Prosívané informace, povinnost nadávat Zemanovi. Odborový předák novinářů promlouvá o tom, co se vám předkládá

Panuje názor, že v takzvané „pražské kavárně“ je přehršle novinářů. Ale novináři v regionech nejsou vesměs členy pražské kavárny, Jak je to u vás, vždyť vy jste ze Zlínska...

To je otázka! Tenhle „problém“ s pražskými novináři už přetrvává poměrně dlouhá léta. A ten druhý problém, s mimopražskými novináři, tak to je také docela setrvalý stav. Někteří pražští novináři, nebo novináři z takzvaných centrálních médií, jsou opravdu skoro čelními představiteli pražské kavárny, pokud tedy pražská kavárna má nějaké čelo. Ve středečních Lidových novinách, v jednom z komentářů, jsem se kromě jiného dočetl, cituji: „Ale nejde o to, kdo je a není hrdina. Jde o tu zoufalou frustraci nás intelektuálů, s níž neustále opakujeme nahlas, ‚hej lidi, my si myslíme, že prezident je špatný člověk‘, při jakékoliv příležitosti.“ Ten komentář napsal Tomáš Baldýnský a na jiném místě onoho citovaného Posledního slova ještě praví: „Zkusme se zamyslet nad tím, kdo z nich bude mít největší radost, komu nejvíc pomůže, když propast mezi inteligencí a jeho, myšleno prezidentovými, dolními milióny, bude co největší.“ Takže podle pana Baldýnského může být intelektuálem pouze ten, kdo si myslí, že dnešní prezident je špatný člověk.

Jak může někdo dnešní společnost rozdělovat na inteligenci, respektive intelektuálskou skupinu, a dolních deset miliónů. Jak to asi myslí? Těch dolních deset milionů, to je kdo? Jsou to lidé pologramotní či negramotní, lidé nevzdělavatelní, jen takový ten plebs, jak se říkalo? To je jen „Kanonenfutter“ (potrava pro děla - pozn. red.), jak se říkalo? K ničemu jinému dobrý, než k tomu, aby v případě potřeby zaplnil ulice a nechal se vést intelektuály k novým a lepším zítřkům, podle toho, které nové a lepší zítřky je aktuálně napadly?

Kde berou intelektuálové pana Baldýnského jistotu, že právě oni mají pravdu? Kde berou jistotu, že nemá pravdu oněch dolních deset miliónů? Kampak se vytratil pojem demokracie, kterou se tak rádi zaštiťují? Kde bere tato intelektuální kasta, jestli se tedy takto pan Baldinský se svými souvěrci sám vymezil, jistotu, že právě oni mají tu jedinou pravdu? Ne vždy byly v minulosti intelektuální elity těmi neomylnými, v historii se mnohdy ukázalo, že naopak těch dolních deset milionů bylo oněmi jasnozřivými. Ne ta hrstka intelektuálů. Opatrně tedy s tím, kdo je a není intelektuál, kdo je a není dolních deset milionů a kdo má a nemá pravdu. A demokracie – i když si mnozí namlouvají, že jen a právě oni jsou těmi pravými demokraty, to je především názor a hlas občanů, nikoliv výlučně hlas intelektuálů. V regionech má naprostá většina novinářů trochu jiné starosti, než jejich kolegové v Praze a řekl bych, že k oněm dolním deseti miliónům mají poněkud blíž.

Hodně lidí může namítnout, že právě nikoliv prezident, ale právě média rozdělují tuto společnost...

Myslím, že o tom už není sporu. Média sehrávají v současné době velmi, velmi negativní roli. Už jenom tím, jak zcela jednostranně se staví – a veřejnoprávní média v tomto směru hrají důležitou roli – k problematice migrace ze severní Afriky a Středního východu. Ty informace jsou důkladně prosívané, jejich výběr je skutečně jednostranný. Dá poměrně velkou práci dobrat se objektivních skutečností, aby všechny informace na dané téma neměly jen jednu barvu, aby byly alespoň dvoubarevné. Ne náhodou jeden z mých přátel před časem říkal – já si připadám jak v 88. roce, kdy v podstatě když si člověk přečetl Rudé právo, pak si večer poslechl Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, dal to na jednu hromádku, tak někde uprostřed se tak asi nacházela realita.

Jak jsme v úvodu hovořili o intelektuálech a nyní jste zmínil tu krizi, není to právě nějaký výplod a pokyny bruselských elit, abychom to malovali, jak bychom to měli malovat? Slyšíme stále – „Víc Evropy!“, „Není alternativ“ a tak podobně…

Nemyslím, že je to pokyn z Evropy, Bruselu či jakékoliv jiné centrály, což ovšem neznamená, že bruselská administrativa nemá na tomto stavu svůj lví podíl. V české kotlině odedávna platí, že jsme vždycky dokázali být papežštější, než sám papež. Jeden příklad za všechny. Svého času přineslo restauracím a podnikům, kde se jakýkoliv způsobem zpracovávaly potraviny, obrovské problémy nařízení ohledně instalace bezdotykových baterií s tím, že se jedná o závazný předpis z Bruselu. Posléze se ukázalo, že to nebyl ani tak předpis, jako zřejmě spíše doporučení, a že tak, jak se málem v každé venkovské hospůdce majitelé a provozovatelé docela vyděsili a zaváděli drahé bezdotykové vodovodní baterie, tak v celé řadě podniků na západ od našich hranic nejsou dodneška. Nikomu to nevadí. Ty firmy a podniky existují a fungují bez problémů dál, jenom v Čechách jsme byli papežštější než papež, takže máme mnohem víc bezdotykových vodovodních baterií, než jinde. A s médii to podle mého názoru funguje stejně. Samozřejmě, existuje nějaká oficiální linie, kterou se média snaží více či méně dodržovat. Veřejnoprávní média jednoznačně více, soukromá média jednoznačně méně. Kdo se v tom chce orientovat, není to nic složitého.

Mluvil jste také o politické korektnosti, což je také další velice populární frekventované spojení. Jak daleko je politická korektnost od cenzury a autocenzury?

Já bych především řekl, že u nás panuje, a netýká se to jenom politiků, především přepjatá korektnost. To znamená jakási korektnost na druhou až na třetí. Ve chvíli, kdy jsme se dostali do stadia, že o člověku, který mi ukradl peněženku, já jsem jej při tom viděl, ale protože on byl mladší o dvacet let a utekl mi, tak já o něm nemohu říci, že je zloděj, v takové situaci je ta naše společnost asi nemocná. Společnost, ve které takováto pravidla fungují, nemůže dopadnout dobře. A v politice a v médiích to platí mnohonásobně více. Dnes ve své podstatě každý, kdo nazve věci skutečně pravými jmény, tak velmi riskuje. Marná sláva, už se dostáváme do stavu, co se týká právních šampionů a sudičství, téměř na úroveň Ameriky, kde když dáte do pračky špinavou kočku a vyperete ji a na té pračce nebyl štítek, že v ní nesmíte prát kočky, tak můžete vysoudit poměrně pěkné peníze za to, že vás výrobce pračky neupozornil, že pračka není vhodná k praní koček.

Každý novinář má prostě nějaké svoje limity, svoji zodpovědnost i svou míru autocenzury. Má svoji zodpovědnost vůči svému vydavateli a pokud je na „volné noze“, tak má tuto zodpovědnost vůči sobě samému ještě mnohem větší. Je to opravdu rizikové našlapování mezi křehkými vejci, pokud nemá uzavřenou hodně dobrou a tedy i hodně drahou pojistku. Pusťte se dnes do křížku s některým z vrcholných politiků, zastoupeným špičkovou právní kanceláří. Jak takovouto věc ustojíte? Pravda se dá ohýbat nejrůznějšími směry. Když řeknete zelený a soud vynese rozsudek, že to nebylo tak docela zelené, že to bylo možná i trochu žluté. A ve chvíli, kdy hned na začátku neřeknete, že to bylo trošku nažloutlé, už se vezete. Protože zelená je sice zelená, ale žlutý nádech v zelené je přece žlutý nádech v zelené… Jsou mezi novináři silní jedinci – budiž jim čest a sláva, ale většina novinářské branže to opravdu není. A není to jen jejich vina.

To znamená, že by spíš měli být větší bojovníci novináři z větších vydavatelských domů, kteří jsou chráněni svými zaměstnavateli a potažmo i svými „oligarchy“?

Jiný z mých kolegů tvrdí, že nezávislost novinářů končí tam, kde začínají peníze. Jinými slovy, ve chvíli, kdy je médium, noviny, rozhlas, zpravodajský server závislý na inzerci, eventuelně na přízni více či méně mocných, nemůže působit svobodně.

Jeden příklad za všechny, který se zmiňuje i v onom již citovaném komentáři z Lidových novin. Jak Lidové noviny, tak Mladá fronta patří do mediálního portfolia Andreje Babiše. V tom komentáři je zmínka o nedávném vystoupení Lenky Dusilové. Kromě jiného se tam také píše: „Dnes, ať si o Babišových novinách říkáme, co chceme (a ano, všiml jsem si, že iDNES o incidentu na Andělech v sobotu večer neinformoval, ubohost!), jsou tu stovky alternativních kanálů…“ To je zvláštní situace, kdy pod jedním majitelem jedna redakce něco o události napíše, druhá nenapíše, a ta, která napíše, má potřebu do té téměř sesterské redakce kopnout. To je taková kolegiální zvláštnost, že...

Zkrátka každý novinář je tím či oním způsobem závislý na svém vydavateli. Ve chvíli, kdy neprovozujete svoje vlastní noviny, svůj vlastní zpravodajský web, který si financujete sám, tak jste pod tlakem, podléháte principu autocenzury. Nevidím v tuto chvíli v České republice jediného vydavatele, který by byl tak velkorysý, že by svým zaměstnancům nebo novinářům řekl: Pište, co chcete. I když pravda, jeden vydavatel to poměrně masivně inzeruje téměř na všech nádražích.

Pojďme k těm oligarchům v médiích. Nebylo to tak dávno, kdy se nadávalo, že média jsou v rukách cizinců, hovořilo se i o cizácích, a dnes je máme v rukou našinců, avšak polepšili jsme si nějak?

Jeden z pracovníků nejmenovaného vydavatelství regionálních novin někdy v polovině loňského roku, když jsme se bavili o situaci v novinách, a tehdy už se mluvilo o tom, že se chystá prodej onoho vydavatelství, neboť v tu dobu již bylo posledním velkým vydavatelstvím patřícím zahraničnímu majiteli, tak tento kolega říkal: „Nevím, jestli to bude lepší nebo horší. Ale je faktem, že těm našim dnešním majitelům jde jenom o peníze. O nic víc. Jenom o peníze…“

Nejsem si tak úplně jistý, že dnešním majitelům vydavatelských domů v ČR jde jenom o peníze. Asi by to byla ta lepší varianta, ale je otázkou, o co jim jde ještě.

Teď bychom mohli rozhovor zakončit, protože to je jistě hezké poselství. Ale neodpustím si se zeptat, protože šéfujete sice malým, ale přesto odborům novinářským, v zahraničí to přece tak není. Tam ta profesionální odborová organizace má své opodstatnění, svůj zvuk. A hlavně, když dojde na „lámání kůrky“, tak se za svého člena postaví nebo jej přímo odsoudí či vyřadí z organizace, což je pro něj docela fatální...

Postavení odborů novinářů v České republice, to je kapitola sama o sobě. Poměrně hodně široká. Když to vezmu velmi stručně, kvůli působení odborů v době před rokem 1989, kdy jednoznačně neplnily svoji roli a naopak byly spřažené s vládnoucí garniturou, mnohdy dokonce i v protikladu se zájmy zaměstnanců, si s sebou nesou nějaké dědictví, stigma či cejch a naprostá většina společnosti se na ně dívá skrz prsty. My jsme jako odbory vznikly nedávno, jsme malá organizace, sice s celostátní působností, ale teprve nedávno vzniknuvší. My si svoje místo na slunci teprve musíme vybojovat. To však neznamená, že nejsme připraveni postavit se za práva našich členů skutečně se vším, co k tomu patří.

Vzhledem k tomu, že novináři nemají svoji ze zákona ustavenou komoru s povinným členstvím, jako je to v případě soudců, exekutorů, lékařů, pak dochází k tomu, že u jedné organizace, která je ze své podstaty podle nového občanského zákoníku spolkem, funguje etická komise. Na ní by se stížnosti na nejrůznější průšvihy novinářů, stížnosti občanů a institucí, měly hrnout, ale ona nemá tu váhu, danou zákonem...

Předpokládám, že mluvíme o Etické komisi Syndikátu novinářů, která působí dlouhá léta. Nejsem si vůbec jist, jak vážně nebo nevážně si její výroky berou vydavatelé a majitelé vydavatelství k srdci, zda jí věnují či nevěnují pozornost. Syndikát novinářů je prostě profesní organizace, která nemá přesah do pracovněprávní problematiky již ze své podstaty. A řekl bych, že podle toho k výrokům jak zmíněné komise, tak samotného Syndikátu novinářů přistupují i vydavatelé a jejich vlastníci.

Říkalo se a říká – že novinář je hlídací pes demokracie. Ale nejsme již jiní hlídací psi?

Z podstaty toho, o čem jsme mluvili na začátku, bych řekl, že tato role novinářů v ČR se bohužel vytrácí a možná se dokonce již vytratila. Protože na jednu stranu se novinářem může prohlásit téměř kdokoliv - nemusíte být členem žádné profesní ani jiné organizace, když si budete tisknout doma na tiskárně svůj domácí dvojlist a necháte ho vkládat sousedům do schránek, nebo když budete mít webové stánky a budete tam dávat své články, tak se v podstatě můžete prohlásit novinářem.

Vím, že v Syndikátu novinářů se vedla poměrně dlouhá diskuse o tom, kdo je či není novinářem a nakonec kolegové dospěli k závěru, že „novinářem pro tento účel se rozumí ten, kdo shromažďuje, analyzuje a šíří informace jako profesionál v tištěných nebo elektronických médiích, nebo v nich jako profesionál soustavně publikuje své názory anebo novinářské činnosti věnuje převážnou část své pracovní aktivity“. Dovolil jsem si citovat ze stanov Syndikátu novinářů ČR.

Aniž bych chtěl jakkoliv dehonestovat onu citovanou charakteristiku, když tedy budete podle citované definice shromažďovat, analyzovat a šířit informace podněcující rasovou či jinou nenávist, budete v tom případě hlídacím psem demokracie? A je novinář, který sám sebe pasuje do role neomylného intelektuála a o dolních deseti miliónech hovoří s takovým despektem, jako autor středečního Posledního slova v Lidových novinách, je skutečně ještě hlídacím psem demokracie, když mu na mínění oněch dolních deseti miliónů v podstatě nezáleží? Je přesvědčen o hlouposti a nesprávnosti názorů desetimiliónového davu a nemíní jeho názory žádným způsobem respektovat, pokud nejsou v souladu s jeho přesvědčením. Co tedy hlídá?

Komu patří demokracie? Neomylným frustrovaným intelektuálům nebo těm deseti miliónům?

I bloggeři mohou být novináři, mohou se za ně považovat a nic jim v tom nebrání, ale pak je to ten lesk a bída nových médií, internetu, Facebooku, Twitteru, Instagramu, kdy jakákoliv takováto informace, daná na web, může být považovaná za relevantní, může být z ní čerpáno, může být citována – přitom základ této informace leží ve vzduchoprázdnu?

To je otázka na samostatný článek, který už navíc byl napsán. Opravdu nechci dělat reklamu Lidovým novinám, ale nedávno v nich vyšel na toto téma velmi zajímavý článek nazvaný (Dez)informační společnost. Potvrzuje, že pokud si kormidelníci zdejší mediální scény ještě před nějakými deseti lety lámali hlavy nad tím, zda elektronická média (o mnohých dnes běžně užívaných jsme tehdy neměli potuchy) převálcují média tištěná, případně kdy k tomu dojde, pak se velmi mýlili v pochopení problému.

Sociální a další sítě totiž vytvořily úplně nový systém komunikace a vytváření informací – neříkám, zda lepší či horší. Jiný než dosud. Jeho základními atributy jsou rychlost, pomíjivost a také povrchnost. První dva atributy zcela vylučují třetí v pořadí. Kampak dnes s ověřováním informací ze tří nezávislých zdrojů!

A aby té bídy v novinářské práci nebylo málo, připojím ještě citát z uvedeného článku: „Využívání sociálních sítí jako zdroje je mezi novináři stále běžnější. Vyplývá to ze studie výzkumné skupiny PolCoRe při FSV UK, která se zabývala využíváním sociálních sítí v nejsledovanějších českých denících a televizích v letech 2013-15. ‚U každého z médií, která jsme sledovali, je citelný nárůst používání sociálních sítí jako zpravodajských zdrojů. Pohybuje se to od nějakých padesáti do jednoho sta procent‘.“

A teď můžeme přemýšlet o lesku a bídě starých i nových médií…