Radši zvolím Stranu psů a koček než Angelu Merkelovou, píše rozzlobený krajan z Německa

Nedávno byl ve druhém dotisku vydán váš román „Pod znamením půlměsíce“. Když u nás vyšel poprvé, nechal jste se slyšet, že nečekáte, že svou knížkou uděláte díru do světa, ale že by vám stačilo, kdyby trochu rozčeřila hladinu českého rybníka, ale ani v to jste příliš nedoufal. Čím se tato vaše projekce nynějšího vývoje evropské civilizace do období let 2040–2070 nakonec tedy ve vašich očích stala?

Snad se zmíněný rybník opravdu trochu rozčeřil. Přes hranice zemí českých se ovšem čeření nepřelilo, ale to bych asi chtěl příliš mnoho. Spíš bych čekal nějakou recenzi v českém tisku, ať příznivou, či nepříznivou, ale i v tom bych asi jako zahraniční autor žádal příliš mnoho. Co se projekce do budoucnosti týče, začal jsem svůj příběh spisovat v roce 2006, kdy ještě nebylo potuchy o nějakém Islámském státu a jiných povyraženích toho druhu, takže se mi do něj vloudily některé nepřesnosti: nechal jsem například své hrdiny procházet, byť ne bez překážek, Sýrií. Dnes bych si asi vymyslel obchvat nějakými méně šílenými končinami. Abych se ale také trochu poklepal po rameni, dal jsem své knížce, co jiným dílům toho druhu chybí: rozprostření děje na větší plochu než jedné jediné země, protože pouze v této širší souvislosti dává příběh opravdu smysl.

V čem vás skutečný vývoj oproti tomu, co jste očekával, překvapil?

Brejle do budoucnosti nemá nikdo a neměl jsem je ani já: vyvrcholení střetu žalostně nerozhodného Západu s útočným islámem jsem položil do doby kolem přelomu století; a podívejme se, ono to už začíná být tady. Podobně jsem se zmýlil v předpokladu islámu jako jednotné, vše drtící síly, jež se teprve později vlivem svých vnitřních rozporů začne rozkládat; dnes vidíme, že islám má svůj rozklad v sobě, abych se tak obrazně vyjádřil, geneticky zakódovaný, kdepak nějaká jednotná síla. Závěr mi pak s odstupem jednoho roku připadá poněkud nehotový. Zasloužil by si hlubšího propracování, ale to by vydalo na samostatný román. Vše v celek shrnuto, zařadil bych svůj pokus do kategorie vizí a vize se málokdy strefí do černého. Doufám tedy aspoň, že jsem čtenáři nabídl nikterak vyloučenou alternativu, v co se může vyvinout současná fáze civilizační krize. Kdybych k ní obrátil pozornost myslivější části českého publika, pokládal bych účel své knížky za naplněný.

Začátkem minulého roku vyšla kniha „Soumission“ od Michela Houllebecqa, u nás v překladu jako „Podvolení“. Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Když se tak díváte na dění ve Francii, myslíte si, že k něčemu podobnému skutečně může dojít?

A jsme u toho, co jsem naznačil výše: příběh bez širšího kontextu, omezující se na jednu jedinou zemi – Francii. Ani v jiných ohledech si Michel Houllebeck nedal velkou práci se šíří záběru: po volebním úspěchu islamistů vzápětí následuje islamizace veřejného života včetně zavádění islámského práva se všemi dosyta známými podrobnostmi. Člověk by řekl, že v původním obyvatelstvu by mělo dojít k nějakému vření, zvednout se odpor… Ani náznakem. Francouzská veřejnost se ke změně tak osudové staví stejně mdle jako hrdina příběhu, profesor literatury na pařížské univerzitě, dle mého čtenářského úsudku pěkný otrava a měkkýš. V závěru knihy konvertuje k islámu, jelikož mu tak kyne vyšší gáže a možnost vícera manželek, v čemž spočívá ono Podvolení v názvu díla.

Děj sám je řiďoučký, pořád nějaké obcování s různými ženštinami včetně všech podrobností anatomických a sexuologických, nějaké mudrování nad díly dávno pozapomenutého literáta… Nerad bych, aby si čtenář těchto řádek myslel, že ze mě mluví autorská žárlivost, ale takhle bych si příběh z přelomových chvil lidstva opravdu nepředstavoval. A jestli k něčemu podobnému může ve Francii dojít… Dle naznačeného scénáře určitě ne. V souvislosti s děním v ostatních zemích Evropy už spíš, ale i pak jen s výhradou: ve zkušenosti s působením islámu jsou Francouzi proti zbytku Evropy o tři generace napřed, i soudil bych, že si dají náramný pozor, než aby skončili v nějakém Podvolení.

Francouzský prezident François Hollande den po vraždě katolického kněze Jacquese Hamela v Saint-Etienne du Rouvray přijal před jednáním bezpečnostní rady státu v Elysejském paláci zástupce náboženských komunit ve Francii včetně rektora pařížské Velké mešity Dalila Boubakeura a hovořil s nimi o důsledcích útoku. Lze věřit tomu, že muslimové tím, že se stanou součástí společenské debaty o teroristických činech spojovaných s jejich náboženstvím, mohou pomoci tento problém vyřešit?

V krizových situacích je radno nenechat žádnou možnost nevyzkoušenou, tedy ani rozhovor s monsieurem Boubakeurem. Slibovat si od něj ovšem lze málo nebo nic, zvlášť ne zapojení muslimů do společenské debaty o příčinách terorismu. Což pravděpodobně ví i sám prezident Hollande.

V Německu v poslední době stoupá aktivita turecké komunity. Začátkem června její příslušníci manifestovali poté, co německý parlament schválil rezoluci označující masakr Arménů způsobený v roce 1915 vojsky Osmanské říše za genocidu. V polovině července po nezdařeném pokusu o státní převrat v Turecku se například v Kasselu, Mnichově, Hannoveru, kde žijete, či v berlínské čtvrti Kreuzberg scházely davy lidí s tureckými vlajkami a provolávaly slávu prezidentu Erdoganovi. Poslední červencovou neděli se v centru Kolína nad Rýnem sešlo na 40 tisíc stoupenců tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, někteří z nich křičeli „Alláhu Akbar“. Jakou mají tyto akce v Německu odezvu?

Trochu bych znění otázky poupravil: masakr Arménů roku 1915 nezpůsobila vojska Osmanské říše, nýbrž nepravidelné tlupy, složené zejména z Kurdů, což je za současné situace obzvlášť pikantní. Nepřímá vina nicméně spočívá na osmanské vládě, jejíž předseda Talaat paša vyzval k nelítostné likvidaci Arménů. Připomíná mi tím jistého tuzemského státníka, jenž za dosti podobné situace také volal „vylikvidovat!“. Ohledně odezvy demonstrace Erdoganových přívrženců včetně volání „Alláhu Akbar“ v Kolíně nad Rýnem, u nás v Hannoveru i na jiných místech je odezva v Německu asi takováto: Dělejte si své rámusy u vás v Turecku, nám s tím dejte laskavě pokoj. Což bych jako někdejší uprchlík ochotně podepsal a dvakrát podtrhl.

Co se dá podle vás od dalšího soužití s tureckou komunitou v Německu očekávat?

Bohužel asi zhoršení vztahů. Je mi toho líto s ohledem na všechny ty pracovité, dobře integrované Turky, ale i například Peršany, co se teď mohou nadít házení do jednoho pytle s šovinistickými uřvanci.

Především Bavorsko čelilo v nedávné době sérii útoků – afghánský běženec zaútočil nožem a sekyrou na cestující ve vlaku do Würzburgu a zranil pět lidí, než ho policie zastřelila, Němec s íránskými kořeny zabil devět lidí u mnichovského nákupního centra, v bavorském městě Ansbach se odpálil odmítnutý syrský žadatel o azyl, přičemž zranil 15 lidí – a tamní premiér Horst Seehofer se distancoval od postoje kancléřky Angely Merkelové, která po nedávných útocích znovu řekla „zvládneme to“. Zůstává osamocen, nebo řady kritiků kancléřky kvůli její migrační politice houstnou?

Pan Horst Seehofer je mi trochu záhadou. Buď je to Hamlet německé politiky, jenž ví své, v činech však váhavý, nebo liška podšitá, čekající na chvíli, kdy bude nejvhodnější vyrukovat s trumfy. Tou chvílí by mohly být spolkové volby na podzim příštího roku a trumfem rozšíření působnosti doposud lokální bavorské strany CSU na celou Spolkovou republiku. Jaký podíl hlasů by v tom případě mohl získat, je obtížno předpovědět, jistě však značný; možná i kancléřské křeslo by se pod paní Angelou zakymácelo. A já bych zase měl koho volit poté, co jsem se zařekl, že raději dám svůj hlas Straně psů a koček než CDU paní Merkelové.

V Česku i po všech těch útocích v Německu a ve Francii převládá v mainstreamových médiích mínění, že teroristické akce nemají s islámem nic společného a že jsou dílem vyšinutých jedinců. Udržuje se takové povědomí většinově i v Německu a jak na ty útoky nahlížíte vy?

No, ještě nebylo slýcháno, že by někdo vrhnuv se s nožem na kolemjdoucí provolával Buddha je veliký, Šiva je veliký, Lao-ce je veliký, Luther je veliký nebo pro mě za mě mistr Jan Hus je veliký, vždy jen Alláh je veliký. Vyšinutí jedinci se pak bezpochyby vyskytují v každé náboženské komunitě, pouze muslimští však pokládají za potřebné dát průchod své vyšinutosti nábožensky motivovanými vraždami. Takže něco společného s islámem teroristické akce asi mít budou. To je ovšem můj osobní náhled; jak je na tom obecné německé povědomí… Z nemalé zčásti dosti podobně, odhaduji, tendence stoupající. Ale zase: je to můj soukromý odhad, jejž budoucnost potvrdí, nebo také nepotvrdí. Nechme to na ní.