Pane profesore, v průběhu své kariéry jste léčil všechny tři české prezidenty, tedy Václava Havla, Václava Klause i Miloše Zemana. Který z nich byl nejvzornějším pacientem?
Nejvzornějším pacientem byl pan prezident Klaus, ale všichni tři byli nesmírně ukáznění, inteligentní a byli to praví muži na svých místech.
V listopadu 2017 těsně před prezidentskou volbou, se objevila informace, že prezident Miloš Zeman trpí rakovinou v pokročilém stadiu. Bez uvedení zdrojů to tehdy na Facebooku tvrdil brněnský radní Svatopluk Bartík. Později své tvrzení stáhl. Před několika dny pro změnu zpravodaj Českého rozhlasu uvedl, že Miloše Zemana na cestě do Německa doprovází tým lékařů a zdravotních sester. Veřejnoprávní stanice se poté za tento výrok omluvila. Jak na tom je prezident republiky doopravdy se zdravím?
To je pana prezidenta výsostně soukromá věc. Myslím, že nemám žádné zmocnění, abych tyto důvěrné informace zveřejňoval. Nicméně, abych čtenáře uklidnil, pan prezident je v dobré kondici a je zcela schopen vykonávat běžnou prezidentskou agendu.
V roce 2009 jste byl účastníkem velmi těžké dopravní nehody, po které jste strávil několik týdnů v bezvědomí. Záchranáři vás doslova vytrhli hrobníkovi z lopaty, utrpěl jste podle serveru Novinky.cz údajně 57 zlomenin a ztratil obrovské množství krve. Už dva měsíce od havárie jste ale znovu úřadoval na operačním sále. Změnila vás nějak tato událost například v přístupu k pacientům?
Nehodu jsem sice v roce 2009 utrpěl, ale je tam řada nepřesností. Zlomenin bylo jen 52. Já jsem skutečně měl havárii, nezaviněnou, tu zapříčinil řidič nákladního automobilu, který byl nakonec za to po zásluze odsouzen rakouským soudem, já jsem byl osvobozen. Nicméně z průběhu toho léčení si moc nepamatuji, protože jsem měl půl roku amnézii, jednak anterográdní a jednak retrográdní. To, že jsem operoval za sedm týdnů po úraze, vím z toho, že existují velmi hodnověrné dokumenty z operačních protokolů.
Výměny kloubů, kterým jste zasvětil svou kariéru, prošly během posledních dekád velikou proměnou. Jaké změny přinesly pacientům moderní materiály, inovativní operační postupy, nebo třeba pokročilá technika?
Já neoperuji pouze umělé klouby, to je jen součást mé činnosti. Původně jsem byl zaměřen na složité rekonstrukční operace v dětské ortopedii. Prodlužování končetin, operace kyčelních kloubů a samozřejmě každý přednosta musí zároveň zvládnout operaci endoprotetickou, protože to je základní operační výkon. Těch systémů existuje celá řada a ten vývoj byl mnohdy nerovnoměrný.
My jsme měli štěstí, že jsme měli firmu Beznoska Poldi na Kladně, která již v 70. letech začala na základě použité endoprotézy anglicko-švýcarského typu vyrábět poměrně jednoduchý implantát, kovaný z oceli. Materiál byl základním problémem po celém světě a u nás byla Huť Poldi známá tím, že vyráběla ušlechtilé kovy, tzv. stelity, které se používaly už v rakouskouherské Marině. Byly to vysoce odolné a pevní nerezové materiály. Z těchto materiálů se tedy mohly začít vyrábět tyto endoprotézy.
Fotogalerie: - Mnichov se vrací
Že to byla šťastná volba, vidíme dnes i proto, že existuje již asi pátá generace těchto implantátů, vždy se něco maličko upravuje a vylepšuje, ale princip a provedení zůstává stejné. Za ta léta jsme jich u nás na klinice odoperovali asi devět tisíc a máme s nimi jen ty nejlepší zkušenosti. Dělali jsme dlouholetý výzkum výsledků těchto endoprotéz a vychází nám výrazně lépe než většina endoprotéz mnohdy dražších a konstrukčně složitějších. Je to hlavně tím, že každý důvěrně zná operační techniku u těchto endoprotéz a ukazuje se, že operační technika dělá devadesát procent úspěchu.
Vy jste se původně věnoval dětské ortopedii. Snažil jste se pomáhat například dospívajícím chlapcům, kterým vrozené vady výrazně zhoršují pohyblivost. Jak probíhá takový proces vymýšlení nového operačního řešení? A kde na to, při všech ostatních povinnostech, bere přednosta kliniky čas?
Víte, to není tak složité. Jednak v době, kdy jsem se snažil najít nějaké vylepšení stávajících postupů… nic zcela nového nikde nevznikne. To je taková chiméra. Ale u věcí, které je potřeba vyřešit, se nakonec nějaký operační postup musí najít. Je potřeba, aby se vyzkoušel a aby byl operačně zvládnutý. To všechno bylo v osmdesátých a devadesátých letech. Tyto operace, to není nic světoborného, jenom se musí metody, které jsou těžkopádné a složité, zkultivovat, očistit od všech možných komplikací, a pokud dávají dobré výsledky, tak se musí používat.
Situace v českém zdravotnictví je veřejností mnohdy vnímána nedobře. Veřejnost znervózňuje stárnutí lékařského sboru i jeho ztenčování. Zdravotnický personál pracuje na velmi dlouhé a vyčerpávající směny. Podle statistik Světové zdravotnické organizace si ovšem v rámci Evropy stojí Česko poměrně dobře, pokud se bavíme o počtu doktorů na tisíc obyvatel. Péče je navíc „zdarma“, hradíme ji skrze zdravotní pojištění. Pokud potřebuje obyčejný Čech například výměnu kyčelního kloubu, je v lepší, nebo v horší pozici než třeba obyčejný Němec, Ital, či Brit?
Myslím, že je to dobrá otázka. Pokud český občan potřebuje výměnu kyčelního kloubu, tak má možná lepší šance než průměrný Brit nebo průměrný německý pojištěnec, protože čekací doba u nás ve většině zařízení nepřesahuje čtyři až šest měsíců. To neznamená, že člověk je po tuto dobu odkázán na bolestivé čekání, on je léčen. Pokud člověk potřebuje operaci okamžitě z jakýchkoli důvodů, je operován okamžitě. Není ale vždy nejlepším řešením použít hned nejtěžší kalibr ortopedických výkonů, já vždycky pacientům radím, vyčkejte rok dva, ten čas musí nazrát.
Co se týká našich lékařů, my jich máme na počet obyvatel dostatek. Problém je v jejich odbornostním rozvrstvení a v jejich věkové struktuře. Je bohužel smutnou skutečností, že lékařská populace u nás stárne a nebude za ni náhrada. Mladí lékaři houfně odcházejí do zahraničí, je to téměř padesát procent. Na jednu stranu je dobře, že odcházejí hledat zkušenosti do světa, oni se většinou pak vrátí zpátky, málokterý zůstane v cizině, ale je to samozřejmě jistá komplikace při zajišťování léčebné péče.
Pro tyto odchody existuje mnoho důvodů, ale jedním z těch hlavních je systém postgraduálního vzdělávání, který byl u nás na vysoké úrovni, byl velmi dobře organizován a byl i úředně velmi dobře zvládnut. Všichni věděli, co se má kde dělat a jaké jsou zkušební doby atd. Dnes je to bohužel roztříštěné, lidé musí různě cestovat po republice, hledat různé kurzy a rozličná zařízení. Je to také dáno tím, že se nedaří dát požadavky na znalosti a dovednosti do jedné linie.
Fotogalerie: - Svatováclavská mše
U nás to může být pro mladé lékaře leckdy ekonomicky diskutabilní, protože mají-li rodinu, tak se od ní těžko mohou vzdálit na několik měsíců a ještě platit za ubytování a školení. To myslím, že je jedna z velkých výzev, které se musí v brzké době dořešit.
Právě platy doktorů jsou dalším ožehavým tématem. Vzhledem k volnému pohybu pracovní síly nám doktory dlouhodobě „krade“ například Německo, kde čerstvý absolvent dostane násobně větší peníze, než na jaké by si přišel v Česku. Tito absolventi ovšem studovali za české peníze. Měli by podle vás zůstávat doma? Má hrát větší roli sounáležitost, nebo pragmatismus?
Vzdělání je základní lidské právo, nárok na vzdělání patří mezi základní nároky v Listině základních práv a svobod. Je samozřejmě otázkou státu, zda si reguluje studium zdarma, či za poplatek. To ale musí být dáno předem. Stát vychovává a vzdělává svoji populaci. To v žádném případě nesouvisí s tím, že by museli zůstat jako nevolníci přivázáni ke svému rodnému ústavu nebo pracovišti.
Zadruhé, devadesát procent absolventů se po nabytí zkušeností vrací domů obohaceno těmito zkušenostmi a také v lepší ekonomické pozici. Navíc si musíme uvědomit, že pokud u nás lékař i se službami dostane řekněme 60 tisíc korun, tak je to ekvivalent toho, když v Německu dostane 4 nebo 5 tisíc eur, protože je tu levnější bydlení, levnější spotřební koš, takže si myslím, že v dnešní době na tom nejsou lékaři v žádném případě špatně.
Má tedy cenu snažit se absolventy doma udržet pomocí navýšení mezd? Můžeme doktorům a sestřičkám platit výrazně nadprůměrné platy, které by konkurovaly poměrům v Německu? Připomínám, že průměrná mzda vyskočila již na 31 851 korun.
V celém kulturním světě mají lékaři vyšší plat, než je průměrný, je to 1,8 i 2 k normálnímu průměru, je tam zohledněno desetileté i delší studium, je tam zohledněn charakter práce a možnosti dalších aktivit. Myslím si, že ta platová politika samozřejmě je důležitá motivační složka toho rozhodování, ale není to to základní. Daleko větším problémem je skupina zdravotních sester. Tam je situace dramatická, až hraniční, protože chybí asi třetina zdravotních sester oproti požadovaným stavům a tyto zdravotní sestry nejsou k mání, protože neuváženými zásahy se zdevastovalo naše střední zdravotnické školství, které bylo dobře fungující a dávalo dobrý a kvalitní střední zdravotnický personál.
Tím, že se rádoby vyhovělo snahám Evropské unie a světovým trendům, tak se zkomplikoval systém vzdělávání, takže dnes sestra po čtyřletém studiu na odborné škole nemá prakticky žádné pravomoci a musí pracovat pod dozorem. Ono by to nebylo tak zlé, kdyby sester bylo dost a mohly pracovat pod dozorem jedné starší sestry, ale vezměte si situaci na nočních směnách, kde není možné obsadit služby, protože ta sestra ze zákona nesmí sloužit v samostatné pohotovosti.
Za poslední léta je také neuvěřitelný nárůst byrokracie. Zdravotnická byrokracie představuje největší překážku zdravotní péče. Jestliže řeknu, že v roce 1990 měl chorobopis čtyři až šest stran, tak dneska má minimálně čtrnáct a více stran. Vede se chorobopis lékařský, sesterský, rehabilitační, zapisuje se spousta nesmyslných a zbytečných údajů, které vymýšlí zbyteční úředníci ve zbytečných státních institucích. To je věc, která je do nebe volající a měla by se dramaticky napravit. Když sestra stráví minimálně polovinu pracovní doby vypisováním nesmyslných papírů, tak je prostě někde chyba a ta její práce pak jinde chybí.
Zavedl byste nějakou formu spoluúčasti na zdravotní péči, tedy například opět regulační poplatky které v roce 2008 prosadil tehdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS)?
Nemyslím si, že ta myšlenka byla špatná. Vychází to z toho principu, že i za pobytu doma v bytě musíte jíst, svítit a topit, musíte tyto základní potřeby hradit. Jestliže jste v nemocnici, máte toto vše zajištěno. Čili takovýto paušál formou spoluúčasti nikoho ekonomicky neohrozí a je výrazem takové solidární účasti. Nezažil jsem nikde na světě, že by byl nějaký systém zcela zdarma, to ten systém zdevastuje. Ty socialistické snahy, které u nás nastaly, to je populismus nejhrubšího zrna a nemá to s reálnou zdravotní politikou mnoho společného.
Jaký máte názor na nadstandardní lékařskou péči? Měl by například pacient mít možnost vybrat si za příplatek konkrétního operatéra? Pomohl by institut nadstandardní péče díky penězům zvýšit kvalitu českého zdravotnictví, nebo by šlo o rozevření nůžek mezi chudými a bohatými?
V tomto případě nejde o žádné rozevírání nůžek, to je opět manipulace veřejného mínění. Nikdo u nás nedefinoval, co obnáší standardní péče. Je to pokoj jednolůžkový, dvoulůžkový, pětilůžkový? Je to dvakrát týdně čisté povlečení, nebo je to podle potřeby? Všechny operace jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, jen málokdy se k tomu hradí něco přímo. Tam jsou ty velké nesrovnalosti. Jestliže někdo chce nadstandardní péči, tak může mít nadstandard jednak hotelový, to znamená jednolůžkový pokoj, může mít jisté výhody, které si samozřejmě tou spoluúčastí zaplatí, to znamená kratší čekací dobu, má svobodnou volbu lékaře. V žádném případě to ovšem nesmí ovlivnit kvalitu poskytované lékařské péče. Ten nadstandard, jak jsem ho zažil v Rakousku, má zhruba 40–50 procent pacientů skrze připojištění, které jde zčásti do daňového odpisu a vytváří realistickou cenu zdravotního výkonu, protože cena, která je paušální a fiktivně vypočítávána, ta je málokdy spravedlivá a ekonomicky věrná.
Tedy nadstandard v tomto smyslu není v žádném případě útok na léčebnou péči, žádný útok na zdraví pacientů, je to pouze jisté zvýhodnění pacientů, kteří se rozhodnou, že se budou ubírat cestou ekonomické spoluúčasti na léčení.
Ceny léků, které nakupují státní nemocnice, jsou v současnosti utajené. Firmy tak mají možnost účtovat každé nemocnici jiné peníze. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (ANO) nařídil ředitelům nemocnic, aby ceny léků zveřejňovali v registru smluv, ovšem některé nadnárodní farmaceutické firmy začaly nemocnicím hrozit, že pokud ke zveřejnění dojde, nebudou jim léky prodávat, nebo zvýší cenu. Jde mnohdy i o životně důležité léky. Co si o postupu těchto společností myslíte?
Já myslím, že tento stav je navozen (stejně jako mnoho jiných věcí) nešťastným jednáním různých ministerských a pojišťovenských komisí s těmito dodavateli léků. Myslím si, že je to trošku démonizované, a to, že nejsou uváděny ceny, je, si myslím, svobodná volba každé společnosti. Jestliže já mám v požadavku, že vezmu do soutěže jen takovou firmu, která má jasně uvedené ceny, pak potom z této soutěže vypadnou ostatní firmy, které cenu neuvedou. V tomto je zároveň mnoho neupřímnosti a mnoho vedlejších záminek a je to jeden z důvodů, proč je u nás zdravotnictví, jak říká mnoho ekonomů, černou dírou, ve které mizí obrovské množství prostředků.
V poslední době zaznívá v politickém prostoru stále hlasitěji názor, že Senát je přežitou a zbytečnou institucí. V podobném duchu se loni vyjádřil i Andrej Babiš (ANO) a Tomio Okamura (SPD), jejichž strany mají dohromady polovinu mandátů v dolní komoře Sněmovny. V čem vidíte vy důležitost Senátu?
Náš parlamentní systém je složen ze dvou komor. Jestliže dolní komora je volena poměrným systémem, horní komora je volena regionálně. To znamená, že každý senátor je zástupcem své volební oblasti. Jestliže Senát má v porovnání s Poslaneckou sněmovnou menší exekutivní moc, jeho role spočívá hlavně v tom, že má být garantem demokracie, chránit naše parlamentní zřízení, být takovou zárukou toho, že mocichtivé skupiny nebudou měnit zákony podle toho, jak se jim bude zamlouvat.
Myslím, že ty hlasy, které volají po zrušení Senátu, nejsou zcela upřímné, a když uvážíte význam Senátu pro klid politické scény, tak jasně převažují pozitiva. Jako senátor netrvám na tom, že bych měl mít pravomoc odvolávat prezidenta republiky, ale chci mít právo, abych mohl mít kamkoli přístup, abych mohl s kýmkoliv o čemkoliv jednat a abych mohl kohokoliv dotázat s povinností mi odpovědět, aby to bylo ku prospěchu občanů naší země. Senátor není žádný výkonný úředník, senátor působí víceméně vahou své osobnosti, svou personální historií a tím, že má také jistou morální autoritu.
Fotogalerie: - Zeman, fanoušci a „fanoušci“
Co vás konkrétně přimělo ucházet se o post senátora?
Těch důvodů je vždy několik. Jednak je to můj věk, který mi říká, že brzy bude doba zralá na to, abych uvažoval o omezení operační činnosti a jiných aktivit, a myslím, že ta role v Senátu by mi dávala naplnění v tom, že bych mohl nadále zůstat aktivní a v plném nasazení. Já jsem člověk aktivní, cítím se dobře a v plné kondici, aktivně sportuji a myslím si, že na spoustu věcí mám dnes daleko zralejší názor, než jsem měl ve středním věku.
Pokud budete do Senátu skutečně zvolen, uvažujete, že byste lékařskou kariéru pověsil na hřebík?
Pokud budu zvolen do Senátu, tak musím svoji operační kariéru podstatně omezit. Vždy budu mít čas, abych šel na několik hodin operovat důležité věci, ale jinak se budu věnovat práci, ke které budu delegován volebním výsledkem.
Ve vašem volebním obvodu na Praze 8 se před šesti lety volební účast zastavila v obou kolech senátních voleb těsně pod 30 procenty. Z hlediska druhého kola šlo přitom o výrazně nadprůměrnou hodnotu. Jak lze přivést Čechy k senátním volbám?
Nikomu nelze nic nařídit nějakým přípisem. Já musím občany přivést k volbám a požádat je o hlas pro mou osobu vlastním nasazením. Dělám kontaktní kampaň, jezdím po svém volebním obvodu, snažím se oslovit lidi na ulicích, na náměstích. Je to věc, která je na jedné straně, řekl bych, nesmírně demotivující, protože mnoho lidí vás nevidí rádo, mnoho lidí vás uráží, nebo odmítá, ale na druhé straně je to zase vyváženo tím pocitem, že mnoho lidí vás vlídně přijímá a že máte nejpřímější kontakt se svými voliči.
Praha je dle HDP 7. nejbohatším regionem EU. Průměrný Pražan si tak dle mnoha ekonomických ukazatelů žije lépe než například většina Němců. V poslední době se ale projevilo několik dlouho přehlížených bolestí hlavního města. Jedním z nich je třeba havarijní stav pražských mostů, další je neutěšená dopravní situace včetně stále nedobudovaného městského okruhu. Platí pro Prahu spojení „navrch huj, vespod fuj“? Co je podle vás největší ostudou současné Prahy? A kdo je za ni zodpovědný?
Největší ostudou současné Prahy je bezesporu dopravní situace. Podívejte se kolem sebe, jak jsou ulice rozkopané, nic není pořádně průjezdné, síť jednosměrných ulic tak složitá, že nedokážete plynule projet nikam. Na druhé straně je řada projektů, které se musí dokončit. Je to jednak životně důležitý okruh, který je nutno v jeho severní části dokončit, například úsek Suchdol–Březinevěs. Je také potřeba postavit most v Bohnicích. Poslední most je Trojský a pak už vlastně žádný most není a to severní město je obrovské, rozrostlo se a je nutné, aby tam bylo nějaké přemostění.
Já jsem teď byl ve Vídni a byl jsem nadšený z toho, že tam během několika málo let kompletně zavřeli dálnici a okruh pod zem poměrně jednoduchou a účinnou metodou a přemostili to tak, že nahoře vznikly zelené plochy, park, stavební plochy a tak podobně. To všechno by šlo, kdyby se například Holešovičky takto zanořily pod zem. Nahoře by vznikla nádherná zelená plocha a dole by mohla auta bez problémů jezdit nahoru na sever pokračováním tunelu Blanka. Když je to možno udělat v Rakousku nebo v Německu během několika měsíců, tak by to snad bylo možné udělat i u nás.
Na Praze 8 proti vám do Senátu kandiduje mimo jiné právník Milan Golas (ODS), prezidentský kandidát Petr Hannig (Rozumní), někdejší generální ředitel Vězeňské služby ČR Luděk Kula (SPD), tlumočník Hayato Okamura (KDU-ČSL), nebo podnikatel Lukáš Wagenknecht (Piráti). Koho z vašich protikandidátů považujete za nejsilnějšího soupeře a proč?
Myslím, že volební tým vyhodnotil jako nejzávažnějšího protikandidáta pana Wagenknechta za Piráty, ale víte, nejsem prognostik a také vidím na ulicích, jak je jaká strana v předvolební kampani aktivní. Myslím si, že právě ta TOP 09 je nejvíce vidět. Já nejsem kandidát stranický, nýbrž nezávislý, já jsem stranou TOP 09 a hnutím Starostů nominován. Samozřejmě jsem jim v tomto do jisté míry zavázán, ale rozhodování je plně moje autonomie.
V červenci proběhly médii zprávy, že lidovci se dohodli s TOP 09 na tom, že raději v senátní volbě podpoří vás a svého původního kandidáta Hayata Okamuru „vyšlou“ do voleb na Praze 2, kde vlastního koně neměli. Nakonec se však KDU-ČSL přece rozhodla podržet Okamuru. Jaký jste z těchto spekulací jakožto přímý účastník dění měl dojem?
Přišel jsem do tohoto dění v době, kdy ještě byla taková nějaká podpora lidovců na mé eventuální volbě. Já jsem to bral jako hotovou věc, stejně to nemohu nijak ovlivnit. Já si všech protikandidátů vážím, pana Okamuru osobně neznám, ale co jsem viděl jeho vystoupení, tak si myslím, že je to rozumný člověk.
Fotogalerie: - Steve Bannon u Zemana
Co je vaší programovou prioritou v rámci plánovaného působení v Senátu?
Zdravotnictví. Já rozumím primárně zdravotnictví a mou programovou prioritou je, abych dokázal alespoň trochu dostat do pořádku to sesterské a střední zdravotnictví, vzdělávání lékařů, které u nás vždy bylo vynikající a má obrovskou intelektuální základnu ve všech fakultách. Dalším bodem je snaha o to, aby se zprůhlednil systém úhrady operačních výkonů pojišťovnami tak, aby byly de facto stejné. U nás je neuvěřitelně rozdílná platba jednotlivých pojišťoven za stejné výkony v rámci regionů. Copak stojí některé zboží v každém regionu jiné peníze?
Je něco, co vám chybí v dnešní české politické kultuře?
Česká politická kultura není dobrá. Je zlovolná, závistivá, útočná, není tu žádná noblesa. Taková věc by měla být založena na slušné diskusi a vzájemných vztazích. Ti aktéři se samozřejmě musí nejprve zlepšit sami, aby se zlepšila celá politická kultura. Představuji si, že senátor musí být člověk stálých politických názorů, je ale zároveň odvážný, je charakterní, slušný, dochvilný a ty vlastnosti se dají různě kombinovat. Jak to říkal Masaryk: „Nebát se a nekrást!“
Co ze své lékařské praxe byste chtěl přenést do senátního prostředí?
Já jsem celý život zvyklý na pořádek a na uvědomělou kázeň, která spočívá v tom, že pracujeme s velmi závažným majetkem, se zdravím občanů. Proto bych vyžadoval, aby byly postupy přinejmenším podobné tomu, jaké se používají v exaktní medicíně.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
