Spojené státy jsou zemí mnoha tváří a velikých rozdílů. Ukazuje se to i ve zvládání situace kolem covidu-19. Zároveň USA čelí velkým protestům a nemenší anarchii. Může za to Donald Trump, nebo jeho předchůdci?
Donald Trump je navzdory určitým excentrickým rysům, bez nichž by se na druhé straně pravděpodobně nedostal do čela stále nejsilnějšího státu planety, po dlouhé době prvním prezidentem, který si uvědomil hloubku amerických problémů a snaží se je řešit. Samozřejmě, USA by potřebovaly ke zvládnutí takového úkolu vůdce typu Theodora Roosevelta nebo Abrahama Lincolna, ovšem současný vzdělávací, mediální a politický systém západního světa zrod podobných osobností již neumožňuje.
Dějiny USA představují obrovský historický experiment, zda lze na základě nesmírné etnické, kulturní a rasové rozmanitosti přistěhovalců z celého světa vybudovat moderní a soudržný politický národ. V minulosti v Evropě vznikaly národy sjednocováním místních etnických společenství, která byla často velmi rozdílná, tento proces ale prakticky vždy doprovázelo brutální násilí, a to v podobě genocidy či války proti vnějšímu nepříteli. Můžeme to pozorovat v dějinách Římské říše, Francie, Velké Británie nebo Německa.
V Severní Americe byl silným sjednocovacím faktorem fenomén, který historik Frederick Jackson Turner nazval „hraničářstvím“ – dlouhodobé podmaňování divočiny a vyhlazovací boj s domorodci. Koexistence mezi různými etniky nebyla nikdy ve Spojených státech bezproblémová. Etnické konotace měla i občanská válka v letech 1861 až 1865, kdy obyvatelé Severu pocházeli vesměs z Anglie a severní Evropy, zatímco Jižané z takzvaného keltského pásu Britských ostrovů – Irska, Skotska a Walesu. V roce 1924 Spojené státy v obavě z „ghettoizace“ Ameriky, to znamená rozkladu společnosti do autonomních a vzájemně nepřátelských komunit, výrazně omezily přistěhovalectví, což trvalo až do roku 1965.
V 50. letech 20. století, v éře prosperity za Eisenhowerovy administrativy, se zdálo, že by se „americký experiment“ mohl zdařit. Problémy s černošskou populací a ovládnutí akademického a mediálního prostředí progresivistickými ideologiemi označujícími snahy o asimilaci za formu „represe“ bohužel tento pozitivní vývoj zvrátily.
V současné době jsou mnozí Trumpovi odpůrci raději ochotni vyvolat na půdě USA rasovou válku, než aby připustili jeho znovuzvolení. V takovém případě by se ale Spojené státy americké definitivně staly zemí třetího světa s opevněnými, ale zmenšujícími se enklávami bohatství.
Ztrácejí tedy, podle vás, USA pozici hegemona světa, a střídá je Čína?
V roce 1945 vyráběly USA 50 % světové průmyslové produkce. Nikdy v dějinách neměla žádná mocnost nad svými konkurenty takovou převahu. V souvislosti s obnovou Evropy a vzestupem Asie a dalších částí světa muselo pochopitelně dojít ke korekci, přesto se domnívám, že kdyby Spojené státy americké neučinily ve své ekonomické a zahraniční politice některé závažné chyby, mohly si světovou hegemonii udržet. I nadále zůstávají hlavním světovým inovátorem a pro statisíce přistěhovalců se „americký sen“ ještě nezměnil v „noční můru“.
Spojené státy americké představují nejviditelnější výraz a monument obrovské evropské imperiální, materiální a intelektuální moci a energie, která dokázala za dvě století přeměnit rozsáhlou divočinu v civilizaci, která ve svých nejlepších letech neměla ve světě obdoby. Pochopitelně, souběžně s úpadkem západní civilizační vitality se na tomto pomníku západního génia objevují trhliny a praskliny.
Čína až do 18. století reprezentovala vrcholný výkon Asie. Evropští návštěvníci se vyjadřovali uznale o její administrativě a prosperitě. „Říše středu“ vytvářela více než třetinu světového hrubého domácího produktu. Poté přišla brutální konfrontace s dravým, především anglosaským Západem, a propad do chudoby a vnitřního rozvratu. Obratnost čínského vedení, které využilo pro modernizaci země milióny rolníků a řemeslníků a rovněž kontakty a znalosti diaspory, v zásadě zopakovala v podstatně větším měřítku vývoj, kterým předtím prošly země jako Jižní Korea nebo Tchaj-wan. Určitou úlohu v této čínské průmyslové strategii mohla hrát i skutečnost, že na rozdíl od Sovětského svazu či později Ruska Čína nemohla založit své hospodářství na vývozu ropy a zemního plynu.
Čína se bezpochyby brzy stane ekonomicky nejsilnějším státem planety, i když jí může konkurovat rychle se rozvíjející Indie. Nemyslím si ale, že bude hrát roli hegemona ve stejném smyslu jako v uplynulých desetiletích Spojené státy americké. Spíše vznikne stav, který předznamenal počátkem 70. let 20. století americký prezident Richard Nixon a jeho poradce a ministr zahraničí Henry Kissinger. Zmínění státníci se pokusili nalézt východisko ze studené války vytvořením multipolárního systému spočívajícího ve sblížení USA, Sovětského svazu a Číny. Tehdy se plán nerealizoval, protože Čína byla příliš slabá, a pozdější ekonomické problémy Sovětského svazu přesvědčily americké představitele, že by nad ním mohli ve studené válce zvítězit.
Nyní by se Nixonův vizionářský projekt mohl obnovit na ose Čína, Spojené státy americké, Rusko – a v budoucnosti možná i Indie.
Psali jsme:
Nastává doba bez historie, bez osobností? Mám tím na mysli kácení pomníků a památníků napříč světem, v USA, Velké Británii, Belgii...
Předválečný filozof působící v Paříži Alexandre Kojève napsal, že výsledkem vývoje západní liberální společnosti bude „poslední člověk“ v pojetí Fridricha Nietzscheho. Je to malý, ubohý a slabý tvor bez touhy a představivosti zcela podléhající chaotickým emocím.
Lidé bořící pomníky tak často činí z nepřiznaného pocitu méněcennosti vyvolaného sochami osobností, které dosáhly v životě nekonečně více než oni sami. Nejsou to ani skuteční revolucionáři, protože na to, aby zapálili nebo změnili svět, jednoduše nemají. Dokážou pouze ničit, psychologicky se v nich ignorance skloubí s barbarstvím a fanatismem. Nikdo z nich nikdy nebude Cecil Rhodes, Winston Churchill nebo Rudyard Kipling. Proto je třeba zmíněné „velké bílé muže“ označit za rasisty a zničit jakoukoliv vzpomínku a úctu k jejich odkazu.
Je to čirý závistivý nihilismus.
S tím je spojeno takzvané „stigma bílého muže“. Může běloch skutečně za vše, a je odsouzen na smetiště dějin?
To je samozřejmě naprostý nesmysl a výraz autentického rasismu, který kupodivu naprosto beztrestně proniká mediálním a akademickým prostředím. Uvědomme si, že poprvé od porážky nacistického Německa jsou ve veřejném prostoru nejenom tolerovány, ale rovněž schvalovány a podporovány otevřené projevy rasismu zaměřeného tentokrát proti původním obyvatelům Evropy.
Kdo je to vlastně „bílý muž“? Zakladatelé rasové antropologie 19. století od Johanna Friedricha Blumenbacha po Arthura Gobineaua počítali mezi představitele „bílé rasy“ nejenom Evropany, ale rovněž Araby, Turky, Židy a Peršany. Když měl Blumenbach ve svém antropologickém atlase představit vzorový exemplář příslušníka „bílé“ či „kavkazské“ rasy, zvolil portrét soudobého tureckého vyslance v Paříži. Francouzský literát a cestovatel Volney považoval koncem osmnáctého století za nejpohlednější reprezentanty bělochů Egypťany.
Průkopníkem protibělošského rasismu byl W. E. B. Du Bois, který se narodil krátce po skončení občanské války v Nové Anglii v zámožné mulatské rodině. Po studiích na Harvardově univerzitě strávil léta 1892 až 1894 v Německu. Tam jej silně inspirovala místní rasová ideologie, kterou využil při výkladu postavení a aspirací černé populace v USA.
Přistěhovalec z Jamajky Marcus Garvey prohlásil v době první světové války, že Afričané představovali kdysi „největší rasu na zemi“ a že Afrika byla kolébkou nejstarší civilizace. Marcus Garvey, který neskrýval své sympatie k italskému fašismu a antisemitismu, byl přesvědčen, že černoši se musí ze Severní Ameriky vrátit zpět na africký kontinent. V červnu 1922 se dokonce Marcus Garvey setkal s nejvyšším představitelem Ku Klux Klanu. Oba muži se shodli na tom, že odchod černochů do Afriky je v zájmu zachování „rasové čistoty“ jak anglosaské, tak černé rasy.
Současná pandemie bizarních a ponižujících omluv bělochů za hříchy a zločiny otrokářství a kolonialismu je v rozporu s průběhem světových dějin, v nichž si vždy silnější skupiny bez ohledu na rasovou příslušnost podrobovaly a zotročovaly slabší. V polovině šestnáctého století prodávali vítězní Osmané ve Středomoří do otroctví více Španělů, Italů a Francouzů, než kolik Afričanů bylo převáženo na otrokářských lodích z Guinejského zálivu do Ameriky. Jediná civilizace, která se snažila důsledně skoncovat od počátku 19. století v celosvětovém měřítku s obchodem s otroky, byl Západ.
Zdá se, jako by už západní Evropa nebyla ostrovem klidu a míru. Permanentní protesty v Paříži, těžké zranění a následná smrt řidiče autobusu na francouzském venkově, dokonce i rabování a házení Molotovových koktejlů na policii v německém Stuttgartu... Je západní Evropa nemocná a nebezpečná sama sobě?
Západní Evropa prochází dlouhodobou ekonomickou stagnací, ztrácí schopnost asimilovat množství přistěhovalců přicházejících z hodnotově nekompatibilního prostředí, zaostává v ekonomickém a technologickém rozvoji a kupní síla velké části místního obyvatelstva se snižuje.
Hlavní problém spočívá v tom, že západoevropské země nejenom postrádají kompetentní a charismatické vůdce, kteří by je z krize vyvedli, ale že rovněž jazyk, jímž hovoří mainstreamové mediální a akademické kruhy, neumožňuje pojmenovat věci pravými jmény a nalézt reálné východisko.
Šíří se duch cenzury, perzekuce jedinců za „nesprávné“ názory, netolerance a kulturní války. Svobodná a věcná diskuse ve veřejném prostoru je prakticky nemožná.
Netuším, jak vhodně pojmenovat ideologii, která dnes ovládá a paralyzuje mysl miliónů Evropanů. Tradiční pojmy jako neomarxismus, progresivismus nebo liberální fašismus na to nestačí. Jsme zkrátka svědky zrodu nové mutace revolučního a utopického aktivismu, následníka fašismu, komunismu a nacismu.
Obávám se ale, že západní Evropa postrádá proti této nákaze dostatečnou imunitu.
Německo se ujímá vedení, respektive předsednictví EU. Rádo by nastolilo tvrdou zelenou politiku, přerozdělování migrantů a tak dále. Máme se jej oprávněně obávat?
Až doposud každý německý pokus o hegemonii v Evropě skončil fiaskem. Jsem přesvědčen, že tak tomu bude i pod pláštíkem Evropské unie.
Zdánlivá imperiální jednota vytvořená kancléřem Ottou von Bismarckem zakrývá značné regionální, kulturní a politické rozdíly a dílčí zájmy. Tato „nesamozřejmost“ Německa se projevuje občasnými sklony ke kolektivní hysterii projevující se v nejrůznějších podobách.
Jako jeden ze sousedů Německa si musíme být této skutečnosti vědomi a být na ni připraveni. Náš zájem a postoj by měl být jednoznačně daný: Zelená politika by představovala katastrofu pro naše a evropské hospodářství a přerozdělování migrantů nepřichází v úvahu.
Nejslabším článkem Visegrádu je údajně Slovensko. Polsko se zhlédlo v USA, a Maďarsko je příliš malé. Nastává soumrak V4?
Doufám, že ne. Pochopitelně, že státy Visegrádu mají odlišnou historickou zkušenost a rozdílné zájmy a v minulosti spolu často soupeřily. V současné Evropě bychom však obtížně hledali podobnou skupinu zemí, z níž by při soustředěném úsilí mohla vzejít obnova západní civilizace.
Dlouho jsme se nalézali na periférii Západu, byli jsme přezíráni jako málo rozvinutí, zaostalí či nevzdělaní. Povinně a horlivě jsme přejímali podněty a inspirace přicházející ze Západu a chovali se jako přičinliví a učenliví žáci. Po roce 1989 jsme vystupovali jako prosebníci toužící po integraci do Evropské unie, Severoatlantického paktu a dalších západních struktur a úzkostlivě čekali na každou „pochvalu“, která přijde z Bruselu, Washingtonu, Paříže nebo Berlína.
Myslím, že období dětinské naivity pominulo. Dospěli jsme. Západní země procházejí neuvěřitelně rychlým civilizačním úpadkem, kterému nejsou schopny z vlastních morálních zdrojů čelit. Najednou naše vlastní selhání v minulosti nevypadají tak vážně. V roce 1938 jsme se nestřetli poté, kdy nás opustili západní spojenci, s nacistickým Německem. V letech 1945 až 1948 jsme se nedokázali účinně bránit vnějšímu zasahování do našeho vnitropolitického života. V roce 1968 jsme se nepostavili na odpor pěti armádám Varšavské smlouvy.
Srovnejme to se situací západně od našich hranic. Státy západní Evropy ztrácejí v současné době kontrolu nad celými čtvrtěmi svých měst. Umožňují expanzi náboženství, jehož neskrývaným cílem je ovládnutí Evropy. Jejich vzdělávací instituce, média a politické elity šíří ideologii, která zabíjí realistický a pragmatický přístup ke světu ve jménu aktivistických a utopických ideálů. Západní země prohrávají, ale na rozdíl od nás v nedávné minulosti si tento nezdar nejsou schopny ani uvědomit.
Nyní přichází náš historický úkol. Buďme společně s ostatními středoevropskými zeměmi ohniskem obrody Západu. Reformujme naše vzdělávání a vychovejme generaci, která obstojí v technologickém střetu s východní a jižní Asií a zastaví expanzi islámského fundamentalismu. Rehabilitujme patriotismus. Podpořme průmysl a výzkum, dosáhněme potravinové soběstačnosti a staňme se technologickou mocností. V blížících se neklidných časech posilme naši obranyschopnost a vyrábějme zbraňové systémy, které se vyrovnají nejnáročnější mezinárodní konkurenci.
Staňme se nadějí a vzorem rezignovanému Západu. Jestliže naše dějiny směřovaly k tomuto cíli, pak dávají těžké historické zkoušky, jimž jsme byli vystaveni, hlubší smysl.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
