Profesor Šesták: Nejsme debilové, paní Sommerová. Stydím se za bombardování Srbska, byl jsem tam a toto jsem zažil

01.04.2019 11:40

ROZHOVOR Vstup České republiky do NATO před dvaceti lety nám sice zajistil relativní bezpečí, ale zároveň jsme se stali součástí paktu, který krátce poté zahájil nelegální válku proti Srbsku. Profesor Jaroslav Šesták na místě zažil bomby svržené zejména letouny USA, jejich ničivý účinek a bolest nad ztracenými životy. Dodnes cítí stud nad tím, že jsme tehdejší lidskou tragédii dokonce nazývali „humanitárním bombardováním“. Vědec, jenž musel skončit ve Fyzikálním ústavu Akademie věd poté, co převzal státní vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana, považuje za ubohé, jak se režisér Fero Fenič vyjadřuje o české hlavě státu.

Profesor Šesták: Nejsme debilové, paní Sommerová. Stydím se za bombardování Srbska, byl jsem tam a toto jsem zažil
Foto: Archiv JŠ
Popisek: Prof. Ing. Jaroslav Šesták, DrSc, dr.h.c., fyzikální chemik, emeritní vědec Akademie věd ČR

Minulý měsíc si Česká republika připomněla dvacáté výročí vstupu do NATO. Pražský primátor Zdeněk Hřib promlouval k cestujícím v metru, tramvaje byly vyzdobeny vlaječkami Severoatlantické aliance, vlajka NATO vlála i na Nové radnici. Jak na vás celé to slavení působilo?  

Vstup České republiky do NATO ukázal, že naše země patří na Západ a členství nám zajistilo relativní bezpečí v regionu střední Evropy, kde se historicky střetávaly a střetávají zájmy velmocí. Na druhé straně NATO prošlo i obdobím svého selhání, nebo spíše obdobím, kdy zklamali politici, s čímž mám i svoji osobní zkušenost. Spolupracoval jsem s Fakultou metalurgie, odnoží bělehradské univerzity ve městě Bor ležícím u kosovských hranic, a stal jsem se v roce 1999 svědkem řady tehdejších událostí. Osobně jsem zažil bomby svržené zejména letouny USA, jejich ničivý účinek v tamním okolí a bolest nad ztracenými životy. Přes mizerii válečných útrap přetrval tam nádech černého humoru, místo běžného „dobar dan“ se lidé zdravili „bombar dan“ a říkali: „Amerika je domovem světoznámého softwaru Windows, k nám, bohužel, dorazilo jen jeho realistické zosobnění ve formě rozbitých oken – „srbských Windows 1999“.

Dnes už bylo potvrzeno, že akce, která bombardování spustila, se odehrála jinak, než byla v západních médiích tehdy vykreslována. Šlo o masakr v Račaku z půlky ledna 1999, kdy zde byla nalezena mrtvá těla 45 bojovníků kosovsko-albánské teroristické organizace, posmrtně převlečených do civilních šatů. Dodnes cítím stud nad tím, že jsme tehdejší lidskou tragédii dokonce nazývali „humanitárním bombardováním“.

Anketa

Kdo bude mít po nástupu Čaputové do funkce lepšího prezidenta?

11%
hlasovalo: 15457 lidí

Příští měsíc budeme pro změnu oslavovat patnácté výročí přijetí České republiky do Evropské unie. Ta se od našeho vstupu výrazně proměnila a spoustě lidí u nás vadí, co všechno se na nás z Bruselu valí, politickou korektnost nevyjímaje. Na tuto notu v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu chce zahrát hnutí „Vědci pro ČR“, které ve svém volebním programu hlásá, že černá je černá, bílá je bílá a manželství je svazek muže a ženy. Nebojují vaši kolegové vědci tak trochu s větrnými mlýny?

Hnutí Brno+ vzniklo předloni a neúspěšně kandidovalo do brněnského zastupitelstva. Pro lepší image změnilo za účelem evropských voleb svůj název pod neotřelým sloganem, nazývejme věci pravými jmény. Hlásat, že bílá je bílá a černá je černá, je věcí bohapusté reklamy, protože pro zainteresované vědce bych spíše přepokládal hledisko, že bílá není bílá, ale že je směsicí nejrůznějších barev a jejím nejtmavším odstínem je černá, když nezaznamenáváme žádné světlo. Vědec by se měl zasazovat o to, jak to dokázat, a je vidět, že hnutí dokazovat nic nehodlá. Hodlají se jen prosadit, prostě bílá je bílá, a proto si to občane zapamatuj, až půjdeš k volbám.

Když už se bavíme o volbách, tak připomenu, že dokumentaristka Olga Sommerová se o nich vyjádřila, že čím víc lidí k volbám přijde, tím je to horší, protože většina není vzdělaná a své činy nedomýšlí. Demokracie je v tomhle prý tak trochu problém, ale bohužel s tím nejde nic dělat. Je vadou demokracie, že v ní mohou rozhodovat i „nevzdělaní“, jak lituje Sommerová?

Je to přístup těch, kteří byli nazváni přídomkem „lepšolidi“, kteří oplývají sebevědomím inteligenční nadřazenosti a nijak se nezabývají pravidly demokracie. Olga Sommerová popisuje Čechy jako lidi, kteří preferují konzum a nevšímají si jakési plíživě hrozivé ztráty svobody, i když nevíme odkud, načež naprosto brutálně a s opovržením naznačuje, že většina těch lidí, co nesmýšlejí jako ona, jsou debilové, kteří by měli být zbaveni hlasovacího práva. Nastolení jednotně povinného hlasování jsme do všech důsledků zažili v minulých diktaturách nacismu a komunismu, a snad se k tomu nemusíme vracet.

Z té tzv. kulturní fronty nebyla sama, kdo dal najevo znechucení nad tím, jak volí spoluobčané. Režisér a producent Fero Fenič se svěřil, že se bojí o Česko a že si Čechy idealizoval. Z pohledu člověka z východního Slovenska byla pro něj Praha symbolem kultury. Domníval se, že český národ je vzdělanější než slovenský. „Pohled na český národ mi změnili sami Češi, když vidím, jak se vyvíjejí. Neváží si svobody, chybí respekt k lidskému životu. Vzdělaný národ si nezvolí počůrávajícího se staříka,“ vyjádřil se jasně s tím, že se rozmýšlí, zda v této zemi chce zůstat. Lze se s takovým hodnocením ztotožnit?

Všichni jednou zestárneme a napadat obecné neduhy stáří je ubohé. Uvidíme, až Fero zestárne, onemocní, jestli pak nezměnění svůj názor zobjektizovaným pohledem sama na sebe. Franklin D. Roosevelt, prezident USA v letech 1933-45, onemocněl už v roce 1921 obrnou, částečně ochrnul, od té doby používal kolečkové křeslo a jeho ochrnutí mohlo mít za následek invektivu počůrávajícího se staříka. Přes jeho čtyři funkční období mu to nikdy nikdo nepřipomněl a on, byť paralyzovaný, vyřešil z invalidního vozíku řadu krizových situací a ukázal, že státotvornost je v hlavě, a ne v nohách. Stal se vynikajícím prezidentem, podmanil si svou vlast, která zdaleka není národnostně jednotná. To, co drží pohromadě Američany jako jeden politicky jednotný lid, není jen prezident, ale hlavně ústava, což někteří nazývají ústavním patriotismem. Sám jsem to pocítit na stáži coby asistent profesor na Missourské universitě v letech 1969-70. Možná, že právě tady můžeme hledat inspiraci.

Můžeme si stěžovat, že se hodnoty rozprodají, že lidé ztrácejí soudržnost jako národ a že se stáváme souborem svéráznosti, ale přesto jsme hrdé Česko. A tak se musíme podivit nad výrokem europoslance Jiřího Pospíšila, že už jsme se prý nenarodili jako Češi, ale jako Evropané. To připomíná Emanuela Moravce, který se za protektorátu nechal slyšet, že jsme dělníky ve službách Evropy a teprve potom Čechy. Jestliže někdo může spílat národu s tak bohatou historickou tradicí a zapomínat na jeho obrovskou kulturní způsobilost, pak si jistě může dopřát poklidnější poměry života někde na východním Slovensku.

Mezi ty, kdo národu nespílají, ale bojují za jeho zájmy, rozhodně patří poslanec Václav Klaus. Právě jeho vztah k Bruselu a povzdechnutí nad tím, že se schvalování zákonů kvůli EU ve Sněmovně podobá činnosti židovských výborů během druhé světové války, bylo pro spolustraníky poslední kapkou, takže ho z ODS vyloučili. Šlo o trefné přirovnání, nebo Klaus skutečně přestřelil? Má politik a občan obecně držet pusu a krok, dávat si pozor, aby nepřekročil mantinely politické korektnosti jako Václav Klaus mladší, nebo aby se „neumazal“ převzetím státního vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana, jako jste učinil vy?

Každá relativně velká strana musí vydržet daleko větší rozmanitost názorů a osobností, viz třeba britskou Konzervativní stranu, kde si jdou vyloženě „po krku“.

Václav Klaus mladší si osvojil mimořádný talent rozpoznat debatu, která není ve společnosti dořešena, umí do ní razantně vstoupit a připravit trefná přirovnání, která jsou často až „na hraně“. Takové řešení může být sice na škodu soudružnosti dané strany a možná přehluší i její priority, pokud opravdu prioritami jsou. Vyhazov Klause není ale projevem dobré kondice ODS a může to být dokonce výrazem její slabosti, potažmo nejistoty vedení. Jak jednou pronesl Graham Greene, kacířství je jen jiné slovo pro svobodu myšlení. A Klausovo kacířství mu zprostředkovalo nejvíce preferenčních hlasů, když byl celorepublikově druhý za Andrejem Babišem, a to už v popularitě občanů něco znamená.

Jestliže osobní obliba ohrožuje stranické vedení, pak dalším na řadě se může stát neméně populární předseda Senátu Jaroslav Kubera. Pak se naskýtá otázka, jakou křečovitou záminku si strana najde pro něj? Vše je záležitost závisti, profesionální žárlivosti a rivality, což, jak jste se zmínil, dopadlo i na mě, když ředitel Prouza neunesl situaci, že někdo nevyvolený si v jeho instituci dovolil převzít medaili od prezidenta Zemana. Když se to zveřejnilo, vehementně to popírá a snaží se mě dehonestovat, a to dokonce pomocí komentářů zaměstnanců. Tedy nic nového pod sluncem. A jak se traduje v dějepisu, standardně bývá někdo ochotný pověřen vyřizováním určité agendy.

Za tím, jak se ODS vypořádala s Václavem Klausem mladším, mohla být podle některých reakcí také závist a žárlivost stranické šedi na popularitu a volební úspěch jejich kolegy. Jakou váhu byste závisti v politickém i pracovním prostředí přikládal, a kdy se konkrétně podepsala i na vaší vědecké kariéře?

Psychiatr profesor Cyril Höschl předložil v Reflexu otázku, zdali je závist záměrem momentálního impulsu, nebo je zakódována v lidském mozku, a zdali dokáže mít člověk pod kontrolou takovou poruchu osobnosti. Jeho odpověď říká, že závist je součástí normální emoční výbavy živých tvorů, byť v různé formě a v různé míře.  Člověk má tendenci jak k nezhoubné, tak ke zhoubné formě závisti, což je dáno jeho povahou. Pokud nás závist nutí k žádostivosti dalšího rozvoje, touze něco dokázat, jedná se o její upotřebitelnou formu, a jak říká Richard Branson, závist si musí člověk zasloužit. Nezhoubná závist je spojená i s pokorou, která se projevuje jednáním, v němž člověk vědomě neuplatňuje svou nadvládu nad ostatními. Pokud závist nutí ke škodlivému jednání, pak figuruje ve smyslu jakéhosi odlidštění a závistivý člověk si často není vědom toho, že hlavní příčinou jeho problémů je jeho vlastní postoj a sebe-přesvědčení, že okolí, které napadá, si to zaslouží a že ho ke kritizování vede nespravedlivý stav věcí.

Závist leží v protikladu s osobní statečností; za svoji badatelskou éru jsem se setkal s její nejrůznější formou. Před více než půl stoletím mě o třicet let starší badatel, komunista, který přežil koncentrák, přivedl do Akademie navzdory mým kádrovým restrikcím, když se hrdinně postavil proti tehdejší komunistické diktatuře a prosadil svoji vizi perspektivní vědy. V protikladu leží případ už z dnešní demokratické společnosti, kdy mě nedávno vyprovodil z Akademie o třicet let mladší ředitel navzdory mým badatelským úspěchům, a tak si prosadil svoji vizi perspektivní vědy v rámci své závistivé pomstychtivosti ležící proti mé úspěšnosti. Právě u tohoto druhu mladých nástupců, které můžeme označit za „rychlokvašky“, by umravnění jejich vnitřních pocitů se mělo stát výsadou člověka moderní doby, a to platí zejména pro vědce.

Říká se mládí vpřed, ale vy jste použil termín „rychlokvašky“. Dá se tento pojem vztáhnout i na politiky?

V politice by se důraz měl klást na zkušenost, tj. aby politik prošel nejdříve zkušeností komunálního politika, než se vrhne na ten nejvyšší řídící status, a v mnoha zemích je to pravidlem. Vezměme si třeba Bohuslava Sobotku, který hned po dokončení studia na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně 1995 byl v následujícím roce zvolen do Poslanecké sněmovny a už v roce 2002 se stal ministrem financí, kde v roce 2004 sehrál neblahou roli při privatizaci OKD a kdy prý i odpustil nedoplatky daně z příjmů. Následně byl pověřen řízením Ministerstva průmyslu a obchodu, a pak se dopracoval pozice jak předsedy ČSSD, tak předsedy vlády České republiky. Dalo by se říci, že skončil neslavně jako konzultant BTL Medical Technologies. Možná, že mu chyběla právě diskutovaná zkušenost.

Můžeme to srovnat s ředitelem Fyzikálního ústavu Prouzou, který ve svých necelých čtyřiceti letech se stal ředitelem největšího ústavu Akademie věd. I když měl zaškolení z doktorské stáže na Columbia University, přece jen se hned po absolvování Ph.D. stal vědeckým tajemníkem a posléze ředitelem opět bez větší předchozí praxe. Svoji osobní zkušenost s jeho postojem vůči mně, staršímu vědeckému pracovníkovi, jsem mnohokrát diskutoval v předchozích rozhovorech, ale nemohu vynechat otázku, jestli jeho řídící nezkušenost a osobní neobjektivita nemůže, stejně jako u Sobotky způsobit státu finanční škodu. Dát řediteli Prouzovi možnost rozhodovat o půlmiliardové dotaci na rozvoj fyziky pevných látek je stejné riziko jako v oné době svěření Ministerstva financí advokátnímu koncipientovi.

Můžete jako pamětník posoudit roli správy a řízení v bývalé ČSAV z let 1953 až 1992, a poté v dnešní Akademií věd ČR?

V době bolševické despocie hrála ČSAV významnou roli jakési úschovny pro řadu tzv. politických disidentů, kteří vyhoštěni třeba z univerzit zde nalezli útočiště, kde mohli v ústraní bádat a kde jejich odborné výsledky byly tolerovány a necenzurovány. Nicméně existovala v pozadí buňka tehdejší všemocné KSČ, tvořená především nejrůznějšími stranickými „dělnickými“ kádry, jakýmisi „aparátčíky“, která hlídala únosnost političnosti této koexistence, ale která si zachovávala nepochybný respekt vůči odborným autoritám profesorů, kteří i tehdy své tituly nedostávali jen za politiku, ale za svoji odbornost. Na rozdíl od univerzit nedošlo na začátku devadesátých let v nové Akademii věd ČR k procesu očištění, a tak zde přežili nejen uschovaní disidenti, ale i političtí příslušníci tehdejší autokracie členů a spolupracovníků KSČ a StB.

Postupně začala vznikat i nová vrstva jakýchsi novodobých aparátčíků, kteří se ihned po základní odborné výchově domohli postů řídících orgánů a kteří začali opovrhovat univerzitními tituly, anebo kteří nebyli schopni je odborně zvládnout. Politolog Karel Hlaváček ve své úvaze v Lidových novinách z 23. března jde dokonce tak daleko, že říká, že tituly slouží jen k ozdobě jména a dokonce nabádá, že by se měly zrušit, protože navozují nezdravou hierarchii. Z toho vyplývá, že dosažení statusu docenta či profesora je spíše odstrašující, což nahrává těm, kteří neumějí, a znehodnocuje postavení vědecké a pedagogické práce jako takové.

Na druhé straně, nejcitovanější vědec v Česku, profesor Pavel Hobza tvrdí, že přílišná demokracie do vědy nepatří a že aparátčíci ve formě zvolených orgánů, sněmů a senátů by neměli rozhodovat o výběru ředitelů, děkanů a rektorů, a už vůbec ne o směřování vědy a vysokého školství. Určitě není náhoda, že ty nejelitnější americké univerzity jsou právě řízeny autoritářsky a ředitelé nejlepších světových vědeckých ústavů – například Max Planck Institute – jsou vybíráni v několika krocích, ale žádný z nich není vybrán přímou nebo nepřímou volbou zaměstnanců daného ústavu či členy sněmů.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

V rámci Fyzikálního ústavu (FZÚ) jste spoluautorem nového vědního oboru nazvaného kinetické fázové diagramy, jste významným autorem článků o krystalizaci skel jako vodítka přípravy nových materiálů a spolupracoval jste i s průmyslem, kde jste spolutvůrcem teorie bioaktivity anorganických materiálů. Proč myslíte, že ředitel FZÚ Michael Prouza nevzal v úvahu tento váš potenciál ve prospěch svého ústavu a zbavil se tak osobnosti významného materiálového badatele?

Jiří Wiedermann z Ústavu informatiky AV napsal, že více než patnáct let po zavedení celé řady reforem a nových institucí cílených na dosažení vyšší kvality české vědy jsme žádnou zásadní proměnu nezaznamenali. Je to také tím, že v mnoha případech nejen nedostatečně diferencujeme mezi kvalitou vědecké práce, ale ani nerozlišujeme mezi vědeckou osobností a průměrně zdatným vědeckým pracovníkem. To dokumentuje třeba nezařazení mé světově uznané knihy do výsledků FZÚ, což leží bytostně proti preambuli samotného FZÚ: podporovat rozvoj vědy. Je to opět ukázkou závisti a osobního zpolitizování situace.

Je zajímavé, že nejvíce citované články ve FZÚ z oboru fyziky pevných látek jsou z oblasti technologických aplikací, jako je kinetika reakcí v pevných látkách z roku 1971 (h-index autora Šestáka ~27), se čtenářskou odezvou tzv. Sestak-Berggrenovy rovnice přesahující 1000 citací. Dále je to vyhodnocování skelné transformace z roku 1972, s tzv. Hrubého koeficientem sklotvornosti, který vykazuje více než 700 citací (h-index autora Hrubého ~15).  Přestože jde o vědecké renomé ústavu, FZÚ se k těmto autorům zachoval macešsky a doktor Hrubý proto dokonce na FZÚ zanevřel a po svém odchodu do důchodu ústav proklel.

Jak potom hledět na Akademii, které bere z finančního rozpočtu na vědu nemalou část, ale chová se nepřístojně uboze k výsledkům svých pracovníků, čímž vlastně popírá i svoji vlastní vědeckou existenci.

Nepřipadá vám, že se věda čím dál více začíná prolínat s propagandou? Připomenu jen, jak mluvčí studentů stávkujících za záchranu klimatu pronesl varování, že máme posledních dvanáct let. Není to trochu odvážné tvrzení?

Bohužel, v době internetového šílenství se cokoli může zvrhnout v davové násilnosti. Třeba nadšení zachránců klimatu propagujících biopaliva způsobilo v rozvojových zemích hladomor. Mluvčí studentů si asi popletl počasí a klima, tj. desítky let s tisíciletími, protože si asi zapomněl přečíst, co to jsou Milankovičovy klimatické cykly. To jsou periodicky se opakující změny v příjmu slunečního záření, způsobené stoletými výkyvy v oběhu Země kolem Slunce, desetiletou rotační precesí a tak dále. Stejně tak to jsou změny aktivity Slunce, od nejkratší jedenáctileté do nejdelší v rámci stovky let. To je nespočitatelná kombinace dlouhodobých procesů, které dodnes ani odborníci plně nepochopili, a tudíž ani nevíme, jak nám to vše mění zemské klima. Vliv činnosti člověka tak může, ale taky nemusí mít dostatečný vliv.

Zdá se ale, že situace klimatologického protiřečení už navodila orwellovský „newspeak“, kdy faktum, realita či pravdivé tvrzení jsou označovány jako dezinformace, a dezinformace je označována jako zpráva. Výlevům nenávisti se říká komentář, a kdo neprojevuje dostatečnou solidaritu, je označován jako reakcionář. Tyhle scestné názory jsou, bohužel, podporovány granty nadnárodnostní byrokracie, které vidí v klimatických regulacích šanci na posílení své moci podporujíce všechny ty, kteří chtějí tzv. zeleně podnikat, tedy hlavně získat snadné peníze.

Je to vidět i na vzrůstající kvalitě propagandy; viz třeba dojemnou legendu o švédské holčičce Grétě, která prorocky varuje lidstvo – a kterou si stvořila profesionální marketingová agentura ke své potřebě. Internet a finanční dotace mění svět, ale určitě ne k ušlechtilejšímu.

Existuje apolitická věda, a existují i dnes vědečtí disidenti?

Za vědou leží, bohužel, peníze, a tak nemůže být apolitická. Je to tím, že tlak na získání financí je podmíněn dostatečnou mírou publikovatelností, neboli rčením „publikuj, nebo zhyň“, původně „publish or perish“, ccož bývá připisováno Michaelu Faradayovi. Potřeba peněz na badatelské přežití si vynucuje nával rukopisů, což ale přináší své velké komplikace. Většina časopisů odmítá polovinu příspěvků už jen základě zhodnocení svých redaktorů, bez potřebného hodnocení recenzentů. To následně vede k vytvoření tzv. predátorských časopisů, které nemají požadovanou impaktovou hodnotu, ale absorbují přebytkové rukopisy. Nastupuje i problém tzv. orientovaného mainstreamu, hlavního odborného proudu, kde se převážně publikují názorově jednotné texty, což opět vede k publikaci radikálnějších prací v konkurenčních tzv. disidentských časopisech, například v Apeiron nebo v Galileian thermodynamics, jak třeba ukazuje kniha Lee Smolina „Fyzika v potížích“ z roku 2009.  

Dále růst sofistikovaných aparátů „push-and-bottom“, tedy „zmáčkni odpovídající knoflík“, které mají softwary umožňující snadnější zpracování dat a přípravu publikací. Články tak mohou být zkompilovány pouhou kombinací různých měření, namnoze bez představy o tom, o čem to vše je, bez nutnosti žádoucího vědeckého obohacení. Konkrétní výzkum se tak začal postupně oddělovat od formálního ocenění, které přivedlo až k představě tzv. „prolomené vědy“ nebo „bezhraničných vědeckých hranic“, spojených s problémem trans-vědeckého výzkumu, který se stává bezkonečný. V takovém prostředí je téměř nemožné motivovat vědce ke kvalitě, namísto dnešní kvantity.

Vzhledem k omezeným financím nastal problém, jak rozlišit mezi dobrými a špatnými výsledky. Třeba míra úspěšnosti žádostí o dotace navržených v České republice byla například jen šestina předložených projektů. Ze statistik lze ale vyvodit, že ve výběrové akci, kdy statistický vzorek je menší než třetina, se jedná o zaujatost, a objektivitu lze dosáhnout pouze nepřijatelným losováním. Jemný rozdíl mezi objektivním úsudkem a zaujatým verdiktem lze tak odstranit na základě některých, byť nechtěných objektivních opatření, i když stejně nedokonalých, ale stále mnohem lepších než osobní rozhodnutí předem vybraných osobností.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Chartista Václav Vlk zcela upřímně: Oslové z pražské kavárny. Vlezdoprdelky, roky žijí z mrtvého Havla. Paní Fridrichová není žádná novinářka

20:05 Chartista Václav Vlk zcela upřímně: Oslové z pražské kavárny. Vlezdoprdelky, roky žijí z mrtvého Havla. Paní Fridrichová není žádná novinářka

30 LET OD LISTOPADU 89 Za Nové pověsti Listopadové považuje publicista a chartista Václav Vlk mnohé …