Mediální mainstream vydává válku ve vaší zemi za občanskou. Souhlasil byste s tím, nebo nabídnete jiný pohled?
Konflikt v Sýrii není občanskou válkou. Začal flagrantní intervencí Spojených států a dalších západních zemí do vnitřních záležitostí Sýrie. Zcela jasně je to řečeno i v právě vydaných pamětech někdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonové, která uvádí, že politice její země šlo ve všech zemích, které zažily tzv. arabské jaro, o předání moci do rukou Muslimského bratrstva.
V Sýrii spolu neválčí rozdílné části její vlastní společnosti, nýbrž ti, kdo chtějí, aby to tak vypadalo, tedy například extremistické náboženské organizace, podporované vládami Saúdské Arábie a Turecka a jejich západními poradci a stoupenci. Může to sice znít kuriózně, ale vlády Francie, Spojeného království a USA se, jde-li o prosazení jejich zájmů v regionu, nezastaví před ničím. Syřané spolu žijí jako rodina po více než dva tisíce let a coby lidé civilizovaní by se navzájem nevraždili. Záplava džihádistů, mířících do Sýrie s finanční a vojenskou podporou Saúdské Arábie a Turecka, není hrozbou jen pro Syřany, ale i pro region jako celek. Občanská válka se pozná podle zřetelné zeměpisné hranice, oddělující sekty, etnické či jiné skupiny, které proti sobě bojují. Rovná se naprostému kolapsu státu a společnosti. V Sýrii k ničemu podobnému nedošlo.
Psali jsme:
Původní panorama – tzn. vládní síly versus „Svobodná syrská armáda“ – už doznalo změny i v podání většiny evropských a amerických médií. Jak byste klíčové fáze konfliktu charakterizoval vy?
Celé drama zinscenovaly západní tajné služby, jejich média a agenti v regionu s cílem vytvořit zdání, že se lidé vzbouřili proti své vládě. V Tunisku, Egyptě a Jemenu byly vlády svrženy a nahrazeny islamistickými režimy. Bylo to však skutečně v krátkodobém, natož dlouhodobém zájmu sekulárního Západu? V řadách syrské armády, bojující proti ozbrojeným skupinám, se nic na způsob disentu nevyskytlo od samého počátku až dodnes. Nedezertoval jediný prapor či jiná jednotka, jen jednotlivci. Takzvaná Svobodná syrská armáda (FSA) je zjevením z říše mytologie. Jediným místem, kde je k nalezení, jsou hlavy těch, kdo prahnou po destabilizaci Sýrie a indoktrinaci její armády. Kam se ta FSA poděla dnes?
Ano, v některých oblastech Sýrie proběhlo v březnu 2011 několik demonstrací, už zakrátko se však zvrhla v ozbrojená vystoupení. Za asistence notoricky známých médií padla na naši vládu obvinění, že prý několik demonstrantů zabila. Do demonstrací však ve skutečnosti stříleli nejrůznější zločinci, mající tím vyvolat nenávist proti vládě. Později mnozí z těch kriminálníků skončili ve vězení, svou vinu doznali veřejně a ukázali přitom prstem i na ty, kdo je za vraždění nevinných lidi, leckdy dokonce z řad vlastních příbuzných, platili.
To, že válku proti vaší zemi vede „teroristická internacionála“ – a ne až tak jacísi „sekulární demokraté“ – už stále víc připouštějí i politici a média, kteří se to ještě nedávno snažili popírat. Jak byste českému publiku charakterizoval aktuální stav a pozadí těchto sil – i hrozbu, v niž mohou zpětně přerůst pro samotnou Evropu?
Česká veřejnost byla, co do své schopnosti zorientovat se v tom, jaké síly se do destrukce Sýrie zapojily, unikátem celé Evropy. Bylo jí zřejmé, že takfiris („odpadlíci od skutečné víry“, pozn. překl.) a extremisté žádné revoluce v zájmu lidu nedělají, ale šíří jen zmar a zkázu. Chci za to českému lidu složit hold. Tisíce Evropanů a Američanů se do Sýrie jezdí cvičit v zabíjení. Evropské vlády předstíraly, že jim to není známo, jen co se ale tito džihádisté začali vracet do Paříže, Londýna, Los Angeles, Bruselu či třeba Haagu, abych uvedl jen pár příkladů, začaly propadat panice. Když teroristé masakrovali po tisících Syřany, těm pokrytcům to bylo jedno. Starali se jen sami o sebe. Své představitele si volíme v očekávání, že nám zajistí bezpečí, v Evropě ovšem řada politiků sledovala a stále sleduje jen svoje malicherné zájmy, a reálné výzvy, hrozící jejich zemím, ignorují. Operace Islámského státu Iráku a Levanty (ISIL), Fronty an-Nusrá a stovek skupin, které jsou na ně napojeny, dnes expandují napříč Středním východem i za jeho hranice. Od evropských lídrů to vyžaduje jasný závazek, že se terorismu postaví - bez ohledu na stát, rasu nebo náboženství, o nichž je v daném případě řeč. Boj proti terorismu je svatá povinnost. Na všechny politické činitele klade velkou odpovědnost.
K čemu nynější ofenziva ISIL/ISIS vede? Má to, že se jeho část přesunula do Iráku, za následek snížení počtu jeho ozbrojenců ve vaší zemi – anebo naopak čelíte hrozbě ještě větší o masu zbraní, dodaných „nové irácké armádě“ z USA a NATO, kterých se ISIL/ISIS podařilo zmocnit?
ISIL je nejnebezpečnější teroristickou skupinou v dějinách lidstva. Je to radikální součást al-Káidy, mateřské struktury vypiplané USA a jejich spojenci za války v Afghánistánu. Mnozí experti soudí, že ti, kdo ISIS přivedli na svět, si ji na špinavou práci přímo či nepřímo najímají i dnes.
Syrské vedení před hrozbou teroristických organizací varovalo od prvních dnů. Propaganda západních mocností se však držela schématu, že jde o boj za demokracii. Je to fantasmagorie, kterou musím rezolutně odmítnout. Být to opravdu boj za demokracii, musel by začít v jiných zemích regionu, jejichž králové a princové v žádnou demokracii jaktěživ nevěřili. Terorismus nehrozí jen té či oné zemi či regionu. V globalizovaném světě budeme jeho oběťmi všichni. Sama ofenziva ISIL dosáhla rozměrů, jejichž dopad nekončí na hranicích Sýrie a Iráku; to nebezpečí hrozí celému regionu i zemím za jeho hranicemi včetně těch, u nichž ISIL našel podporu. Zbraně z USA a NATO, které tato teroristická organizace ukořistila v Iráku, nejsou jediné, jimiž disponuje. Kruhy, které jsem právě zmínil, ji totiž nebezpečnými zbraněmi zásobovaly i napřímo.
Situaci na Blízkém východě pravidelně komentuje na ParlamentníchListech.cz analytička Tereza Spencerová_
Vladimir Putin je...Anketa
„Teroristická karta“, na kterou někteří hráči sázeli, se stále víc mění v bumerang. Vzniká tak prostor aspoň pro ono „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“? Pokud ano, čím by mohl napomoci boji proti islámskému chalífátu – a čím případně i obnově Sýrie? Je Damašek připraven i na tuto variantu?
„Teroristická karta“ amorální byla, je a bude i kdykoli v budoucnu. Hrají s ní notoricky známé země s cílem vnutit své zájmy a politiku těm, kdo jim vzdorují. S tou kartou hrají po celou dobu syrského konfliktu. Mediální mainstream veřejnost o jeho povaze dezinformoval. Poslední ofenziva ISIL však toho, kdo vývoj v Sýrii a celé oblasti sledoval pozorně, nemá čím překvapit. Sýrie v boji proti všem teroristickým skupinám zaznamenává pokrok. V zájmu své obnovy požádá o pomoc všechny země, které v teroristických zločinech a destrukci syrské infrastruktury i historického dědictví nemají prsty.
Když Sýrie, léta označovaná za „autoritářský režim“ (ne-li rovnou „darebácký stát“) nedávno uspořádala volby, „mainstream“ se je snažil zlehčit jako „prázdnou show“, na hony vzdálenou obecně uznávaným normám. Co na tu interpretaci řeknete vy? Jsou volby startem do nové politické etapy – a pokud ano, v čem konkrétně?
Západní mocnosti stojí za svými favority, kteří slouží jejich zájmům. Jejich agentům v zemích Perského zálivu stigma „zpátečníků“, či lidí „zkorumpovaných“ a „nepřátelských demokracii“ jaktěživ nehrozilo. Projevit syrské vedení ochotu k politice, vnucované Západem, jsme rázem velebeni jako ta nejdemokratičtější a nejsvobodnější země celého regionu. Reprezentují snad demokratické hodnoty ti evropští politici, kteří jsou namočeni do korupce a ve volbách často nedostanou ani 10 procent hlasů?
Nedávné volby v Sýrii demonstrovaly reálnou demokracii. Účast v boji o nejvyšší post umožnily několika kandidátům. Všichni tři dostali stejný prostor i ve veřejnoprávních médiích. Volby proběhly pod dohledem pozorovatelů ze čtyř desítek zemí, zahraničních poslanců i představitelů mediálního mainstreamu. V tom, že byly fér a prosté rušivých jevů, které by jejich výsledek mohly jakkoli zkreslit, se shodli bez jediné výjimky. Desítky tisíc Syřanů se k volbám dostavily i na více než čtyřicet syrských ambasád po světě včetně Prahy, a tedy zcela mimo dosah jakýchkoli vládních intervencí. To všechno dohání k šílenství ty země, jimž důvěra syrského lidu, projevovaná opakovaně vedení země, očividně nevoní. Volby v Sýrii, konané na pluralitní bázi, nemají v celém regionu obdoby, a znovu tak otřásly půdou pod nohama těm, kdo prahnou po oslabení Sýrie a její legitimní vlády. Mnohé západní vlády, prohlašující se za demokratické, přitom na rozdíl od České republiky Syřanům účast ve volbě svých vedoucích představitelů neumožnily – například i ve Francii, Belgii či v Německu. Je snad projevem demokracie prohibice volebních uren? Prezident Bašár Asad v projevu, předneseném při své inauguraci, potvrdil jak odhodlání pokračovat v boji proti terorismu, tak posilovat demokratické instituce Sýrie.
Jak vaše vláda hodnotí poslední izraelský útok na Pásmo Gazy?
Konflikt v Sýrii je do značné míry i důsledkem neochabující syrské podpory palestinskému lidu. Izraelská okupace arabských území, trvající už od roku 1967, je prapříčinou všeho krveprolití i beznaděje. Za dnešní pravicové vlády by Izrael rád jak mír, tak území. Dokud však neskoncuje s politikou okupace, expanze svých „osad“ a prosazování vlastní hegemonie v celém regionu, celé to řečnění Izraele i jeho spojenců o míru zůstane jen u prázdných slov, nebudou-li naplněna legitimní práva palestinského lidu. Izraelský útok na Gazu byl naplánován předem, podobně jako ty v minulosti. Tato agrese je válečným zločinem, porušujícím Chartu OSN, i zločinem proti lidskosti. Zabití více než dvou tisíc lidí a zranění asi deseti tisíc dalších je hrůzný zločin, hodný všeobecného odsouzení.
Váš kvalifikovaný odhad, prosím: Dojde skutečně k rozpadu Iráku? A pokud ano, jakou konfiguraci lze čekat v jeho důsledku - a jak by se promítla do tvaru celého Středního východu? Jak daleko až celé to „překreslování“ mapy Středního východu může zajít? Je to udržitelná varianta?
Americká invaze do Iráku v roce 2003 byla neomluvitelná a nezodpovědná. Následkem této nelegální intervence krvácí Irák dodnes. Hlavní příčinou tragédií, jimž čelí jako stát, byl americký oktroj sektářské ústavy a rozpuštění irácké armády. USA a jejich spojence však za zločiny a selhání, jež mají na svědomí, není žel nikdo s to přivést k zodpovědnosti. Jednota a integrita Iráku jsou v sázce a ve hře zůstávají úplně všechny varianty. Rozpad země je noční můrou nejen pro Irák, ale pro celý region. Přileje totiž jen další olej do ohně letitých problémů a konfliktů sektářské, geografické či etnické povahy. Dolehnou na celý Střední východ a neušetří jedinou z jeho entit, zemí, ani politických a náboženských proudů.
Jak vidíte – tváří v tvář prohlubujícím se sociálním problémům i nové vlně fundamentalismu - budoucnost Saúdské Arábie a podobných režimů?
Saúdská Arábie je americký spojenec a agent. Má prsty ve všem, co je pro region hrozbou. Její role je přitom omezená; má za úkol platit účty a verbovat rekruty, tak jako už v Afghánistánu i teď pro ISIL, Frontu an-Nusrá, Islámskou frontu a další odnože al-Káidy. Dějiny ovšem ilustrují, že ti, kdo monstrum stvoří, bývají i první obětí jeho brutality. Kritická vlna proti vládnoucí saúdské rodině sílí každým dnem a lidé tu – za situace, kdy si národní bohatství usurpuje přehršle princů z královské rodiny - k tomu, jak se jejich penězi financují americké plány, zatímco jejich vlastní životní podmínky se permanentně zhoršují, nebudou mlčet donekonečna.
Co nového čekat od osy Damašek-Moskva-Teherán a jejích spojenců? Jakou roli by mohla a měla sehrát v současné etapě, nastartované změnami v Iráku i jiných částech regionu?
Já bych pro vzájemný poměr těchto zemí nevolil pojem „osa", nýbrž vazba mezi státy, které se zasazují o korektní výklad a uplatnění principů a cílů Charty OSN, respektují mezinárodní právo i nezbytnost hájit nezávislost a územní celistvost všech zemí před agresí, hegemonismem a vměšováním do jejich vnitřních záležitostí. Rusko a Čína Spojeným státům a jejich spojencům nedovolily zneužít OSN k invazi do jiných zemí, tak jako v případě Libye, která se jako stát zhroutila právě kvůli západní invazi, jež zahubila tisíce nevinných civilistů. Stále více zemí, zvlášť v rozvojovém světě, dospívá k poznání, že právě Rusku a Číně je třeba vzdát hold za zachování světového míru a bezpečnosti i kredibility OSN coby garanta jejich práv a rovnováhy ve světě.
Sýrie není zdaleka jediným terčem politiky „změny režimu“. Její scénář pokaždé staví i na problémech, s nimiž se napadené zemi nepodařilo dostatečně vyrovnat. V čem tkví z tohoto hlediska hlavní lekce z posledních více než tří let, užitečná možná i pro další potenciální oběti této politiky?
Za tuto otázku chci poděkovat. Ano, hlavním cílem západní aliance proti Sýrii byla změna režimu. V našem případě však to, čeho dosáhli v Egyptě, Tunisku i jiných zemích regionu, bylo nad jejich síly proto, že vývoj politického systému Sýrie vycházel potřebám lidí vstříc a ti proto vedení státu v uplynulých třech letech podpořili a postavili se na obranu nezávislosti a svrchovanosti země.
Poučení z masivního útoku na Sýrii však samozřejmě vyvozujeme dodnes. Prezident Asad ve svém posledním projevu připomněl, že oč pevnější byla po celou dobu naše národní jednota, tím bolestnější a ostudnější bylo sledovat, na jak mizivém zlomku našeho národa válka proti Sýrii stavěla. Ten nemít, teroristické skupiny a síly, vměšující se do našich politických, ekonomických a vojenských záležitostí, se o prosazení svých záměrů ani nepokusí. Bylo-li jako na dlani, že příčinou útrap syrského lidu je zahraniční intervence, zvládnutí dnešního stavu a jeho prevence do budoucna závisí hlavně na vnitřním faktoru. Najít efektivní zbraně proti korupci i dalším neduhům je jednou z aktuálních priorit.
Jak z pozice diplomata, který strávil roky na půdě OSN a při bezpočtu mezinárodních jednání a akcí, hodnotíte do očí bojící propast mezi hrozbami, které eskalace války v Sýrii představuje pro Evropu, a politikou EU?
Selhání sahají až k tomu, jak se OSN rodila. Absolutní moc, přiřčená pěti stálým členům Rady bezpečnosti, nedostatečná autorita Valného shromáždění a dalších orgánů, deficit demokracie v mezinárodních vztazích, hegemonistická politika prosazovaná západními koloniálními mocnostmi – to vše při hledání, jak řešit akutní problémy globalizovaného světa, roli OSN jednoznačně oslabilo.
Evropa není žel nezávislá dodnes, mnohé země tu v řadě otázek jen povolně plní instrukce Washingtonu. Mechanismy, jimiž EU reaguje na situace zásadního významu, navíc demokratické principy nectí ani uvnitř samotné Unie. Jménem EU často rozhodují pouhé dvě, tři země, jak nám to líčí mnohé jiné evropské státy, když se jich na pozadí takových rozhodnutí ptáme. Také se sankcemi proti Sýrii přišlo jen pár zemí a ostatní je slepě podpořily přesto, že jsou amorální a jediné, co umí, je hubit syrské děti, starce a ženy. Teď se navíc potvrzuje i to, že politická a materiální podpora, kterou EU poskytla ozbrojeným teroristickým skupinám, se začíná obracet i proti Evropě samotné, o destruktivním dopadu na Sýrii, Irák a další země ani nemluvě.
Zdá se, že česká diplomacie hraje ve vztahu k válce v Sýrii docela specifickou roli. Jak byste ji ohodnotil? A nemějte, prosím, žádné zábrany, nejsme masochisty autocenzury ani „politické korektnosti“.
Česká diplomacie prokázala velký smysl pro odpovědnost a kvalifikovaný přístup ke vzniklé situaci. Mnohé evropské státy dnes Čechům tento postoj závidí, už je však pozdě. Vaše odvážná velvyslankyně v Sýrii, plnící svůj diplomatický mandát i za těch nejtěžších podmínek, je ostatním diplomatům příkladem, inspirujícím k následování. I jiným zemím přitom pomáhá jak v tom, jak se ve vývoji Sýrie orientovat, tak v řešení problémů, jimž jejich občané čelí. Řešení pomohla najít i případě Britů i Američanů, kteří se namočili do války proti Sýrii. Česká vláda má důvod být na její postoje hrdá, právě v jejích šlépějích už totiž míří i představitelé dalších zemí.
Na diplomatickou dráhu jste se vydal po letech strávených v Praze. Co vás sem tehdy přivedlo – a jaký měl pobyt u nás vliv na vaši další práci a život?
V Československu a později v České republice jsme s rodinou strávili nejkrásnější dny svého života. Říkat, že Češi jsou ti nejpohostinnější a nejmilejší lidé na světě, je jako vozit sovy do Atén. V jejich středu se člověk cítí bezpečně. Praha, to je jedno grandiózní muzeum, plné všech půvabů, o jakých se dá jen dát snít. Vše kolem ní hýří krásami přírody, jimiž nás, lidi, obdařil sám Stvořitel.
Mé pracovní podmínky v Mezinárodním svazu studentstva byly skvělé, jsem za ně upřímně vděčný všem svým tehdejším kolegům, aniž bych je teď vyjmenovával, i českému technickému sekretariátu. Byli to všechno lidé, oddaní svému krédu a připravení se zasadit o spravedlivější a rovnoprávnější svět.
Se zkušenostmi, které jsem získal v syrském studentském hnutí i Mezinárodním svazu studentstva v Praze, jsem měl na vybranou ze dvou možností. Buď se ucházet o práci na syrském ministerstvu zahraničních věci anebo zvolit akademickou dráhu. Rozhodl jsem se pro to první a stal se kariérním diplomatem. Později jsem byl jmenován syrským velvyslancem při OSN v New Yorku a vedl tam syrské zastoupení i v letech 2002-2003, kdy byla naše země nestálým členem Rady bezpečnosti OSN. Předsedal jsem různým jednáním Rady i Valného shromáždění OSN. Oproti mnoha jiným diplomatům, kteří v sídle OSN či v Mezinárodním svazu studentstva nepracovali, jsem tak do mechanismů mezinárodních organizací pronikl hlouběji. To mi výrazně pomáhalo i během těžkých let, jimiž Sýrie procházela; západní mocnosti se totiž k destabilizaci Sýrie snažily využít i OSN.
Kdy a jak válka v Sýrii skončí? Jak vidíte budoucnost své země i celého Středního východu?
Teroristická válka proti Sýrii skončí, jen co západní vlády poručí Saúdské Arábii, aby už teroristy přestala financovat a vyzbrojovat, a Turecku, aby už ozbrojeným bojůvkám neposkytovalo výchozí bázi a přestalo je pašovat do Sýrie. Nemá-li hrozba ze strany ISIL a dalších teroristických seskupení gradovat dál, součinnost všech zemí v boji proti terorismu je kategorickým imperativem.
Díky změnám ústavy i sociálním a ekonomickým reformám, jejichž význam zdůraznil prezident Asad, si Sýrie bude s to vrátit i klid a mír, jimž se vždy těšila. Z konfliktu vede jen cesta syrsko-syrského dialogu se syrským vedením. A pokud jde o zahraniční vměšování do vnitřních věcí Sýrie, to musí samozřejmě skončit bez nejmenšího prodlení. O budoucnosti své země mohou rozhodnout výlučně sami Syřané.
Dokud však potrvá izraelská okupace palestinských i jiných arabských území, Střední východ se míru nedočká. Má dopad na všechny země regionu, Sýrii nevyjímaje. Situaci na Středním východě vyřeší jen spravedlivé a komplexní urovnání. Izrael a jeho protektoři si musí uvědomit, že chtít obojí – mír i území – je cíl, který nemá šanci.
Dr. Fayssal Mekdad (1954) - už osm let první náměstek ministra zahraničí Syrské arabské republiky - působil od roku 1995 v její misi při OSN. V letech 2003-2006 stál v jejím čele. Diplomatické dráze předcházel post viceprezidenta Mezinárodního svazu studentstva se sídlem v Praze. Roku 1993 tu na Karlově univerzitě získal titul Ph.D. (anglická literatura).
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marian Kučera
