Zdá se, že covidová nákaza pomalu slábne a s očkováním bychom se mohli epidemie zbavit. Co nám po ní ale zůstane za jizvy a rozdělení v české společnosti?
Bohužel musím říct, že váš optimismus nesdílím. Zažíváme momentální pokles nakažených. Neobjednali jsme dostatek vakcín, takže cíl dosažení kolektivní imunity je pořád hodně daleko. Covidová krize zanechá v naší společnosti hlubokou rýhu. Některých lidí se vůbec nedotkla, jiným vzala v podstatě vše.
Mám na mysli nejen ztráty našich blízkých, ale také ztráty roky budovaných podnikání, pracovních míst, ztrátu jednoho roku života našich dětí nebo ztrátu osobních životů přetížených lékařů a sester. Dopad na psychiku, rapidní nárůst domácího násilí, to jsou jen některé z dalších důsledků současného stavu. Velkou jizvu utrpěla také mezigenerační rovnost, kterou jsme velmi vychýlili.
Do toho nás v říjnu čekají volby. Vít Rakušan hovoří o tom, že podzimní volby budou soubojem generace „starého“ Česka s tím „novým“. A je pravdou, že voličská struktura dvou hlavních favoritů – ANO a Pirátů – je výrazně generačně definovaná. Jsme svědky „generačního střetu“ ve smyslu střetu dvou pohledů na svět, definovaných odlišnou generační zkušeností?
Každá generace je jiná a má své priority. Nemyslím si, že by to byla revoluce, z mého pohledu dochází spíš k evoluční obměně, i když s chybějící jednou generací. Obměna samozřejmě není lehká, z funkcí se odchází velmi těžko a jen skutečné osobnosti umí odejít středem. Nicméně pro naši zemi je obměna nesmírně potřebná. Podívejme se na státy kolem nás. Novou krev a energii potřebujeme jako sůl. Potřebujeme vizi a směr, obnovení důvěry, obnovení našich spojenectví, hodnot, které uznáváme. Potřebujeme nastolit novou politickou kulturu.
CIVILIZACE A MY. Seriál PL.cz:
Společnost je dost rozdělena už pohledem na pandemii a na opatření, do toho ještě generační spor Piráti – ANO. Co dělat, aby společnost další roky nevyčerpávala energii na vzájemné souboje, ale aby se soustředila na obnovu země po pandemii?
Základním prvkem, bez kterého obnova naší země nebude fungovat, je obnovení důvěry. A to oboustranné. Státu v občany a podnikatelský sektor – a občanů ve stát. Potřebujeme lídry s uvěřitelným příběhem, s jasnou vizí a strategií, jak z naší země udělat zemi 21. století. Lídry, kteří pochopí potřeby jak mladé, tak staré generace a kteří budou schopni nabídnout řešení oběma těmto skupinám, naučí je spolu mluvit a naučí je vnímat potřeby „té druhé“ skupiny.
Politický systém byl v ČR vždy definován soubojem sil pravice a levice, ať už byla agenda tohoto souboje jakákoliv. Pravice v něm představovala, když to zjednodušíme, prvek stability a kontinuity, levice naopak prvek změny a modernizace. Když to takto definujeme, kdo by měl být tím „prvkem stability“, a kdo naopak „prvkem změny“, když klasická pravice (ODS) a levice (ČSSD) hrají stále bezvýznamnější úlohu?
Dříve než kdy jindy naše společnost potřebuje obě dvě složky. Potřebujeme především institucionální stabilitu, která je nezbytná pro obnovení důvěry občanů v právní stát. Státní administrativa jako taková a její procesní agendy potřebují naprosto zásadní změnu. Náš stát potřebuje změnu.
Nepotřebujeme dinosaura se zabetonovanýma nohama, ale potřebujeme štíhlý a flexibilní stát, který v krizích bude schopen akčně reagovat. Proto se domnívám, že ten, kdo chce vést naši zemi odpovědně, by měl ve svém programu mít jak prvek institucionální stability a obnovení důvěry občanů, tak prvek změny státní správy. Kdo této kombinace bude schopen, ukáží volební programy jednotlivých stran.
Ekonom Jan Zahradník velmi nedávno o české společnosti a jejím vztahu k technologiím řekl: „Na co si můžeme sáhnout a kudy je možné nalít beton a asfalt, to existuje. Co je virtuální, o tom máme pochybnosti.“ Na druhou stranu, pandemie ukázala poměrně značnou flexibilitu na onlinovou ekonomiku a zaznamenali jsme i množství mezinárodně úspěšných internetových firem z ČR. Tak jak to podle vás tedy s těmi našimi „pochybnostmi o virtuálním“ je?
S kolegou Zahradníkem souhlasím. A řekla bych, že ono „materiálno“ ztělesňuje minulost – a ono „virtuálno“ budoucnost. Český podnikatelský sektor prokázal obrovskou schopnost digitální transformace během krize a ukázal, že jsme velmi kreativní národ.
Problém ovšem je, že stát zaostal. Nebyl schopen ani digitální transformace, ani přílišné kreativity. A nedokázal ani využít kreativity a akceschopnosti domácích firem, které státu mnohokrát nabídly pomocnou ruku. Nůžky mezi státní správou a byznysem se během krize díky digitální transformaci rozevřely ještě více. A v tuto chvíli nás skutečnost, že v digitalizaci patříme v Evropě k podprůměrným, dost hendikepuje.
Psali jsme:
_635695218695824229.JPG&id=73504)
V rámci postcovidové ekonomické obnovy se hovoří o různých zásadních proměnách hospodářství. Hlasitá diskuse se vede třeba i na téma univerzálního nepodmíněného příjmu. Jaký efekt by na Čechy a na jejich morálku mělo, kdyby například každý občan dostával jednou měsíčně třeba 10 tisíc korun?
Nemyslím si, že naše společnost je na něco takového připravená. Navíc státy, které tento experiment zavedly, od něj většinou upustily.
Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu se letos hovořilo o „nutných“ proměnách kapitalismu. Měl by být zodpovědnější, ekologičtější, prostě měl by projít jakýmsi restartem. Souhlasíte s tímto pohledem, je to cesta pro budoucnost?
Ano, hovoříme o tzv. stakeholder kapitalismu. Tedy kapitalismu, kdy společnosti vedle maximalizace zisku sledují i další cíle, které vznikají např. pod tlakem společnosti. Z mého pohledu je právě toto onen ekonomický model, který by naše společnost měla hledat. Model, který krom ekonomického růstu bere v potaz např. bezpečnost (zdravotní nebo potravinovou) nebo environmentální limity naší planety.
Je smrt Petra Kellnera ztrátou pro Českou republiku?Anketa
V posledních dnech zasáhla společnost smrt nejbohatšího Čecha, miliardáře Petra Kellnera. Nad jeho odkazem se rozproudila poměrně živá společenská debata. Na jednu stranu byl vnímán jako příběh nejúspěšnějšího českého podnikatele, na druhou stranu někteří považovali za nutné připomenout jeho politické vazby nebo obecnější problém „mravnosti“ zisků z půjčkového byznysu, ve kterém se prosadil. Na co jste si vzpomněla vy?
Že to byl něčí táta, manžel a kamarád.
Připomeňme si v té souvislosti také Kellnerova slova z nedávné doby: „V Evropě mizí úcta k tradicím, pracovitosti, podnikavosti i ke svobodě jako takové.“ O těchto slovech se po jeho smrti také rozpoutala vášnivá debata. Jedni to považují za odkaz hodný tesání do kamene, jiní to zpochybňují jako sentimentální vzdechy odcházejícího světa. Máte vy pocit (i jako člověk, který pamatuje nadšení devadesátých let), že úcta k vyjmenovaným hodnotám ubývá?
Dnes víc než kdy dříve se domnívám, že je potřeba žít budoucností. To ovšem neznamená, že bychom se měli vzdát hodnot jako demokracie a svoboda. Naopak, měli bychom je chránit a pečovat o ně. To jsme posledních 15 let výrazně zanedbávali.
Když to ještě více zobecníme: Můžeme říci, že pandemie, odchod Petra Kellnera coby symbolu generace 90. let, generačně vymezené parlamentní volby, ale třeba i přirozená generační výměna definitivně uzavírají jednu éru české společnosti, politiky a ekonomiky? A pokud ano, pokuste se, prosím, shrnout jaká éra to byla...
Deset let jsem žila v marasmu komunismu, a tak musím říci, že to, co přišlo po roce 1989, bylo pro mne jako náctiletou velké dobrodružství. Velmi intenzivně jsem vnímala tu společenskou energii, radost z nabyté svobody, radost z toho, že můžeme cestovat a taky tu vibrující podnikavost ve společnosti. Přechod k tržní ekonomice a znovunabytí svobody byla skutečně revoluce. Vše ostatní, co se dělo potom, považuji za evoluční vývoj naší společnosti. Generační obměnu, ke které dnes dochází, tedy považuji za přirozenou a evoluční, která stejně jako generace minulé zcela jistě posune naši společnost dále.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
