostně bojovat. Tento svět je světelné roky vzdálený od zahálčivého kavárenského radikalismu Pirátů, jenž je již nyní anachronismem.
Co říkáte na přešlapy, a to doslovné, nového amerického prezidenta Bidena? Mainstream je mu pravděpodobně nakloněn, protože v případě Donalda Trumpa by ho za zmíněné lapsusy jistě cupoval ne dnes a denně, ale každou hodinu...
Prezidentství Donalda Trumpa bylo pokusem o revitalizaci americké demokracie, který neuvěřitelně masivním útokem liberálních médií, akademických kruhů a politického establishmentu byl zadušen. Zda definitivně, to se ještě uvidí. Samotný Donald Trump se dopustil chyb spočívajících mj. v tom, že podcenil bezohlednost, pokrytectví a nedostatek morálních zábran svých protivníků. Ani jako tvrdý podnikatel nebyl na něco podobného připraven.
Americká demokracie se zrodila koncem 18. století jako kombinace osvícenského principu racionální a centralizované vlády a širokých lidových vrstev, které ji legitimizují. V určitých obdobích potřebuje tribuna, jenž jako mluvčí lidu zabrání elitářským nebo podnikatelským kruhům uzurpovat moc. Prezident Andrew Jackson, který byl ve funkci v letech 1829 až 1837, zaštítil masy chudých irských, velšských a skotských přistěhovalců proti dědičné aristokracii bohatých majitelů plantáží z Virginie. Obdivuhodný William Jennings Bryan hájil na přelomu 19. a 20. století americkou lidovou demokracii proti vlivu gigantických trustů a finančních magnátů. Nestal se nikdy prezidentem, ale připravil půdu pro takového Theodora Roosevelta.
Donald Trump se snažil bránit demokracii proti relativizující ideologii pozdního liberalismu a nadnárodním korporacím. Je otázka, zda Trumpovi nepřátelé nedosáhli Pyrrhova vítězství. Nad průběhem voleb se vznáší navzdory pozoruhodnému mlčení investigativních médií, která čtyři roky šířila konspirační teorie o podrývání amerického politického systému ruskými tajnými službami, velký otazník. Postava Joea Bidena, jež přímo svádí ke srovnání se sovětskými vůdci před nástupem Michaila Gorbačova, nenechává nikoho na pochybách, že žijeme v post-americkém věku.
... ve vztahu k Rusku, a k rétorice Bidena, vrací se opět studená válka?
Studená válka spočívala v soupeření dvou globálních supervelmocí, které neměly v tehdejším světě dalšího srovnatelného rivala. Dnešní Spojené státy americké jsou typickou upadající mocností, zatímco Ruská federace představuje mocnost regionální. Těžiště světové hospodářské a politické moci se přesouvá do Číny, Indie a dalších mimoevropských zemí, které nemají zájem na tom, aby mezinárodní vztahy komplikovaly dva státy žijící především ze své minulé slávy.
Démonizace Ruska je čistě západní paranoidní fenomén, jehož intenzita je přímo úměrná míře vnitřní nejistoty, stagnace a hodnotového rozkladu západoevropských a severoamerických politických a ideologických elit. Je to výraz provincionalismu a neschopnosti racionálního posouzení reality, s nimiž se mimo západní civilizační okruh nesetkáme.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
