Zažívá tuzemská pravice rozklad, nebo jen ochromení?

Jak si všiml Alexis de Tocqueville, je špatná vláda nejvíc ohrožena, když chce něco napravit. Odium, tedy nenávist, za desetiletí bezstarostné korupce padá na tu vládu, která se s ní pokusila něco udělat. I ona měla ovšem své kauzy, například Pavel Drobil či Martin Kocourek, ale třeba tandem Pavel Bém a Roman Janoušek nebo David Rath opravdu nepadají na její vrub. Pokud se dovedou do konce, poslouží jí naopak ke cti. O rozkladu pravice by se pak mohlo začít mluvit v minulém čase, rozhodně ale nenastává teď, i když to někteří jeho původci dnes říkají.

Vidíte ještě nějaký systémový problém, třeba ústavní?

Ano. Ten největší je v tom, že všechnu odpovědnost nese premiér a vláda, a přitom jsou ústavně tak slabí vůči parlamentu i současnému prezidentovi, kteří té odpovědnosti mají minimum. Pár poslanců tak může vládu vydírat, prezident si přisadí a noviny jim ještě fandí. Potřebovali bychom něco jako německou „pozitivní nedůvěru“. Vláda padne až v okamžiku, kdy parlament zvolí jinou. Nebo aspoň pravomoc britského premiéra vypsat nové volby. Druhý ústavní problém je to, že máme každý rok nějaké volby, takže politici jsou v permanentní kampani, musí se „zviditelňovat“ a pošťuchovat, samozřejmě na úkor správy veřejných záležitostí. A teď přibudou šesté, prezidentské, což oba problémy ještě zhorší.