Minulý týden se v zahraničních médiích objevila zpráva o tom, že mezinárodní tým vyšetřovatelů prošetřujících sestřelení malajsijského letu MH17 nad Ukrajinou ukázal ve věci odpovědnosti za tento čin na Moskvu. Vyšetřovatelé na tiskové konferenci předložili novinářům důkazy, ze kterých vyplývá, že systém BUK, který letadlo sestřelil, byl na východ Ukrajiny dopraven z Ruska a po sestřelení letu MH17 opět zmizel za hranice. Co na to říkáte?
V posledních několika letech je celkem obvyklé, že se nejen v zahraničních médiích se seriózní pověstí, ale dokonce i v prohlášeních vrcholných politiků vedoucích zemí EU objevují zprávy a prohlášení, o jejichž pravdivosti, řečeno diplomaticky, „lze účinně pochybovat“. Prohlášení Tonyho Blaira o chemických zbraních v Iráku, „zaručená informace“ britské premiérky Theresy Mayové o otravě otce a dcery Skripalových látkou „nowichok“ nebo vydávání pochybného videa ze sociálních sítí za „tajný a nenapadnutelný důkaz“ o chemickém útoku v syrské Dúmě francouzským prezidentem Macronem jsou toho důkazem. Jejich důsledkem bylo vždy vyvolání těžkých krizí v mezinárodních vztazích. V prvním případě to vedlo k napadení a faktickému zničení Iráku a vzniku IS, ve druhém k vyvolání nejhlubší diplomatické krize od konce druhé světové války a ve třetím k raketovému útoku na Sýrii vedenému USA, Británií a Francií (bez mandátu OSN).
Podobné „zaručené“ zprávy se objevují i mimo politickou oblast. Například tzv. zpráva WADA o dopingu v Rusku, založená na výpovědi jediného člověka, zpráva OPCW (Organizace pro zákaz chemických zbraní) o okolnostech otravy již zmíněných Skripalových, v níž byla pominuta veškerá zjištění nezapadající do Brity prezentovaného schématu nebo „zpráva nezpráva“ téže instituce o výsledcích šetření údajného chemického útoku v syrské Dúmě, v níž jsou hlavními důkazy videa a fotografie ze sociálních sítí, nikoliv skutečná zjištění z míst, kde se útok měl odehrát.
Fotogalerie: - Dnešní Ukrajina jak ji neznáte
Zvláštní shodou okolností mají všechny uvedené příklady jediného společného jmenovatele – poškodit nebo znevěrohodnit Ruskou federaci. A to včetně útoku na Irák, jehož cílem bylo vyvolat nepokoje v oblasti „měkkého podbřišku“ Ruska. Působí to dojmem, že jsou součástí v podstatě celosvětové ofenzivy hybridní války vedené proti Rusku s cílem prezentovat ho na mezinárodní scéně jako agresivní zemi a destabilizovat jeho vnitropolitickou situaci.
Vy tedy západním verzím těchto událostí nevěříte. Ostatně vyjádřil jste se na to konto na sociální síti…
Už jenom tento stručný výčet u mě vyvolává značný skepticismus k „zaručeným“ zprávám a „nezpochybnitelným důkazům“ libovolných vyšetřovacích komisí, pokud se týkají Ruska. Zvláště když mu není umožněno podílet se na vyšetřování a jím předkládané důkazy jsou šmahem odmítány a prohlašovány za „vylhané“. Není jasné, proč se například nepodařilo vyslechnout ukrajinské pracovníky letového provozu, kteří ten den měli službu, proč byly přijaty jako důkazy údajné nahrávky komunikace mezi příslušníky doněckých milicí, a naopak proč zpráva zcela ignorovala snímky z ruských družic, ruské záznamy rádiové komunikace ukrajinské armády v době sestřelení letounu nad Ukrajinou a další důkazy předložené ruským ministerstvem obrany.
Vojenský analytik a předseda politického hnutí BOS Jaroslav Štefec (Foto: Jonáš Kříž)
Navíc si ani v nejbujnějších snech nedovedu představit důvody, které by mohly vést ruskou stranu ke krkolomnému pašování systému BUK na Ukrajinu, sestřelení civilního letounu a následné pašování systému zpět do Ruska. Na to musí člověk přečíst hodně špionážních románů a zhlédnout spoustu dobrodružství Jamese Bonda. Na ukrajinská vojenská letadla přitom prokazatelně bohatě stačily komplety S-10M a přenosné komplety S-3 a Igla.
Zcela smést ze stolu ale asi závěry mezinárodního týmu nemůžeme. Co by vás o věrohodnosti jejich tvrzení přesvědčilo?
Skutečně věrohodné důkazy o vypuštění rakety z komisí deklarovaného prostoru obce Snižne, podložené například snímky z amerických družic, konkrétními fotografiemi, záznamy letu rakety na mobily, výpověďmi pilotů dalších letounů v daném prostoru a podobně. Ty však neexistují nebo jsou neprůkazné a mnohdy protichůdné.
Komise se ve své zprávě kromě poměrně obskurních důkazů předložených ukrajinskou stranou opírá především o výpovědi údajných (neidentifikovaných) svědků z oblasti sestřelu, s nimiž však hovořili zejména představitelé různých neziskových organizací, např. tzv. Bellingcat (kupodivu daleko úspěšnější než rozvědky všech států NATO dohromady; dokonce údajně odhalila i jméno ruského generála, který organizoval přepravu systému BUK), nikoliv oficiální vyšetřovatelé. Totéž platí i o údajných svědectvích příslušníků 53. brigády ruské protivzdušné obrany, umístěné u Kurska, které měl systém patřit.
Ty zprávy ale hovoří poměrně adresně. Podle nich byl raketový systém BUK součástí ruských ozbrojených sil. Patřil pod brigádu protivzdušné obrany sídlící v Kursku… Vyšetřovatelé dokonce získali část rakety, kterou novinářům ukázali…
Určitě nehodlám snášet důkazy ve prospěch ruské verze příběhu o tom, co se stalo 17. 7. 2014 v ukrajinském vzdušném prostoru nad Donbasem. Navíc považuji za téměř jisté, že letoun Boeing 777 letu MH17 skutečně sestřelila raketa typu 9M38 vyrobená ještě za dob SSSR. Jako odborníka na raketovou techniku mě ale paradoxně přesvědčily o neudržitelnosti „oficiální“ vyšetřovací verze dva údajně „kardinální“ důkazy ruského podílu viny na tomto zločinu, předložené samotnou vyšetřovací komisí.
Fotogalerie: - Proti bombardování Sýrie
Prvním důkazem je prezentace zbytků rakety typu 9M38. Tyto rakety patří k nejstarším verzím systému BUK 9K37 a 9K37M1. Identifikační číslo na těle raketového motoru 9D1318869032 hovoří zcela jasně. Údaj 9D131 označuje, že jde o motor rakety 9M38, číslo 8 je kódem výrobce, číslo 86 je rokem výroby (1986) a čtyřčíslí 9032 je sériovým číslem umožňujícím vzájemnou identifikaci rakety a motoru.
Nebýt totálního chaosu v evidenci výzbroje a munice vzájemně předávané a prodávané mezi rozpadajícím se SSSR a „odpadlickými“ státy v 90. letech, byl by na základě tohoto čísla původ rakety okamžitě dohledatelný. Proto je pro mě klíčovým vodítkem výrobcem udávaná životnost rakety, která činí 25 let za podmínky, že je raketa uložena po celou dobu ve skladu, jsou na ní vykonávány předepsané servisní činnosti a po deseti letech uložení je její použitelnost k odpálení prodlužována po jednotlivých rocích na základě přezkoušení speciálním testovacím zařízením. Vzhledem k roku výroby 1986 by byla tato raketa v ruské armádě vyřazena ze skladování nejpozději v roce 2011 nebo 2012. V armádách jiných států probíhá toto prodlužování životnosti i po dosažení 25 let, zpravidla z ekonomických nebo politických důvodů.
Druhým důkazem jsou údajné záznamy a fotografie z transportu systému BUK. Tyto systémy jsou za převozu vždy zakryty plachtami nataženými na speciálních rámech uchycených na těle pásového podvozku. Ty jednak ztěžují identifikaci převážené techniky, jednak ji chrání před poškozením při projíždění pod překážkami. Nedovedu si představit velitele odpalovacího zařízení, který by nevěnoval i při největším možném spěchu čas tomu, aby vozidlo zaplachtoval, zvláště kdyby věděl, že hrozí průšvih při jeho identifikaci. A použití pronajatého podvalníku a tahače k přepravě odpalovacího zařízení je už úplným nesmyslem.
Oficiální verzi navíc velmi věrohodně vyvrací podrobná (veřejně dostupná) vědecká analýza společnosti Almaz-Antej (zbrojařský koncern ve vlastnictví ruského státu, pozn. redaktora), která na základě matematického modelu trajektorie letu rakety a experimentu s explozí bojové nálože po střetu rakety s letounem prokázala, že charakter poškození kokpitu odpovídá vzájemnému postavení rakety a letadla při umístění odpalovacího zařízení u obce Zaroščenske. Tuto velmi kvalitní studii komise vůbec nevzala do úvahy.
BUK je sofistikovaný protivzdušný systém, jehož obsluha musí být speciálně cvičena. Kdo jiný by v něm mohl sedět než ruští specialisté? Asi lze těžko očekávat, že by Rusové na tento systém jen tak zdarma vytrénovali místní separatisty.
Separatisté určitě ne. V odpalovacím zařízení mohli ale sedět nejen ruští, ale především (a daleko spíše) ukrajinští nebo gruzínští specialisté, protože obě tyto země mají systém BUK ve výzbroji a v jeho používání mají silně nadstandardní vztahy. V roce 2007 dodala Ukrajina Gruzii celkem sedm kompletů BUK 9K37M1 s kompletním příslušenstvím včetně raket, a podle dostupných informací to byly právě obsluhy ukrajinských „dobrovolníků“, které měly v roce 2008 „na svědomí“ sestřelení několika útočných letounů SU-25 a jednoho bombardéru SU-24 ruské armády při odrážení pokusu o gruzínskou invazi do Jižní Osetie. Víc k tomu nemám co dodat.
To letadlo někdo objektivně nad ukrajinským vzdušným prostorem sestřelit musel. Ostatně těch verzí, kdo to udělal, dříve bylo i více. Jakému scénáři věříte vy osobně?
Z mého pohledu jsou nejpravděpodobnější dvě verze. První je scénář provokace připravené ukrajinskou stranou s cílem zdiskreditovat Rusko a dosáhnout nárůstu zahraničních investic do ukrajinské armády a dovozu zbraní na Ukrajinu. Na druhém místě je selhání zpravodajské služby cizího státu, která údajně poskytla Ukrajině informaci, že prostorem nad bojujícím Donbasem bude přelétat letadlo prezidenta Putina. Jeho sestřelením by se, obrazně řečeno, zabilo více než jen sedm much jednou ranou.
SYSTÉM BUK:
Co říkáte na informaci, že Ukrajinci tehdy mohli využívat civilní letadla coby lidské štíty pro své vlastní útočné bombardéry? V takovém případě by bylo možné, že letadlo skutečně sestřelil ruský BUK. Nicméně se tak stalo de facto omylem, jelikož se v závěsu za ním mohla hypoteticky pohybovat ukrajinská stíhačka…
Tohle může napsat jen člověk, který nemá ani potuchy o funkci systémů protivzdušné obrany, principech radarové a optické detekce, dotazovačích, transpondérech a dalších vychytávkách řízení letového provozu. Taková informace vnáší do informačního pole kolem katastrofy letu MH17 další ničím nepodložený šum. Taková hypotéza je z mého pohledu plně rovnocenná tvrzení, že za tuto katastrofu je odpovědné UFO.
Jak se v tom má běžný občan vyznat? Máme tu západní verzi, kterou přetiskla respektovaná média. Ta je terčem kritiky mnohých a zapojují se tzv. alternativní servery. Jenže u nás, a nejen u nás, řádí ruská dezinformační kampaň: ostatně na tom se státy NATO shodují a rovněž tzv. hybridní hrozby.
O tvrzení respektovaných médií jsem se již zmiňoval. Kolega, kterého si velmi vážím, nedávno napsal: „Dříve zvídavý člověk musel vyvinout značné úsilí, chtěl-li se dozvědět nové informace. Dnes, novými informacemi zavalen, musí vyvinout značné úsilí, aby se dozvěděl, které jsou pravdivé.“ To platí jak o alternativních verzích procesů vedoucích k sestřelení letu MH17, tak o tvrzení, že ČR je hybridně ohrožena ruskou dezinformační kampaní. Samozřejmě že kromě oněch dvou podle mě nejpravděpodobnějších verzí existují i další. Od těch skutečně možných, například omylu ukrajinské obsluhy, po vyloženě obskurní, vinící z pádu letounu UFO, tvrdící, že zříceným letounem byl „ztracený“ Boeing 777 letu MH370, nebo již zmíněná fantazie o „lidských štítech“ pro ukrajinské stíhačky. Těch teorií je opravdu hodně. Nebudu je rozebírat, ale osobně doporučuji lidem, kteří se o daný problém skutečně zajímají, řídit se vlastním rozumem, a hlavně vždy zvažovat „cui bono“ neboli „komu ku prospěchu“. To platí jak pro chemické útoky v Sýrii, tak pro sestřelení malajsijského letadla nebo pro tezi, že „NATO je zárukou naší bezpečnosti“.
Během poslední akce nad Sýrií, kdy Donald Trump raketami trestal prezidenta Bašára Asada, se mnozí obávali hypotetické možnosti, že by konflikt mohl přerůst v ozbrojený střet Američanů a Ruské federace. Byly ty obavy oprávněné, nebo je možnost takového konfliktu jen iluzí spadající do období bipolárního mocenského rozdělení světa?
V první řadě je potřeba rozumět tomu, co vrcholoví geopolitičtí hráči, jakými bezesporu jsou jak Donald Trump a Vladimir Putin, tak čínský prezident Si Ťin-pching, vnímají jako objektivní hrozby a co jsou pro ně jen dílčí epizody hluboko pod úrovní jejich vnímání. Raketový útok USA, Velké Británie a Francie na Sýrii byl očekávatelnou akcí. Důvody, proč k němu došlo, jsou velice různorodé, ale vydělali na nich pouze dva protagonisté – Donald Trump a Vladimir Putin.
Trump díky němu odrazil útoky domácích neokonzervativců, vypustil páru skupině jestřábů kolem Pentagonu a souběžným tlakem na navýšení evropských investic do vlastní obrany, samozřejmě nákupem amerických zbraní, zlepšil i vztahy s vlivnými zbrojařskými korporacemi. Zároveň se mu podařilo na mezinárodní scéně udělat velmi efektivně pitomce jak z Mayové, kterou USA potřebují dotlačit k anulování Brexitu, tak (především) z Macrona, kterého se potřebuje zbavit. Nechal se od něho telefonicky „přesvědčit“ o průkaznosti „tajných nahrávek“ chemického útoku v Dúmě, z nichž se nakonec vyklubaly po Facebooku kolující viditelně zfušované amatérské nahrávky „Bílých helem“. Na domácí scéně z něj udělal troubu a před mezinárodní veřejností ho de facto učinil odpovědným za syrský útok.
VERZE MEZINÁRODNÍCH VYŠETŘOVATELŮ:
Putinovi sice útok v první fázi příliš u veřejnosti nepomohl díky očekávání, že se Rusko bude angažovat v jeho likvidaci. Celkem jednasedmdesát ze 105 vypuštěných amerických střel Tomahawk a „neviditelných“ AGM-158 JASSM a evropských Storm Shadow a MdCN, které dokázala sestřelit protivzdušná obrana Sýrie „zastaralými“ sovětskými protiletadlovými systémy, bylo náhradou více než dostatečnou, pomohlo mu zachovat si tvář a v podstatě uzemnit své oponenty. Rozhodně to pomohlo ruským podnikům zbrojního průmyslu při propagování jejich systémů, a kořist v podobě nepoškozených prvků střel, které spadly po zásahu syrskými raketami a nevybuchly, také není k zahození.
Dnes je již zřejmé, že útok v Sýrii byl jen domluveným divadlem. Mezi jeho skutečné protagonisty ovšem nepatřil nikdo z evropských vůdců, protože (snad s výjimkou Velké Británie) žádná evropská země, a dokonce ani Evropská unie jako celek, není schopna definovat a naplňovat strategické cíle na úrovni celoplanetárních zájmů. Chybějí nám (míněna Evropa) jak silní lídři schopní tyto cíle definovat, tak vojenská síla potřebná k jejich prosazení. Tady je potřeba jasně říci, že NATO není Evropa a vojenská síla NATO nespočívá ve vojenské síle evropských členských zemí Severoatlantické smlouvy.
Představme si například hypotetický scénář z úplně jiné geopolitické oblasti: úder čínských sil např. na Tchaj-wan a následnou raketovou odpověď Američanů např. na Peking. Ta je špatně vyhodnocena ruským obranným systémem tak, že míří na Rusko, následuje jaderná reakce a už v tom takříkajíc lítáme. Špatně vyhodnocené situace ze strany ruských obranných systémů v minulosti již byly. Katastrofu odvrátil jen lidský faktor.
Tento scénář je skutečně jen hypotetický, z hlediska rizika vzniku globální jaderné války je dnes největší hrozbou náhoda. V 90. letech došlo k likvidaci mnoha mechanismů bránících náhodnému spuštění automatických sekvencí jaderné apokalypsy. Podobné hrátky, jako byla ta syrská, pomáhají k jejich obnově a znovunastavení. Vypadá to také na rekonstrukci již nevyhovujících mezinárodních smluv o proliferaci jaderných zbraní a jejich omezování. Velkým rizikem je dnes stále se rozšiřující skupina zemí vlastnících jaderné zbraně nebo k nim majících přístup. Z tohoto pohledu jsou velmi nevyzpytatelnými státy například Pákistán a Saúdská Arábie, částečně Izrael a samozřejmě Severní Korea. Náhodné nebo úmyslné použití jaderné zbraně některou z těchto zemí může vést k výměně „nechtěných“ jaderných úderů, a to nejen na Blízkém východě nebo v oblasti Jihočínského moře, ale i v Evropě. Ale i pak je spuštění globální výměny jaderných úderů strategickými zbraněmi málo pravděpodobné.
Ani harašení americkými a ruskými zbraněmi v Evropě není dnes tak kritické, jako bylo ještě před pěti šesti lety. USA si velmi dobře uvědomují relativně malou bojeschopnost své armády ve střetu s rovnocenným protivníkem, kterým by Rusko bezesporu bylo, a raketový nástup Číny na světové kolbiště s její největší armádou světa udržuje ostatní zúčastněné strany v relativním „klidu zbraní“. Když se lámou dějiny, děje se tak většinou na hraně nože a jediný, kdo na tom zřejmě prodělá, je současná Evropa. Jíž jsme pohříchu součástí. A snad jen pro úplnost – byla i špatná hodnocení ze strany amerických a britských obranných systémů. O těch čínských, indických, pákistánských či izraelských snad raději ani nic nevědět.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
válka na Ukrajině
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Zed
