Který politik naši zemi po roce 1989 NEJVÍC POŠKODIL?Anketa
„Dnes se skutečně v péči o srdeční onemocnění každému pacientovi, který to potřebuje, dostane péče. A ta péče je zcela určitě lepší než ve Velké Británii,“ prohlásil hrdě uznávaný odborník Jan Pirk.
Vzpomínáte si na to, jak jste prožíval listopad ´89?
Já si na to vzpomínám velice dobře, o víkendu po 17. listopadu jsem sloužil v krčské nemocnici a oba moji synové, kteří se den před tím demonstrace zúčastnili a byli i na Národní třídě, jeden odešel ještě před tím, než to policajti zatáhli, a druhého schovali nějací hodní lidé spolu s dalšími v jednom činžáku a policajtům neotevřeli, nám o tom přišli v sobotu vyprávět. Takže jsme se celá služba sešli a oni nám o tom vyprávěli. Na to si přesně pamatuji. V pondělí pak začaly velké demonstrace. A protože by na ně manželka nešla, řekl jsem jí, že jdeme koupit koberec, který jsme tehdy potřebovali, a tak jsem ji dostal na pondělní demonstraci. A došli jsme až na náměstí, kde se mělo přejít přes Karlův most až na Hrad, ale tam to bylo opravdu napěchované, protože cesta přes most byla uzavřena. To jsou moje první vzpomínky. A potom samozřejmě Letná a tak dál.
Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, František Bublan, Marek Benda, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE.
Neměl jste obavy o svoji kariéru? Protože v těch prvních dnech po událostech na Národní třídě ještě nebylo zdaleka jasné, jak to dopadne. Komunisté přece svolali do Prahy Lidové milice z celé republiky.
Neměl jsem obavu, protože se syny jsme se zúčastňovali i Palachova týdne. Běhali jsme na Václaváku.
Nedostal jste také někdy pendrekem nebo proudem vody z vodních děl, což byla tehdy hojně používaná zbraň proti demonstrantům?
Nedostal jsem pendrekem, vzhledem k tomu, že jsme atleti, jsme hodně rychle běhali.
Vás by příslušníci Veřejné bezpečnosti nedostihli, když běháte maraton za něco přes tři hodiny…
Ano, policajt v helmě nás nemohl dohonit.
Když vám tehdy přišli synové říci o tvrdém policejním zákroku na Národní třídě, co jste si v té chvíli myslel, jak jste reagoval?
Samozřejmě jsem viděl, že to všechno přežili ve zdraví, tak jsem si řekl: zaplať pánbůh. Ale vzhledem k tomu, co se v té době dělo v celé Evropě, už muselo být jasné, že nemůžeme zůstat výjimkou, jako je Severní Korea. Myslím, že se dalo předpokládat, že to povede ke změně režimu.
Čekal jste, že ty změny budou až tak zásadní, že nedojde jen k nějaké kosmetické úpravě, k menším či větším ústupkům směrem k lidským právům?
To už fakt nevím, to si netroufnu říci, co jsem očekával.
Co naše země nejvíc potřebuje? Anketa
Později už jste jistě měl nějaké představy o budoucím vývoji. Splnila se vaše očekávání?
Bylo jasné, že většina našich představ byla naprosto naivních, protože nic takového se ve světě nikdy neudálo. Ale musím říci, že v zásadě se to moje očekávání naplnilo. Myslím, že lidi jen zapomněli na to, jak se žilo tehdy a jak se žije teď. Obecně je lidskou vlastností, že na špatné věci se zapomíná. Všichni chlapi vzpomínají, jakou srandu užili na vojně, ale na to, jaké buzerace, šikany a nesmyslného drilu se zúčastňovali, zapomenou. Čili lidi zapomněli na to, jak se žilo za totality. Ale musíme také přiznat, že morálka a chování lidí u nás bohužel není pořád taková jako v zemích, kde se demokracie vyvíjela evolučně, nikoli revolučně. Jako třeba v Dánsku, kde demokratický režim budovali kontinuálně přes sto let a lidé se kultivovali postupně. Kdežto tady lidi, kteří dokázali využívat výhod předchozího režimu, se okamžitě chopili využívání výhod nového režimu. A v některých případech nejen využívání, ale i zneužívání. A většina z nás na to jen nezkušeně a naivně koukala.
Co bylo pro vás nejzásadnější změnou od pádu totality?
Ten pád té totality. Dnešní mladí lidé si nedovedou představit, že jsme nemohli cestovat, že jsme nemohli nikam. Pro mladé lidi je dnes úplně samozřejmé, že každý, kdo o to stojí a má na to mentálně, stráví část svých studií v zahraničí, získá přehled o světě, naučí se cizí řeči. To jsou věci, o kterých se nám ani nezdálo. Ta svoboda, ta možnost volby je asi to nejdůležitější.
Je vám líto, že naše generace byla o takové možnosti připravena, že jsme nic takového nezažili? Nebo jste hlavně rád, že jste se pádu totality dožil?
Já to vidím spíš takhle, že můžeme být rádi, že jsme se toho ve věku kolem čtyřiceti let dožili. I když samozřejmě je škoda, že jsme předtím ty možnosti neměli.
Člověk by očekával, že si naše generace, která může srovnávat, bude o to víc svobody a demokracie vážit. Ale někteří naši spoluobčané s nostalgií vzpomínají na minulé časy před listopadem 1989. Lze to vysvětlit jen tou obdobou vojny, že si každý pamatuje jen to hezké a špatné vytěsní?
Znám lidi, kteří byli levicoví a třeba po druhé světové válce se stali členy komunistické strany, nikdy z toho neměli žádný prospěch, věřili těm ideálům a pracovali poctivě celý život. Nedovedu si představit, aby člověk, který věřil a poctivě pracoval, teď řekl, že celý jeho život byl omyl a celý život hodil za hlavu. To je strašně těžké. Kdyby mi někdo řekl, že jsem celý život operoval srdce a že to je úplný nesmysl, tak bych to také obhajoval. Pak je část lidí, kteří se měli za předchozího režimu velice dobře. Jako jednu konkrétní skupinu bych jmenoval zemědělce. V místě, kde máme chatu, jsem zažil zemědělství ještě před vznikem JZD. To byla tvrdá dřina v létě od tří od rána do jedenácti v noci, za relativně málo peněz. Po vzniku JZD se neměl nikdo tak dobře jako zemědělci. Velmi málo práce, na návaly práce přijely brigády z podniků, když byly žně, přijely kombajny ze Slovenska, družstevníci neplatili daně, fasovali zemědělské produkty. Za čtyřicet let, to jsou dvě generace, si na takový život lidi na venkově zvykli. A najednou jim vrátili polnosti a starejte se. Na druhé straně vidí, že někdo něco rozkradl a získal majetek bezpracně, a oni by měli tvrdě pracovat. Není divu, že jsou z toho rozčarovaní. Já jsem byl od mládí zvyklý tvrdě pracovat, mně práce nevadí.
Jak vám osobně listopad 1989 změnil život?
Mně změnil život zcela zásadně, protože jsem v květnu 1990 mohl odjet na pozvání univerzitní nemocnice v dánském Odense pracovat jako konzultant v krásném městě, kde se narodil a žil Hans Christian Andersen. Mohl jsem žít v jedné z nejdemokratičtějších zemí na světě, v zemi s nejmenší korupcí na světě vůbec. Nikdy jsem nebyl připravován na post přednosty kliniky, protože jsem nebyl žádný nomenklaturní kádr, ale pak mi bylo po roce 1991 nabídnuto, abych se o to místo ucházel. Po rozvaze jsem to přijal a už jsem tady čtyřiadvacet let (v pražském IKEMu – pozn. red.) a nikdy jsem toho nelitoval. Takže pro mne to znamenalo zcela zásadní změnu. Na druhou stranu mojí mamince vrátili továrnu na hračky, kterou vlastnil děda, ten měl evropskou licenci na hru Člověče, nezlob se, a ona velice rychle potřetí o továrnu přišla. Nebo třeba restituce na pozemky, které měla naše rodina na pražském Žižkově, nemáme dodnes vyřízeny. Když nám bylo řečeno, že dostaneme osmdesát haléřů za metr, protože nám pozemky byly zabaveny jako pastvina, řekl jsem, že kvůli osmdesáti haléřům za metr čtvereční nebudu vyplňovat nějaké papíry, protože to považuji za nehoráznou zlodějinu, když jde o pozemky v centru hlavního města. Ne všechno tedy bylo růžové. Ale moje maminka, když potřetí o továrnu přišla, řekla: Hlavně, že jsme zdraví.
Takže jste zažil současně to pozitivní i negativní, co se tady v uplynulých pětadvaceti letech odehrálo…
Ale u mne převažují pozitivní věci.
Pracoval jste léta ve zdravotnictví před listopadem 1989 i po něm, takže můžete srovnávat. Co znamenala změna režimu pro české zdravotnictví?
To není správně řečeno, „pro české zdravotnictví“. Myslím, že správnější je se ptát, co to znamenalo pro českého pacienta. A pro českého pacienta to byla zcela zásadní změna. Když budu mluvit za můj obor, pamatuji si, že v době před rokem 1989 umírali pacienti na chirurgicky vyléčitelné onemocnění, jako je třeba zúžení kmene levé věnčité tepny, umírali na toto onemocnění rychleji než na rakovinu. A přitom se to dalo vyřešit poměrně jednoduchou operací. Ale kvůli nedostatku devizových prostředků jsme nemohli odoperovat pacienty, kteří to potřebovali, protože materiál, jenž byl k tomu nutný, se nakupoval jen za devizy. Tehdy se v IKEMu dělalo tři sta operací ročně, nyní jsme jich provedli tisíc pět set. Takový to byl rozdíl pro pacienty. Dnes se skutečně v péči o srdeční onemocnění každému pacientovi, který to potřebuje, dostane péče. A ta péče je zcela určitě lepší než ve Velké Británii.
Jde vývoj ve zdravotnictví takhle rychle dopředu i dnes? Objevují se nové technologie, ale stojí víc peněz stejně jako nové moderní léky. Stále se proto mluví o nedostatku finančních prostředků ve zdravotnictví a objevují se obavy, že to bude mít vliv na zhoršení zdravotní péče o pacienty. Věříte, že se tahle situace v budoucnu zlepší?
Teď momentálně tomu moc nevěřím a řeknu vám proč. Pořád se říká, že ve Spojených státech se dává 17,5 procenta HDP na zdravotní péči, zatímco u nás je to asi 7,5 procenta. Ale už nikdo neřekne, že ze státního rozpočtu se ve Spojených státech dává na zdravotnictví jen 8,5 procenta a ta druhá část je ze soukromých zdrojů, z privátního financování. Zatímco u nás se z toho 7,5 procenta dává asi 7 procent ze státního rozpočtu, tedy asi o 1,5 procenta méně než ve Spojených státech, ale z privátních zdrojů jen jedno procento. A to jsou údaje z doby před tím, než vláda zrušila zdravotní poplatky. Takže my jdeme přesně proti celosvětovému trendu. Žádná vláda nevydává zásadně víc ze státních fondů než naše, ale je tam povolené financování ze soukromých, privátních prostředků. Jsme přesvědčeni, že zas vymyslíme něco lepšího, než vymysleli na celém světě, ale to je nesmysl.
Jak se díváte na to, co se děje v současné vládě, myslím konkrétně útoky vicepremiéra, ministra financí a předsedy ANO Andreje Babiše na ministra zdravotnictví za ČSSD Svatopluka Němečka?
Podle mne musí dojít ke změně volebního systému. Dokud nebude, tak tyhle koaliční rozmíšky budou a vlády to nikam pořádně nedotáhnou. Tento volební systém, který jsme převzali po první republice, ale tehdy měl opodstatnění, protože tady byla velká menšina německá, velká menšina židovská a další, ale dneska jsme levicoví nebo pravicoví, způsobuje tyhle problémy koaličních vládnutí. A dokud bude tento volební systém, tak budou přesně takhle vlády fungovat, protože politické strany, které tvoří vládní koalici, mají různé názory.
Co vás nejvíc za posledních pětadvacet let potěšilo?
Nejvíc mne potěšilo, že mám šest krásných vnoučat.
A když se ohlédnete zpět na období od listopadu 1989 dodnes, na co nejvíc vzpomínáte? Ať už v osobním životě nebo profesi?
Nemohu říci, že bych vzpomínal nejvíc na jednu jedinou věc. Já vzpomínám na celých krásných pětadvacet let ve třech oblastech. Jedna oblast je rodina, jak jsem říkal, druhá oblast je práce, kdy se nám podařilo za těch pětadvacet let v IKEMu vybudovat velké komplexní kardiocentrum a postavit krásnou novou nemocnici. A co se týče sportu, jsem rád, že mi to pořád ještě běhalo.
A běhá, jak vím. Vy ty maratony zvládáte ještě dneska…
Ano. Teď před čtrnácti dny jsem běžel newyorský maraton.
Bylo i něco v politice, co vás v uplynulých letech potěšilo?
Samozřejmě, že to bylo nádherné bezprostředně po revoluci, cítili jsme takové revoluční nadšení, které asi bylo částečně naivní. Ale pak už nemohu říci, že by mně politika přinášela nějaké velké potěšení a důvod na vzpomínání v nějakém kladném smyslu. Pro mne velkým poučením byla přímá volba prezidenta. Jako se nedá maraton vyprávět, maraton se musí zažít, tak to platilo o prezidentské volbě.
Ať jsme volili nebo podporovali kohokoli, lidé si nakonec vybrali. Jak jste po téměř dvou letech spokojen s prezidentem Milošem Zemanem?
Žijeme v demokratické společnosti a většina z těch, již šli volit, si zvolila prezidenta, kterého máme. Je řada věcí, ve kterých s ním nesouhlasím, na druhou stranu musím uznat, že je určitě velice inteligentní a sečtělý člověk. Ale s řadou věcí nesouhlasím, určitě nesouhlasím s tím, jak mluví. Ale myslím, že velké části populace se to velice líbí. Ovšem já z toho tedy nadšený nejsem.
Můžete jmenovat nejvýznamnější osobnosti v politice v uplynulých pětadvaceti letech, kterých jste si vážil a kterým jste důvěřoval?
Michael Žantovský napsal životopisnou knihu o Václavu Havlovi a v rozhlase ji uváděli, že je to životopis o jednom z nejkontroverznějších politiků po listopadu 1989. Já jsem tedy na panu prezidentovi Václavu Havlovi neviděl vůbec nic kontroverzního. Myslím, že to byla velikánská osobnost našich dějin. Takže určitě rád vzpomínám na něj. Kdo byl také určitě velká osobnost, byl pozdější čestný předseda sociální demokracie Valtr Komárek. Osobně jsem ho znal, byl to nesmírně vzdělaný a inteligentní člověk. On se sice v politice moc neprosadil, protože ani moc nestál o to rvát se někam dopředu. Musím říci, že jsem si ho velice vážil. Zrovna tak si velice vážím pana Karla Schwarzenberga. Četl jsem jeho životopis, který byl psán dávno před tím, než se vědělo, že bude nějakým ministrem. Morální hodnoty, ve kterých byl vychován, jsou ohromné. Ale dnes už je to starý nemocný pán. Kdybych měl tedy jmenovat tři jako na olympiádě, tak by to byli tito: Havel, Komárek, Schwarzenberg.
Jak se díváte na to, že se dnes ozývají na adresu Václava Havla, tři roky po jeho smrti, kritické hlasy, například ze strany jeho nástupce Václava Klause, který prohlásil, že Václav Havel byl vlastně reformní komunista?
Oni byli názorově zcela rozdílní, to jsme věděli. Žijeme v demokratické společnosti, tak má každý právo říkat nebo napsat do knihy, co chce. Ale já si nemyslím, že když má někdo levicové názory, že je skrytý komunista. To je rozdíl.
Vidíte dneska nějakou výraznou osobnost v politice podobnou těm, které jste jmenoval?
Nevím, jestli je tady teď taková výrazná osobnost. Je strašně laciné říci, že není doba na velké osobnosti. V Německu paní kancléřka Merkelová je určitě velká osobnost, i u nás by tedy mohla být doba na velké osobnosti. Ale v současné době tady žádnou velkou osobnost nevidím.
Někdo říká, že se polistopadový režim, který tu byl pětadvacet let, zhroutil. Tradiční politické strany ztrácejí důvěru, velkou podporu získává hnutí ANO, které není vyhraněné, má prvky levicové i pravicové, takže vlastně může sbírat voliče napravo i nalevo. Co soudíte o dnešní politické situaci?
ANO není politická strana, ale hnutí, tam se vedení nevolí. Já jsem se v politice dostatečně poučil, chci se už věnovat jen své profesi. Politika je řemeslo, stejně jako je řemeslo kardiochirurgie, já si kroky politiků, i když s nimi nesouhlasím, netroufám hodnotit.
Vidíte budoucnost české společnosti a České republiky optimisticky?
Vidím optimisticky českou společnost, jinak bych tady nebyl. Jediné obavy mám teď trochu z Ruska. Mám pocit, že nastoupilo cestu konfrontace. A vidím to jako hrozbu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
_profil_top.jpg)
