Zažívá tuzemská pravice rozklad, nebo jen ochromení?
Jak si všiml Alexis de Tocqueville, je špatná vláda nejvíc ohrožena, když chce něco napravit. Odium, tedy nenávist, za desetiletí bezstarostné korupce padá na tu vládu, která se s ní pokusila něco udělat. I ona měla ovšem své kauzy, například Pavel Drobil či Martin Kocourek, ale třeba tandem Pavel Bém a Roman Janoušek nebo David Rath opravdu nepadají na její vrub. Pokud se dovedou do konce, poslouží jí naopak ke cti. O rozkladu pravice by se pak mohlo začít mluvit v minulém čase, rozhodně ale nenastává teď, i když to někteří jeho původci dnes říkají.
Vidíte ještě nějaký systémový problém, třeba ústavní?
Ano. Ten největší je v tom, že všechnu odpovědnost nese premiér a vláda, a přitom jsou ústavně tak slabí vůči parlamentu i současnému prezidentovi, kteří té odpovědnosti mají minimum. Pár poslanců tak může vládu vydírat, prezident si přisadí a noviny jim ještě fandí. Potřebovali bychom něco jako německou „pozitivní nedůvěru“. Vláda padne až v okamžiku, kdy parlament zvolí jinou. Nebo aspoň pravomoc britského premiéra vypsat nové volby. Druhý ústavní problém je to, že máme každý rok nějaké volby, takže politici jsou v permanentní kampani, musí se „zviditelňovat“ a pošťuchovat, samozřejmě na úkor správy veřejných záležitostí. A teď přibudou šesté, prezidentské, což oba problémy ještě zhorší.
Psali jsme:
Co si myslíte o tolik diskutovaném vítězství komunistů v krajských volbách, když k nim nepřišla valná většina voličů? Není to jen mediální zkratka?
Ano, vítězství to ještě nebylo, ale trend je jasný. Vedle hospodářských nesnází na něm ovšem dlouhodobě pracují ty ostatní vládní strany, zejména hašteřivostí a skandály. Nejhorší je, že nedokázaly nic udělat ani s těmi evidentními a systémovými příčinami, s nimiž se něco dělat dá: s nemravnou imunitou a s financováním stran, respektive volebních kampaní. Přitom všechny slušné státy s nimi nějak aspoň bojují. Nejsem sám, kdo o tom už deset let píše. Jenže vlivná média to zcela nezodpovědně tolerovala nebo dokonce bagatelizovala, takže si politici mysleli, že to tak vnímá i věřejnost. Teď by snad mohli pochopit, že to tak není, a že radikální omezení imunity, například podle německého vzoru, kde se imunita týká jen projevů ve sněmovně a s mandátem samozřejmě končí, a přísná kontrola financování stran s řádnými sankcemi, třeba podle francouzského nebo amerického modelu, je věc jejich sebezáchovy.
Je třeba se komunistů obávat? Přeci jen v těch volbách vyhráli, průzkumy mezi mladými vypovídají o tom, že jsou populární a vůbec, jsou v kursu…
Obávat se nepomůže. Už dlouho říkám, že asi nebude jiná cesta, než to, co udělala kdysi levice ve Francii a v Itálii, totiž vzít komunisty do vlády. Jim se moc chtít nebude, protože role „permanentní opozice“ je v moderních demokraciích velmi pohodlná a úspěšná. Ale jednou k tomu dojít musí už proto, že parlamenty s patnáctiprocentním balastem „nestátotvorné“ strany nemohou sestavit a udržet rozumně činné vlády, leda ve formě předválečné „pětky“ či opoziční smlouvy, tedy s vyřazením opozice. Bezzubá a silně opožděná antikomunistická rétorika to ovšem komplikuje a odsouvá, a tohle je výsledek.
Psali jsme:
Myslíte si, že bychom se mohli vrátit před rok 1968, tedy do socialismu s lidskou tváří?
V žádném případě. Sám si na rok 1968 vzpomínám docela rád, ale nesmíme si jej idealizovat z perspektivy toho jednoho srpnového týdne. I ten reformní socialismus by nutně potřeboval Sovětský svaz v zádech a přece jen víc uzavřené hospodářství. Vláda s komunisty by mohla být populističtější než ty současné, ale třeba v evropské politice by nemusela být horší. Pokud ovšem nedojde k nějaké katastrofě při volbě prezidenta. Ve financích byly československé komunistické vlády pozoruhodně opatrné. Snad by byly i dnes.
Dříve jste dost hájil Víta Bártu a Věci veřejné. Nezměnil jste trochu svůj názor při pohledu na nové události?
To se opravdu mýlíte. Víta Bárty i Josefa Dobeše jsem se zastal, když udělali pár rozumných věcí a noviny se na ně vrhly. Dodnes si myslím, že se znemožnili spíš žalostnou nezkušeností a nemožným výběrem lidí, než nějakým pokusem ovládnout a privatizovat stát, jak se tehdy spekulovalo. Ovšem jejich reakce na to, že Karolína Peake a další ve vládě zůstali, byla dětinská a trapná.
Má ještě strana Věci veřejné šanci zmátořit se a promluvit hlasitě ve volbách za dva roky?
Myslím, že ne, a bohužel ani paní Karolína Peake to nebude mít lehké, ačkoli ledacos udělala a měla by v politice zůstat.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
