Při nedávném úmrtí českého multimiliardáře napadá člověka otázka, zdá máme dost filantropů a mecenášů, zda některé podnikatelské aktivity, například půjčky, které se blíží lichvě, nejsou pak „vykupovány“ dobrými činy... a jak vlastně nahlédnout do života lidí, kteří patří k nejbohatším na planetě a žijí v určité bublině?

Po „třiceti slavných letech“, jak ve Francii nazývají údobí impozantního hospodářského vzestupu po druhé světové válce, kdy se zrodila silná a prosperující střední třída a kdy se zdálo, že liberální tržní ekonomika dokáže vymýtit chudobu, se vrátila „sociální otázka“.

A to nikoliv v odlehlých koutech planety, v Bangladéši či v Etiopii, kam jsme se směsicí soucitu, blahosklonnosti a dojímáním se nad vlastní štědrostí posílali potravinovou pomoc či obnošené šatstvo, ale přímo v metropolích Západu. Západní svět jako celek chudne. Rozsáhlé vrstvy obyvatelstva pociťují nouzi, nejistotu a absenci perspektivy, které se v 70. či 80. letech minulého století, během zlaté éry sociálního státu, zdály nemyslitelné.