Kdyby stát organizoval kurzy střelby, zúčastnili byste se za poplatek v relaci např. ceny autoškoly?Anketa
V souvislosti s útoky v Německu se nabízí otázka, zda v naší společnosti není něco v nepořádku. Na jedné straně EU hovoří o zamezení legálního přístupu ke zbraním, na druhé se většinová společnost s nadsázkou nechá „vraždit“ jak ovce. V průběhu dlouhých minut, ve kterých se čeká na policii, umírají lidé. Pokud by ve společnosti bylo více zbraní, jak volá část naší veřejnosti – tak jako třeba v Izraeli, nemuselo by dojít k takovým excesům. Jakého jste názoru?
Evropská společnost si zvykla na poměrně dlouhé údobí vnitřního a vnějšího míru, který panoval několik desetiletí po druhé světové válce a jenž vyplýval z odstrašujícího jaderného potenciálu velmocí, z hospodářské prosperity a z relativní etnické a náboženské homogenity. Byla to však historicky zcela ojedinělá situace, která se navíc vztahovala pouze na západní svět. Konec studené války a globalizace toto vše změnily. Ukázalo se, že člověk je ze své povahy agresivní bytostí a že konflikt a násilí jsou přirozenou součástí lidské existence. Je úkolem kultury a civilizace tyto destruktivní instinkty a sklony regulovat, potlačovat nebo je převádět do forem, které jsou sociálně únosné a snesitelné.
Evropští představitelé podcenili hrozící kolaps společností nacházejících se na jižní a jihovýchodní periférii kontinentu, případně se na nich sami svou neodpovědnou politikou podíleli. Výsledkem je rozsáhlý migrační proces, který činí z dlouhodobého hlediska z Evropy prakticky kulturní součást Blízkého východu. Ve zmíněné oblasti se nacházejí dva státy, které se svým charakterem nejvíce přiblížily zemím západoevropského typu, Libanon a Izrael. Zatímco Libanon se v důsledku vnitřního rozštěpení na antagonistické etnické a náboženské skupiny ocitl prakticky v permanentní občanské válce, Izrael se úspěšně brání tomuto zhroucení a ochromení za cenu značné militarizace místního obyvatelstva. Nemyslím si ale, že současná evropská společnost je mentálně připravena na radikální liberalizaci držení zbraní. Chybí zde americká hraničářská tradice, která je s individuálním nošením zbraní spojena, nebo vysoká míra sociálního konsenzu jako v Izraeli, kde jsou si lidé od roku 1948 vědomi, že o svou holou existenci a nezávislost musí neustále tvrdě bojovat. Nicméně zachování evropské demokracie, prosperity a svobody bezpochyby vyžaduje určitý návrat k militarismu, i když nejspíše v podobě zákonem vymezených milicí a domobrany například podle švýcarského vzoru.
Do večerního vlaku nastoupí Afghánec se sekyrou. Ve francouzské Nice přijede na promenádu náklaďák, který tam nepatří – u špatně chráněného vjezdu řidič řekne policistovi, že jede se zmrzlinou, byť nemá chladírenský kamion, a k čemu vlastně tak obrovské auto? – a policista jej ani neprohlédne. Je to známka únavy společnosti nebo jsou to podle vás hlubší změny?
Timothy Garton Ash kdysi prohlásil, že evropská společnost trpí „banalitou dobra“, to znamená, že ji konzumní hédonismus zbavil schopnosti aktivně vzdorovat a bránit se zlu, které je buď přehlíženo, nebo bagatelizováno. Na druhé straně ještě před několika generacemi byl Západ vysloveně válečnickou a militantní civilizací, která represivními metodami ovládala prakticky celý svět. Evropanům připadalo přirozené, že o vše, co má nějakou hodnotu, se musí zápasit, a nijak se neděsili prolévání krve. Na evropské půdě proběhly dvě nejničivější války lidských dějin a docházelo zde ke gigantickým genocidám a etnickým čistkám. Pokud jsou tedy dnes Evropané překvapeni a zaskočeni tím, že mnozí muslimové prosazují své náboženství terorem, měli by si vzpomenout na svoji vlastní nedávnou minulost. Bohužel, současné evropské politické a intelektuální elity ignorují přirozené lidské sklony k agresivitě a na mimoevropský svět nahlížejí téměř výlučně jako na oběť západního imperialismu a kolonialismu, nikoliv jako na zdroj potenciální hrozby, vůči níž je třeba se účinně bránit a vymezit. Zmíněná neomarxistická ideologie prakticky ovládá současná média.
Radikální muslimové přitom jednají naprosto přirozeně a logicky v duchu tradičního přesvědčení, že je jejich úkolem a svatou povinností šířit víru všemi prostředky, a to včetně násilí tak, jak to dělala po staletí všechna mesianistická náboženství, křesťanství nevyjímaje. Ten, kdo se chová nepřirozeně a nelogicky, je Západ, který jako by zapomněl na historickou zkušenost s vpády stepních kočovníků nebo tažení muslimských vojsk do střední a jihozápadní Evropy. Západ často čelil kvůli své geografické poloze migračnímu tlaku z Východu, jak ukazuje i genofond a antropologická rozmanitost jeho obyvatel. Přežil díky své efektivní obraně a schopnosti asimilovat nově příchozí. To jsou dvě vlastnosti, které dnes začíná Evropa postrádat.
Jediná naděje na mírovou koexistenci západní a orientální společnosti spočívá v sekularizaci a modernizaci Blízkého východu. Očekávání, že se tak stane prostřednictvím lidí, kteří byli svým pobytem na Západě osloveni modernitou, se bohužel nenaplňuje. Západoevropská společnost se jeví jako příliš slabá a upadající, takže její vlastní příslušníci se jí odcizují a nové si nedokáže získat. Do jisté míry to souvisí s absencí přesvědčivých a charismatických demokratických vůdců. Nevěřím, že by se to, co se právě děje v Německu nebo ve Francii, mohlo stát za éry Konrada Adenauera nebo Charlese de Gaulla.
Psali jsme:
V souvislosti s pokusem o převrat v Turecku se spikleneckým teoriím jenom daří. Podle některých je za tím Fethullah Gülen a tedy Spojené státy, podle jiných zas Rusko a Putin. Stávají se konspirační teorie součástí našeho života? S tím, že naše západní společnost již příliš nevěří a je ateistická, a ubírá se právě k těmto směrům? Jaký máte na to názor?
Konspirační teorie nevyplňují prázdné místo, které zde zanechalo ustupující náboženství. Nejproslulejší západní konspirační spekulace se objevily a byly šířeny na sklonku osmnáctého a v průběhu devatenáctého století náboženskými mysliteli, kteří hovořili o spiknutí zednářů, karbonářů, iluminátů či židů proti křesťanskému světu. Mnohá tradiční manicheisticky založená náboženství měla výrazně konspirační ráz. Hannah Arendtová napsala v Původu totalitarismu, že legendy jsou určeny pro elitu, ideologie pro lid a konspirační teorie pro lůzu. Řada současných konspiračních vizí je opravdu výrazem intelektuální pokleslosti a nedostatku vzdělání, na druhé straně nevidím přímou souvislost mezi jejich výskytem a sekularizací. Ateismus přece není projevem úpadku, jak se to často prezentuje, ale představuje průvodní jev zrodu moderní postosvícenské společnosti, která nečerpá svůj hodnotový a morální systém z organizace sugestivních náboženských emocí a imaginace, ale z praktické činorodosti, tvořivosti, osobní seberealizace a technologického rozvoje.
Odborníci v zemědělství upozorňují, že daleko větší problém, než jsou uprchlíci, je stav a kvalita půdy u nás. Ta několikacentimetrová ornice se rodí stovky let. Je to podle vás známka úpadku? Paralely jistě najdeme například v mayské nebo incké civilizaci a rovněž tak ve starém Egyptě.
Přírodní či klimatické vlivy jsou bezpochyby důležitými faktory vzestupu a pádu civilizací, ale nesmíme jejich vliv přeceňovat. Jak poznamenal v polovině devatenáctého století francouzský literát a diplomat Arthur Gobineau, opravdu silná civilizace neumírá ranou dýky. To znamená, že se nezhroutí po náhlém sebeničivějším úderu, pokud zbyde jenom hrstka vitálních přeživších, kteří jsou ochotni ji obnovit. Lidé se často vyznačují neuvěřitelnou adaptabilitou a flexibilitou, jak ukazuje skutečnost, že obývají veškerá klimatická pásma země.
Největším nepřítelem člověka není příroda, ale jsou to jiní lidé. Civilizace, jež přestály epidemie, povodně, sucho, zemětřesení nebo výbuchy sopek, zkolabovaly kvůli vleklým vnitřním rozporům, chronickým občanským válkám nebo opakovaným invazím. Modernita, která se zrodila na Západě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, vybavila lidstvo neobyčejně účinnými technologickými prostředky pro překonání různých environmentálních hrozeb. Pokud bude moderní západní civilizace zničena, nebude to pravděpodobně rukou přírody, ale v důsledku její neschopnosti získat a plnohodnotně sociálně integrovat lidské „běsy“, kteří se sami nedokáží osvobodit od různých represivních mentálních vzorů minulosti a kteří si svoji náboženskou a kulturní odlišnost berou za záminku k páchání teroru.
I někteří mladí lidé hovoří o tom, že se podporuje „underground“, který byl dříve na okraji společnosti a dnes je mnohdy štědře podporován. Být minoritou se stává výsadou. Máme hezké spojení „pozitivní diskriminace“. Tohle také přece není „normální“ situace.
Není samozřejmě nic špatného na tom, že lidé, kteří byli z různých znevýhodněni či marginalizováni, získali rovná práva a jsou odpovídajícím způsobem společensky zohledněni. Je ale pravdou, že toto legitimní úsilí přerostlo v posledních desetiletích do bizarní a demagogické „tyranie menšin“, která začíná nahlodávat možnost rozumného sociálního soužití. Myslím, že příčinu tohoto stavu musíme hledat v intelektuálním vývoji Západu. Francouzský existencialistický filozof Jean-Paul Sartre tvrdil v knize Marxismus a existencialismus v šedesátých letech dvacátého století, že marxismus představuje nejzazší horizont moderního porozumění světu. Pokud se podíváme na to, jak marxistická ideologie ve svých různých podobách, mutacích a derivátech ovládla akademické prostředí, politické myšlení a mediální svět, musíme dát Sartrovi v mnohém za pravdu.
Úlohu utlačovaných proletářů ovšem přisoudili někteří současní neomarxisté různě vymezeným „menšinám“, přičemž záleželo nikoliv na počtu a míře „strádání“ příslušníků dané subkultury, ale na jejich využitelnosti pro zpochybnění a relativizaci tradičního liberálního řádu. Tato „permanentní revoluce“ menšin má ovšem na soudržnost a rezistenci západní společnosti velmi neblahý dopad.
Odlehčeme náš rozhovor. Co vás v poslední době, ať již na mediálním nebo politickém poli, rozesmálo nebo alespoň překvapilo?
Obávám se, že jsem v mediální nebo politické sféře nenalezl v poslední době mnoho důvodů pro pobavení, navíc česká média již řadu let prakticky nesleduji, což je dobré pro obě strany. Naštěstí existují i jiné intelektuální podněty. Velmi jsem přivítal český překlad knihy Modernismus a fašismus od politického vědce Rogera Griffina. Zajímavou studii Gottwaldovo Československo jako fašistický stát vydal nedávno Petr Placák.
Jakožto národ „Švejků“ – nejsme přece jen více odolní, flexibilní a novátorští než státy na západ od nás? Nebo je to podle vás určitý znak střední nebo východní Evropy?
Nemyslím si, že je oprávněné označovat Čechy za „národ Švejků“. Švejk byl sice českým vojákem v rakouské uniformě, ale Jaroslav Hašek jej vytvořil jako v zásadě univerzální lidský typ oprávněně odkrývající absurditu, krutost a naprostou nesmyslnost první světové války, v níž západní civilizace málem spáchala sebevraždu. To byl názor i Maxe Broda, německy píšícího literáta s židovskými kořeny a přítele Franze Kafky, který se významně zasloužil o propagaci Haškova díla. Teprve druhotně byl „dobrý voják Švejk“ využit republikánskou propagandou nově založeného československého státu, který potřeboval zakrýt skutečnost, že drtivá většina českých mužů (včetně syna prvního prezidenta) loajálně sloužila v rakousko-uherské armádě, a nikoliv v legiích. Je pravdou, že Rakousko-Uhersko zaznamenalo hned na počátku války na ruské i srbské frontě závažné neúspěchy, které značně otřásly jeho důvěryhodností. Šlo však hlavně o selhání generálního štábu a důstojnického sboru, jehož příslušníci hovořili vesměs německy. Neexistovaly závažné stížnosti týkající se celkové výkonnosti řadových českých vojáků. Češi se ve své většině nechovali jako Švejci. Byli připraveni vzdorovat značné přesile v roce 1938 a ti, kteří k tomu dostali příležitost, se vyznamenali na zahraničních bojištích. Je zajímavé, že například naprostý morální rozklad francouzské armády na jaře 1940 nevygeneroval literární postavu podobnou Švejkovi.
Pokud jde o údajnou výjimečnou českou odolnost, flexibilitu a novátorství, obávám se, že nemají příliš velkou oporu v realitě. Spíše mi připadá, že dějiny dvacátého století jsou historií českých neúspěchů, za které si do značné míry mohli Češi sami. Češi jsou národem plným vzdělaných, pracovitých a kreativních jedinců. Mají zajímavou geografickou polohu, v minulosti disponovali nezanedbatelnými přírodními zdroji a bezprostředně sousedí s jednou z nejrozvinutějších a nejbohatších oblastí světa. Přesto jejich hrubý národní důchod na osobu přibližně odpovídá portugalskému, přičemž průměrné mzdy jsou v Praze nižší než v Lisabonu.
Česká zahraniční politika během druhé světové války orientovaná na Sovětský svaz a především vnitropolitický vývoj v zemi v letech 1945 až 1948 vyhlíží jako dobrovolná tragická cesta na popraviště. České země jsou jediným politickým celkem na světě, ve kterém komunistická strana zvítězila v demokratických volbách. Nevím, zda se demokratické politické elity nějakého jiného národa v Evropě (možná s výjimkou současného Řecka) provinily tak nezodpovědným a iracionálním přístupem k realitě. Například Finsko, které prohrálo válku se Sovětským svazem a na jehož území se nacházely sovětské jednotky, dokázalo v březnu 1948 úspěšně potlačit pokus o komunistický převrat probíhající podle stejného scénáře jako únorový puč v Praze. Ačkoliv bylo chudé a vyčerpané Finsko opuštěno Západem a ocitlo se v sovětské sféře vlivu, zachovalo si demokratický systém a tržní hospodářství a dosáhlo nebývalé ekonomické prosperity.
Když šestadvacet let od listopadu 1989 přejíždím české hranice směrem z Německa nebo Rakouska, nemám pocit, že jsem se ocitl na území obývaném flexibilnější a více novátorskou populací. Nicméně, jedna z mála věcí, které víme o dějinách, je, že jsou nevyzpytatelné. A dramatické události, které momentálně probíhají před našima očima, mohou dát evropskému kontinentu novou, zatím naprosto netušenou podobu. Bezpochyby se blíží zkouška, ve které opět dostaneme příležitost obstát.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
