Mluví se hodně o tom, že společnost je v dnešní době rozdělena, že se tu vytváří propast mezi různými skupinami. Jaký vliv to má na náš osobní život, na naši rodinu?
Myslím, že sociální kontext, v němž žijeme, je velmi důležitý a zasahuje nás víc, než bychom si mysleli. Sociální kontext z toho úplně nejširšího pohledu – to znamená, jestli žijeme v míru, v době dostatku, nebo ve válce, v krizi, jestli je ekonomická prosperita, zda žijeme v zemi, kde je velmi stabilní sociální systém nebo ne – se přímo promítá do rodinných a partnerských vztahů. Má to na ně skutečně velký vliv. Stejně jako to, zda přicházím z pracoviště, kde jsou velmi špatné kolegiální vztahy, kde jsou konflikty, kde se lidi hádají o politice, o životní hodnoty, o to, jaké jednání je morální nebo ne, nebo zda jsem na pracovišti rád a práce mě těší.
To vše si nosí člověk domů a přenáší to na své chování k partnerům, rodičům nebo dětem. Má to také vliv na jeho chuť něco dělat, na jeho náladu. Taková atmosféra ve společnosti, jaká dnes je, nesporně ovlivňuje třeba to, jak prožíváme vánoční svátky, jakou máme chuť do přípravy Vánoc, nebo jak vnímáme sami sebe, jestli máme pocit, že věci mají nebo nemají smysl.
Psychologové se hodně setkávají s tím, že řada lidí dnes volá po nějaké vyšší smysluplnosti života, po nějakém vyšším principu uplatňovaném ve společnosti, protože za nejvyšší princip je dnes často považován zisk, užitečnost, nebo schopnost podřídit se, poslušnost. Chybí kreativita, altruismus, morálka nebo nějaký životní přesah, že dělám něco, co mě přežije, že to dělám pro budoucí generace. Nejen česká společnost, ale celá Evropa je dnes v tranzitorní fázi, přechodu od jednoho paradigmatu k druhému. A to budoucí, co se má vytvořit, se nám zatím nestaví v nějakých jasných konturách.
A jak spory ve společnosti ovlivňují naše děti, naši výchovu?
Hodně, protože my velmi potřebujeme pro svůj vývoj, pro formování své osobnosti vzory. Živé i neživé. Třeba dnes chybí vztahování k určitým vzorům v historii. Sice občas někdo položí věnec k hrobu T. G. Masaryka, ale nikdo nemluví o jeho idejích, o jeho principech, o jeho přínosu v historii České republiky a dopadech na naše dějiny. Mám pocit, že je to úplný zázrak, že se stávající generace dokáže bez dobrých modelů se světem vypořádávat. Ty současné modely, které dnes děti dostávají, jsou často dosti pochybné celebrity, pochybní umělci, fetující sportovci.
Měli bychom se vážně zamýšlet nad tím, jak to mladou generaci může formovat do budoucna. Nebudou mít dostatečné morální bariéry, nebudou dobře rozlišovat dobro od zla. Budou mít pocit, že když je něco vychytralé, tak už je to chytré. Budou mít pocit, že když něco přináší zisk, je jakákoli cesta k němu správná, hlavně že budu mít dost peněz a pak mohu všechny podplatit. Jsem někdy smutná ze stávajícího stavu české společnosti.
Před 28 lety, v listopadu 89, došlo k nějakému vzepětí ideálů ve společnosti, které přineslo změnu politického systému. Ale teď se objevuje v části společnosti frustrace, že se vracíme zpět. Myslíte si, že s tím souvisí, že nemáme morální zábrany, že proto jsou lidé schopni volit politiky, kterým jde jen o sebe, o vlastní prospěch, a ne o prospěch občanů? A dopadne to tak, že nejvíc dokonce podporují člověka, který byl obviněn z trestného činu daňového podvodu.
Ta otázka je trochu širší. Domnívám se, že když tady došlo v roce 1989 k nějaké změně politického zřízení, bylo to vzepětí určitých ideálů, nadějí, očekávání. Ale de facto jedním z hlavních očekávání bylo, že ta změna proběhne rychle a bude to změna jen k dobrému. Bylo to očekávání velmi nereálné, protože se nedalo předpokládat, že po tak dlouhém období destabilizace společnosti a odlivu kvalitních lidí, které zahrnovalo předválečné období, válku, poválečné období, proběhne změna tak rychle. Já jsem to tenkrát viděla na padesát let, na tři generace, které budou schopny vyprodukovat opravdu nějakou změnu, která zasáhne hodnoty, postoje i posun ve smyslu progrese společnosti nejen v tom, že budeme mít dobré ekonomické výsledky. Nemyslím tím tedy ekonomickou změnu, která se projevuje rychleji, ale myslím tím stav, či kvalitu společnosti.
Za ta předchozí léta jsme si zvykli, že jsme vlastně řízeni, že je o nás rozhodováno. A ukázalo se to velice dobře v době referenda o vstupu do Evropské unie, že jen čtvrtina lidí byla ochotna se rozhodovat sama za sebe, zbytek zase velmi ochotně převzal to, že opět budeme mít „velkého bratra“, že nás zase bude někdo řídit a rozhodovat o tom, co je pro nás dobré a co ne. Měli jsme možnost sami posílit svou národní identitu, ale nevyužili jsme toho.
Znovu se upínáme k lidem, kteří vystupují jako vůdci, jako ti, kdo vědí, co se má dělat, kdo za nás budou rozhodovat, kdo nám zajistí peníze, abychom měli na splácení půjček, na dovolené, na Vánoce. Tady je vidět, že přerod společnosti nepůjde tak rychle, protože k tomu, aby se společnost měnila, je potřeba, aby lidé byli ochotni brát odpovědnost za své rozhodování, za své činy a také za svůj přínos pro společnost sami na sebe. Naše očekávání od společnosti je aktuálně velmi málo propojeno s reálným výkonem, který každý sám podáváme.
Máte pocit, že lidé očekávali změnu k lepšímu, ale takovou, která přijde sama od sebe, aniž by museli pro to cokoli udělat, a teď jsou frustrováni tím, že k tomu nedošlo?
Křivdili bychom Čechům, kdybychom tvrdili, že málo pracují. Hodně Čechů se snaží udržet si svůj životní standard, mají třeba tři zaměstnání, ale problém je jinde. V tom, že nechtějí brát zodpovědnost sami za sebe ve vztahu k celku. Neboli že politika není nic odtrženého od nich samých. Že politika je odrazem toho, jak je složen celý národ. A národ je složen z lidí, kteří si politikou nechtějí pálit prsty, chtějí si vést svůj život, chtějí, aby to někdo za ně vedl. Ale my nemáme vytvořenu platformu pro kvalitní politiky, protože tady se mnoho desítek let kvalitní politici nepřipravovali, jako v jiných parlamentních demokraciích, na politickou kariéru. Taková příprava na politickou kariéru znamená kromě jiného to, že znají popis činností – znalostí a dovedností, které k roli politika patří – bezúhonnost, vysoký morální kredit, vzdělanost, lidskost...
Neurolog Martin J. Stránský prohlásil, že lidské sklony, lidská povaha je biologicky a evolučně neměnná. Souhlasíte s tím, že se lidská povaha během těch tisíciletí v podstatě nezměnila?
Samozřejmě, že se nezměnila. Máme dva klíčové pudy – reprodukční a agresivní. A tím, že žijeme především ve velkých městských aglomeracích, kde musíme přirozenou agresivitu tlumit, nacházíme si kompenzační mechanismy, kde ji nějakým způsobem můžeme projevit. Projevujeme ji třeba anonymními dopisy zasílanými na všechny strany, projevujeme ji na sociálních sítích, nebo šikanováním lidí, které neznáme a jen si je náhodně vybereme, projevujeme ji hádkami v dopravních prostředcích, v rodině. Agresivní pud se projevuje příkladně ve sportu, při fandění, ale i v následných bitkách fanoušků.
Jedno téma teď hodně rezonuje v cizině, a to je kampaň MeToo. Co si o ní myslíte? Ve Spojených státech amerických zkomplikovala řadu osudů významných a vlivných mužů, kteří někdy v minulosti nutili k sexu ženy, protože měli možnost pozitivně či negativně ovlivnit jejich kariéru. Kde se podle vás najednou vzala taková obžaloba chování některých mužů?
Myslím, že je to trochu způsobeno mírou prudérnosti té které země. Čím otevřenější je oblast sexuálních vztahů, tím méně tohle hrozí. My Češi jsme velmi tolerantní k různým formám sexuálního chování a myslím, že je obecně mezi Evropou a USA v této oblasti velký rozdíl. Nám leccos z toho, co zcela pohoršuje Američany, nepřipadá jako tak velký prohřešek.
Tohle je oblast, která je jednoznačně spojena s nějakým přirozeným sexuálním chováním, s přirozeným evolučním výběrem. My lidé jsme také živočichové, takže naše chování podléhá docela normálnímu evolučnímu výběru, neboli samci atakují samice, samice si mezi nimi vybírají. A aby samec zjistil, jestli je pro tu samici vhodný, zkusí ji kontaktovat, zalíbit se jí a ona mu odpoví buď ránou do čenichu, nebo tím, že s ním odchází do prérie založit rodinu.
Podobně je to u lidí. Chování mužů, kde se snaží sexuálně kontaktovat ženy, je přirozené. Tohle chování muži potřebují, aby věděli, jestli jsou pro ženu sexuálně žádoucí a jestli je ona sexuálně žádoucí pro ně, jestli v ní vyvolávají nějaké vzrušení, když na ni třeba při tanci sáhnou. To jsou v podstatě sexuální předehry, které oba utvrzují, že to mezi nimi jiskří a společný sexuální prožitek je možný.
Myslím si, že by to byla cesta do pekel, kdyby společnost začala tohle chování sankcionovat, protože závěrem by mohlo být to, že muži budou tak zúzkostnění, aby nebyli postiženi nějakou soudní žalobou, že od svého přirozeného chování upustí. Výsledkem by tedy bylo to, že se společnost přestane reprodukovat.
Ale o takové věci jako sáhnutí na ženu při tanci přece v kampani MeToo nejde. Píše se o mocných mužích, kteří využili svého postavení a vlivu, aby přiměli ženy k sexu. To není odsouzeníhodné?
V mediálních honičkách bylo jistě i několik případů deviantního chování, kdy nějaký člověk zneužíval svého postavení k tomu, aby ho užíval v oblasti sexuálního nátlaku. Ale i to se ve společnosti dělo a děje, ale každá z těch dotčených žen měla přece možnost říci ne. Mně na tom připadá docela úsměvné to, když dnes tyto „oběti“ říkají – já jsem musela říci ano, abych dohrála tu roli, apod. Ale to je přece zcela nemorální a lze to vidět jako normální prostituci.
Já bych chápala stejnou mediální honičku i na ty ženy. Tomu nevychovanému pánovi měly dát pořádnou facku a jít ho okamžitě udat. A byl by to jeden případ zneužívání pozice a sexuálního nátlaku. Ani by ho nemusely udat, mohly říci svému bratrovi nebo kamarádovi, ať si to s ním vyřídí ručně, a bylo by to přímé, jednoduché řešení. Ale to se nedělo. Teď nějaké zpětné atakování mi připadá jako honička na muže, jako něco nesmyslného.
Kdyby ženy zvítězily ve všech těch kauzách, které rozehrály v honičkách na režiséry a hudebníky, samy by z toho byly časem smutné, protože ti muži by přestali být muži a už by se nikdy o nic nepokusili. Já osobně jen tiše doufám, že něco jiného jsou honičky mediální a něco jiného je vztah mezi mužem a ženou ve společnosti. Připadá mi, že ženy si pod sebou podřezávají větev a budou strašně smutné, až ta větev rupne.
Takže vy nevidíte vinu na těch mužích, kteří zneužívali svého postavení producenta nebo režiséra, aby přiměly herečky, které toužily po roli ve filmu, k sexu?
Je tam vina, ale stejná vina je na těch ženách, které k sexu svolily, a teď je žalují. To je dosti nepřirozená komunikace mezi mužem a ženou, kterou umožnila současná civilizace, ale připadá mi nespravedlivé, aby byla honička jen na muže. Polovinu viny nesou ženy.
Nemáte obavy, že se takovým postojem, že jde o přirozené chování mezi samcem a samicí, může legitimizovat jakékoli obtěžování žen, třeba i v dopravních prostředcích, na pracovištích apod.? Už dnes někteří tvrdí, že si žena zavinila takové chování ze strany muže, protože byla vyzývavě oblečena, flirtovala nebo byla opilá.
Každá žena může vždycky říci ne. Samozřejmě existují muži, kteří ženu skutečně zneužijí, znásilní. To je zcela něco jiného. Na takové chování existují v naší zemi zákony. Ale bavíme se o tom, že muž nějakou ženu dotlačí k sexuálním hrátkám nějakým příslibem, že ji za to něco dá, a ona souhlasí. A po mnoha letech, když je to společensky žádoucí, tak žaluje.
Myslíte si, že taková kampaň jako MeToo nemá v Česku šanci, protože naše společnost je tolerantnější než třeba ve Spojených státech amerických?
Je tolerantnější, ale ta tolerance je postavena na tom, že ženy jsou rovnoprávné už dlouhou dobu, že se o sebe umí postarat. My jsme rovnoprávné už od konce 19. století, kdy tady byl velmi rozvinutý lehký průmysl a ženy jako zaměstnankyně v těchto podnicích byly ekonomicky soběstačné, nebyly tak závislé na mužích jako třeba v agrárních zemích, kde fyzická práce byla nutná pro život.
České ženy tyto debaty řešily někdy ve třicátých letech minulého století, kdy fungovaly spolky jako Minerva, kdy byly aktivní ženy jako Milena Jesenská a naše odvážné prababičky, které se v té době bavily otevřeně o sexu, o tom, jestli mají také právo na orgasmus nebo mají jen uspokojit muže. Tahle debata u nás proběhla už historicky dříve a myslím, že v současnosti česká žena nijak netrpí, tedy pokud nemá nějakého agresivního alkoholika. Ale i v takovém případě máme v naší společnosti nastaveno tolik možností, jak se může bránit, v zákoně máme příkladně možnost vykázání agresora z bytu apod.
Psali jsme:
Takže nemá v české veřejnosti takovou váhu gender politika nebo feminismus jako v západních zemích, protože to tady nevnímáme jako zásadní problém?
Začíná mít váhu, protože řada mladých dívek pod vlivem anglosaského světa, pod vlivem médií, tamních publikací začíná víc tuto problematiku řešit. Ale já si myslím, že to je otázka, která nepřinese žádné pozitivní výstupy, že by nám ženám v Čechách chybělo, kdyby nám muž nepomohl s kufrem nebo nás nepustil do dveří jako první, nebo nás neposadil v restauraci ke stolu a neodsunul nám židli. Na určitou kulturu jsme zvyklé a tu čistou a primitivní rovnost máme opravdu za sebou od konce 19. a 20. století, kdy jsme bojovaly za volební právo a možnost studovat na vysokých školách. Ale to už je sto let.
Co tedy vidíte z hlediska vaší profese jako největší problém naší společnosti?
Jako největší problém vidím spěch, strašně vysoké životní tempo, velkou zaměřenost na sebe. Naše způsoby chování jsou málo nastaveny na to, že nejsou všichni stejně výkonní, že je řada lidí oslabených věkem, zdravotním omezením nebo nějakými životními podmínkami. Občas mě ale velmi pozitivně překvapí, jak jsou Češi soucitní, když se někomu stane tragédie, když mu třeba vyhoří dům, jak dokáží i tvrdě uvažující lidé zabrzdit a jít pomáhat. V tomto směru jsou Češi pořád hodně poznamenaní předchozím obdobím, kdy se museli rychle umět adaptovat na všechny možné podmínky a dokáží být akceschopní a pomoci druhým. Projevilo se to hodně třeba při povodních, kdy jsme bez nějakého centrálního vedení skutečně fantasticky fungovali a dokázali se se situací velmi rychle vyrovnat. Máme v republice takové struktury jako hasiči, záchranáři, horskou službu nebo různé dobrovolnické spolky, které úžasně fungují.
Co byste si osobně přála? Co bychom měli udělat pro to, aby se v naší společnosti rozvíjelo to dobré, co v ní je, aby naše děti měly opět ty pozitivní vzory, které je budou formovat do života, abychom zůstali soucitní k těm slabým ve společnosti, abychom nežili jen pro sebe?
Mám několik přání. Aby se Češi tolik nezadlužovali, protože máme krásnou zemi, a když se zadlužíme, tak ji ztratíme. Abychom se dokázali radovat z maličkostí. Nemusíme si dávat na Vánoce nákladné dary, vždyť stačí, abychom si udělali hezkou procházku s dětmi po Starém Městě, po Hradčanech, a je to nádherná chvíle. Máme krásné hory, můžeme si zalyžovat, být v přírodě a nemusíme všechno přepočítávat na peníze. Málo využíváme čas k prožitkům, ale jen k tomu, abychom vydělali peníze. Čas by nám měl přinášet radostné pocity z toho, že žiju v krásném městě, že jsem Čech, že padá sníh. Člověk velmi rychle pochopí, jak jsou tyto obyčejné životní věci důležité, až když třeba vážně onemocní.
Takže si přeju, abychom dokázali odlišit zrno od plev a uměli rozlišit, co je v životě důležité. A také bych si přála, abychom měli delší horizont v našem plánování. Nevyužívat věci jen s krátkodobým ziskem, ale přemýšlet o dlouhodobém směřování. Spoustu věcí jsme třeba v Praze prodali nebo pronajali lidem, kteří s našimi hodnotami nezacházejí tak, jak bych si přála. Nedokážeme je uchovat pro naše děti. Nejde jen o Prahu a zdevastované krásné domy, ale bezohledně ničíme i naši krásnou přírodu. Nevážíme si lesů, začali jsme likvidovat aleje, je mi líto každého krásného stromu. Byla bych ráda, aby lidé vnímali nádheru, kterou kolem sebe máme, a pochopili, že tady není pro to, abychom ji vytěžili, ale pro to, abychom ji zanechali v lepším stavu našim potomkům.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
