V knize „Věčná vzpoura v srdci konzervativce”, která je vaším rozhovorem s novinářkou Lenkou Jaklovou, rozdělujete kulturu na vysokou a nízkou. Kde je práh nízkosti?

Kultura pochází od slova kult, je tedy oslavou bohů a identity národa, jenž si takto stvrzuje svou příslušnost, jako byla představení řeckých tragédií. Avšak v evropské civilizaci se pomalu od renesance odpoutávala od náboženství, a přestože její vrcholná díla mají hluboké náboženské kořeny - Bach, Haydn, Shakespeare, sakrální architektura, figurativní malířství - stává se postupně jakýmsi světským náboženstvím. Je v dobrém smyslu kazatelská - učí zásady společenství (slušnost, respekt, autorita), představuje morální energii, udržuje národní tradice a soudržnost, patří k ní všechno, co představuje kolektivní existenci, co nějak definuje národ - například „barokní” krajina českého venkova i jeho napůl - křesťanský folklor. Kultura má i vztah k národní hranici „Kde domov můj …”

Samozřejmě součástí kultury není skatologické umění (fascinace fekáliemi), pornografie, bulvár, kýč, nesrozumitelné abstraktní malířství, postmoderní relativismus, úpadkové jevy nepředstavují žádné hodnoty. Existuje sice dobrá zábavná literatura i hudba, detektivky, písničky, jazz, taneční hudba, romantické či dobrodružné romány, sci-fi a podobně, ty ale nemají ambici určovat smysl a soudržnost společenství. Jen výjimečně se mohou stát kultovním artefaktem, jako například venkovské obrazy Josefa Lady nebo symboly českých vánoc.

Proč jste odmítl číst legendu českého undergroundu, tedy knihu Jana Pelce A bude hůř…? Moc se tam chlastá, zvrací či souloží?