Jak se, pane Srpe, podle vás proměnilo vnímání Václava Havla postupem let – včetně těch posledních tří, co uplynuly od jeho smrti?

Víte, já nečtu Václava Havla z nějaké fotografie na zdi, ale vycházím z osobní zkušenosti. Z té disidentské – prezidentské – a s Havlem navždycky. Oba jsme v mezních životních situacích sdíleli stejné vyšetřovatele, bachaře i antony. V jiných situacích pak ale už nesdíleli klíče od Hradu, zámku v Lánech ani známosti s většinou dnešních právdoláskařů. V obou případech jsme však četli stejné autory, pili nabízená vína, do krve prosazovali Helsinské dohody a líbily se nám tytéž slečny.

Jezdil jste tedy i na Hrádeček?

Nejezdil. Byla to ztráta času – respektive pro mne málo produktivní. Jazzová sekce však Václavu Havlovi zasílala přes své tři ilegální kanály rukopisy na Západ. A nejenom jemu: Václavu Bendovi třeba dopisy papeži Wojtylovi do Vatikánu. Nikdy se to neprovalilo. Dnes možná někdo řekne, že jsme podporovali katolíky – a já jím nejsem – ale tehdy byl nepřítel společný. Demonstraci věřících na Velehradě v srpnu 1985 pokládám za významnější než později celou rebelii na Národní třídě.