Profesor Ivo Budil: Václav Havel měl skončit v roce 1992. To, co činil dále, byl omyl. Zažíváme selhání USA

03.10.2016 11:20

OSMDESÁTINY VÁCLAVA HAVLA Po rozpadu Československa se měl Václav Havel raději stáhnout z veřejného života a věnovat se literární činnosti. Podle světově uznávaného profesora docenta Ivo Budila však sklouzl k moralizující rétorice, kterou považoval za způsob terapie posttotalitní společnosti. To byl podle Budila největší Havlův omyl. Osvobození ekonomické aktivity a kvalitní právní řád mohl naši zemi vést k úspěšným zemím, zvláště na severu Evropy. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se profesor metropolitní univerzity v Praze věnuje i „humanitárnímu bombardování“ Srbska.

Profesor Ivo Budil: Václav Havel měl skončit v roce 1992. To, co činil dále, byl omyl. Zažíváme selhání USA
Foto: Hans Štembera
Popisek: Srdce ze svíček s iniciály VH

Blíží se nedožité osmdesáté výročí narození Václava Havla. Je podle vás naše společnost připravena na kritické hodnocení jeho působení, nebo se spíše uchylujeme ke kultu osobnosti, zvláště pak v mainstreamových médiích?

Pouze u mála historických osobností, které se výrazně zapsaly do dějin určitých národů, existuje jednoznačně přijímaná interpretace. Francouzi a Angličané jsou rozděleni při výkladu historické role Charlese de Gaulla nebo Winstona Churchilla a Němci se nedokážou shodnout v názoru na Konrada Adenauera. Jestliže existuje konsenzus, pak je spíše odrazem lhostejnosti a nezájmu, daná osobnost již nevyvolává vůbec žádné emoce, je dokonale zkamenělá. To se o Václavu Havlovi rozhodně nedá říci. Každá společnost potřebuje personifikovat dějiny, to znamená vztahovat je ke konkrétním tvářím. Nejsme schopni prožívat historii v podobě abstraktních neosobních sil. Pokud jde o Václava Havla, náznaky „kultu osobnosti“, které se bezpochyby objevují v médiích a prohlášeních mnohých veřejných činitelů, působí často nepřesvědčivě a křečovitě. Nikdo z českých politiků neměl takovou příležitost stát se obdobou T. G. Masaryka obnovené československé demokracie jako Václav Havel. Ale tuto možnost promarnil a spoustu lidí, kteří s ním na přelomu roku 1989 a 1990 spojovali velmi různorodé očekávání a naděje, hluboce zklamal. Proč k tomu došlo?
Impozantní vzestup Václava Havla do čela státu byl dán ojedinělou kombinací historické nahodilosti a revoluční euforie, která zpravidla potlačuje kritického ducha. Vize a myšlenky, s nimiž vystupoval, se stále více rozcházely s reálnými potřebami hmotné a morální obnovy země. Skutečně zralá a moudrá osobnost si dokáže udržet odstup od svého mediálního a glorifikujícího obrazu, který o ní vytvářejí druzí, často z důvodů devótnosti. Nepropadne vlastnímu mýtu. Když rozpad Československé republiky ukázal Václavu Havlovi jeho meze, měl se patrně stáhnout z politického života a věnovat se literární činnosti. Tím by rovněž odpověděl na kritiku, která zahraniční ohlas jeho děl přičítá politickým aktivitám, a nikoliv mimořádnému talentu. Společnost by bezpochyby měla problémy a široké vrstvy by propadly frustraci z nenaplněných očekávání a ambicí, ale nespojovaly by své negativní emoce s Václavem Havlem, na jehož relativně krátké prezidentské období by se možná nyní vzpomínalo i s jistou shovívavou nostalgií.              

Václav Havel byl pro multikulturalismus a bipolární vidění světa. Jak zásadně a nezvratně se podle vás svět od doby jeho úmrtí změnil?

Nelze říci, že Václav Havel byl pro „bipolární vidění světa“, pouze jako každý, kdo vyrůstal v době studené války, byl jím formován. Svět byl kolbištěm dvou jaderných supervelmocí, z nichž jedna byla ovládána totalitní ideologií, zatímco druhá, přes všechny své očividné chyby a slabiny, reprezentovala demokracii a tržní hospodářství. Československo jako okupovaný stát se nacházelo v mimořádně citlivé a strategicky důležité zóně tohoto ideologického konfliktu. Pro přemýšlivé a veřejně angažované osoby bylo přirozené si zvolit stranu. Nevím, jestli Václav Havel někdy pojem „multikulturalismus“ vůbec použil, ale šlo o koncept zrozený v levicově liberálním prostředí, které mu bylo intelektuálně blízké.       
Na počátku jednadvacátého století se ukázalo, že Spojené státy americké, vítěz studené války, jsou schopny střízlivé a racionální zahraniční politiky pouze v rámci širší aliance nebo pokud čelí mocnému, jasně definovanému a čitelnému protivníku typu nacistického Německa a Sovětského svazu, který určuje logiku jejích kroků. Selhání americké politiky na Blízkém východě je spektakulární a má závažné geopolitické důsledky, které pocítí bohužel především evropský kontinent. Evropská unie se utápí ve vnitřních strukturálních problémech a není schopna plnit ve svém bezprostředním okolí stabilizující civilizační úlohu, která by jí přirozeně náležela. Z její politiky vůči Rusku by rozbolela hlava Machiavelliho i Clausewitze. Je příznačné, že výrobním centrem současného kapitalismu je komunistická Čína. Ukazuje to názorně, do jaké míry opouštíme dobu moderních ideologií, které vyplnily hodnotové vakuum po zmizelé náboženské víře, a vstupujeme do pragmatické a ideologicky neutrální éry, v níž budou lidský intelekt a mysl soustředěny především na technologickou kreativitu. Bude to svět trvalého skepticismu rezignujícího na „velké zjevené pravdy“, který bude pravděpodobně ještě výrazněji než dnes rozdělený na produktivní a prosperující společnosti a komunity zaostalé a chudé. Z tohoto hlediska je islámský fundamentalismus navzdory hrozbám, které přináší, anachronismem a jedním z posledních zoufalých výkřiků odcházejícího věku velkých náboženství zcela ovládajících lidskou existenci. Jestliže jeho současný tlak vydržíme, nemůže obstát při dlouhodobé konfrontaci s hmotnou silou moderní civilizace. Kapitalismus zvítězil nad komunismem mimo jiné proto, že se chtivost projevila jako silnější motiv lidského jednání než fanatický puritánský idealismus. Dříve nebo později podlehne podobnému tlaku lidské přirozenosti také islám.

Velkým černým puntíkem s vykřičníkem je podle české veřejnosti souhlas Václava Havla s „humanitárním“ bombardováním Srbska. Lze však namítnout, že se v dané situaci nedalo nic jiného dělat a že se v jugoslávském konfliktu silně politicky angažovalo Německo.

Ve dvacátém století by bylo velmi obtížné nalézt vrcholného politika, který by se nedopustil žádného kontroverzního činu. Tehdejší postoj Václava Havla chápu tak, že chtěl zachovat loajalitu vůči svým západním spojencům a neuvědomil si nebo nechtěl připustit, do jaké míry může být jejich konkrétní politika účelová, krátkozraká a problematická. Kritika Havlova souhlasu by pravděpodobně nebyla tak vyhrocená, jestliže by během své politické dráhy neměl sklony k neustálému moralizování. Vím, že moralizující rétoriku pokládal za způsob terapie posttotalitní společnosti, ale domnívám se, že právě v hledání cesty k obrodě spočíval největší Havlův omyl. André Malraux kdysi prohlásil, že jednadvacáté století bude buď mystické, anebo vůbec nebude. Václav Havel a André Malraux se dopustili stejné chyby v úsudku. Neuvědomili si, že západní společnost byla v nejlepším stavu a podávala vrcholné výkony tehdy, pokud byla aktivní, tvořivá a vynalézavá, a že díky této kreativitě a invenčnosti sehrála klíčovou úlohu při zrodu globální civilizace. Pasivní mystické rozjímání jako cesta k moudrosti a vyšší morálce je v rozporu s povahou moderního Západu. Pokud by byla obnova České republiky po roce 1989 pojata zejména jako osvobození ekonomické aktivity zaštítěné od počátku kvalitním právním řádem, který jsme mohli převzít od západních sousedů, probíhala by bezpochyby mnohem úspěšněji. Na tomto základě by se spontánně zrodila i nová občanská morálka a sociální konsenzus. To je tajemství stability a prosperity především států severní Evropy.                 

Pozapomínáme na blízké dějinné souvislosti. Z médií i škol se vytrácí naše nedávná historie – ať již to jsou události v českém pohraničí a výročí mobilizace, ale třeba také okolnosti kolem naší „sametové revoluce“. Je podle vás toto přirozeným vývojem a až za delší čas budeme na danou problematiku nahlížet ještě s určitým dalším odstupem a přehledem? Nebo je na vině spíše „lidský faktor“?

Představa, že časový odstup přináší hlubší, kritičtější či realističtější pohled na určité události, je iluze. To, co se označuje za dějiny, je naše představa o tom, co se kdysi stalo. Tento obraz odráží naši osobní a sociální situaci, intelekt, světonázor, přání, ambice a řadu dalších skrytých či nevědomých faktorů. O některých událostech nemluvíme nebo se jim taktně vyhýbáme, protože jsou to citlivá témata, která by mohla ohrozit sociální smír. Francouzský historik Ernest Renan napsal v devatenáctém století, že dějiny Francie jsou kolektivní amnézií. Francouzi museli mnohé děje z minulosti zapomenout, aby mohli tvořit jednotné národní společenství. Česká společnost je v současné době ještě příliš názorově rozdělena a političtí aktéři usilující o moc velmi snadno využívají různá historická témata k mobilizaci svých stoupenců, že je v zásadě přirozené a normální, že podání našeho národního příběhu za několik posledních desetiletí působí tak roztříštěně. Ještě jsme se zkrátka nerozhodli, na co budeme muset v zájmu udržení naší soudržnosti „zapomenout“. Hlavní funkce historie, jak věděli již staří Řekové, totiž není kognitivní, poznávací, ale normativní, výchovná. A tuto úlohu nemůže plnit do chvíle, dokud není „vyčištěna“ od všech „rušivých“ elementů.            

NASA přináší nové a nové informace o blízkém vesmíru. Už se vážně hovoří o vodě na některých planetách a dokonce o možnosti života. Jak by podle vás zasáhla lidstvo informace, že ve vesmíru je další exobiologický život, nebo dokonce civilizace či vyspělá forma života?

Pokud mohu o této problematice vůbec hovořit, tak mi připadá, že úvahy o různých formách mimozemského života, které se objevují v sedmnáctém století ve spisech Cyrana de Bergerac a jimž dal standardní podobu koncem devatenáctého století především Herbert George Wells, a další bohatá imaginace dobývání vesmíru jsou žánrově spjaty s dobou, kdy lidé chtěli vyplnit prázdnotu po zániku tradičního náboženského pojetí nebes. Vesmír se stal místo odlehlých moří a pouští exotickým vzdáleným prostorem, ve kterém se v nových podobách odehrávají staré mýty, eposy a heroické příběhy. Život v inteligentní podobě je možná natolik specifickou organizací hmoty, že je ve vesmíru velmi vzácný či zcela ojedinělý. Aktuálnější je možná otázka, jak se bude dále vyvíjet lidský druh, zda souběh biologické evoluce a moderní technologie nevytvoří zvláštní postlidskou formu existence. Anebo naopak člověk intelekt ztratí a vrátí se v budoucnosti zpět mezi ostatní druhy do živočišné říše, jak se v polovině devatenáctého století domníval francouzský spisovatel Arthur Gobineau nebo jak sugestivně popsal Clifford Simak.  
 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Markéta Šichtařová domýšlí plány von der Leyenové. Je to hrozivé: Náklady jako na válečnou ekonomiku. Budeme snadnou kořistí Číny!

16:38 Markéta Šichtařová domýšlí plány von der Leyenové. Je to hrozivé: Náklady jako na válečnou ekonomiku. Budeme snadnou kořistí Číny!

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Západní Evropě se nelíbí, že někdo – třeba my – vyrábíme a poskytujeme …