Pane poslanče, jak byste coby historik s odstupem již téměř padesáti let stručně shrnul to, co se odehrálo v Československu v roce 1968?
Je samozřejmě možné tyto události interpretovat mnoha způsoby. Určitě je třeba připomenout, že jsme byli jedinou zemí sovětského bloku, kde nebyly umístěny sovětské vojenské jednotky. A jedním z důvodů, proč se Sověti rozhodli pro zásah, určitě bylo to, aby u nás byly ty jednotky rozmístěny, což pro SSSR bylo důležité ze strategických důvodů. Samozřejmě uvažovali v kontextu rovnováhy sil. Připouští to z československých představitelů například i Vasil Biľak ve svým pamětech „Milníky mého života“, kde vzpomíná, že Sověti po celá šedesátá léta hledali cesty, jak do Československa své jednotky dostat. Včetně takových konstrukcí, jako že československá armáda by mohla stavět byty a být ekonomicky aktivní, zatímco Sověti by plnili její úkoly a hlídali hranice.
Je třeba říci, že jakékoliv návrhy tohoto typu vždy z principu odmítal prezident Antonín Novotný. Mimochodem, tento prezident je podle mě z odstupu hodnocen úplně jinak než v době své vlády. Například i historik Karel Kaplan později doložil, že Novotný velmi tvrdě hájil národní zájmy, například když se Sověty vyjednával o ekonomických otázkách. Neumím si představit, že by podobným způsobem jednal například dnes Bohuslav Sobotka s Američany.
Druhý možný výklad je vzpoura proti tehdejšímu blokovému uspořádání. A je třeba říci, že právě takto to tehdy vnímaly obě supervelmoci – Američané i Sověti. Když prezidentu Johnsonovi přinesl velvyslanec Dobrynin nótu oznamující vstup vojsk, zůstali ve Washingtonu naprosto v klidu, akceptovali to jako zásah Sovětů ve vlastní vlivové sféře.
V té době Sověti nechávali Američany, aby ve své zájmové sféře postupovali zcela volně. Nikdy nepomohli například komunistickým stranám na Západě, a že třeba ve Francii byla komunistická strana velmi silná, a v tom roce 1968 tam bylo ve stávce sedm milionů lidí a z toho milion demonstroval v ulicích. Prostě si nepřáli, aby v Evropě vzniklo nějaké ohnisko sporu. Takže z tohoto pohledu očekávali obdobný postup v případě Československa.
Třetí aspekt je pak pokus o novou společenskou racionalitu, o zásadní reformu systému vybudovaného podle sovětského modelu. Ten pokus do značné míry vyplývá z toho, co je nazýváno „revoluce 1968“. Tehdy na Východě i na Západě proběhla vzpoura proti vládnoucímu systému společenské racionality.
A kdybychom zmínili nějaká konkrétní východiska té „nové racionality“ v československém provedení...
Byl to pokus o jinou než instrumentální racionalitu a je třeba říci, že to byl pokus velmi ambiciózní. Byl to pokus dát šanci samosprávě, solidaritě, participaci veřejnosti.
V loňském roce jsem při debatách k výročí 21. sprna zaznamenal názor, že šlo o nejvýznamnější pokus o syntézu západního tržně-liberálního systému a sovětského direktivního modelu. Bylo by možné to takto vnímat?
Již jsem řekl, že to byl velmi ambiciózní pokus už proto, že zdaleka nebyl připravován jen těch několik měsíců, dnes známých jako „Pražské jaro“. Již za prezidenta Novotného byly ustaveny čtyři odborné týmy, které připravovaly zásadní koncepční dokumenty. Jeden se zabýval politickým systémem, ten vedl Zdeněk Mlynář, skupinu zabývající se sociální strukturou společnosti a sociálním systémem vedl akademik Machonin, třetí skupina, asi nejznámější, zpracovávala ekonomický rozvoj a vedl ji Ota Šik, a poslední probírala vědecko-technologický rozvoj a měla v čele profesora Richtu. Práce těch komisí probíhala poměrně dlouho a systematicky, takže lze říci, že reformy byly připravené lépe než ty, které dělal později Gorbačov v SSSR.
Když bychom přešli k době, když v roce 1968 byly vize těchto skupin uváděny do praxe, je třeba připomenout, že se objevují různé názory na to, jakým způsobem je tým kolem Dubčeka dokázal prosazovat. Teď samozřejmě spekulujeme, ale existovala podle vás šance, že by nějaká jiná politická reprezentace dokázala prosadit více?
Základním problémem podle mě bylo podcenění sovětské tvrdošíjnosti v obhajování existujícího stavu. Ale je třeba myslet i na to, že tehdejší Dubčekovo vedení skutečně vyjadřovalo tužby a přání celého národa. Průzkumy tehdy ukazovaly skutečně masovou podporu, jednoznačně nejvyšší, jakou kdy komunisté od roku 1948 do roku 1989 měli. A národ si do nich samozřejmě promítal své ambice. I ze strany představitelů KSČ tam samozřejmě bylo hodně naivity, ale je otázkou, jak a zda vůbec se tehdy při prosazování reforem dalo postupovat, aby to Velký bratr akceptoval.
Bavili jsme se o tom, že události 21. srpna byly zapříčiněny jednak děním v Československu a chováním jeho představitelů, ale rovněž vývojem geopolitických událostí. Lze podle vás říci, třeba i z toho, co je dnes již známo o klíčových jednáních politbyra, jaké důvody při rozhodování v Moskvě převažovaly?
Situace pro československé reformy v té době určitě nebyla moc příznivá. V SSSR s nástupem Brežněva slábl reformní kurz, který vládl předtím za Chruščova. S postupným posilováním moci Brežněva po jeho nástupu v roce 1964 začal posilovat i spíše konzervativní styl politiky, heslem se stala „kontinuita“, a to samozřejmě pro ambiciózní reformy Pražského jara nebylo příznivé prostředí. O to více to vyžadovalo schopnost manévrovat a taktizovat, ale právě tato součást politického řemesla evidentně dělala tehdejšímu vedení potíže.
Psali jsme:
Již jste zmínil paměti Vasila Biľaka, respektive jejich vydanou část (Ta druhá směla být vydána až po Biľakově smrti a dodnes o povolení jejího vydání probíhají soudy- pozn. red.). Když jsem ji kdysi četl, zaujala mě tam informace, že po rezignaci Antonína Novotného v lednu 1968 neexistoval žádný plán, jak zajistit jeho nástupnictví, a lidé, považovaní za jeho možné nástupce, postupně všichni funkci generálního tajemníka odmítali. Na Dubčeka, který byl tehdy generálním tajemníkem KSS, si prý vzpomněli až jako na čtvrtého či pátého v pořadí a jeho zvolení bylo de facto neplánovanou improvizací. Dá se Dubčekovo zvolení vnímat jako východisko z nouze, po kterém nikdo příliš netušil, co bude následovat?
Logika těchto systémů je obvykle taková, že je v podobných situacích zvolen ten, který nejméně vadí. Dá se říci, že to byl Dubčekův případ. On byl hlavní tváří aliance českých reformních kruhů a slovenských autonomistů, která dokázala v tehdejším ÚV získat většinu. Sověti potom udělali jednoduše to, že tento svazek rozlomili. To byl také jeden z důvodů, proč byl pak v roce 1969 zvolen Gustáv Husák.
Pokud jde o Dubčekovy schopnosti, já jsem měl možnost jej poznat poměrně zblízka, když jsme spolu po roce 1990 seděli v předsednictvu Federálního shromáždění. Na konci srpna 1992 jsme spolu seděli delší čas po jednání předsednictva – byl jsem tehdy možná posledním politikem, který s Dubčekem osobně mluvil (po jednání předsednictva FS Dubček odjel do Bratislavy, a když se 2. 9. ráno vracel do Prahy, na dálnici u Humpolce došlo k havárii jeho vozu, na jejíž následky po dvou měsících zemřel- pozn. red.).
Mám dojem, že jsem o tomto rozhovoru doposud nikdy veřejně nemluvil, a mohu říci, že to byl velmi zvláštní rozhovor. Ptal jsem se ho tehdy, zda je ještě možné zachránit československou federaci, k jejímuž rozpadu se schylovalo. A on mi řekl: Když bude referendum, rozdělení státu nemůže projít. A já využiji všeho svého vlivu, i v zahraničí, aby referendum bylo. Pak jsme o tom diskutovali, a on se najednou rozhlédl a ztišeným hlasem mi říká: Víte, já jsem přesvědčen, že čas na naše myšlenky ještě přijde. A aby bylo zřejmé, o jaké myšlenky jde, dodal: Hluboko v srdci jsem zůstal komunistou.
Takže bych k tomu řekl, že Dubček byl člověk osobně velmi slušný, poctivý, ale žádný velký politický stratég to nebyl.
Navázal bych na Dubčekova slova, že čas na jejich myšlenky ještě přijde. Myslíte si, že ten koncept myšlenek z Pražského jara, jakkoliv byl samozřejmě chystán ve zcela specifických a dnes už neopakovatelných podmínkách, může být určitou formou inspirace pro současnou dobu, kdy se také uvažuje, zda není zapotřebí něco nového?
Dnes je určitě opět čas dalšího hledání nového konceptu společenské racionality. A v tomto směru bych určitou kontinuitu viděl. I když obrysy samozřejmě budou jiné. Ale doba určitě je zlomová a náchylná k hledání alternativ.
Vrátil bych se ještě k Alexandru Dubčekovi. Když si vezmeme jeho a představitele strany a státu z roku 1968 – Černíka, Smrkovského atd., a vedle nich skupinu, která se prosadila po roce 1969 – tedy lidi kolem Husáka a Štrougala. Kdo podle vás byl schopnější řídit společnost?
Já myslím, že politik, který nemá za sebou podporu lidu, je v situaci plachetnice, které do plachet nefouká vítr. O těch „osmašedesátnících“ si můžeme myslet leccos, třeba Petr Pithart se jim s oblibou posmíval, jak jsou neschopní a neodpovědní, jenže pak, když dostal šanci sám být aktivním politickým hráčem, tak se ukázalo, že jim nesahá ani po kotníky, byť tehdy také měl podporu a popularitu.
Samozřejmě že mezi lidmi, kteří se dostali k moci po roce 1969, byla řada schopných lidí. Zejména v osmdesátých letech se podle mě objevilo ještě více odborně zdatných lidí. Jenže měli problém, že neměli vítr v plachtách. Po krachu roku 1968 došlo k frustraci mnoha lidí, kteří si s Pražským jarem spojovali své naděje, a politici za normalizace už takovou podporu nikdy neměli. A umět si ji obstarat a získat si lidi je v politice také velmi důležité.
Ještě bych se vrátil ke skupině vládnoucí v roce 1968. V devadesátých letech jsem viděl k výročí srpna dokument „Přerušené jaro“, kde generál Alexander Majorov, v roce 1968 vysoce postavený důstojník sovětské armády, vzpomínal, že Dubček byl „figurka v cizích rukou“ a že rozhodující slovo měli jiní – jmenoval Josefa Smrkovského, Františka Kriegela, myslím, že i Zdeňka Mlynáře...
Dubček nebyl loutka, Dubček byl symbol. Byl si toho vědom, do značné míry se tak choval plánovaně a určitě v jeho týmu fungovala určitá záměrná dělba práce. A kromě toho každý samozřejmě byl specifickou osobností. František Kriegel byl díky své minulosti nespornou morální autoritou, Josef Smrkovký tak trochu i schválně hrál roli lidového tribuna, ale naopak Oldřich Černík vystupoval jako technokrat a manažer, kterým nepochybně autenticky byl. Takže tam každý hrál nějakou roli. Hlavní bylo to, že tato skladba lidí budila důvěru.
Když jsme zmínili Františka Kriegela – nedávno se objevil celkem přetřásaný spor kvůli jeho čestnému občanství, které mu někteří navrhovali udělit na Praze 2. Proti tomu se objevily námitky, že Kriegel byl význačnou osbností roku 1968, ale jeho předchozí činnost, zejména v únoru 1948 a po něm, už podobně čítanková nebyla. Možná to ukazuje na obecnější problém představitelů Pražského jara, kteří většinou vykonávali různě vysoké funkce již v dřívějších dobách, zdaleka nehodnocených tak pozitivně. Jak může tato jejich minulost poznamenat hodnocení jejich činnosti?
Pokud jde například právě o Františka Kriegela, v jeho případě je to hodně nefér. Já bych velmi stál o to, aby byly vydány jeho paměti. Vím, že je napsal, a pokud by byly vydány, mohlo by se i veřejnosti mnohé objasnit.
Slyšel jsem o tom, že v padesátých letech jej měla v pařátech Státní bezpečnost. Tehdy měl svým způsobem namále – ve třicátých letech se účastnil občanské války ve Španělsku, byl vojenským lékařem v Číně, kde formálně spadal pod americké velení. Takže už jen díky své minulosti byl v té době velmi podezřelý. Mimochodem, v šedesátých letech pomáhal budovat systém zdravotní péče na Kubě. Takže to nikdy nebyl člověk, kterého bychom mohli označit za kariéristu. Určitě ne ve srovnání s polistopadovými politiky, třeba z ODS.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
