Jak se, pane Srpe, podle vás proměnilo vnímání Václava Havla postupem let – včetně těch posledních tří, co uplynuly od jeho smrti?
Víte, já nečtu Václava Havla z nějaké fotografie na zdi, ale vycházím z osobní zkušenosti. Z té disidentské – prezidentské – a s Havlem navždycky. Oba jsme v mezních životních situacích sdíleli stejné vyšetřovatele, bachaře i antony. V jiných situacích pak ale už nesdíleli klíče od Hradu, zámku v Lánech ani známosti s většinou dnešních právdoláskařů. V obou případech jsme však četli stejné autory, pili nabízená vína, do krve prosazovali Helsinské dohody a líbily se nám tytéž slečny.
Jezdil jste tedy i na Hrádeček?
Nejezdil. Byla to ztráta času – respektive pro mne málo produktivní. Jazzová sekce však Václavu Havlovi zasílala přes své tři ilegální kanály rukopisy na Západ. A nejenom jemu: Václavu Bendovi třeba dopisy papeži Wojtylovi do Vatikánu. Nikdy se to neprovalilo. Dnes možná někdo řekne, že jsme podporovali katolíky – a já jím nejsem – ale tehdy byl nepřítel společný. Demonstraci věřících na Velehradě v srpnu 1985 pokládám za významnější než později celou rebelii na Národní třídě.
Psali jsme:
Vzpomínám si, jak Václav Havel na setkáních, hlavně na západních ambasádách, většinou již po druhé skleničce zesmutněl. Chartistů je pár a vás z druhé strany desetitisíce. Já jsem jej, většinou až po své třetí sklence, vždy ubezpečoval, že písemnosti Charty rozmnožujeme a členové je v ruksacích vozí až do Košic. Že je lepší, není-li činnost koncentrovaná. Byla to účinnější taktika. Dala totiž vnitrákům zabrat. Dnes proto máme dlouhé seznamy státu nebezpečných osob z různých krajů a vidíme, že závadové osoby nestačili vázat – a tak je odkládali do koše tzv. zájmových osob.
A musím ještě zmínit, že o vypitých skleničkách mluvím záměrně. Na setkáních s diplomaty se nic jiného než alkohol nepodávalo – ostatně, co jiného se nabízí krátkým návštěvám dnes? Nebuďme pokrytci, pokud někoho hodnotíme – stačí si připomenout poměrně aktuální „lihovou aféru“…
Fotogalerie: - Havlem proti Zemanovi
Jak jste uvedl, Havla jste znal osobně. I tak jste určitě byl často konfrontován s tím, co se kolem jeho postavy dělo, říkalo. Naštvalo vás někdy něco?
Česká povaha se vždy tlačí k té části kamen, která víc hřeje. Hajluje pro Heydricha, Klému, Josefa Vissarionoviče i pro ty, kdo hovořili v listopadu 1989 na balkónech. Jakmile byla vyhlášena odměna, kdo prozradí úkryt atentátníků, chodily stovky dopisů, umělci si připínali protektorátní Svatováclavskou orlici, pak ronili papírové slzy v nekrolozích za smrt Gottwalda, Stalina, jindy uháněli do Národního a pro jistotu ještě do Divadla hudby odškrtnout Antichartu, žádali provaz pro Slánského, Gemindera, Reicina, Horákovou, Angelu Davisovou a další. Když dnes čtu apel třeba paní Filipovské, pak jdu do kolen.
Ale když se ptáte na to, co mne někdy v souvislosti s Havlem štvalo, je to něco, co charakterizoval Miloš Forman, když jako děti hrály fotbal. Že chtěl být u každého míče první. Prohlášení, která vymýšlel, dával zpravidla k doplnění dalším. Věděl však, že první nástřel, který určil, se již příliš nezmění. A nevzpomínám si, že by jeho „nástřely“ byly mimo. A tam, kde si byl jist nesouhlasem druhých, psal text pouze za sebe. Naštval mne v tomto směru a hlavně v té době ale pouze jednou.
Budete konkrétnější?
Dopisem Mitterrandovi před jeho cestou do Československa. Text byl neobyčejně tvrdý vůči Husákovi a Vašek jej současně publikoval ve Francii. Bál jsem se, že se pak Francois Mitterrand Praze vyhne. Nevyhnul – a vstoupil do učebnic. Na snídani pak Vaška, tuším, pochválil. Já jsem se s F. Mitterrandem setkal asi pětkrát. Legrace je, že dokonce vícekrát, než někteří současní francouzští ministři, jak jsme si na letošní (nedávné) „snídani“ vyříkali... Vývoj vztahů mezi Mitterrandem a Havlem by přitom vydal na samostatnou politologickou studii.
Dobře, takže tohle vás naštvalo. Bylo ještě něco?
Spíš bych to trochu upravil a vyjádřil se k tomu, co koho štvalo. Například jeho bachaře nejvíc, že měl řádně urovnanou skříňku. Prádlo zařezávalo podle předpisu. Při filcuňku nenalezli nedovolené předměty. Nemohli přejet poličku pendrekem, shodit vše na zem, aby vyfasoval kázeňák. Nedal jim šanci, aby na něj řvali, zmlátit ho, že nevyletěl z postele ihned po siréně, že je neoholený, nemá zapnutý vrchní knoflíček u mundúru, nenakrémované podrážky, neradí dalším kriminálníkům, jak oblafnout zákon. Naopak právník Jazzové sekce JUDr. Josef Průša, který s Vaškem seděl, „výchovný účinek trestu“ záměrně bojkotoval… Oba již nežijí, ale Petr Cibulka by mohl vyprávět o díře, kam se za podobný bojkot sfáralo. Kde se umíralo na „zápal plic“…
Ale musím přiznat, že také mne zprvu naštval Havlův polistopadový přístup k emigrantům. Zřejmě však již o některých věděl, co já až dnes... První vzteklý dopis jsem mu poslal ještě v týdnu „balkónů“ na Václaváku. To, když spojil dva zpěváky k hymně (pozn. red. stál tam tehdy Karel Gott a Karel Kryl). Další „úžas“ mne popadl, když přede mnou kádroval Čestmíra Císaře, proč chce na balkónu promluvit a za koho vlastně. Myslím, že Čestmír skutečně nevystoupil – již si nepamatuji. Nejneuvěřitelnější bylo, že na balkón nevpustil ani nezpochybnitelnou autoritu, která dvěma tisíci slov rozhýbala společnost, že ji Sověti v tzv. Bílé knize označili za vrcholný kontrarevoluční počin, kdy jim nezbylo, než nastartovat tanky… Tedy Ludvíka Vaculíka. On dokonce nesměl 19. listopadu večer ani do přízemí Činoherního klubu, ale jen na balkón, aby náhodou nechtěl promluvit ke vzniku Občanského fóra…
Ano, občas tyto stížnosti zaznívají. Dokonce i od jiných lidí, kteří tehdy v těch vypjatých dnech byli na místě dění…
Bohužel, Václav Havel odstavil i Dubčeka. Je ale pravda, že Saša chtěl přijít k hotovému. Rád bych právě v ParlamentníchListech.cz ale proto pootočil Havlovu svatozář o bezbranném až naivním občánkovi.
Podle vás tedy takový nebyl?
Ve chvílích, kdy to bylo potřeba, uměl couvnout, ale být i autoritativním vůdcem. Nikdy však nebyl majorem Terazkym. Seděl jsem vedle něj, když elegantně odpálil jednoho západního velvyslance v Praze, který nás sice naléval whiskou, ale ve stejné budově hostil předsedu vlády své země, jenž se však s námi nesměl setkat. Byly by narušeny vzájemné vztahy mezi zeměmi...
Fotogalerie: - Žantovský o Havlovi
Myslíte si, že odkaz Václava Havla a jeho památka jsou objektivně medializovány?
Já si pod termínem „odkaz“ nic nevybavuji. Snad proto, že Havel neměl jiné návyky než třeba já. Má-li to být cosi z Moci bezmocných, nebo dopisu Gustávu Husákovi, pak jsem takto žil odjakživa. A tisíce příznivců Jazzové sekce také. Vždy jsem věci hnal jen na hranu, ale pak neustupoval. Současná medializace Václava Havla je účelová, vykalkulovaná a jednoznačně orientovaná rozeštvávat. Špinavá. Nemá pozitivní program, není za ní nic, s čím by se ztotožnila většina veřejnosti. Současní protizemanovští štváči si berou Václava za štít a vydavatelé zase ví, že když dají na titul něco poťouchlého, mají vyprodáno. Asi jako když publikují Hitlera…
Krátce po Havlově smrti po něm bylo pojmenováno ruzyňské letiště. Myslíte si, že česká veřejnost toto přejmenování většinově opravdu uvítala?
Kdo ví. Možná to letiště nyní přejmenují po někom třeba z Asie...
S odstupem a bez emocí, po třech letech od úmrtí Václava Havla. Změnil se nějak váš pohled na jeho význam? Případně činy, myšlenky, politickou ideologii, či chyby, které udělal?
Asi neodpovím tak, jak čekáte – spíš uvedu jen takové shrnutí a ohlédnutí… Poprvé mi otevřel oči Jan Urban. To bylo někdy v roce 1992. V listopadu a prosinci 1989 jsem však respektoval Havlovo taktizování. Občanská válka se nekonala. Oboustranný velvet zvítězil. Třináctého prosince byla Havlovi a Občanskému fóru ve Valdštejnském paláci delegována moc nad státní správou – lidé, kteří měli ústavní právo ji předat, chodí dodnes do Jazzové sekce. Obě strany dodržely tři body nutné pro klidné převzetí odpovědnosti. 84 821 milicionářů odevzdalo zbraně – mimochodem: Na každého připadalo 200 nábojů – odmontovali bezzákluzová protitanková děla a 14. prosince ráno v obchodech nechyběly rohlíky, jezdila doprava, svítila světla, byl benzín, televize žhnula, nikdo neraboval, konaly se svatby, na svět přicházely děti. Národ vynesl z kriminálu na ramenou nejstatečnějšího z nás – Petra Cibulku a další politické vězně. Třicátého prosince se Václav stal prezidentem a my skandovali: Nejsme jako oni…
Psali jsme:
Myslíte, že dnes jsou lidé, kteří o Václavu Havlovi lžou? Pokud ano, proč by to podle vás dělali – zvlášť, když je už Havel po smrti?
Dnes se nelže, ale vynechává. A to nejen v případě Havla. Mohu to ukázat na sobě a Jazzové sekci. Tzv. Ústav pro zkoumání totality neuznal moji účast na III. odboji, přestože uvádí, že se proti mně nedochovaly žádné důkazy. V dopise ministrovi uvádí, že Jazzová sekce je vůbec jejich nejtěžší případ. Dokonce padla na moji hlavu otázka, proč jsme „tu estébé vlastně nezrušili...“ Svědectví disidentů je tomuto úřadu na překážku. Kritérium pro neudělení je, že jsem zemanovec. Tak soudí i etická komise vybraná Parlamentem. Případné peníze měly jít na nájem organizace. To hledání řešení (a pravdy?) trvá již čtvrtý rok – je to opravdu jak klubko zmijí.
Takže jestli tomu správně rozumím, vidíte za tím, že někdo záměrně neuvádí pravdu nebo některá fakta, vyřizování osobních účtů?
Novináři si i nyní například přes minulou „mitterrandovskou snídani“ vyřizují účty se současností. Například Lidovky.cz k nedávné replice snídaně s Mitterrandem uvedly, že z osmi zúčastněných žijí tři. Ostatní jsou mrtvi. Článek Zbyňka Petráčka se nenamáhá uvést jména. Už jsou přece pod zemí. Zato jména přítomných a dle Petráčka „náhradníků“ vypsal. Žijící účastníky také neuvedl jmény. Zařadil je pod číslovku tři – ačkoliv živi jsou čtyři. Poté si to Zbyněk Petráček vyřídil se Zemanovou zahraniční politikou, a aniž by byl vlastní snídani přítomen, bohorovně upozornil na symboliku gest francouzského premiéra.
Důvod Petráčkova machrování s numery je zřejmý: Žádný ze žijících nemával 17. 11. 2014 červenou kartou, stejně jako by jí nemávali ti nežijící. Václav Havel by asi místo toho tradičně odjel na Hrádeček. Ale tato čtveřice žijících má za sebou přes deset let kriminálu a jeden rozsudek smrti, který nestačil být vykonán.
Trochu jsme se tím odklonili od tématu, kterým je Václav Havel, přesto – nemyslíte, že se nedávno na Albertově volalo po odstoupení současného prezidenta? A mnohdy i s odkazem na Havlovo jméno…
Minulé číslo Katolického týdeníku přineslo článek politologa Mariána Sekeráka: Odvolat ano, ale v duchu evangelia. Poukazuje na nenápadný dokument z „vatikánské dílny“, který se v tichosti objevil zhruba před šesti týdny. Jde o interní záležitost církve, konkrétně, dle Mariána Sekeráka, navazuje na kánon 401 Kodexu kanonického práva týkajícího se ukončení biskupského působení v úřadu v důsledku odvolání.
Církev odvolání definuje jako „léčivý trest“, kterým nesmí být narušena důstojnost odvolaného, protože každý člověk obdržel svou jedinečnost od Stvořitele.
Fotogalerie: - Havlovo letiště
Psali jsme:
A Miloš Zeman obdržel svou prezidentskou jedinečnost z referenda – jiní ji obdrželi přes Vídeň v podobě 1500 bonů měsíčně. Již tehdy jsme jedné dvojici, která dnes hodlá změnit Ústavu, přezdívali zlatá disidentská mládež. Samozřejmě, mluvila z nás závist, daná rovněž Stvořitelem, protože většina odpůrců režimu neviděla korunu.
Co myslíte, že by asi Havel dnes řekl Miloši Zemanovi za výkon jeho funkce?
I kdyby Václav Havel byl trumfem pana Schwarzenbergera, kníže by volby nevyhrál. Denně by mu připomínali novoroční projev z roku 1990. Václav by byl spíš koulí na nohou kteréhokoliv kandidáta. V politice platí: Vyhrál válku – prohrál volby, viz Churchill. Vytvořil by okruh věrných, před kterým by tu a tam vystřelil obecné moudro, jezdil po konferencích, tajně snil o Nobelově ceně, avšak stále by zůstal symbolem změn ve východní Evropě na konci 20. století. Václav to uměl s Jelcinem; s Putinem by se nenáviděli. A také měl politikaření už dost. Tipoval bych, že by řekl masarykovsky: „Budu se dívat, jak vládnete."
V souvislosti s debatou nad Milošem Zemanem se začíná hovořit o tom, jaký bude další kandidát na hlavu státu v příští volbě prezidenta. Hovoří se o „havlovském" typu. A spekuluje se nad jmény Pánek či Halík. Co vy na to?
Do špatného počasí je jediným Miloš Zeman. Nebude-li to on, pak o prezidentovi rozhodnou hesla: Chceme změnu – Nejdůležitější věci nejdříve – Nic než národ – Pravda a láska zvítězí – Kdy jindy, když ne teď – My to dokážeme… Já jsem XY a jsem na to hrdý – tedy bubliny nebo ojetiny. Mohl by to být ale též vítěz nějaké televizní soutěže nebo ten, kdo třeba chodí v Praze nakupovat do Pařížské ulice. Nejspíš podle mne kandidáta vyprefabrikují neziskovky. Jistě si dají za fakturu v dolarech poradit. S Milošem Zemanem se však nebojím, že se staneme protektorátem kohokoliv. Ostatní naši řeč, kulturu, hranice a vlastenectví však prodají.
Myslíte, že jsou zde nyní politické síly, které následují odkazu Václava Havla? A naopak takové, ze kterých by Havel opravdu nadšený nebyl?
Nenásleduje jej žádná. Havel, s. r. o. je obchodní značka. Samolepka. Na ni slyší státní kasa i protizemanovští sponzoři. V zahraničí trvá setrvačnost, a tak vývoz „Havlova odkazu“ bude ještě nějakou dobu plnit kampusy.
Pochybuji, že by měl radost z oné mládeže na Albertově. Nikoliv kvůli protestu proti demokraticky zvolenému prezidentovi – Václav zažil vajíčka na Slovensku – a to nebyl zvolen referendem. Jde však o agresivitu. Na Albertov jsem poslal našeho fotografa. Dopoledne snímal Hlávkovu kolej. Vzpomínka na zastřelené studenty byla jako vždy spořádaná a vpravdě důstojná. Z Albertova však nepřinesl jediný snímek: „Víš, já jsem nemohl – bylo to strašně," řekl mi. Minulý týden mně řekl starší ostřílený profesor, za totality hlídač: „Já se teď bojím – snad poprvé od roku 1974 – mám takový pocit, že mne někdo zmlátí..." Píše totiž do novin a přednáší pravdu na vysokých školách…
Pochybuji též, že by Václav Havel dal svoji cenu skupině Pussy Riot za její „kreativní disent“, jak zdůvodnila komise. Za desítky let, co jsem Václava Havla a Miloše Zemana poznal, neslyšel jsem od Václava jediné hrubé slovo. Od Miloše jedenkrát. Bylo to předloni 21. srpna, kdy mu kdosi nabízel plnicí pero, se kterým chtěl, aby podepsal prezidentský slib. Prý má cenu rovný milion. Miloš Zeman to odmítl slovy – aby raději darovali milion tužek dětem do školy. Onen člověk naléhal a byl několikráte zdvořile odmítnut. Když pero dával před Miloše asi popáté, Miloš ztišil hlas – a já věděl, že je zle – „…a hovno,“ řekl.
To, že z překladu Pussy Riot udělá studentská mládež Majdan, že i já omylem dostanu z dalekého zahraničí hromadný mail s přílohami fotek, které mám zvětšit a přijít s nimi na Národní třídu – kdy a kam – pak přijde mail, jestliže nezapálím někomu auto, pocítí to rodina…
Psali jsme:
To vše není fikce, slyšíte-li v průvodu skandovat profesora vysoké školy, že Zeman je svině... Není to fikce, jestliže policisté dají invalidní řidičce kolem krku pendrek, za který ji vytáhnou z auta jen proto, že chtěla před bránou Hradu umístit stolek s podpisovkou. Když ji na zemi oživují, je na kameře slyšet hlas… A žije vůbec ta ženská? Téma podpisovky přitom bylo: Stojím za svým prezidentem... Přitom není fikce ani to, že dva dny poté hradní policie otevře bránu, aby všichni, kdo si chtějí na prezidenta plivnout, mohli až na druhé nádvoří pod balkón...
Řekl bych, že se snadněji bojovalo s komunismem, než se řídí demokratická společnost. Doufám, že se snadněji bude bojovat i s českým neofašismem.
Fotogalerie: - Havlista Smíšek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
