Co si myslíte o kritice, která se na Českou televizi valí z nejrůznějších stran, a to nejen od politiků, ale i od veřejnosti?
Kritika České televize je dlouhodobá. Podle poslední výroční zprávy pro sněmovnu je důvěra v Českou televizi na historickém minimu 63 procent, jak ve své analýze upozornily Lidové noviny. Lidé by měli znát příčinu, co se týče zpravodajství a publicistiky. Je to tím, že politici uložili České televizi nejasné, mnohoznačné a často protichůdné úkoly. Úkoly nesplnitelné a splnitelné jakkoli. ČT je dokonce ve zprávách přikázáno brát ohled na politiku, nevysílat nezaujatě. To se musí dlouhodobě projevit.
V roce 2003 odhlasovali poslanci soubor politických a etických pravidel – Kodex České televize. Tento Kodex je vystaven na webu ČT a každý si ho může přečíst. Dokument operuje vzletnými a ušlechtilými frázemi o humanismu, lidských právech, zachování důstojnosti lidí, otevřeném prostoru rozpravy o otázkách veřejného zájmu. Hned v dalším bodě ale ukládá televizi opak: povinnost průzkumy zjišťovat data a vysílat podle takto „zjištěných potřeb“.
Co je na takto obecně formulované povinnosti špatného?
To je postup, který je jako populismus vyčítán politickým stranám, od kterých lidé čekají, že budou rozhodovat podle jejich potřeb. ČT k tomu má ale uloženo třeba také „odrážet rozmanitost společnosti s cílem napomáhat vzájemnému porozumění a toleranci a podporovat soudržnost mnohonárodní a multikulturní společnosti“. Vyhovět Kodexu je tedy nadlidský úkol. Anebo ho lze pojmout tak, jak to televize činí.
K tomu Kodex stanoví, že „aktuálně publicistické pořady České televize nabízejí především kritickou reflexi reality, musí jít do hloubky věcí, zjišťovat pravé příčiny jevů a popsat rozsah následků“. Politici tedy uzákonili „především kritickou reflexi reality“, což trochu připomíná legendární nastavování zrcadla. Co je ale pozoruhodné, že v celém Kodexu se ani jednou neobjeví, že televize veřejné služby má pravdivě informovat. To tam opravdu není.
Co dalšího se vám v Kodexu České televize nezamlouvá?
Naopak v pravidlech pro zařazování zpráv stojí, na co musí novinář brát ohled: „Při editoriálním rozhodování však nelze opomíjet mezinárodní vlivy a vztahy, které působí napříč státy, kontinenty či kulturami“. Takovýto Kodex umožňuje aktivismus, jakýkoli výklad a obsahuje argument, že vše, co činí Česká televize, činí správně.
To je možná také odpověď na otázku, proč o mně byl natočen pořad, který mě měl ukázat jako neeticky jednající vědkyni a lékařku s cílem odstranit mě z důležitých funkcí. Kromě toho toto téma nikdy dále nepokračovalo. Nebylo totiž žádné moje pochybení prokázáno, otázka etického jednání je sporná, pro mne bylo etické pacientům pomoci. Požádala jsem o proto o přezkoumání Ministerstvo zdravotnictví.
Psali jsme:
Hovoříte o dva roky staré reportáži, kterou se cítíte poškozena?
Celá záležitost se smrskla na moji skandalizaci a nebyla ukončena nějakým pro společnost důležitým závěrem – například, že se žádný lékař ani já se neobohatil, že všichni byli motivováni pomoci těžce nemocným, že můj přínos byl začít léčbu, kterou jsem vymyslela, že léčba měla úspěch, že mnoho pacientů je nám velmi vděčných, proč nemůže zkoušení této metody pokračovat a zda by se měla změnit pravidla klinického výzkumu. Stálo by za to informovat o tom jak a za jakých podmínek lze pomoci těm, kteří se nacházejí v pokročilém stádiu choroby, nebo zda je etické a humánní sdělit jim, že dále nelze nic činit, i když lékař musí bojovat vždy. Je povinností nemocným nezaujatě sdělit i další možnosti léčby, založené na výsledcích vědeckých poznatků, metody léčby závažných onemocnění, které jsou již dostupné v zahraničí a někteří naši pacienti tam jezdí, říci proč u nás tyto metody dostupné nejsou, sdělit nejen mínusy, ale i plusy moderních léčebných metod, které jsou nadějí do budoucnosti. Možnost sdělit positivní informace mi televize nedala.
Pořad o mě byl natočen podle první části věty Kodexu, totiž že „aktuálně publicistické pořady České televize nabízejí především kritickou reflexi reality“. Druhá část téže věty, totiž že publicistické pořady „musí jít do hloubky věcí, zjišťovat pravé příčiny jevů a popsat rozsah následků,“ se nikdy neuskutečnila. Úmluva o lidských právech a biomedicíně říká: „Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy“.
Má z tohoto pohledu vůbec opodstatnění existence Rady České televize, která je povětšinou brána jen jako bezzubý a neškodný orgán kontroly veřejnosti nad vysíláním?
Rada ČT v tomto mentálním prostředí a zákonném rámci svůj úkol plní. Zasedá, jedná, píše, odpovídá na kritiku, dopisuje si s generálním ředitelem, jak ji ukládá statut a zákon. Na zápisy i záznamy z jednání Rady se opět každý může podívat na webu ČT. Stížnosti na obsah vysílání jdou do desítek až stovek, ale Rada dala za svoji existenci za pravdu jednotkám stěžovatelů. Je to tím, že v Kodexu lze nalézt odůvodnění čehokoli. Rada je bezzubá, protože zákon je bezzubý.
Zatímco u soukromých médií se předpokládá, že budou nějakým způsobem vyprofilovaná, od veřejnoprávních se i ze znění zákona očekává, že budou přinášet nestranné a maximálně objektivní informace a pořady. Proč se to nedaří?
Veřejnou službu nemusí vykonávat jen veřejnoprávní médium. Jsou to třeba právě Parlamentní listy, které poskytují zdarma necenzurovaný prostor všem politikům ve funkcích i mimo ně. Ve vašem médiu mohou šířit své názory a debatovat s voliči. To je veřejná služba.
Právě tohle bývá terčem kritiky u České televize, že se v ní objevují jako hosté zastánci „jediného správného“ názoru, že z jejího zpravodajství čiší, za koho veřejnoprávní redaktoři kopou, jak ukázala analýza Centra pro mediální studia Univerzity Karlovy, kterou si zadala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Věděla byste jako lékařka o léku na tendenčnost České televize?
Česká televize by si opravdu měla dát více práce se získáním dalších odborníků, profesionálů, osobností pro stanoviska. Tady se ale musím ČT zastat. Redaktoři často čelí nezájmu a nebo lidem, kteří jsou vynikající ve svém oboru, ale neumí vystoupit před kamerou a veřejně krátce a zajímavě formulovat myšlenku. Opak toho je Miroslav Kalousek, který umí veřejně věcně a často i vtipně myšlenku sdělit, narážíte-li například na tuto část analýzy. Možná je to důvod, proč byl tak často obsazován, i když je to v rozporu s Kodexem. A to už vůbec nemluvím o prezidentských volbách, kdy ČT evidentně stranila jednomu z kandidátů.
Takže s kritikou tendenčnosti vysílání České televize souhlasíte?
Samozřejmě, že zpravodajství je tendenční! Samozřejmě, že v něm převažují některé názory! Vždyť ono to opět stojí v Kodexu, který opět ocituji: „Časový prostor, který je dán jednotlivým politickým stranám a hnutím, musí být ve svém celku vyvážený. Vyváženost se posuzuje zejména podle váhy jednotlivých politických stran v demokratické společnosti odvozené především z výsledků voleb do hlavních orgánů zastupitelské demokracie“.
Tady si politické strany přímo pojistily a uzákonily, že výsledkem voleb je vždy rozdělení vysílacího času v České televizi. Vítěz voleb vždy automaticky získává vysílací čas v České televizi. Ostatní strany mají nárok podle svého volebního výsledku. Mimoparlamentní opozice pak nemá žádný nárok vystupovat v televizi. Její společenskou „váhu“ zjišťuje Česká televize podle průzkumů veřejného mínění, pokud vím.
Takováto dělba vysílacího času vám tedy nepřipadá správná?
Je to vskutku zajímavé pojetí v Kodexu, který je přímo prošpikován všemi možnými nároky všech menšin a povinností o všech a o všem informovat – s výjimkou politiků, kteří nárok informovat o svých návrzích občany v politické soutěži musí vyhrát ve volbách. Pak logicky musí „jeden správný názor“ převažovat! Má to ještě jeden dopad. Získá-li mandát ve volbách uznávaný expert ve svém oboru, soudce nebo vědec, začne jako politik podléhat těmto televizním kvótám. Proto některé osobnosti už neslyšíme.
My právě žijeme v dramatické a historicky nejrychlejší době, věci se rychle mění. Mezinárodní situace a bezpečnostní situace není dobrá, krize může přijít kdykoli. Lidé čelí mnoha problémům. V takové době potřebujeme spolehlivé, objektivní médium. Televizi, která přináší pravdivé informace v kontextu, v souvislostech, nikoli televizi nějaké státní nebo mezinárodní doktríny nebo převládajícího názoru jedné strany nebo skupiny lidí. Potřebujeme televizi, která má důvěru všech. Jinak se lidé logicky uchýlí k jiným médiím, která takovou službu poskytnou a bude nastolena otázka, proč Českou televizi máme a platíme.
Jak docílit toho, aby lidé neviděli v koncesionářském poplatku výpalné, ale také aby pozbyl platnosti slogan, že pravda začíná tam, kde končí signál České televize?
Patnáct let stará byrokratická i bezzubá politická televizní legislativa je dnes podle mého soudu překonaná. I kdybych tato pravidla přijala, tak například vůbec nezohledňují přímou volbu prezidenta.
Myslím, že o změnu by se měla zasadit také sama televize, tedy generální ředitel, Rada ČT. V demokracii lze činit jen to, na čem se lidé shodnou. Vůle ke změně by tedy měla vyjít i od novinářů, zaměstnanců, redaktorů České televize. Důvod ke změně lze najít v oněch analýzách a průzkumech, které pro ČT nedopadly dobře. Otázku České televize by stálo za to po patnácti letech znovu otevřít.
Myslím, že dříve či později bude muset dojít k revizi dnes už zastaralých mediálních zákonů. Musíme s touto myšlenkou ale také zacházet velmi obezřetně, přizvat profesionály a mít pod kontrolou cestu, kterou se bude vysílání veřejné služby ubírat. Jinak dojde k jeho zneužití.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
