V rámci připomínky nedožitého jubilea Václava Havla – v říjnu by se dožil osmdesáti let – se o Havlovi a jeho odkazu pravdy a lásky začíná opět hodně hovořit. Co pro vás znamenal Havel a jak na něj vzpomínáte?

Václav Havel je určitě osoba, o níž je záhodno něco vědět, přečíst si a pak se před ním i klanět, protože to byl člověk, který je z celosvětového měřítka pro svět významný, podobně jako byl zesnulý Šimon Peres. Co se ale týče domácí politiky a domácího významu, i on sám uznal, že byl v řadě věcí snílek a že bohužel často narážel na syrovost politiky. Přitom byl asi zoufalý z toho, jaký vývoj u nás tuzemská politika má. Je také otázkou, zda by si přál, aby se jeho jménem některé skupiny a organizace zaštiťovaly. Mně osobně poměrně dost vadí kupříkladu pražská kavárna, která se také mnohdy schovává za Havlovo jméno, čímž ostatní lidi dráždí. Nevím, zda by si právě toto Havel přál. Jsem předsedou Obce spisovatelů a Václav Havel byl jejím čestným předsedou i v době, kdy jsem se jím stal já, a vím, že kolegové k němu měli respekt hlavně kvůli tomu, jak byl proslulý ve světě.

Co říkáte na projevy lidí, jimž je již „pravda a láska“ k smíchu?

Pravda a láska je přece něco úžasného! Jak se tomu někdo může vysmívat? Myslím, že drtivá většina lidí, kteří se tomu vysmívají, by chtěla žít v pravdě a lásce, chtěla by žít v dobré společnosti a chtěla by, aby se lidé na sebe navzájem usmívali. Většina by si to přála, a to, že to tak ve finále není, s tím se nedá nic dělat – vždyť celá lidská historie je soubojem těch zlých a těch dobrých.