Minulý měsíc si Česká republika připomněla dvacáté výročí vstupu do NATO. Pražský primátor Zdeněk Hřib promlouval k cestujícím v metru, tramvaje byly vyzdobeny vlaječkami Severoatlantické aliance, vlajka NATO vlála i na Nové radnici. Jak na vás celé to slavení působilo?  

Vstup České republiky do NATO ukázal, že naše země patří na Západ a členství nám zajistilo relativní bezpečí v regionu střední Evropy, kde se historicky střetávaly a střetávají zájmy velmocí. Na druhé straně NATO prošlo i obdobím svého selhání, nebo spíše obdobím, kdy zklamali politici, s čímž mám i svoji osobní zkušenost. Spolupracoval jsem s Fakultou metalurgie, odnoží bělehradské univerzity ve městě Bor ležícím u kosovských hranic, a stal jsem se v roce 1999 svědkem řady tehdejších událostí. Osobně jsem zažil bomby svržené zejména letouny USA, jejich ničivý účinek v tamním okolí a bolest nad ztracenými životy. Přes mizerii válečných útrap přetrval tam nádech černého humoru, místo běžného „dobar dan“ se lidé zdravili „bombar dan“ a říkali: „Amerika je domovem světoznámého softwaru Windows, k nám, bohužel, dorazilo jen jeho realistické zosobnění ve formě rozbitých oken – „srbských Windows 1999“.

Dnes už bylo potvrzeno, že akce, která bombardování spustila, se odehrála jinak, než byla v západních médiích tehdy vykreslována. Šlo o masakr v Račaku z půlky ledna 1999, kdy zde byla nalezena mrtvá těla 45 bojovníků kosovsko-albánské teroristické organizace, posmrtně převlečených do civilních šatů. Dodnes cítím stud nad tím, že jsme tehdejší lidskou tragédii dokonce nazývali „humanitárním bombardováním“.